ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.1665.99.1
sp. zn. 22 Cdo 1665/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobce P. M., zastoupeného advokátem, proti žalované P. t., a. s., o zrušení věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6, pod sp. zn. 18 C 355/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 1999, čj. 16 Co 144/99-40, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 7. ledna 1999, čj. 18 C 355/98-21, zamítl žalobu, aby "zrušil právo věcného břemene spočívající v instalaci a bezplatném užívání výměníkové stanice v suterénu domu čp. 2440, N., P.", a "žalované straně uložil povinnost odstranit výměníkovou stanici ze suterénu domu N. 2440, P.". Dále rozhodl o nákladech řízení.
Obvodní soud vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem domu v P., N. čp. 2440, který nabyl kupní smlouvou uzavřenou 13. 7. 1994. V suterénu domu byla před jeho koupí žalobcem na základě věcného břemene ve prospěch žalované podle §20 zákona č. 89/1987 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě tepla (dále jen "zákon o teple"), umístěna výměníková stanice, zabírající pětinu až čtvrtinu suterénu. Žalobce se u žalované později neúspěšně domáhal kompenzace za omezení vlastnického práva k domu. Náklady na přemístění výměníkové stanice, z níž je kromě žalobcovy nemovitosti zásobováno teplem dalších pět odběratelů, představují podle odhadu oddělení projekce žalované přes 2 miliony Kč. Soud konstatoval, že žalobcova nemovitost je takto zatížena věcným břemenem zřízeným podle §20 odst. l zákona o teple, žalovaná je oprávněna k provozování výměníkové stanice včetně práva přístupu do ní za účelem provádění revizí a oprav. Uvedený zákon byl zrušen zákonem č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci; podle §45 odst. 3 tohoto zákona zůstávají oprávnění k cizím nemovitostem, jakož i omezení jejich užívání, která vznikla před účinnosti tohoto zákona, nedotčena. Žalobce neprokázal, že by v daném případě byly naplněny podmínky §151p odst. 3 občanského zákoníku (dále jen "ObčZ"), neboť při koupi nemovitosti byl s jejím stavem a existencí věcného břemene seznámen a v žalobě neuvedl formu náhrady, za niž by mělo být věcné břemeno zrušeno. K námitce žalobce ohledně rozporu zákona č. 222/1994 Sb. s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod uzavřel, že o rozpor nejde a poukázal na nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 88/1998 Sb.
Odvolací soud shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že "se zamítá návrh, aby bylo zrušeno právo věcného břemene spočívající v instalaci a bezplatném užívání výměníkové stanice suterénu domu čp. 2440 N. v P. a to za přiměřenou náhradu určenou soudem a aby byla žalovaná uznána povinnou do tří dnů od právní moci rozsudku odstranit výměníkovou stanici ze suterénu domu N. 2440 v P."; změna vycházela jen ze změny žaloby v odvolacím řízení, práva a povinnosti účastníků nebyly stanoveny rozdílně od rozsudku soudu prvního stupně. Proti svému rozsudku připustil dovolání s tím, že tak "otevírá možnost dovolacího přezkumu těch důvodů, které jej vedly k potvrzení zamítnutí žalobního návrhu na zrušení věcného břemene".
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně. Konstatoval, že ustanovení §151p odst. 3 ObčZ je aplikovatelné ve vztahu k věcným břemenům vzniklým kterýmkoliv ze zákonných způsobů, tudíž i k věcným břemenům vzniklým podle zákona o teple. Žaloba se opírá o to, že žalobce se stal v roce 1994 vlastníkem předmětné nemovitosti, změnu poměrů spatřuje ve společenskoekonomických změnách nastalých po roce 1989 a ve změně právní úpravy v důsledku přijetí zákona č. 222/1994 Sb. Změna v osobě vlastníka však sama o sobě není kvalifikovanou změnou poměrů, z níž by bylo lze dovozovat závěry o hrubém nepoměru mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného. Ustanovení §45 odst. 3 zákona č. 222/1994 Sb. zachovalo věcná břemena založená zákonem č. 89/1987 Sb.; tuto úpravu odvolací soud nepokládal za protiústavní "v té míře", aby měl postupovat podle §109 odst. l písm. b) o. s. ř., protože tento stav neodporuje čl. 11 odst. 4 Litiny základních práv a svobod. Nucené omezení vlastnického práva žalobce nastalo ve veřejném zájmu, neboť se týká dalších odběratelů tepla; případná náhrada za omezení žalobcova vlastnického práva není předmětem tohoto řízení. Dále konstatoval, že žalobce k podání žaloby motivovala změna společenských poměrů, dotýkající se obsahu vlastnického práva ve směru možnosti komerčního využití předmětu vlastnictví, když žalobce namítá, že výměníková stanice vyzařuje značné teplo, žalovaná dosahuje značných zisků, má proto prostředky k tomu, aby si zřídila zařízení na jiném místě a je nespravedlivé, aby věcné břemeno zatěžovalo právě jeho vlastnictví; podle odvolacího soudu však "takovými zájmy a názory se soudy podle platné právní úpravy nemohou zabývat". Rozsudek soudu prvního stupně, pokud je založen na názoru, že žalobce neprokázal předpoklady pro aplikaci ustanovení §151p odst. 3 občanského zákoníku, je správný. Případná žalobcova nevědomost o existenci věcného břemene může mít právní význam jen ve smluvním kontextu, při rozhodování o existenci věcného břemene však není významná.
Proti rozsudku odvolacího soudu žalobce podává dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §239 odst. l OSŘa uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) OSŘve znění, účinném do 31. 12. 2000. Namítá, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s právní argumentací žalobce v tom, že v důsledku změny právních poměrů po roce 1989, která znamenala zásadní průlom do institutu soukromého vlastnictví a jeho ochrany, muselo dojít v daném případě ke vzniku zcela zásadního a hrubého nepoměru mezi věcným břemenem a výhodou žalované a v důsledku toho dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci. Je nesporné, že předmětné věcné břemeno vzniklo za účinnosti zákona o teple. V této souvislosti připomíná oprávnění investorů popř. provozovatelů zařízení pro rozvod tepla podle §20 odst. l uvedeného zákona a klade důraz na odst. 5 ve vztahu k odst. l citovaného zákona, z něhož je zřejmé, že pokud bylo podstatně omezeno užívání nemovitosti, která byla ve vlastnictví či užívání občana nebo v jeho osobním užívání, měla být občanovi poskytnuta jednorázová náhrada. Věcné břemeno vzniklo za právního stavu, kdy nárok na náhradu byl konstituován výlučně pro fyzické osoby, které předmět vlastnictví využívaly pro osobní potřebu. Původní vlastník, to je socialistická organizace, na náhradu neměla nárok, také ji nikdy neobdržela a věcné břemeno vzniklo tudíž bez náhrady. V československém právním řádu chyběla na ústavní úrovni zakotvená zásada náhrady za omezení vlastnického práva. Takové právo bylo obsaženo jen v občanském zákoníku, a to jen v případech uvedených v §135c odst. 6. Speciální úpravu pak obsahoval zákon o teple, a to jen v případech uvedených v §20 odst. 5, což nebyl případ původního vlastníka nemovitostí, jímž byla socialistická organizace. Dále odkazuje na čl. ll odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v souvislosti s tím na zákon č. 222/1994 Sb., který nereflektuje ústavní zásadu, plynoucí z uvedeného článku. Dodává, že ačkoliv Listina základních práv a svobod stanoví bezpodmínečné poskytnutí náhrady v případě omezení vlastnického práva, zmíněný zákon takovou možnost dává pouze za splnění určitých zákonných předpokladů a navíc přiznání uplatněného nároku zákon limituje subjektivní propadnou lhůtou. Odvolací soud nepolemizoval s názorem soudu prvního stupně, který vyslovil názor, že skutečnost, že citovaný zákon výslovně neuvádí, že vlastníkům zatížených nemovitostí u práv, která vznikla před účinností tohoto zákona, přísluší náhrada, nevylučuje postup přímo podle ústavní normy (Listiny) a odkázal na nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 88/1998 Sb. s tím, že jde o právo uvedené v čl. 41 odst. l Listiny, a tudíž přímo aplikovatelné, aniž by bylo třeba toto právo konstituovat předpisem nižší právní síly. Odvolací soud naopak uvedl, že úprava plynoucí ze zákona č. 222/1994 Sb. není protiústavní a že otázka náhrady za omezení žalobcova vlastnického práva není předmětem tohoto řízení a není se jí proto třeba zabývat, když předmětem žaloby je toliko uplatnění nároku na zrušení věcného břemene. S takovým názorem se dovolatel neztotožňuje, neboť citovaný nález neřešil shodnou problematiku, neřešil otázku retroaktivity práva. Zpětná aplikovatelnost nyní platné právní úpravy je sporná, neboť jde o práva, která vznikla za účinnosti dříve platných právních předpisů, přičemž právní režim poskytování náhrad za taková omezení je vždy úzce spojen se vznikem takových práv. Pokud by byla připuštěna retroaktivita dnes platných ústavních zásad, bylo by např. možné požadovat zaplacení náhrad za vyvlastnění k nimž došlo v padesátých letech, na něž podle dřívějších předpisů nevznikl žádný zákonný nárok, nebo tam, kde taková náhrada nebyla poskytnuta např. protiprávním postupem. Uzavírá, že vznik hrubého nepoměru je nutno spatřovat nikoliv jen ve změně účastníků právního vztahu, ale v celkové změně poměrů. Nelze konzervovat právní vztah vzniklý za existence plánovaného socialistického hospodářství a za situace vytvářející umělou nerovnost subjektů práv. Stav založený zákonem č. 222/1994 Sb. postihuje mnoho soukromých subjektů, které svá vlastnická práva nabyly po roce 1989. Dodává, že žalobce při přebírání objektu nevěděl, že přejímá závazek ve formě věcného břemene, neboť tento právní vztah byl v kupní smlouvě uveden v části "nájemní smlouvy" a ve výpisu katastru nemovitostí nebyla existence věcného břemene zapsána. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem - dále jen "OSŘ"), a po zjištění, že dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241 odst. 3 písm. d/ OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Listina je součástí ústavního pořádku s účinností od 8. 2. 1991 (čl. 7 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod).
Investoři, popřípadě provozovatelé zařízení pro rozvod tepla jsou oprávněni zřizovat na cizích nemovitostech zařízení pro rozvod tepla v rozsahu vyplývajícím ze stavebního povolení a tato zařízení provozovat. (§20 odst. 1 písm. a/ zákona o teple). Oprávnění podle odstavce 1 jsou věcnými břemeny váznoucími na dotčených nemovitostech a nezapisují se do evidence nemovitostí (§20 odst. 4 zákona o teple).
Zákon o teple byl zrušen zákonem č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci; v §45 odst. 4 tohoto zákona se uvádí, že oprávnění k cizím nemovitostem, jakož i omezení jejich užívání, která vznikla před účinností tohoto zákona, zůstávají nedotčena.
Žalobce uplatňuje právo na zrušení věcného břemene, opírající se o §151p odst. 3 obč. zák. v platném znění, podle kterého vznikne-li změnou poměrů hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, může soud rozhodnout, že se věcné břemeno za přiměřenou náhradu omezuje nebo zrušuje. Nelze-li pro změnu poměrů spravedlivě trvat na věcném plnění, může soud rozhodnout, aby se namísto věcného plnění poskytovalo peněžité plnění.
Z ustanovení §151p odst. 3 obč. zák. je patrno, že občanský zákoník předvídá, že práva a povinnosti vyplývající z věcných břemen nejsou neměnné; v důsledku změny podmínek, za kterých věcné břemeno vzniklo, zákon umožňuje soudu věcné břemeno omezit anebo zrušit za předpokladu, že změnou poměrů vznikl hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, přičemž není rozhodující, zda tento stav nastal zaviněním některého z účastníků tohoto vztahu.
Občanský zákoník blíže neuvádí, v čem má spočívat změna poměrů, která by odůvodňovala změnu úpravy rozsahu a obsahu věcného břemene. Při rozhodování o omezení nebo o zrušení věcného břemene v důsledku změny poměrů je třeba brát v úvahu všechny okolnosti. Především je třeba zjistit, zda došlo ke změně poměrů a v kladném případě posoudit, nakolik tato změna měla vliv na způsob výkonu práva, odpovídajícího věcnému břemeni, jak se projevila na užívání nemovitosti věcným břemenem zatížené a vzít do úvahy újmu, která oprávněnému nastane v důsledku omezení nebo zrušení věcného břemene za náhradu a porovnat ji s případnou újmou, která vznikla vlastníkům zatíženého pozemku v důsledku změny poměrů. Právně významný je jen ten hrubý nepoměr, který vznikl v důsledku změny poměrů; i když ke změně poměrů došlo a je dán i hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, nejsou podmínky pro zrušení věcného břemene dány, pokud tento hrubý nepoměr existoval již před změnou poměrů.
V dané věci spočívá podle dovolatele vzniklý hrubý nepoměr v tom, že v důsledku změny právních poměrů účastníků, vyvolaných společenskými změnami po roce 1989 "povinný nemůže vymáhat svá, byť ústavně zaručená práva na náhradu ani z předpisů dříve platných ani na základě předpisů platných nyní a oprávněný může požívat nadále výhod vzniklých za zcela odlišných ekonomických poměrů". Právní předchůdce dovolatele, kterým byla tehdejší "socialistická organizace", neměla právo na náhradu za zřízení věcného břemene podle §20 zákona o teple a toto právo nemá ani dovolatel.
Hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného spočívá podle dovolacího soudu v tom, že oprávněný může bezúplatně využívat nemovitost povinného k užívání tam instalované výměníkové stanice. Tento stav však tu již byl před změnou poměrů, o kterou se žaloba opírá, neboť vznikl současně se vznikem věcného břemene. Proto nejsou splněny podmínky ke zrušení věcného břemene podle §151p odst. 3 ObčZ.
I v případě, že by bylo možno přisvědčit názoru dovolatele, že hrubý nepoměr spočívá v tom, že nemůže uplatnit právo na náhradu, jde o situaci, která tu byla i před změnou poměrů, vyvolanou změnami po roce 1989. Na tom nic nemění ani skutečnost, že právní postavení fyzické osoby bylo v době vzniku věcného břemene lepší, než postavení předchůdce navrhovatele, kterým byla právnická osoba. Podle konstantní judikatury totiž změna v osobě vlastníka nemovitosti, na níž vázne věcné břemeno, je nepochybně změnou, neboť napříště bude třeba z hlediska §151p odst. 3 ObčZ posuzovat případné změny se zřetelem k osobě tohoto nového vlastníka a jeho poměrům, které se pochopitelně mohou vyvíjet odlišně od předchozího vlastníka. Avšak nový vlastník nemůže nabýt více práv, než měl jeho předchůdce, a proto jako změna nemůže být posuzována ta osobní situace, se kterou nový vlastník nahrazoval vlastníka předchozího (viz rozhodnutí publikované pod č. 1/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tvrzení žalobce, že při uzavírání kupní smlouvy o věcném břemeni nevěděl, je pro posuzování podmínek pro zrušení tohoto břemene nevýznamné; za splnění zákonných podmínek by mohlo být posuzováno jako právně významná skutečnost podle §49a ObčZ, který upravuje neplatnost smlouvy uzavřené v omylu, nikoliv jako důvod pro zrušení věcného břemene. Dovolací soud nesdílí ani názor dovolatele, že bylo porušeno jeho ústavní právo na poskytnutí náhrady za omezení vlastnického práva, ke kterému zřízením věcného břemene došlo. Dovolatel totiž nabyl nemovitost, na které již v době nabytí vázlo věcné břemeno; proto mu žádné právo na náhradu za omezení vlastnického práva nemohlo vzniknout. Nabyl vlastnické právo již omezené, přičemž zatížení nemovitosti věcným břemenem má nepochybně vliv na její obecnou cenu. Skutečnosti, zda kupující při uzavírání kupní smlouvy postupuje s náležitou obezřetností, zda při sjednání kupní ceny je k věcnému břemeni přihlédnuto, případně zda kupující, který uzavřel smlouvu v právně významném omylu uplatní její relativní neplatnost či nikoliv, nemají na podmínky pro zrušení věcného břemene vliv.
V době, kdy bylo věcné břemeno zřízeno, nebyla skutečnost, že za jeho zřízení nebyla poskytnuta úhrada, podle tehdy platného práva protiústavní, zejména když na základě tohoto břemene vznikly práva a povinnosti (jak vyplývá z dovolání) mezi tehdejšími socialistickými organizacemi. Skutečnost, že nynější úprava takový vznik již nepřipouští, neznamená, že by vznikl hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, který by tu dříve nebyl. Žalobce by měl nepochybně ústavní právo na náhradu v případě, že by nemovitost nabyl nezatíženou a po nabytí účinnosti Listiny základních práv a svobod by k ní bylo zřízeno na základě zákona věcné břemeno. Tak tomu v dané věci nebylo.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241 odst. 3 písm. d/ OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §241 odst. 3 písm. a/ a b/ o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelem tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. l o. s. ř., věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl úspěšný a žalované náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měla právo (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. ledna 2001
JUDr. Jiří S p á č i l , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková