ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.1726.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 1726/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce JUDr. E. Z., proti žalované I. Z., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 217/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze dne 11. května 2006, č. j. 22 Co 162/2006-42, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze dne 11. května 2006, č. j. 22 Co 162/2006-42, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 31. října 2005, č. j. 6 C 217/2005-15, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. října 2005, č. j. 6 C 217/2005-15, zamítl „návrh, aby žalovaná byla povinna vyklidit byt č. 2023/8 nacházející se v pátém nadzemním podlaží domu č. p. 2023, 2024 a 2025 v Jindřišské ulici v P., Zelené předměstí, na pozemku označeném jako st. p. č. 7287 v k. ú. P.“; dále rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že účastníci řízení jsou od 24. 6. 1995 manželé, jejichž společné jmění tamní okresní soud rozsudkem, který nabyl právní moci 25. 1. 2001, zúžil až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti. Vlastnicí předmětného bytu je na základě smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky z 23. 3. 2004 žalovaná. Ta jako vlastnice a žalobce s J. H. jako oprávněné osoby uzavřeli 30. 6. 2004 smlouvu o zřízení věcného břemene; věcné břemeno spočívá v právu doživotního a bezúplatného užívání nemovitostí uvedených v bodu I. smlouvy včetně zmíněného bytu žalobcem a J. H. S odkazem na §123 a §151n občanského zákoníku („ObčZ“) soud uzavřel, že zmíněným věcným břemenem je sice omezeno vlastnické právo žalované k uvedenému bytu ve prospěch oprávněných z věcného břemene, není však dotčeno její právo byt užívat.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka Pardubice jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 11. května 2006, č. j. 22 Co 162/2006-42, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Uvedl, že podstatou sporu je obsah práva věcného břemene, týkajícího se užívání bytu. Z předmětné smlouvy o zřízení věcného břemene nelze dospět k závěru, že by se žalovaná zavázala zdržet se nemovitost (byt) užívat. Takový závěr nelze dovodit ani z jiných skutečností. Navíc konstatoval, že účastníci v době uzavírání smlouvy o zřízení věcného břemene byli manželé a zůstali jimi i nadále; v této souvislosti odkázal na jejich povinnost spolu žít, uvedenou v §18 zákona o rodině.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“). Se závěrem odvolacího soudu nesouhlasí. Namítá, že odvolací soud nevzal v úvahu, že právo věcného břemene je právem majetkovým a lze je při jeho nabytí finančně ohodnotit. Majetkové společenství účastníků bylo soudem zrušeno respektive zúženo. Pokud tedy některý z účastníků získal do svého „vlastnictví“ v době po právní moci rozsudku právo užívání z věcného břemene, nespadalo toto „vlastnictví“ do společného jmění manželů, ale stalo se výlučným majetkem toho kterého z manželů. V daném případě je tedy žalobce „výlučným držitelem“ práva věcného břemene a žalovaná nemá k bytu z titulu existence manželství žádná práva. Ve vztahu k bytu jsou proto účastníci samostatnými subjekty bez ohledu na jejich manželství, a na tom nic nemění probíhající rozvodové řízení. Z toho lze dovozovat „nedohodu“ účastníků jako subjektů práv z věcného břemene. Právo věcného břemene je, pokud jde o užívání, silnější než právo vlastníka zatíženého bytu a již sama jeho existence vylučuje existenci užívacího práva vlastníka. V tomto případě uzavírala vlastnice smlouvu o zřízení práva věcného břemene s vědomím, že pro ten případ ona sama nebude za života žalobce nemovitosti užívat, nebude-li dosaženo jiné dohody. Protože jiná dohoda mezi účastníky uzavřena nebyla, musela být srozuměna, že byt nebude užívat, protože zákon omezuje vlastníka přímo a není k tomu třeba výslovného ujednání ve smlouvě. Srozuměna s tím byla i proto, že vůbec neparticipovala na zaplacení kupní ceny dohodnuté ve smlouvě, na jejímž základě se stala vlastnicí bytu. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a „vrátil věc k dalšímu řízení“.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání připomíná, že je výlučnou vlastnicí předmětného bytu a k němu má žalobce právo odpovídající věcnému břemeni doživotního užívání. Jestliže se žalobce domáhá, aby žalovaná tento byt vyklidila, a soud by jeho žalobě vyhověl, postupoval by v rozporu s §123 ObčZ. Nelze dovozovat, že by vlastník, který zřídil věcné břemeno ve prospěch jiné osoby, nemohl nemovitost takto zatíženou sám užívat, neboť věcná břemena vlastníka pouze omezují. Uzavírá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, a proto je dovolání nepřípustné. Navrhuje proto dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Z napadeného rozsudku činí rozhodnutí po právní stránce zásadní otázka, zda oprávněný z věcného břemene zatěžujícího byt se může domáhat vyklizení vlastníka ze zatíženého bytu, jakož i otázka, zda manžel, jemuž svědčí právo odpovídající tomuto věcnému břemeni, je povinen trpět užívání bytu druhým manželem. Tyto otázky nebyly v judikatuře dovolacího soudu dosud řešeny.
Soudy v nalézacím řízení učinily závěr, že právo odpovídající věcnému břemeni, spočívající v užívání bytu, sice omezuje vlastníka bytu potud, že je povinen trpět užívání bytu oprávněným, avšak vlastníka z užívání bytu nevylučuje. Tento názor dovolací soud nesdílí.
Věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat. Práva odpovídající věcným břemenům jsou spojena buď s vlastnictvím určité nemovitosti, nebo patří určité osobě (§151n odst. 1 ObčZ).
Obydlí je nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí (čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
„Lze zřídit věcné břemeno užívání bytu v domě; nelze vyloučit ani zřízení věcného břemene k užívání jedné místnosti anebo naopak celého domu. Pro tento případ nemá občanský zákoník zvláštní ustanovení a tak – kromě obecných pravidel pro výkon věcných břemen – bude záležet především na obsahu smlouvy, která musí vymezit zejména byt nebo prostory, které oprávněný bude užívat. Analogicky lze užít i ustanovení o nájmu bytu, pokud to povaha věci nevylučuje“ (Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 914).
Protože zákon přímo nestanoví, zda právo odpovídající věcnému břemenu užívání bytu vylučuje z užívání bytu jeho vlastníka, je tuto otázku třeba řešit výkladem. Je-li věcné břemeno k bytu zřízeno za účelem bydlení, stává se z bytu obydlí oprávněného, které je chráněno Listinou práv a svobod. Nejvyšší soud již dříve vyslovil, že ve sporu o užívání společné věci je v zásadě třeba dát přednost právu na ochranu obydlí a soukromí před právem spoluvlastníka na užívání části věci v podílovém spoluvlastnictví (rozsudek ze dne 15. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 863/2004, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3260). Svědčí-li tedy oprávněnému z věcného břemene právo užívání celého bytu a ve smlouvě o zřízení věcného břemene není uvedeno něco jiného, nemá vlastník bytu nadále právo byt užívat. Oprávněný z věcného břemene se pak může domáhat vyklizení vlastníka z bytu věcným břemenem zatíženého.
Odkaz na právo vlastníka užívat předmět vlastnictví, upravené v §123 ObčZ, neobstojí. Vlastník může byt nejen zatížit věcným břemenem, ale může jej i pronajmout (§685 a násl. ObčZ). Právní postavení oprávněného z věcného břemene jako subjektu věcného práva je v zásadě silnější, než postavení nájemce bytu jako osoby oprávněné ze závazkového vztahu. Pronajímatel je povinen předat nájemci byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu (§687 odst. 1 ObčZ). Není důvod, aby toto pravidlo nebylo analogicky aplikováno i na vztah vlastníka a oprávněného z věcného břemene, nedohodly-li se strany jinak; přitom je zjevné, že pronajímatel bytu nemá právo jej užívat současně s nájemcem. Argumentace ustanovením §123 ObčZ ve prospěch možnosti užívání bytu vlastníkem tak neobstojí ani v případě nájmu bytu, tím spíše nemůže obstát v případě jeho zatížení věcným břemenem.
Z uvedeného vyplývá, že úvahy soudů o tom, že zřízení věcného břemene k bytu nebrání vlastníkovi bytu v jeho užívání, spočívají na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud opřel zamítnutí žaloby též o §18 zákona č. 94/1964 Sb., o rodině, ve kterém se uvádí: „Muž a žena mají v manželství stejná práva a stejné povinnosti. Jsou povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí“. Z povinnosti manželů žít spolu dovozuje odvolací soud právo manželky na užívání bytu, zatíženého věcným břemenem svědčícím jejímu manželovi, a to i proti jeho vůli.
Obecně platí, že oprávněný z věcného břemene má právo umožnit užívání bytu zatíženého břemenem i svému manželovi (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 22 Cdo 555/2004, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3108). Avšak povinnost takové užívání manželovi umožnit nelze z platného práva dovodit; proklamativní povinnost manželů žít spolu nelze tímto způsobem vynucovat, zejména v případě, že vztahy manželů jsou již vážně narušeny a dochází mezi nimi k soudním sporům. Zamítnutí žaloby na vyklizení bytu podané manželem, oprávněným z věcného břemene umožňujícího užívat byt, proti manželce, která je vlastnicí zatíženého bytu, tak nelze opřít o povinnost manželů žít spolu (§18 zákona o rodině). I v této části je rozsudek odvolacího soudu založen na nesprávném právním posouzení věci; navíc v této části je rozhodnutí odvolacího soudu pro žalobce překvapivé (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2005, sp. zn. 22 Cdo 1135/2005, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3409).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. srpna 2008
JUDr. Jiří S p á č i l , CSc.
předseda senátu