ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.172.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 172/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDR. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové, ve věci žalobkyně J. P., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1/ J. S., 2/ J. S., 3/ B. M., 4/ L. M., 5/ J. P., 6/ A. P., všem zastoupeným advokátkou, 7/ JUDr. V. H. a 8/ obci K. Ú., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 232/98, o dovolání JUDr. V. H. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. října 1999, čj. 6 Co 2757/99-211, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. října 1999, čj. 6 Co 2757/99-211, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně\") ze dne 21. června 1999, čj.16 C 232/98-116, ve výroku, kterým se určuje, „že výlučným vlastníkem parcely ve zjednodušené evidenci - původ pozemkový katastr parc. č. 2981, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Č. pro obec a katastrální území K. Ú., na LV č. 476 jako parcela č. 2981/2, stavební parcela č. 753, na LV č. 454 jako parcela č. 2981/1 a stavební parcela č. 569, na LV č. 376 jako parcela č. 2981/3 a stavební parcela č. 568, na LV č. 430 jako parcela č. 2981/4, je navrhovatelka\", dále ve výroku, že „žaloba žalovaného JUDr. V. H., aby bylo určeno, že žalobkyně je výlučným vlastníkem parcely č. 2981/4 o výměře 211 m2 tak, jak vyplývá z geometrického plánu s tím, že výlučným vlastníkem nemovitostí, zapsaných na LV č. 430 pro katastrální území K. Ú., je zesnulý pan J. H., se zamítá\", a ve výroku, že „řízení vůči žalované obci K. Ú. se zastavuje\". Dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku týkajícím se náhrady nákladů řízení ve vztahu k Obci K. Ú., změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu k ostatním žalovaným a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, rozhodující ve věci k odvolání žalovaných, se ztotožnil se skutkovými zjištěními a právními závěry soudu prvního stupně.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla na základě rozhodnutí Státního notářství v Českých Budějovicích z 30. 12. 1986, čj. 7 D 1917/86-17, jako dědička po A. Š. zapsána jako vlastnice předmětných nemovitostí v příslušném „katastru nemovitostí\". Nemovitosti žalobkyně neužívala, protože byly sdruženy ke společnému hospodaření socialistickou organizací; stalo se tak poté, kdy je její rodiče, K. a A. Š., je prohlášením z 29. 7. 1964 nabídli jako dar státu, který jej přijal. Při uzavírání darovací smlouvy bylo ale porušeno ustanovení §46 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ\") v té době účinného, neboť předmět daru nebyl řádně specifikován, nebyl uveden odkaz na vlastnický doklad dárců, projevy účastníků darovací smlouvy nebyly uvedeny na téže listině a pozemková parcela č. 2981 nebyla v dokladech, týkajících se nabídky daru, uvedena. Stát, resp. socialistická organizace spornou nemovitost tedy užívala bez právního důvodu. Soud prvního stupně uzavřel, že vlastnické právo žalobkyně nikdy nezaniklo a žalobě vyhověl a současně zamítl protinávrh sedmého žalovaného JUDr. V. H. K námitce vydržení vlastnického práva žalovanými a k jejich tvrzení, že pozemek drželi po dobu delší než 10 let v dobré víře, konstatoval, že k vydržení vlastnického práva nestačil samotný fakt držení, chyběl-li právní titul, na jehož základě byla věc držena. V tomto směru vyšel z názoru Krajského soudu v Českých Budějovicích, který uvedl, jako soud odvolací ve věci, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 210/93, v usnesení ze 7. 10. 1994, čj. 7 Co 1875/94-46. Opodstatněnou neshledal ani námitku, že se žalobkyně měla svého práva na vydání pozemku domáhat podle restitučních předpisů, a to s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. US 100/98, sp. zn. IV. US 403/98 a rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 10. 1998, sp. zn. 28 Cdo 49/98, z nichž plyne, že existence speciálních restitučních předpisů nevylučuje domáhat se vlastnického práva i podle obecných právních předpisů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává sedmý žalovaný dovolání. Jeho přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. l písm. g) a §238 odst. l písm. b) OSŘ ve znění do jeho novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Uplatňuje dovolací důvody ve smyslu §241 odst. 3 písm. a), b) a d) OSŘ. K důvodu dovolání, odpovídajícímu ustanovení §241 odst. 3 písm. a) OSŘ uvádí, že předseda senátu odvolacího soudu JUDr. A. T. spolurozhodoval v totožném předmětu odvolacího řízení ve věci vedené pod sp. zn. 7 Co 1875/94, přičemž rozhodl ve prospěch žalobkyně i přesto, že zatajila skutečnost, že návrhem napadená parcela č. 2981 byla již před podáním návrhu restitučně vypořádána vydáním jiných pozemků. Tento soudce vystupoval již v průběhu řízení v dané věci v souvislosti s rozhodováním o odvolání proti rozhodnutí o přerušení řízení, kdy usnesením z 31. 3. 1999, čj. 6 Co 795/99-104, rozhodnutí soudu prvního stupně o přerušení řízení změnil tak, že se řízení nepřerušuje. K přípustnosti podle §238 odst. 1 písm. b) OSŘ, s odkazem na rozhodování soudů v předcházející věcí, vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 15 C 210/93, týkající se naprosto totožného předmětu řízení, poukazuje na to, že soud prvního stupně převzal právní názor odvolacího soudu z roku 1994, aniž přihlédl k tomu, že za další pětileté období trvání sporu vyšly najevo nové právní skutečnosti. Soud prvního stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu, dokonce nevzal v úvahu skutečnosti, prokázané v řízení vedeném pod sp. zn. 23 C 41/97, a to i přesto, že ve svém rozsudku z 21. 6. 1999, čj. 16 C 232/98-116, odkázal na rozsudek z 22. 10. 1997, čj. 23 C 41/97-175, z něhož se podává, že žalobkyně M. K. a J. P. se neúspěšně domáhaly svého dědického práva k pozemkům, mezi nimiž byly i pozemky, které jsou předmětem současného sporu. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.), tedy podle občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ\") ve znění před novelou provedenou tímto zákonem a zjistil, že dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. l OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatel opírá přípustnost dovolání o tvrzení, že řízení bylo postiženo vadou uvedenou v §237 odst. 1 písm. g) OSŘ, neboť ve věci rozhodoval vyloučený soudce, a dále tvrdí, že soud prvního stupně žalobě vyhověl proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, vysloveným v předchozím rozhodnutí tohoto soudu. Žádný z uvedených důvodů, které by založily přípustnost dovolání v dané věci, však není dán.
Podle §14 odst. 1 OSŘ jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.
Podle konstantní judikatury poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem. V úvahu přichází i vztah ekonomické závislosti, např. v souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností soudce, v souvislosti se správou vlastního majetku soudce apod.
Důvodem k vyloučení soudce však nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech, a to dokonce ani v případě, že by rozhodnutí tohoto soudce nebyla správná (například pokud samosoudce vynese rozhodnutí, které je odvolacím soudem zrušeno). Rozhodování v dalších dovolatelových sporech proto JUDr. A. T. nevylučuje z projednávání a rozhodování této věci. Jelikož jiné argumenty pro vyloučení tohoto soudce dovolatel neuplatnil, lze uzavřít, že řízení před soudem prvního stupně zmatečností podle §237 odst. 1 písm. g) OSŘ netrpí.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) OSŘ]. Toto ustanovení navazuje na §226 OSŘ, podle kterého bylo-li rozhodnutí zrušeno a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení a novému rozhodnutí, je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu. Soud prvního stupně je však vázán právním názorem odvolacího soudu jen v řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud soud prvního stupně převezme právní názor odvolacího soudu, vysloveného v jiné věci, byť vedené mezi stejnými účastníky a ohledně stejného předmětu řízení, nečiní tak proto, že by byl názorem odvolacího soudu právně vázán, a proto nejde o případ, uvedený v §238 odst. 1 písm. b) OSŘ.
V projednávané věci šlo o první rozhodnutí soudu prvního stupně, a proto tento soud nemohl být vázán rozhodnutím odvolacího soudu. Skutečnost, že soud prvního stupně rozhodl jinak, než v předchozím řízení o téže věci, které skončilo zastavením řízení, je pro posouzení přípustnosti dovolání nevýznamná.
Dovolání není přípustné ani podle §239 odst. 1 OSŘ, neboť odvolací soud jeho přípustnost nevyslovil, a nemůže být přípustné ani podle §239 odst. 2 OSŘ, neboť dovolatel vyslovení jeho přípustnosti v odvolacím řízení nenavrhl.
Dovolání není přípustné ani podle jiných ustanovení OSŘ a dovolatel ostatně takovou přípustnost ani netvrdí. Dovolání proto bylo jako nepřípustné odmítnuto [§243b odst. 4 a §218 odst. l písm. c) OSŘ].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalobkyni žádné prokazatelné náklady nevznikly (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2001
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.
předseda senátu