ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.1618.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 1618/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) J. Š. , a b) R. H. , obou zastoupených JUDr. Davidem Karabcem, advokátem se sídlem v Praze 8 – Libni, Na Stráži 1306/5, proti žalované Městské vily Libuš a. s. , se sídlem v Praze 4, Meteorologická 987/19, IČO: 24180751, zastoupené Mgr. Pavlou Krejčí, advokátkou se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Myslíkova 174/23, o uložení opatření k odvrácení hrozící škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 614/2013, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2015, č. j. 58 Co 288/2015-184, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 18. 6. 2015, č. j. 38 C 614/2013-141, přerušil řízení do právní moci rozhodnutí o dodatečném povolení staveb Městské vily Libuš ŘRD A1 až A8 a B1 až B8 vedené u stavebního úřadu – Odboru výstavby Úřadu městské části Praha 12 (dále jen „příslušný stavební úřad“) pod sp. zn. OVY/8953/2013/Vos.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 23. 9. 2015, č. j. 58 Co 288/2015-184, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nepřerušuje.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jedná se též o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena. Podle žalované hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována zbytečně dvakrát, dále ve skutečnosti, že v průběhu řízení před stavebním úřadem zde není pravomoc soudu rozhodnout o meritu věci způsobem, který požadují žalobci, neboť žalobci mají právo hájit se prvotně proti stavbám ve stavebním řízení, jak již činí. Prvotně tedy musí být vyřešena otázka oprávněnosti stavby, když žalovaná využila svého práva řešit oprávněnost staveb v rámci řízení o dodatečných stavebních povoleních podle stavebního zákona. O návrhu žalobců by tak soud mohl rozhodnout pouze za situace, že by byly naplněny podmínky uvedené v §417 občanského zákoníku a zároveň by neprobíhalo žádné jiné řízení před stavebním úřadem, ve kterém se řeší otázka oprávněnosti stavby. Pravomoc soudu rozhodnout o odstranění stavby tak není v současné chvíli založena, respektive je závislá na výsledku stavebního řízení. Nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že je nerozhodné, zda byly stavby povoleny či nikoliv, vlastník totiž nemá absolutní právo na ochranu svého vlastnictví před vlivy svého okolí, toliko před vlivy podstatně překračující míru přiměřenou poměrům, která je dána veřejným právem. Nadto namítá porušení práva na spravedlivý proces tím, že žalované nebylo doručeno odvolání, čímž jí bylo zabráněno, aby se mohla k němu vyjádřit. Došlo tak k narušení rovnosti zbraní a k právu na právní slyšení, rozhodnutí je pro žalovanou nepředvídatelné. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce b) ve vyjádření považuje dovolání za vadné, neboť neobsahuje řádné vymezení dovolacího důvodu. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí zcela správně dospěl k závěru, že otázka veřejnoprávního povolení je zcela nerozhodná, neboť v soudním řízení se zkoumají jiná hlediska stavby než v řízení o vydání dodatečného povolení stavby. V průběhu řízení předcházejícímu vydání napadeného rozhodnutí soudu odvolací soud postupoval zcela v souladu s občanským soudním řádem, protože rozhodnutí o přerušení řízení není rozhodnutím ve věci samé ani neukládá žádnému z účastníků řízení žádnou povinnost ani nepřiznává žádné právo. Nemohlo tak dojít k odepření práva žalované na soudní řízení. Žalobce b) navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Žalobce a) se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V první řadě rozporovala žalovaná závěry odvolacího soudu, že nejsou dány důvody pro přerušení řízení.
Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je plně v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Podle §109 odst. 1 o. s. ř. soud řízení přeruší, jestliže a) účastník ztratil způsobilost jednat před soudem a není zastoupen zástupcem s procesní plnou mocí; b) rozhodnutí závisí na otázce, kterou není v tomto řízení oprávněn řešit; c) dospěl k závěru, že zákon, jehož má být při projednávání nebo rozhodování věci použito, nebo jeho jednotlivé ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem a podal-li u Ústavního soudu návrh na zrušení tohoto zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení; d) rozhodl, že požádá Soudní dvůr Evropských společenství o rozhodnutí o předběžné otázce. Podle odst. 2 tohoto ustanovení pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže a) účastník se nemůže řízení účastnit pro překážku trvalejší povahy nebo proto, že je neznámého pobytu; b) zákonný zástupce účastníka zemřel nebo ztratil způsobilost jednat před soudem; c) probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
Jelikož v posuzovaném případě není rozhodnutí o uložení opatření k odvrácení hrozící škody zjevně závislé na vyřešení předběžné otázky, kterou není v tomto řízení oprávněn soud řešit ani jako předběžnou otázku, mohl by být dán důvod pro přerušení řízení toliko podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009 (uveřejněném pod č. C 9 541 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), uvedl, že „soud může řízení přerušit podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Smyslem ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení, proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží.“
Z judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že postup podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (zejména pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní). Není věcí soudu v dovolacím řízení, které se připouští jen pro významné právní otázky, aby v konkrétních věcech zkoumal úvahu, zda z hlediska hospodárnosti řízení je namístě je přerušit či nikoliv [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014 (dostupné na www.nsoud.cz )].
V posuzovaném případě soud prvního stupně shledal důvod pro přerušení řízení v tom, že u příslušného stavebního úřadu je vedeno řízení o dodatečném povolení staveb. Vzhledem k tomu, že otázka oprávněnosti stavby bude mít význam pro rozhodnutí soudu v tomto řízení, soud prvního stupně řízení do rozhodnutí příslušného stavebního úřadu přerušil. Se závěrem soudu prvního stupně se odvolací soud neztotožnil, když uvedl, že ze žalobních tvrzení vyplývá, že se žalobci domáhají ochrany svého vlastnického práva jednak proti neoprávněným zásahům ze strany žalované, které již nastaly (tzv. imise), a jednak proti škodě, jejíž vznik teprve hrozí. Za této situace je nepodstatné, zda stavby, jejichž odstranění se žalobci žalobou domáhají, byly povoleny či nikoliv, neboť bude-li obtěžování žalobců vycházet i z činnosti, k níž bylo vydáno úřední povolení, nevylučuje to ochranu proti obtěžování způsobenému touto činností. Taktéž nebyl důvod pro přerušení řízení v části, která se týká obtěžování žalobců stromy zasazenými žalovanou.
Dovolací soud uvedený závěr odvolacího soudu přezkoumal a neshledal nic, co by svědčilo o jeho nepřiměřenosti, a proto v dovolacím přezkumu zjevně obstojí. Především je třeba zdůraznit, že žalovaná řádně neodlišuje rozdíl mezi oprávněností stavby a povolením stavby, kdy kategorie oprávněnosti stavby udává, že stavebník má soukromoprávní titul k provedení stavby, kdežto kategorie povolení stavby udává, že stavebník postupuje při provádění stavby v souladu s veřejnoprávními předpisy. Pro posouzení oprávněnosti stavby je přitom výsledek stavebního řízení nerozhodný. Nepřiléhavou je dále argumentace, že pravomoc civilních soudů je v dané věci dána toliko za předpokladů, že neprobíhá stavební řízení, neboť ve vymezeném předmětu řízení ochrany vlastnického práva žalobců je nepochybně dána výlučně pravomoc civilních soudů. O žalobě je možno věcně rozhodnout (aniž by dovolací soud jakkoliv předjímal výsledek řízení ve věci samé) bez ohledu na to, jestli je řízení o dodatečném povolení staveb skončeno či nikoli. Taktéž je nepřípadným poukaz na to, že míra přiměřená poměrům je odvislá od veřejnoprávních předpisů, neboť zde není dovolacímu soudu zřejmé, jak by se tato námitka mohla promítnout v poměrech souzené věci, jestliže ve správním řízení jde o posouzení dodatečného povolení staveb, které již existují a které podle žalobců způsobují imisní obtěžování, proti němuž se žalobci žalobou brání. I kdyby bylo možné využít výsledky řízení o dodatečném povolení staveb např. potud, že by pro případ jejich nepovolení a naopak uložení povinnosti k jejich odstranění následně odpadl tvrzený zdroj imisí, nelze považovat za nesprávný závěr odvolacího soudu, že v případě uplatněného nároku na ochranu proti existujícím imisím a proti hrozící škodě lze ve věci pokračovat bez nutnosti vyčkání výsledků řízení o dodatečném povolení staveb.
Stran námitky nedoručení odvolání je třeba v první řadě zdůraznit, že se ve své podstatě jedná o námitku vady řízení, kterou by se mohl dovolací soud zabývat toliko za předpokladu, že by v této souvislosti dovolatelka vymezila otázku přípustnosti dovolání, což se však v dané věci nestalo. Nadto je třeba zdůraznit, že podle §210 odst. 1 věty druhé o. s. ř. usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, se obligatorně doručuje toliko těm účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, je-li to zároveň s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné. Rozhodnutím o přerušení řízení se přitom o právech či povinnostech dovolatelky nijak nerozhodovalo, což dovolatelka v dovolání ani nerozporuje. Postup odvolacího soudu je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 1998, sp. zn. 20 Cdo 1569/98 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 1998, č. 21, str. 496)], naopak odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 3330/13, je v dané věci nepřiléhavý, neboť se týká zcela odlišné problematiky. Ostatně ani samotné dovolání v této souvislosti neobsahuje žádnou argumentaci způsobilou zvrátit správnost závěru odvolacího soudu o nepřerušení řízení, takže i kdyby šlo o vadu řízení, zjevně v dané věci není nic, co by s její existencí pojilo závěr, že měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení není doposud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. května 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu