ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.1685.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 1685/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) H. H. a b) J. H., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) Mgr. M. H. a 2) Mgr. O. H., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 1138/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. října 2005, č. j. 25 Co 339/2005-169, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 748,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. L. K.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. března 2005, č. j. 9 C 1138/2003-129, určil, „že stavbu na parcele, typ parcely: parcela zjednodušené evidence, zdroj parcely ZE: pozemkový katastr, zapsané na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu pro S. kraj se sídlem v P., katastrální pracoviště K., pro katastrální území L., o půdorysných rozměrech cca 6,3 x 4,8 m, se sedlovou střechou s plechovou krytinou s komínovým tělesem, dispozičně členěnou na dva prostory, jejíž tři obvodové zdi tvoří cihelné zdivo tloušťky 45 cm, čtvrtou obvodovou zeď tvoří kamenné zdivo původního objektu chléva na st. p. č. 3/1, která není stavebně propojena se žádnou stávající stavbou na sousedních přilehlých pozemcích, vlastní ve společném jmění manželů“ žalobci.Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně učinil tato skutková zjištění: Rozhodnutím Městského úřadu v K., odboru výstavby a územního plánování, z 19. 9. 2003, bylo přerušeno stavební řízení o rekonstrukci zahradního domku na pozemku v kat. území L. a žalobci byli podle §137 odst. 2 stavebního zákona s řešením námitky týkající se vlastnictví předmětného zahradního domku odkázáni na soud. Žalobci své vlastnické právo ke sporné stavbě opírali o kupní smlouvu z 11. 10. 1988, žalovaní o kupní smlouvu z 25. 6. 2002. Kupní smlouvou z 11. 10. 1988, registrovanou bývalým Státním notářstvím v K. 30. 12. 1988 pod R I 1887/88, Čs. stát – Státní statek K. prodal žalobcům dům v obci a kat. území L. s příslušenstvím, tj. kolnou, s nimiž nemovitost užíval, s tím, že bližší popis a ocenění jsou ve znaleckém posudku Ing. J. C. ze 14. 2. 1987 a v jeho dodatku z 15. 5. 1988. Předmětem prodeje nebyly pozemky, ke kterým mělo být žalobcům zřízeno právo osobního užívání. Znalec v dodatku znaleckého posudku kolnu popsal tak, že je postavena na zadní hranici pozemku a slouží jako sklad nářadí a chlívek pro drobný chov hospodářského zvířectva, její zastavěná plocha je 6,45 x 4,60 = 29,67 m2, stáří asi 50 let. Kolnu ocenil částkou 1 735,- Kč a současně také ocenil oddělený pozemek, který podle geometrického plánu z 5. 1. 1988 bezprostředně sousedí s pozemkem parc. č. 121, na němž stojí dům č. p. 32. V roce 1988 znalec oceňoval kolnu postavenou vpravo u zdi ve vzdálenosti cca 18 m od domu č. p. 32, v té době kolna na levé straně zadní hranice na místě nebyla. V katastru nemovitostí na LV pro obec a kat. území L. jsou jako vlastníci (společné jmění manželů) domu č. p. 32 na pozemku parc. zapsáni žalobci. Kupními smlouvami z 25. 6. 2002, 7. 8. 2002 a 3. 9. 2003 žalovaní nabyli v kat. území Lošany více nemovitostí, v žádné z těchto kupních smluv není uvedena jakákoliv stavba na pozemku PK č. 29. V kupních smlouvách z 25. 6. 2002 a 3. 9. 2003, jimiž žalovaní nabyli do společného jmění manželů dům č. p. 27 na pozemku parc. č. 3/1, pozemek parc. č. 3/1 a pozemek PK č. 29, resp. 29 díl 2, a na podkladě nichž byli zapsáni jako vlastníci do katastru nemovitostí na LV pro obec a kat. území L., není zmínka o tom, že by s těmito nemovitostmi bylo převáděno i jakékoliv příslušenství. Předmětná stavba není stavebně propojena se žádnou stávající stavbou na sousedních pozemcích. Jednu obvodovou zeď této stavby tvoří kamenné zdivo původního objektu chléva na stav. parc. č. 3/1, který byl odstraněn a ze kterého zůstaly pouze zbytky obvodové kamenné zdi. Tak tomu bylo již v roce 1988. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že je samostatnou věcí ve smyslu §119 odst. 1 ObčZ a že ji jako příslušenství domu č. p. 32 nabyli do vlastnictví žalobci kupní smlouvou ze 7. 10. 1988. Tato stavba ve smlouvě byla označena jako kolna, představující příslušenství domu č. p. 32, byla právním předchůdcem žalobců užívána s domem č. p. 32 a o tom, že jde o příslušenství domu č. p. 32 svědčí i skutečnost, že vchod do kolny je z pozemku PK č. 29 směrem od domu č. p. 32, zatímco vchod z pozemku stav. parc. č. 3/1 je zazděn. Do rozhodnutí soudu žalobci vlastnické právo k předmětné stavbě nepozbyli. Současný přístavek za domem č. p. 32 na levé straně nemohl být kolnou uvedenou v kupní smlouvě ze 7. 10. 1988, neboť neodpovídá rozměry ani umístěním a prokazatelně byl postaven žalobci na základě stavebního povolení v roce 1993 či později, takže v době uzavření smlouvy neexistoval. Je nerozhodné, jak je předmětná stavba označována, zda jako kolna nebo jako zahradní domek, a zda je či není zapsána v katastru nemovitostí. Podle obsahu kupních smluv z 25. 6. 2002 a 3. 9. 2003, jimiž byly nemovitosti převáděny z restituentů na žalované, žalovaní předmětnou stavbu do vlastnictví nenabyli, neboť v žádné z nich tato stavba není určena ani specifikována jako stavba hlavní ani jako příslušenství věci hlavní. Neexistuje žádný nabývací titul, který by svědčil ve prospěch vlastnictví žalovaných.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 26. října 2005, č. j. 25 Co 339/2005-169, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Nepřisvědčil námitce žalovaných, že původní stavba na pozemku parc. č. 3/1 – chlév nezanikla a že předmětná stavba je její součástí. K tomu uvedl, že „stavba jako věc tedy zaniká destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním nadzemním podlažím, v důsledku čehož zaniká stav poskytující obraz o dispozičním řešení původní stavby“. Zbyla-li z původního chléva pouze jediná obvodová zeď, stavba chléva jako věc ve smyslu práva zanikla, neboť zanikl stav poskytující obraz o dispozičním řešení původní stavby. Byla-li jedna obvodová zeď zaniklé stavby využita jako jedna ze čtyř obvodových zdí předmětné stavby, stala se tato zeď její součástí. Nesouhlasil ani s námitkou žalovaných, že předmětná stavba se stala součástí pozemku, s tím, že součástí pozemku mohou být pouze stavby, „které nemohou být od pozemku odděleny, aniž by se pozemek znehodnotil“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Podle názoru žalovaných soudy obou stupňů nevyřešily otázku existence či neexistence stavby jako samostatné věci v době údajného převodu na žalobce a otázku převodu sporné stavby na žalované jako příslušenství jiné nemovitosti kupní smlouvou z 25. 6. 2002. Poukázali rovněž na nejednotnost judikatury Nejvyššího soudu ČR ohledně převodu příslušenství nemovité věci, pokud se „strany výslovně o příslušenství neujednají“. Namítli, že na pozemku parc. č. 2/2 existovala řada kůlen a drobných staveb, z nichž některé zanikly, jiné existují nebo byly přestavěny. Zásadní skutečností je, že předmětná stavba jako vlastnictví žalobců fakticky neexistuje a že není možné určit, o které stavbě byla rozhodováno. Vlastníky stavby, která má odlišné stavebně-technické parametry od stavby specifikované oběma soudy a znaleckým posudkem znalce Ing. C. z roku 1988, jsou žalovaní. Kolna, kterou žalobci nabyli jako příslušenství domu č. p. 32 kupní smlouvou z 11. 10. 1988, není totožná se spornou stavbou. Stavba o půdorysných rozměrech, jak je určil soud, na pozemcích žalovaných fakticky neexistuje. V roce 2002 žalobci vyklidili pozemky žalovaných i spornou kolnu, přičemž její vlastnictví žalovanými nezpochybňovali. Při místním šetření 5. 12. 2003 žalobci identifikovali jako kolnu zakoupenou společně s domem stavbu vyznačenou v geometrickém plánu „šrafovaně“ (přístavek přiléhající k domu č. p. 32), která se zčásti nachází na pozemku parc. č. 2/2. Teprve později žalobci účelově změnili své stanovisko a začali tvrdit, že označenou kupní smlouvou koupili jako příslušenství domu spornou stavbu. Vytýkali oběma soudům, že nezkoumaly situaci, jaká byla v době, kdy žalobci měli kolnu nabýt do vlastnictví. Dovodili, že kolna byla ke stavbě chléva zjevně připojena prostřednictvím společné zdi a byla tak součástí stavby na pozemku parc. č. 3/1. Zde odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 20 Cdo 2369/99, podle kterého „nelze samostatně právně disponovat součástí jiné věci až do doby jejího oddělení od věci hlavní. K takovému oddělení by v daném případě mohlo dojít skutečně až zánikem stavby chléva v právním slova smyslu“. Při zjištění, že k 11. 10. 1988 stavba na pozemku parc. č. 3/1 existovala v právním slova smyslu, žalobci by vlastnické právo ke kolně nemohli nabýt, neboť by nešlo o věc v právním slova smyslu. Podle žalovaných kolna případně byla i součástí pozemku a jako taková nemohla platně převedena na žalobce. Jako součást pozemku byla převedena na žalované kupní smlouvou z 25. 6. 2002. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli odmítnutí dovolání nebo jeho zamítnutí. Namítli, že žalovaní v dovolání neuvedli, v čem by měl spočívat zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce. V dovolání neuvedli žádný důkaz, který by nebyl soudem proveden nebo byl nesprávně posouzen. Nelze-li soudu vytknout pochybení při hodnocení důkazů, nelze polemizovat s jeho skutkovými závěry. Soudy se nedopustily pochybení ani při právním posouzení věci. K věci samé poukázali na geometrický plán z 28. 11. 1987, který byl zpracován pro účely zřízení práva osobního užívání pozemku pro žalobce, z něhož vyplývá, že předmětem osobního užívání pozemku měl být pozemek označený jako parc. č. 2/2 (část pozemku PK 29), na kterém stojí kolna, o kterou je tento spor. Protože na tomto plánu není vyznačena žádná jiná stavba a v průběhu řízení bylo prokázáno, že v daném prostoru žádná jiná stavba nestála, předmětem převodu mohla být jen sporná stavba. O této doby došlo na kolně ke změnám, kdy žalobci sami na ni vyměnili krytinu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Pro výsledek daného sporu bylo určující vyřešení otázky, zda předmětná stavba je stavbou, která je totožná se stavbou, kterou žalobci nesporně v roce 1988 nabyli kupní smlouvou jako příslušenství ke kupovanému domu č. p. 32. I kdyby snad nešlo o otázku skutkovou, nýbrž o otázku právní, jde o otázku, která nepřesahuje konkrétní jedinečné zájmy účastníků řízení a která by tak v konečném účinku nemohla mít žádný vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, pod C 1536 a usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované tamtéž pod C 1164.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Jestliže dovolací soud nemohl pro nepřípustnost dovolání přezkoumat závěr odvolacího soudu o tom, že žalobci se stali vlastníky sporné stavby již v roce 1988, je třeba z něho vycházet. Otázka, zda tuto stavbu mohli jako příslušenství nabýt žalovaní na základě pozdějších převodních smluv uzavřených s jejich právními předchůdci, v nichž tato stavba není jakkoliv zmíněna, je pak z hlediska přípustnosti dovolání zcela irelevantní.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaných jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobcům vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobcům představují odměnu za jejich zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb. částku 3 000,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů 150,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb. a daň z přidané hodnoty po zaokrouhlení v částce 598,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. května 2007
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu