ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.1654.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 1654/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. L. , zastoupeného JUDr. Pavlem Švábem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 13, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 45797072, o vypořádání vztahů vlastníka pozemků a vlastníka staveb, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 202/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2008, č. j. 64 Co 378/2007-82, ve znění usnesení ze dne 23. února 2009, č. j. 64 Co 378/2007-99, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. května 2007, č. j. 20 C 202/2005-63, zamítl žalobu, „kterou se žalobce domáhal přikázání pozemků parcelní číslo 3038 a 3039/2, nacházejících se v katastrálním území M., obec Praha, do svého vlastnictví“; dále rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 17. ledna 2008, č. j. 64 Co 378/2007-82, ve znění opravného usnesení ze dne 23. února 2009, č. j. 64 Co 378/2007-99, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází přitom z §243c odst. 2 o. s. ř., který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Dovolatel souhlasí s názorem odvolacího soudu, že jeho stavba na pozemku žalovaného není stavbou neoprávněnou podle §135c obč. zák., domáhá se však přikázání zastavěného pozemku do svého vlastnictví za použití analogické aplikace tohoto ustanovení. Jeho žalobě soudy nevyhověly v souladu s judikaturou dovolacího soudu. V rozsudku ze dne 16. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 1438/2004, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3395, Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodnutí soudu o zřízení věcného břemene nelze vydat na základě analogické aplikace zákona (§853 obč. zák.); již z toho vyplývá, že analogická aplikace §135c odst. 3 obč. zák. na jinou než neoprávněnou stavbu je vyloučena. Podotýká se navíc, že žalobce uplatňuje nárok na přikázání zastavěného pozemku do svého vlastnictví, přičemž této žalobě by nebylo možno vyhovět, ani kdyby soudy aplikovaly §135c obč. zák.; tomu totiž brání nesouhlas vlastníka pozemku. Nejvyšší soud vyslovil: „Jestliže s tím souhlasí vlastník pozemku, lze při rozhodování dle §135c obč. zák. pozemek zastavěný neoprávněnou stavbou přikázat za náhradu do vlastnictví stavebníka, a to i proti jeho vůli“ (R 42/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Za této situace je zjevné, že žalobě nemohlo být vyhověno, a bylo by již nadbytečné zabývat se otázkami ohledně případného vrácení pozemku církvi.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. června 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu