ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1771.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 1771/2019-336
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně PIAS Suchdol, a. s. , se sídlem v Dobřeni 94, IČO: 61673340, zastoupené JUDr. Ing. Zdeňkem Hrabou, advokátem se sídlem v Říčanech, Kamlerova 795/9, proti žalovanému M. J. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Františkem Rytinou, advokátem se sídlem v Kolíně, Mostní 73, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 7 C 70/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2018, č. j. 22 Co 138/2018-304, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 12 100 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Františka Rytiny, advokáta se sídlem v Kolíně, Mostní 73.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 3. 2018, č. j. 7 C 70/2016-246, ve znění usnesení ze dne 8. 8. 2018, č. j. 7 C 70/2016-273, zastavil řízení v části týkající se určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. XY, v obci XY, k. ú. XY, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY, na LV č. XY(výrok I.). Určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v obci XY, k. ú. XY, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY, na LV č. XY (dále též „předmětné pozemky“) – (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III. až V.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 12. 2018, č. j. 22 Co 138/2018-304, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. tak, že žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí předmětných pozemků, zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. až IV.).
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Za nesprávné právní posouzení věci považuje závěr, že §3059 věta druhá občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jen rozšiřuje aplikaci ustanovení o přestavku (§1087 o. z.) i na stavby zřízené před 1. 1. 2014, ale nelze jej vykládat tak, že by stanovil zvláštní podmínky pro uplatnění institutu přestavku nad rámec §1087 o. z., a že i pro případy předvídané v §3059 věty druhé o. z. platí, že se pro použití přestavku vyžaduje naplnění podmínek obsažených v §1087 o. z., přičemž se týká jen úpravy režimu staveb zřízených na cizím pozemku bez existence oprávnění na cizím pozemku stavět (§1084 a násl. o. z.). Závěry, k nimž odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4572/2015, 22 Cdo 2851/2015 a 22 Cdo 828/2017 dospěl, maří účel přechodných ustanovení o. z. znovu zavést zásadu superficies solo cedit do našeho právního řádu. Ze systematického zařazení §3059 věty druhé o. z. nelze dovodit, že zákonem zvolené řešení pozemku, jehož součástí má být stavba, je řešením, které se týká výlučně neoprávněných staveb. Odkazuje na komparaci české a německé právní úpravy a poukazuje na odlišné znění §1087 („malou částí na malou část pozemku“) a §3059 („převážnou částí stavby“ – tedy většina). Pokud by úprava v §3059 o. z. měla být vykládána stejně jako úprava přestavku v §1087 o. z., postrádala by smysl. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí, popřípadě aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření uvedl, že dovolání nepovažuje za důvodné. Odvolací soud náležitě zhodnotil skutkový stav a dospěl ke správným právním závěrům. Přiléhavě odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Odkazy na německou právní úpravu považuje za vytržené z kontextu. Je přesvědčen, že §3059 o. z. nemůže znamenat rozšíření speciální úpravy §1087 o. z. Poukazuje i na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2669/17. Navrhuje odmítnutí dovolání.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Odvolací soud založil napadené rozhodnutí na závěru, že stavby částečně se nacházející na předmětných pozemcích nejsou stavbami neoprávněnými, neboť právnímu předchůdci žalobkyně k nim, jako pozemkům sdruženým, svědčilo právo družstevního užívání. Byly-li stavby zřízeny na předmětných pozemcích oprávněně, nelze na věc aplikovat §3059 ve spojení s §1087 o. z. Žalobkyni proto nemohlo vzniknout vlastnické právo k předmětným pozemkům z titulu přestavku. Nadto odvolací soud uvedl jako další důvod samostatně vedoucí k zamítnutí žaloby, že mimo pozemek parc. č. XY nebyly podmínky přestavku splněny také proto, že stavby žalobkyně zasahují na pozemky žalovaného nikoliv jen malou částí z celé stavby.
K požadavku dobré víry, že stavebník stavbu zřizuje na svém vlastním pozemku, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4572/2015 (publikovaném pod č. 7/2018 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – R 103/2018), uvedl, že „zákonodárce ustanovením §3059 větou druhou o. z. obecně připustil použití režimu přestavku i na stavby zřízené alespoň z části na cizím pozemku před nabytím účinnosti občanského zákoníku (k tomu srovnej důvodovou zprávu k §3054 až 3061 o. z., dostupnou na http://obcanskyzakonik.justice.cz/ ). Ustanovení §3059 věty druhé o. z. naopak nelze vykládat tak, že by stanovilo zvláštní podmínky pro uplatnění institutu přestavku nad rámec §1087 o. z. Smyslem právní úpravy §3059 o. z. není zavedení pravidla, aby v případě, kdy je stavba zřízena na některém z pozemků z převážné části, by se ve zbylém rozsahu u dalšího pozemku (pozemků) bez dalšího aplikovalo ustanovení o přestavku. Bylo by totiž v rozporu se zásadami, na nichž je občanský zákoník založen, aby se mohl stát vlastník stavby vlastníkem cizího pozemku za situace, kdy by si byl vědom toho, že svou stavbu zřídil – byť jen částečně – na cizím pozemku; občanský zákoník totiž chrání dobrou víru a nikoliv jednání nepoctivé (srovnej např. §6 o. z.). I pro případy předvídané v §3059 větě druhé o. z. platí, že se pro použití přestavku vyžaduje naplnění podmínek obsažených v §1087 o. z. Jinými slovy řečeno, úmysl zákonodárce je třeba vykládat tak, že se prostřednictvím §3059 věty druhé o. z. rozšiřuje toliko aplikace ustanovení o přestavku i na stavby zřízené před 1. 1. 2014 alespoň zčásti na cizím pozemku, ale nemodifikují se jím podmínky pro uplatnění přestavku (tj. pro posouzení situace jako přestavku) obsažené v §1087 o. z. (k tomu srovnej Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. §419–654. Praha: Leges, 2014, str. 1170, marg. č. 124).
Institut přestavku podle §1087 o. z. systematicky spadá do úpravy režimu staveb zřízených na cizím pozemku bez existence oprávnění na cizím pozemku stavět (§1084 a násl. o. z.). Právní úprava staveb zřízených na cizím pozemku přitom s ohledem na různé skutečnosti, zejména s ohledem na dobrou víru stavebníka, stanoví různé právní následky takové činnosti. Základním předpokladem pro aplikaci ustanovení o přestavku je skutečnost, že je stavba zřizována na cizím pozemku v dobré víře, že stavebník stavbu zřizuje na svém vlastním pozemku, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Tento předpoklad není naplněn tehdy, jestliže je stavba zřizována na cizím pozemku, ačkoliv stavebník v dobré víře není, a ani tehdy, má-li stavebník ke zřízení stavby na cizím pozemku platný právní titul; o dobré víře ve vztahu k tomu, že stavebník staví na vlastním pozemku, nelze v tomto případě uvažovat právě pro existenci takového právního titulu.
Z toho lze argumentem a contrario dovodit, že byla-li stavba zřízena zčásti na cizím pozemku na základě platného existujícího oprávnění (např. nájmu, věcného břemene apod.), nelze uvedená ustanovení (§3059 ve spojení s §1087 o. z.) aplikovat, byť by později oprávnění k umístění stavby zaniklo, neboť v době zřízení stavby se nejednalo o stavbu zřizovanou na cizím pozemku v dobré víře, že stavebník zřizuje stavbu na svém vlastním pozemku. To platí i pro situace, kdy stavba byla zcela zřízena na pozemku stavebníka, přičemž později se stavba z nejrůznějších důvodů stala zčásti stavbou na cizím pozemku; ani v těchto případech totiž není stavba zřizována na cizím pozemku. Uvedené závěry pak plně platí i pro stavby zřízené před 1. 1. 2014.“
Ústavní stížnost podaná proti citovanému rozsudku Nejvyššího soudu byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2222/17, přičemž v daném rozhodnutí se Ústavní soud ztotožnil se závěry formulovanými dovolacím soudem.
Žalobkyně v dovolání namítá, že nastíněné řešení maří účel znovuzavedení zásady superficies solo cedit do českého právního řádu. Nespatřuje racionální důvod, proč by se §3059 o. z. měl vztahovat pouze na neoprávněné stavby a proč by jeho účelem mělo být toliko rozšíření aplikace ustanovení o přestavku (§1087 o. z.) na stavby zřízené před 1. 1. 2014. S tímto názorem se však dovolací soud neztotožňuje a setrvává na svém názoru publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, který obstál i v přezkumu Ústavního soudu. I pro stavby zřízené před 1. 1. 2014 platí tato podmínka pro přestavek. Vzhledem k principu poctivosti vyjádřenému v o. z. nelze přijmout závěr o tom, aby se mohl stát vlastník stavby vlastníkem cizího pozemku za situace, kdy by si byl vědom toho, že svou stavbu, byť částečně, zřídil na cizím pozemku, a dovozovat tím tak, aniž by proto byl v zákoně podklad, odlišné podmínky pro aplikaci ustanovení o přestavku pro stavby zřízené před 1. 1. 2014 a po tomto datu. Naopak §3059 o. z. v tomto ohledu výslovně odkazuje na ustanovení o přestavku, která se aplikují na stavby zřízené po 1. 1. 2014. Ani zásadu superficies solo cedit jistě nelze vykládat absolutně, tedy tak, že by za každých okolností mělo být preferováno sjednocení vlastnického režimu pozemku a stavby. S názorem žalobkyně se proto nelze ztotožnit.
Smyslem přechodných ustanovení vztahujících se k pozemkům a stavbám (§3054 a násl. o. z.) je postupné směřování k tzv. superficiální zásadě, nikoliv okamžité uplatnění zásady, podle níž je stavba součástí pozemku již ke dni nabytí účinnosti občanského zákoníku. Možnou aplikaci ustanovení o přestavku i na stavby zřízené před 1. 1. 2014, tj. v době, kdy žádné právo stavebníka na tzv. „přírůstek“ té části cizího pozemku, na kterém se stavba nachází, neexistovalo, je nutno vnímat jako přístup zákonodárce, který se snaží o sjednocení režimu pozemku a stavby i u staveb zřízených před 1. 1. 2014, nicméně s vědomím, že zasahuje do právních poměrů ustavených v minulosti. Jestliže právo na přírůstek části cizího pozemku pak pro stavby zřízené po 1. 1. 2014 pojí se zákonnými předpoklady vymezenými v §1087 o. z., je dovolací soud přesvědčen o tom, že pojetí přestavku musí být z hlediska základních podmínek a předpokladů nahlíženo jednotně. Tomu ostatně také jasně nasvědčuje odkaz v §3059 právě na ustanovení o přestavku, tj. na ustanovení §1087. Názor zastávaný dovolatelkou by ve svém důsledku vedl k tomu, že podmínky pro nabytí části sousedního pozemku by byly u staveb zřízených před 1. 1. 2014 mírnější než u staveb vybudovaných po 1. 1. 2014, ač v obou případech je smyslem §3059 i §1087 o. z. směřování ke sjednocení režimu pozemku a stavby v podobě superficiální zásady, a ačkoliv stavby zřízené před 1. 1. 2014 byly budovány, aniž by tehdy měl stavebník jakýkoliv nárok na nabytí vlastnického práva k té části cizího pozemku, na kterém byla stavba zřízena.
Jestliže dovolatelka namítá, že pokud by měla být úprava přestavku v §3059 o. z. vykládána stejně jako úprava přestavku v §1087, pak „tato speciální úprava by neměla naprosto žádný smysl, protože by jistě bylo lze vystačit jen s úpravou podle §1087 občanského zákoníku“, pak s tímto názorem dovolací soud nesouhlasí.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4925/2016, vysvětlil, že úprava §1087 se uplatní až na stavby zřízené po 1. 1. 2014. Jestliže by tedy ustanovení §3059 o. z. v občanském zákoníku nebylo obsaženo, nebylo by možné vůbec uvažovat o aplikaci přestavku na stavby zřízené před 1. 1. 2014.
Dovolací argumentace ostatně směřuje ke zjevně nepřijatelným důsledkům. Žalobkyně totiž naznačuje, že pokud by stavby stály z převážné části na jejích pozemcích, měly by se bez dalšího použít ustanovení o přestavku, tj. měla by se bez dalšího stát vlastnicí těch částí sousedních pozemků, na kterých se tyto stavby nacházejí. Pokud by to tak snad mělo být, pak by ustanovení §3059 o. z. vůbec nemuselo odkazovat na ustanovení o přestavku, ale rovnou by stanovilo, že se stavebník stává vlastníkem i těchto částí pozemků. Pak by ovšem nehrál žádnou roli rozsah zastavěného sousedního pozemku, neboť pro nabytí vlastnického práva k němu stavebníkem by stačilo, pokud by stavba v převážné části stála na pozemku stavebníka. Jestliže je důsledkem přestavku zbavení vlastnického práva k pozemku dosavadního vlastníka proti jeho vůli ex lege , je nutno takové případy obecně vykládat s respektem k vlastnickému právu majitele zastavěného pozemku; toto východisko nemůže být dotčeno ani zavedením superficiální zásady.
Ve svém důsledku by pojetí zastávané žalobkyní vedlo k tomu, že pokud by se např. její stavba nacházela v rozsahu 60 % na jejím pozemku, stala by se v důsledku aplikace §3059 o. z. bez dalšího vlastnicí sousedního pozemku v rozsahu 40 % prostoru, který stavba zabírá současně bez ohledu na to, na základě čeho došlo k zastavění cizího pozemku, tj. i v případech, kdy by stavebník věděl, že staví na cizím pozemku, ale svědčí mu k takové stavbě (jako v daném případě) oprávnění stavbu zřídit. Rozsah zastavěného cizího pozemku i právní důvod k použití tohoto pozemku ke stavbě by v takovém případě byl zcela bez významu. Je zřejmé, že takový závěr nelze s §3059 o. z. spojit, protože by pojetí přestavku podle §3059 bylo zcela a diametrálně odlišné oproti přestavku v pojetí §1087. Takový záměr zákonodárce však z ničeho nevyplývá a byl by popřením jednotnosti institutu přestavku v pojetí vyjádřeném v občanském zákoníku. Ad adsurdum by pak závěr zastávaný dovolatelkou vedl k tomu, že podmínky pro přírůstek vlastnického práva k části sousedního pozemku by byly dány i tehdy, pokud by stavebník věděl, že staví na sousedním pozemku a neměl žádné občanskoprávní oprávnění stavbu na takovém pozemku zřídit, jestliže by stavba zřízená před 1. 1. 2014 stále z převážné části na pozemku stavebníka. Dovozovat i v těchto případech nabytí vlastnického práva k sousednímu pozemku je zjevně absurdní a zcela v rozporu s koncepcí přestavku. Jestliže totiž stavebník staví na cizím pozemku stavbu na základě existujícího právního titulu, pak se právní vztah ohledně umístění stavby na tomto pozemku řídí právě tímto právním titulem. Buď existuje a pak má stavba na pozemku umístěná právní oporu právě v tomto právním titulu, anebo došlo k zániku právního titulu a řeší se právní důsledky spočívající v absenci důvodu pro umístění stavby. Ani v jednom z uvedených případů není žádný důvod pro to, aby právní úprava v takových případech zakládala vlastnické právo k sousednímu pozemku, neboť stavebník si musel být vědom důsledků, které nastanou, pokud právní titul k užívání pozemku zanikne. Pokud existuje, není již vůbec důvod jeho existenci nahrazovat vlastnickým právem k pozemku dosavadního vlastníka. V takovém případě by totiž mohl vlastník sousedního pozemku oprávněně namítat, že pokud by si byl vědom takového rizika pro své vlastnické právo k pozemku, souhlas s využitím jeho pozemku ke stavbě by stavebníkovi nedal.
Dovolací soud proto uzavírá, že není důvodu, aby byla vymezená právní otázka posouzena jinak.
Neboť stěžejní závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti žaloby pro oprávněnost staveb (právnímu předchůdci žalobkyně měl svědčit platný právní titul k jejich zřízení na předmětných pozemcích) v dovolacím přezkumu obstojí, nezabýval se dovolací soud pro nadbytečnost již druhým závěrem o poměru velikosti plochy staveb ležící na pozemcích žalobkyně k ploše přesahující na předmětné pozemky. Tuto otázku ostatně dovolání nijak nezmiňuje zjevně proto, že z pohledu žalobkyně ji považuje za bezvýznamnou, neboť k přírůstku části sousedního pozemku by podle názoru žalobkyně mělo dojít bez ohledu na rozsah zastavění sousedního pozemku, jestliže se převážná část stavby nachází na pozemku stavebníka.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 6. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu