ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1717.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 1717/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) J. L., a b) F. L., zastoupených advokátkou, proti žalovanému F. M., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově, pod sp. zn. 7 C 405/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. února 2004, č. j. 11 Co 785/2003-177, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 850,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. J. H.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále, pobočka v Krnově, (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. srpna 2003, č. j. 7 C 405/98-153, pod bodem I. výroku uložil žalovanému, aby vyklidil a žalobcům předal nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu v B. na LV č. 383 pro obec K. a kat. území O. p., a to zemědělskou hospodářskou budovu č. p. 999 na pozemku parc. č. 2247 a pozemek parc. č. 2247 – zastavěná plocha. Pod bodem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Předtím soud prvního stupně rozsudkem z 29. 11. 2001, č. j. 7 C 405/98-101, žalobu zamítl. Krajský soud v Ostravě jako soudu odvolací však usnesením ze 17. 9. 2002, č. j. 10 Co 119/2002-124, tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení se zavazujícím právním názorem, že žalovaný vlastnické právo ke sporným nemovitostem nevydržel, ale že věc je třeba posuzovat také z hlediska stavby na cizím pozemku. Soud prvního stupně doplnil dokazování a na jeho podkladě vyšel ze zjištění, že sporná budova č. p. 999, postavená na pozemku parc. č. 2247 byla původně kůlnou, která byla upravena k trvalému bydlení. Budova „je přímo spojena s další částí užívanou žalovaným k hospodářským účelům“. Ke stejným účelům žalovaný užívá stodolu nacházející se naproti silnici, která je v katastrální mapě zakreslena bez označení a bez čísla popisného. Podle Městského úřadu v K. je číslem orientačním budovy č. p. 999. Pozemek parc. č. 2247 byl dříve označen jako st. 70 v kat. území Ch. Kupní smlouvou z 10. 11. 1954 nabyli vlastnictví k pozemku st. 70 manželé K. a A. V., každý v rozsahu ½. Jejich vlastnické právo k pozemku, vedenému jako zastavěná plocha – stodola bez čísla popisného, bylo vloženo do pozemkové knihy 19. 1. 1955. Jejich právními předchůdci byli od 15. 2. 1954 manželé K. Kupní smlouvou ze 16. 4. 1968, registrovanou státním notářstvím 15. 7. 1968, nabyli vlastnické právo ke sporným nemovitostem, jakož i k jiným nemovitostem, žalobci, kteří při koupi faktický stav nemovitostí na místě samém neověřovali. K přečíslování sporných nemovitostí došlo v letech 1973 až 1977. Podle soudu prvního stupně žalovaný neprokázal, že vlastnictví sporných nemovitostí nabyl kupní smlouvou, uzavřenou v roce 1955 s J. Š. jako vlastníkem obou kůlen, kdy si na půdorysu jedné z nich vybudoval bydlení, ani že uzavřel kupní smlouvu s K. V. ohledně stodoly, za kterou zaplatil 10 000,- a jalovici, s tím, že listiny, o které žalovaný opíral existenci smluv, nesplňují zákonné podmínky pro kupní smlouvu včetně její registrace státním notářstvím. Nebylo prokázáno, že by žalovaný v 50. letech minulého století, ani později, vybudoval z jedné z kůlen objekt bydlení jako novou stavbu, takže nejde o stavbu na cizím pozemku, na kterou by dopadala právní úprava podle zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník. Na rozdíl od žalobců žalovaný své vlastnické právo ke sporným nemovitostem neprokázal.
Odvolací soud k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 12. února 2004, č. j. 11 Co 785/2003-177, rozsudek soudu prvního stupně pod bodem I. výroku, vyjma lhůty k plnění, kterou změnil, potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud neměl pochybnosti o závěru soudu prvního stupně, že žalobci se stali vlastníky pozemku parc. č. 2247 a objektu na něm stojícího, nyní hospodářské budovy č. p. 999, na základě kupní smlouvy ze 16. 4. 1968. Uvedl, že nemá důvod odchylovat se od názoru, vysloveného ve zrušujícím usnesení ze 17. 9. 2002, že žalovaný skutečně vlastnické právo k předmětným nemovitostem nevydržel. Pokud jde o to, zda si žalovaný na místě původní stavby zbudoval stavbu novou, která je v jeho vlastnictví a která nese č. p. 999, odvolací soud uvedl, že z provedených důkazů vyplývá jednoznačný skutkový závěr, že sporná hospodářská budova zde stála ještě před tím, než v ní začal bydlet žalovaný. Bývalou sýpku na bydlení přebudoval předchůdce žalovaného J. Š. Nebylo tak prokázáno tvrzení žalovaného, že zbudoval stavbu na cizím pozemku. Protože vlastnické právo ke sporným nemovitostem svědčí žalobcům, tito se důvodně domáhali ochrany svého vlastnického práva.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, a to do všech výroků, podal žalovaný dovolání z důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel se i nadále domnívá, že vlastnické právo ke sporným nemovitostem nabyl vydržením. Tvrdí, že žalobci kupní smlouvou ze 16. 4. 1968 nenabyli žádnou „zemědělskou hospodářskou budovu“, a proto se nemohou domáhat jejího vyklizení. Manželé K. a A. V. nikdy nevlastnili a ani neužívali budovu později označenou č. p. 999. Ze zemědělské hospodářské budovy již někdy v roce 1953 zbudoval objekt bydlení J. Š. a tento vyměnil s dovolatelem za jeho domek, o čemž svědčí dohoda z 2. 4. 1958. Ke sporným nemovitostem se žalobci nikdy nechovali jako jejich vlastníci a až do roku 1998 vlastnická práva k nim nijak neuplatnili. Naopak jako jejich vlastník se choval žalovaný, který je v dobré víře užíval a udržoval. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně.
Žalobci k dovolání uvedli, že soud se vypořádal se všemi důkazními návrhy, které strany navrhly, pečlivě vyhodnotil skutková zjištění a učinil z nich správné právní závěry. Navrhli zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaný nemohl nabýt vlastnické právo k pozemku parc. č. 2247, řádně rozvedený již v jeho rozhodnutí ze 17. 9. 2002, č. j. 10 Co 119/2002-124, jímž byl soud prvního stupně v dalším řízení vázán, je zcela správný, skutkové podložený a zcela odpovídá stabilní judikatuře dovolacího soudu. Totéž platí i pro závěr vyslovený v dovoláním napadeném rozhodnutí, že žalovaný nenabyl vlastnické právo vydržením ani ke stavbě postavené na označeném pozemku.
Vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj. ten, kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Nejvyšší soud již v usnesení z 13. 9. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1493/2001, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, (dále jen „Soubor rozhodnutí“), pod C 739, svazek 10, uvedl, že „dobrá víra je přesvědčením nabyvatele, že nejedná bezprávně, když si přisvojuje určitou věc. Jde o psychický stav, o vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování“. „Tvrzení držitele o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí“ (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 508/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí pod C 573, svazek 7). V rozsudku z 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaném v Souboru rozhodnutí pod C 1067, svazek 15, pak dovodil, že „dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. Každý případ dobré víry je třeba posuzovat individuálně v jeho konkrétních souvislostech.
K tomu dovolací soud dodává, že takovým titulem (právním důvodem) se může rozumět pouze právní úkon, jímž se věc převádí na jiného vlastníka, např. smlouva kupní, darovací, rozhodnutí státního orgánu apod. Žalovaný žádnou takovou listinu, s níž by bylo možno spojovat jeho dobrou víru, že mu sporné nemovitosti patří jako vlastníkovi, nepředložil ani jinak její existenci nedoložil. Listiny předložené žalovaným, o které žalovaný opíral svoji dobrou víru, za takový právní titul nelze považovat. Pokud snad žalovaný držel předmětné nemovitosti na základě ústní smlouvy o jejich převodu uzavřené s J. Š., pak nemohl být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je jejich vlastníkem (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 20. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 432/2003, uveřejněné v Souboru rozhodnutí pod C 1792, svazek 24).
Pozitivní hodnocení aktivní legitimace žalobců soudy obou stupňů má oporu v provedeném dokazování a je zřejmé již z obsahu samotné kupní smlouvy ze 16. 4. 1968, podle níž předmětem smlouvy byla mj. „stodola na st. ploše parc. č. 70“ a „parc. č. 70 st. plocha – kolna“, přečíslovaná na parc. č. 2247 se zemědělskou hospodářskou budovou č. p. 999. Vlastnické právo k předmětným nemovitostem tak prokazatelně náleží žalobcům, kteří se důvodně domáhali ochrany svého vlastnického práva.
Odvolací soud věc tedy posoudil po právní stránce správně, proto je správný i dovoláním napadený rozsudek a dovolání muselo být podle §243b odst. 2 OSŘ zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalovaný nebyl úspěšný a žalobcům vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ). Náklady vzniklé žalobcům představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření zástupce k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle §8 písm. a), §10 odst. 3, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 2 700,- Kč, a dále dvě paušální náhrady hotových výdajů po 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný, co mu ukládá toto rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. ledna 2005
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu