ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1689.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 1689/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) V. C., nar. 13. 12. 1956, B) J. C., nar. 19. 2. 1956, zastoupených advokátkou, proti žalovanému T. S., nar. 16. 3. 1964, zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 377/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2000, č. j. 16 Co 542/99-103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni A) na nákladech dovolacího řízení částku 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
III. Ve vztahu mezi žalobcem B) a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 27. září 1999, č. j. 7 C 377/96-86, kterým bylo určeno, že „žalobci jsou vlastníky pozemku parcelní č. 1037/16 v k. ú. V. Ch., obec P., o výměře 101 m2“, a rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud rozhodl také o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že manželé A. a V. K. jako kupující nabyli kupní smlouvou uzavřenou 13. 12. 1954, s prodávajícím stavebním inženýrem V. N., spoluvlastnictví k části pozemku parc. č. 1036/1 (který vznikl oddělením z parc. č. 1037), označené v geometrickém plánu z 18. 5. 1954 písmenem „b“ o výměře 367 m2 a písmenem „c“ o výměře 23 m2. Spolu s takto odděleným pozemkem, přičemž na původní části b vystavěli dům čp. 330 a který byl rozdělen na staveb. parc. č. 1036/11 o výměře 284 m2 a parc. č. 1036/8 zahrada o výměře 83 m2, manželé K. oplotili v roce 1954 i část sousedního pozemku, nyní vedeného jako parc. č. 1037/16, v přesvědčení, že tak postavili plot v hranici zakoupeného pozemku - ta byla vytýčena kolíky prodávajícím V. N. Na takto oploceném pozemku, a to na parc. č. 1036/11, manželé K. také v roce 1977 postavili sklep, s jehož stavbou vyslovil souhlas i Státní statek P. h. m. P. jako tehdejší uživatel pozemku parc. č. 1037. Manželé K. kupní smlouvu z 28. 6. 1993 prodali dům čp. 330 spolu se stav. parc. č. 1036/11 a parc. č. 1036/8, v rozsahu zahrnujícím i parc. č. 1037/16 žalobcům. Teprve v roce 1995 AT V. Ch., spol. s r. o., žalobce upozornil, že je podle zápisu v katastru nemovitostí vlastníkem tohoto pozemku. Kupní smlouvou z 16.1. 1998 prodal AT V. Ch., spol. s r. o., pozemek parc. č. 1037/16 P. S., který ho daroval smlouvu z 26. 3. 1998 žalovanému - ten je také v katastru nemovitostí veden jako jeho vlastník.
Na základě těchto zjištění dospěly soudy obou stupňů k závěru, že právní předchůdci žalobců manželé K. byli od roku 1954 v dobré víře, že předmětnou kupní smlouvou, kterou lze považovat za právně způsobilý titul držby, nabyli do vlastnictví také sporný pozemek parc. č. 1037/16 a také jej od roku 1954 do roku 1993 nerušeně drželi. Pochybnost o oprávněné držbě nevznikla ani tím, že tvar a výměra zakoupené části pozemku parc. č. 1036/1, oddělené geometrickým plánem, se odlišovaly se od tvaru a výměry pozemku oploceného, neboť laik při běžné pozornosti, kterou lze na něm požadovat nemusel rozpor mezi zachyceným geometrickým plánem a stavem rozhraničení pozemků v terénu rozpoznat. Odvolací soud dospěl k závěru, že manželé K. vydrželi sporný pozemek nejpozději k 1. 1. 1992 podle §134 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. a převedli je na žalobce. Odvolací soud nepřipustil dovolání proti svému rozsudku s odůvodněním, že otázka dobré víry je teorií i praxí ustáleně zpracována a standardně vykládána.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Vytýká odvolacímu soudu nesprávný právní závěr, že právní předchůdci žalobců byli oprávněnými držiteli předmětného pozemku. Vzhledem k poměrům, které vládly po uzavření kupní smlouvy mezi V. N. a manžely K. v roce 1954 a charakteru pozemku - louka, nezáleželo jeho tehdejšímu uživateli Státnímu statku h. m. P. na kvalitě ani velikosti tohoto pozemku, a to i přihlédnutím k jeho značnému sklonu, který neumožňoval jeho účelné využití. Proto nelze předpokládat, že by uvedený uživatel dobrou víru manželů K. mohl zpochybnit. Pro posouzení dobré víry manželů K. nemůže být proto významné, zda Státní statek v roce 1977 souhlasil s tím, aby manželé K. vystavěli na sporném pozemku sklep. Žalovaný nesouhlasí ani s tím, že laik ani při běžné pozornosti, kterou na něm lze požadovat, nemusí rozpor mezi stavem v geometrickém plánu a stavem rozhraničení pozemků v terénu rozpoznat. Rozdíl mezi celkovou výměrou pozemků, které právní předchůdci žalobců zakoupili, a jejíž držby se uchopili, je 101 m2, což je zhruba 1/4 těchto pozemků - tedy rozdíl značný a laikem rozhodně rozpoznatelný. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně A) se vyjádřila k dovolání tak, že posouzení dobré víry držitelů pozemku odpovídá běžné praxi a rozsudek odvolacího soudu není proto rozhodnutím zásadního právního významu. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Žalobce B) se k dovolání nevyjádřil.
Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení) zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 8. února 2000, dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení, dále zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. l OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je vždy přípustné, jestliže řízení trpí vadami taxativně vypočtenými v §237 odst. 1 OSŘ (s výjimkou rozsudků uvedených v odst. 2), které způsobují tzv. zmatečnost rozhodnutí (řízení). V posuzovaném případě dovolatel takovéto vady nenamítal a ani z obsahu spisu se jejich existence nepodává.
Je-li dovoláním napaden potvrzující rozsudek odvolacího soudu, zbývá posoudit jeho přípustnost z pohledu ustanovení §238 odst. 2 písm. b) a §239 odst. l a 2 OSŘ.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle §238 odst. 1 písm. b) OSŘ pouze za podmínky, že byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (s výjimkou rozhodnutí uvedených v odst. 2 tohoto ustanovení). O takový případ v dané věci nejde, protože soud prvního stupně novým rozsudkem ze dne 27. září 1999, č. j. 7 C 377/96-86 nerozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, ale znovu žalobě vyhověl. Přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. b) OSŘ proto ve věci není dána.
Přípustnost nevyplývá ani z §239 odst. 1 OSŘ, neboť dovolací soud ji ve výroku svého rozsudku nevyslovil.
Podle §239 odst. 2 OSŘ je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka na připuštění dovolání, učiněnému nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam
V daném případě žalovaný vyslovení přípustnosti dovolání navrhl a zbývá tedy posouzení otázky, zda rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím po právní stránce zásadního významu O takové rozhodnutí jde tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vychází z posouzení právní otázky, která nebyla judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) vůbec vyřešena, nebo není řešena jednotně (její výklad se v judikatuře těchto soudů neustálil) nebo odvolací soud se v posouzení určité právní otázky od konstantní judikatury vyšších soudů odchýlil.
Nejvyšší soud uvedl v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1848/98 ze dne 9. 3. 2000, uveřejněném pod C 631 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, že “pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Dobrá víra držitele musí být posuzována i z hlediska, zda držitel při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti, že plocha (výměra) držených pozemků odpovídá ploše uvedené v kupní smlouvě”.
Posouzení otázky, zda v dané věci s přihlédnutím k uvedenému právnímu názoru byli držitelé se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim část pozemku žalobce patří, je věcí úvahy soudu v nalézacím řízení. Tuto úvahu by dovolací soud mohl přezkoumat, jen kdyby byla zjevně nepřiměřená: tak tomu nebylo. Navíc posouzení konkrétních skutkových zjištění nečiní z rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí zásadní.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) OSŘ dovolání odmítl jako nepřípustné.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti žalovaného v tomto řízení a z toho, že úspěšnému žalobci B) náklady řízení nevznikly a úspěšné žalobkyni A) náklady vznikly (§243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ). Podle bodu 10 části dvanácté hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., odměna za zastupování advokátem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů. Náklady vzniklé žalobkyni A) v dovolacím řízení představují odměnu za jeden úkon právní služby - vyjádření zástupkyně žalobkyně k dovolání v částce 500,- Kč a paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč [§6 odst. 1, §7, §9 odst. 1, §11 písm. k), §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif].
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2002
JUDr. Marie Rezková
předsedkyně senátu