ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.1658.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 1658/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně D. K., zastoupené advokátem, proti žalované M., s. r. o., zastoupené advokátem, o zaplacení 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 7 C 76/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. května 2001, č. j. 26 Co 170/2001-65, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. května 2001, č. j. 26 Co 170/2001-65, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím jako plnění z nájemní smlouvy, uzavřené spoluvlastníky ohledně nájmu ideální části nemovitostí, zapsaných na listu vlastnictví č. 5478 pro obec a katastrální území K. Právní předchůdkyně žalobkyně, J. K., spoluvlastnice jejich ideální třetiny a S. P., též spoluvlastnice jejich ideální třetiny, je pronajaly další spoluvlastnici, žalované, smlouvou z 6. 9. 1995 na dobu určitou (100 let) a nájemné smluvní strany sjednaly ve výši 600.000,- Kč ročně se splatností dvou stejně vysokých částek vždy k 15. 7. příslušného a k 15. 1. následujícího roku. Žalovaná společnost posléze odmítla dlužné nájemné zaplatit s tím, že smlouva z 6. 9. 1995 je neplatná, neboť nájem podílu mezi spoluvlastníky není možný.
Okresní soud v Kutné Hoře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. prosince 2000, č. j. 7 C 76/2000-46, zamítl „návrh žalobkyně, aby jí byla žalovaná povinna zaplatit částku 300.000,- Kč s 12% úrokem z částky 150.000,- Kč od 16. 7. 1999 do zaplacení a s 10 % úrokem z částky 150.000,- Kč od 16. 1. 2000 do zaplacení“, a dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně uvedl, že nájemní smlouva je neplatná podle §39 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) pro rozpor s §663 ObčZ, který vylučuje možnost sjednání nájmu mezi spoluvlastníky věci. Podle tohoto ustanovení nelze přenechat k užívání či braní užitku ideální část věci, ale toliko její celek, popř. část vymezenou reálně. Rozhodnutí dalších spoluvlastníků nemovitostí z 2. 1. 1999, to je dědiců po S. P., o tom, kterou část společných nemovitostí je oprávněna užívat žalobkyně a kterou část ostatní spoluvlastníci, shledal soud prvního stupně platným ve smyslu §139 odst. 2 ObčZ a uzavřel, že jde o rozhodnutí závazné pro všechny spoluvlastníky.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. května 2001, č. j. 26 Co 170/2001-65, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, „že žalovaná společnost je povinna zaplatit žalobkyni částku 300.000,- Kč, z částky 150.000,- Kč s 12 % úrokem ročně ode dne 16. července 1999 do zaplacení a z částky 150.000,- Kč s 10% úrokem ročně ode dne 16. ledna 2000 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku“, a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud se s právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil toliko v názoru, že spoluvlastníci nemohou uzavřít nájemní smlouvu týkající se společné věci, neboť taková smlouva by obcházela základní principy, na nichž je postaveno spoluvlastnictví. S odkazem na §35 odst. 2 ObčZ ale uvedl, že soud prvního stupně měl posoudit, zda smlouva uzavřená mezi spoluvlastníky nesplňovala znaky jiné smlouvy, či zda nešlo o dohodu spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí. Smlouva z 6. 9. 1995 takovou smlouvou byla. Jejími účastníky byli všichni tehdejší spoluvlastníci nemovitostí, žalovaná při tom byla řádně zastoupena a šlo tudíž o smlouvu o hospodaření se společnou věcí, uzavřenou v souladu s §139 odst. 2 ObčZ. Možnou změnu této smlouvy v budoucnu připouštěl její článek IX. S podrobným výkladem postupů při rozhodování spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí ve světle zákonné úpravy v dopadu na danou věc pak odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí spoluvlastníků z 2. 1. 1999 o hospodaření s předmětnými nemovitostmi za neúčasti žalobkyně jako jednoho z nich bylo absolutně neplatné z důvodů uvedených v §39 ObčZ a učiněné v rozporu s §3 odst. 1 ObčZ. Dohoda z 6. 9. 1995 byla naopak platná a nebylo-li dosud rozhodnuto o jiném způsobu hospodaření, příslušela žalobkyni požadovaná náhrada ve smyslu příslušných zákonných ustanovení odvolacím soudem podrobně specifikovaným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu účinného do novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“). Nesouhlasí s právní argumentací odvolacího soudu k otázce postupu spoluvlastníků při rozhodování o hospodaření se společnou věcí většinou, počítanou podle podílů a odkazuje na názory vyslovené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 374/97 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 22/1999) a sp. zn. 2 Cdon 1313/97 (Právní rozhledy č. 2/2000, str. 69 a Sbírka soudních rozhodnutí č. 19/2001). Dále odkazuje na dikci §139 odst. 2 ObčZ, který ohledně platnosti rozhodnutí o hospodaření se společnou věcí z pohledu disponování většinovým spoluvlastnickým podílem nepředepisuje žádnou zvláštní proceduru ani provedení formálního hlasovacího aktu. O hlasech je zmínka jen v druhé větě odstavce 2, a to pouze v souvislosti s rovností hlasů. Zákon tedy nepředepisuje nutnost formálního hlasování. Rozhodnutí z 2. 1. 1999 tedy dovolatelka pokládá za platné a pro spoluvlastníky závazné. K námitce odvolacího soudu, že zmíněné rozhodnutí nebylo žalobkyni oznámeno a tudíž odporuje dobrým mravům, namítá, že žalobkyně ani její právní předchůdkyně ostatní spoluvlastníky neinformovaly o tom, že došlo k převodu spoluvlastnického podílu. Proto ostatní spoluvlastníci vycházeli z toho, že další spoluvlastnicí je J. K., a té obsah svého rozhodnutí sdělili. Žalobkyně byla posléze, 23. 8. 1999, o uvedeném rozhodnutí informována. Rozhodnutí odvolacího soudu proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž na takovém rozhodnutí spočívá i posouzení otázky platnosti tzv. nájemní smlouvy z 6. 9. 1995 odvolacím soudem. Ten ji označil za dohodu o hospodaření se společnou věcí podle §139 odst. 2 ObčZ s poukazem na §35 odst. 2 ObčZ. Toto ustanovení ale v odůvodnění svého rozsudku cituje neúplně a opomíjí, že podmínkou výkladu právního úkonu nejen podle jazykového vyjádření, ale též podle vůle jednající osoby, je, aby tato vůle nebyla v rozporu s jazykovým projevem. Jestliže je tedy smlouva z 6. 9. 1995 označena jako nájemní a celý text smlouvy se týká nájmu a nájemného, pak je v rozporu s jazykovým vyjádřením posuzovat ji jako úplně jiný právní úkon. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a dále rozhodl o odkladu vykonatelnosti tohoto rozsudku.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, které pokládá za správné a zákonné. K dovolatelkou citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu namítá, že se zabývala jinou otázkou vztahů mezi menšinovými a většinovými spoluvlastníky a tato rozhodnutí nelze na projednávanou věc aplikovat. Zdůrazňuje, že byť zákon neupravuje specificky proceduru při rozhodování o společné věci, je nesporné, že kterýkoliv ze spoluvlastníků nemůže být zbaven účasti při takovém rozhodování. To dále v aplikaci na daný případ podrobně rozvádí z hlediska §139 odst. 2 ObčZ a §3 odst. 1 ObčZ. Za zavádějící pokládá i tvrzení žalované, že odvolací soud smlouvu z 6. 9. 1995 označil za dohodu o hospodaření se společnou věcí nesprávně. Uzavírá naopak, že tato smlouva náležitosti dohody spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí obsahově vykazuje a není překážek ji za takovou označit. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl a návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu nevyhověl.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem - dále jen „OSŘ“), a po zjištění, že dovolání je podáno osobou k tomu oprávněnou, je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumal a shledal dovolání důvodným.
V dané věci odvolací soud považoval rozhodnutí spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí ze dne 2. ledna 1999 za neplatné (pro rozpor s §139 odst. 2 ObčZ a s §3 odst. 1 ObčZ) proto, že žalobkyně nebyla k rozhodování o hospodaření se společnými nemovitostmi přizvána a ani se tohoto rozhodování nezúčastnila. Tento právní názor odvolacího soudu je správný. K úvaze odvolacího soudu lze dodat, že stejný právní názor zaujal i Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném pod č. C 583, svazku 7 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck. V tomto rozhodnutí se uvádí: „Podle §137 odst. 1 ObčZ, jehož znění se od počátku jeho účinnosti, tj. od 1. 4. 1964 nezměnilo, podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci. Z tohoto ustanovení tedy vyplývá povinnost spoluvlastníka podílet se podle výše svého podílu na nákladech vynaložených na společnou věc. Taková povinnost spoluvlastníka je však vázána také na respektování práva rozhodovat o vynaložení nákladů, resp. o hospodaření se společnou věcí. Zatímco podle §139 zákona ObčZ ve znění účinném do 31. 12. 1991, došlo-li mezi spoluvlastníky k neshodě o právech a povinnostech vyplývajících z podílového spoluvlastnictví, rozhodl na návrh některého z nich soud, pak podle §139 odst. 2 ObčZ ve znění zákona č. 509/1991 Sb., o hospodaření společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud.
Pod pojem hospodaření společnou věcí, o kterém mají spoluvlastníci podle §139 odst. 2 ObčZ rozhodovat, lze podřadit i rozhodnutí o tom, jaká investice, tj. náklad jakého druhu a v jaké výši, má být do společné věci provedena. Pokud zákon stanoví, že rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti jejích podílů, pak z toho vyplývá, že nerozhoduje jen většina, aniž by menšinovému spoluvlastníku byla dána jakákoliv možnost, aby se pro zamýšlenou investici mohl rovněž rozhodnout či se k ní vyjádřit. To lze dovodit i z logického výkladu tohoto ustanovení: má-li vůbec v úvahu připadat dohoda spoluvlastníků nebo rovnost hlasů nebo nedosažení většiny, musí být menšinovému spoluvlastníku záměr investici provést (a to jakého druhu a v jaké výši) ostatními spoluvlastníky předestřen, aby se tak mohl vyjádřit k tomu, zda s ní souhlasí či nikoliv (a také případně uvážit možnost zrušení a vypořádání spoluvlastnického vztahu)... Pokud by menšinovému spoluvlastníku vůbec nebyla dána možnost vyjádřit se k zamýšlené investici (druhu a výši), pak i za situace, kdy by s takovou investicí souhlasila většina spoluvlastníků, počítaná podle velikosti podílů, nejde o rozhodnutí většiny ve smyslu §139 odst. 2 ObčZ. V takovém případě by šlo z hlediska hospodaření spoluvlastníků se společnou věcí o neplatný právní úkon“. Tento názor byl vyjádřen i v odborné literatuře (Komentář k čsl. obecnému občanskému zákoníku a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1936, díl III., s. 617). Dovolatel odkazuje na R 19/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z jehož odůvodnění se podle něj podává spíše opačný názor, nicméně tato otázka nebyla v právní větě, pro kterou toto rozhodnutí bylo přijato k publikaci, řešena a nebyla ani předmětem dovolacího přezkumu.
Naproti tomu názor odvolacího soudu, podle kterého „nájemní smlouvu“, uzavřenou spoluvlastníky 6. 9. 1995, je třeba považovat za dohodu spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí (§139 odst. 2 ObčZ), je předčasný. Správný je názor, že v souladu s §35 odst. 2 ObčZ je při výkladu této dohody třeba přihlížet k vůli účastníků; to však podle znění zákona platí, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Věc bylo třeba posoudit i podle §41a odst. 2 ObčZ, podle kterého má-li neplatný právní úkon náležitosti jiného právního úkonu, který je platný, lze se jej dovolat, je-li z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby (toto ustanovení poněkud nepřesně vyjadřuje to, co vystihl odvolací soud odkazem na vůli účastníků). Hospodářský cíl, k němuž směřovala vůle účastníků projevená v písemné smlouvě, byl dosažitelný jak nájemní smlouvou (pokud by ovšem byl možný nájem spoluvlastnického podílu), tak i dohodou o hospodaření se společnou věcí. Až potud lze považovat úvahy odvolacího soudu za správné. Podle názoru dovolacího soudu však skutečnost, že účastníci výslovně uzavřeli dohodu o nájmu podílu, není právně bezvýznamná. Pokud by totiž účastníci skutečně chtěli uzavřít smlouvu o nájmu podílu, pak nutně museli vycházet z toho, že jejich práva a povinnosti v tomto vztahu se budou řídit ustanoveními ObčZ o nájemní smlouvě (§663 a násl. ObčZ), a nikoliv ustanoveními o spoluvlastnictví (§137 a násl. ObčZ). Pro posouzení věci je tedy podstatné, zda účastníci chtěli uzavřít nájemní smlouvu, anebo zda jim šlo o dohodu o hospodaření se společnou věcí. K rozhodnutí proto bylo třeba učinit potřebná skutková zjištění, týkající se vůle účastníků, a to vzhledem k uplatnění zásady projednací na základě tvrzení účastníků a jejich důkazních návrhů.
V dané věci žalobkyně výslovně netvrdila, že by vůle účastníků, projevená ve smlouvě z 6. 9. 1995, směřovala k uzavření dohody o hospodaření se společnou věcí. V závěrečném návrhu, učiněném před soudem prvního stupně (č. l. 41 v.) a posléze i před soudem odvolacím (č. l. 62 v.) sice nastínila možnost posouzení smlouvy jako „dohody spoluvlastníků o užívání spoluvlastnického podílu“, v zásadě však nadále (viz její odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, zejména č. l. 53) tvrdila, že jde o platnou nájemní smlouvu, příp. se dovolávala bezdůvodného obohacení, které žalovaná získala. Netvrdila, že vůle účastníků směřovala právě k uzavření nájemní smlouvy (s důsledky plynoucími pro účastníky z ustanovení ObčZ o nájemní smlouvě); jádro sporu podle jejích vyjádření tak spočívalo v otázce, zda lze pronajmout spoluvlastnický podíl, resp. ideální část nemovitosti. Za této situace ovšem žalovaná neměla důvod tvrdit skutečnosti, které by pro ni – ve vztahu k posouzení této smlouvy – měly příznivé právní následky, a nabízet k nim důkazy; konkrétně neměla důvod tvrdit, že účastníkům šlo opravdu o nájem spoluvlastnického podílu a že jejich vůle nesměřovala k rozhodnutí o hospodaření se společnou věcí s důsledky uvedenými v ustanoveních ObčZ o podílovém spoluvlastnictví. Názor, že vůle účastníků směřovala ve skutečnosti k uzavření dohody o hospodaření se společnou věcí byl vnesen do řízení až rozsudkem odvolacího soudu, byl pro účastníky neočekávaný a dovolatelé se nemohli vyjádřit k právní stránce věci a tvrdit skutečnosti, které by uplatnění normy, aplikované odvolacím soudem, v daném případě vyloučily a navrhovat důkazy k prokázání těchto skutečností. Vzhledem k tomu, že povinnost tvrzení i povinnost důkazní jsou povinnostmi procesními, bylo věcí soudu v tomto případě poučit účastníky o této povinnosti ve vztahu ke skutečnosti, o kterou soud zamýšlel opřít rozhodnutí a kterou dosud žádný z účastníků neuplatňoval (§5 OSŘ). Pokud tak soud neučinil, trpí řízení jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241 odst. 3 písm. b) OSŘ], k níž dovolací soud přihlíží, i když nebyla v dovolání uplatněna (§242 odst. 3 OSŘ). Je třeba poukázat i na právní názor Ústavního soudu, vyjádřený v nálezu z 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, podle kterého „změna právního náhledu odvolacího soudu je tudíž důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní“.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§243b odst. 1 OSŘ , věta za středníkem) a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. února 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu