ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.1739.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 1739/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyní: A) M. M., a B) A. Š., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) S. s. K., státnímu podniku, a 2) K., v. d. v P., o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 85/98, o dovolání žalobkyní proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. března 2001, č. j. 15 Co 736/2000-298, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. června 2000, č. j. 8 C 85/98-262, určil, že „kupní smlouva uzavřená dne 19. 12. 1991 mezi Státním statkem D. a K., výrobním družstvem P., registrovaná dne 25. 2. 1992 Státním notářstvím v K., týkající se převodu parc. č. 142/4 o výměře 832 m2 v katastrálním území Ž. R., je neplatná“ (výrok I.) a že „vlastnicemi pozemku č. parc. 142/4 o výměře 832 m2 v katastrálním území Ž. R. jsou navrhovatelky M. M. a A. S., a to každá jedné ideální poloviny celku“ (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení. Na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že sporný pozemek „byl součástí přídělové parcely 144/2 a tato parcela patřila do restitučního nároku žalobkyň“. Pak ovšem její převod shora uvedenou kupní smlouvou po účinnosti zákona č. 229/91 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, byl v rozporu s §5 odst. 3 tohoto zákona a smlouva je absolutně neplatným právním úkonem (§39 občanského zákoníku – dále jen „ObčZ“). Parcela č. 142/4 tedy zůstává součástí restitučních nároků žalobkyní, a proto bylo vyhověno i žalobě na určení jejich vlastnictví.
K odvolání druhého žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. března 2001, č. j. 15 Co 736/2000-298, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a ve výroku II. jej změnil tak, že „žaloba na určení vlastnického práva se zamítá“. Dále rozhodl o nákladech řízení. Dovodil naléhavý právní zájem žalobkyní na podání určovací žaloby přesto, že jsou pouze spoluvlastnicemi poloviny sporného pozemku, neboť podílovému spoluvlastníku „nelze upřít naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby, která může vyjasnit jeho právní postavení spoluvlastníka a slouží k ochraně jeho spoluvlastnických práv,“ a výrok I. přezkoumávaného rozsudku potvrdil proto, že se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti kupní smlouvy z 19. 12. 1991. Žalobu na určení, že žalobkyně jsou spoluvlastnicemi parcely č. 142/4, však neshledal důvodnou pro nedostatek pasivní věcné legitimace obou žalovaných. K tomu uvedl, že „ve sporu o určení vlastnictví musí být žalovány osoby, které o sobě tvrdí, že jsou vlastníky věci a své vlastnické právo hájí v řízení proti osobě, která tvrdí totéž. V přezkoumávané věci je tato podmínka sice splněna u žalobkyň, nikoli ale u žalovaných, z nichž žádný netvrdí, že je vlastníkem pozemku č. 142/4.“ V této souvislosti odvolací soud poukázal na to, že první žalovaný pozemek prodal napadenou smlouvou druhému žalovanému a ten pak v průběhu řízení kupní smlouvou z 18. 4. 1995 převedl vlastnictví k pozemku na společnost První pozemní stavitelství spol. s r. o., o čemž svědčí předložená kupní smlouva i výpis z katastru nemovitostí.
Proti tomuto rozsudku, a to proti jeho měnícímu výroku, podaly žalobkyně dovolání a namítly, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud totiž nerespektoval stanovisko Nejvyššího soudu ČR vyjádřené v průběhu tohoto řízení v rozsudku z 26. 11. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1264/96, že pokud oprávněná osoba uzavře s povinnou osobou dohodu o vydání věci podle §9 odst. 1 zákona o půdě, nabývá vlastnictví k vydané nemovitosti dnem právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení této dohody, vydaného podle §9 odst. 2 tohoto zákona. Jestliže v daném případě byla dohoda o vydání věci mezi oprávněnou a povinnou osobou pravomocně schválena a nyní bylo, rovněž pravomocně, rozhodnuto o neplatnosti kupní smlouvy, jejímž předmětem byl pozemek, na který se vztahoval řádně uplatněný nárok oprávněných, staly se žalobkyně dnem právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody spoluvlastnicemi sporného pozemku. Žalobkyně navrhly, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Prvý žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Druhý žalovaný pak ve svém vyjádření k dovolání pouze zpochybnil skutkový závěr, že sporný pozemek je částí uplatněného restitučního nároku žalobkyní, a tedy i právní závěr o neplatnosti kupní smlouvy.
Dovolací soud ve smyslu části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. projednal věc podle procesních předpisů účinných do 31. 12. 2000, tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou tímto zákonem (dále jen „OSŘ“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami, že je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že splňuje podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 2 OSŘ a že se opírá o zákonem předpokládaný dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Vady řízení vyjmenované v §237 odst. 1 OSŘ, které zakládají přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaný napadenému rozsudku nevytýká a ani z obsahu spisu existence žádné z těchto vad neplyne. Totéž lze konstatovat ve vztahu k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241 odst. 3 písm. b) OSŘ]. Proto bylo možno přezkoumat napadený rozsudek jen z hlediska uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. d) OSŘ.
Vázanost dovolacího soudu důvodem uvedeným v dovolání, která vyplývá z §242 odst. 3 věty prvé OSŘ, se projevuje nejen v tom, který z důvodů vyjmenovaných v §241 odst. 3 OSŘ byl uplatněn, ale především v tom, jak byl tento dovolací důvod vylíčen, t. j. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění. V této věci považují žalobkyně za nesprávné právní posouzení závěr odvolacího soudu, že nejsou vlastnicemi sporného pozemku, a vytýkají tomuto soudu, že se neřídil závazným právním názorem, který ve svém shora uvedeném rozsudku vyslovil dovolací soud. Jedině z tohoto hlediska se tedy lze správností právního posouzení věci odvolacím soudem zabývat. Přezkoumávaný výrok napadeného rozsudku ovšem není založen na závěru, že žalobkyně nejsou spoluvlastnicemi sporného pozemku, nýbrž na názoru, že žaloba o určení tohoto spoluvlastnictví směřuje proti subjektu, který není nositelem pasivní věcné legitimace. Tomuto právnímu posouzení dovolatelky nic nevytýkají, a tak jeho správnost dovolací soud nemůže přezkoumávat. Jestliže pak právní názor, jehož správnost žalobkyně zpochybnily, nebyl pro rozhodnutí odvolacího soudu významný (navíc, jak je z odůvodnění rozsudku zřejmé, jej tento soud ani nevyslovil), nemůže být dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) OSŘ tak, jak byl v dovolání vymezen, naplněn. Proto nezbylo, než podle §243b odst. 1 věty před středníkem OSŘ dovolání žalobkyní zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně v něm neuspěly a žalovaným, kteří by měli podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 6. února 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.,v. r.
předseda senátu