ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.1773.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 1773/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně H. K., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1) J. V., a 2) J. V., zastoupeným JUDr. J. Ž., o určení podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 12 C 285/2000, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2003, č. j. 31 Co 397/2003-151, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.150,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. J. Ž.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že je spoluvlastnicí jedné ideální poloviny níže uvedeného rodinného domu. Uvedla, že se s Ing. J. K. před jejich sňatkem uzavřeným v roce 1971 dohodli, že na jeho pozemku postaví dům, který bude v jejich společném vlastnictví. Dům, který v roce 1971 společně postavili, se po rozvodu manželství nestal předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Ing. J. K., který byl v příslušném katastru nemovitostí zapsán jako jeho výlučný vlastník, jej v roce 1996 prodal žalovaným.
Okresní soud Praha – východ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. května 2003, č. j. 12 C 285/2000-132, zamítl návrh, „aby soud určil, že žalobkyně je vlastníkem jedné ideální poloviny nemovitostí – rodinného domu č. p. 1151 na st. p. č. 256/1 (správně č. 2256/1) o výměře 99 m2 (zastavěná plocha, objekt bydlení), zapsaného na LV 358 pro obec Úvaly, k. ú. Ú. u P., u KÚ P.“. Dále rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by s bývalým manželem, Ing. J. K., uzavřela dohodu o vzniku podílového spoluvlastnictví k domu, když na její straně chyběl prvek vůle k uzavření této dohody.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací, rozhodující k odvolání žalobkyně, usnesením ze dne 18. listopadu 2003, č. j. 31 Co 397/2003-151, zrušil rozsudek soudu prvního stupně, řízení zastavil, a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že ohledně předmětné nemovitosti byly v minulosti vedeny dva spory u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 3 C 18/85 a sp. zn. 3 C 18/96. V prvním, v němž na základě rozsudku Okresního soudu Praha – východ z 25. 1. 1985, č. j. 3 C 18/85-4, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze 17. 5. 1985, č. j. 11 Co 232/85-10, byla žalovaná H. K. na základě žaloby Ing. J. K. uznána povinnou vyklidit byt, který se nacházel v přízemí předmětného domu, soudy řešily jako předběžnou otázku vlastnictví domku a dospěly k závěru, že dům byl ve vlastnictví Ing. J. K. Rozsudek v této věci vytvořil pro řízení o určení vlastnictví k předmětnému domu překážku věci rozsouzené. V druhém případě Okresní soud Praha – východ rozsudkem ze 4. 2. 1999, č. j. 3 C 18/96-115, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze z 27. 1. 2000, č. j. 27 Co 671/99-132, zamítl návrh žalobkyně směřující proti Ing. J. K. na určení, že je podílovou spoluvlastnicí poloviny předmětného domku, protože žalovaný nebyl ve věci pasivně legitimován, neboť vlastníky domku již byli manželé V. Rozhodnutí v této věci překážku věci rozsouzené nepředstavovalo. Při řešení otázky totožnosti věci vyšel odvolací soud z usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2/93. Odvolací soud proto s odkazem na §221 odst. 2 písm. c) a §104 odst. 1 občanského soudního řádu napadené
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání a uvádí, že vychází z části dvanácté, hlavy I. bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., neboť žaloba byla podána 22. 12. 2000, tedy před účinností tohoto zákona. Namítá, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Má za to, že odvolací soud na její případ aplikoval nesprávně usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2/93 s odůvodněním, že pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění představuje vždy překážku věci pravomocně rozhodnuté pro žalobu na určení již proto, že jím byla současně posouzena existence či neexistence právního vztahu nebo práva, z něhož bylo žalováno o plnění, kdy základem posouzení se stala věc vedená pod sp. zn. 3 C 18/85, týkající se shodných účastníků, byť v opačném postavení. Podotýká, že v tomto sporu se nedomáhala vyklizení nemovitosti. Byli to žalovaní, potažmo Ing. K., kdo takto postupoval. Nelze tedy uzavírat, že by se ona ve stávajícím sporu domáhala toho, čeho nedosáhla sama žalobou na plnění. Vedle toho tvrdí, že otázka vlastnictví byla posouzena v rozporu s hmotným právem, když je zřejmé, že ve věci pod sp. zn. 12 C 285/2000 prokázala uzavření dohody o podílovém spoluvlastnictví. To, že jí soud prvního stupně nevyhověl nemůže být bráno jako konečné rozhodnutí, neboť se proti němu odvolala. Vlastnické právo se nepromlčuje. Prokazuje-li existenci spoluvlastnictví, není možné zastavit řízení s odkazem na překážku věci rozhodnuté. Odvolací soud vyšel z rozsudku Okresního soudu Praha – východ sp. zn. 3 C 18/85 týkajícího se vyklizení bytu pouze formálně, aniž by předmětnou záležitost sám věcně řešil. V této souvislosti připomíná usnesení Krajského soudu v Praze z 9. 4. 2002, č. j. 31 Co 93/2002-85, kterým byl zrušen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně; v jeho odůvodnění dal odvolací soud žalobkyni za pravdu v tom směru, že otázka podílového spoluvlastnictví dosud nebyla meritorně řešena a dal žalobkyni možnost prokázat uzavření dohody o podílovém spoluvlastnictví s bývalým manželem. Při tom v té době byl oběma soudům rozsudek ve věci pod sp. zn. 3 C 18/85 znám. Uzavírá, že existence dohody o podílovém spoluvlastnictví byla prokázána i svědecky. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně i usnesení odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaní ztotožňují se závěry odvolacího soudu, v podrobnostech na ně odkazují, dovolání pokládají za účelové a navrhují, aby dovolací soud dovolání „odmítl“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“ – k tomu viz R 45/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 OSŘ, §241 odst. 1 OSŘ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §239 odst. 2 písm. a) OSŘ, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 OSŘ. Přezkoumal proto dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §242 odst. 3 OSŘ lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ míří na existenci jiných vad, než v ustanovení §229 odst. 1 OSŘ uvedených, vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle §159 odst. 3 v souvislosti s §103, 104 odst. 1 věty první OSŘ. V řízení o dovolání bylo třeba posoudit, zda předmět řízení, o kterém bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha- východ ze dne 25. ledna 1985, č. j. 3 C 18/85-4, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 5. 1985, č. j. 11 Co 232/85-10, souvisí s předmětem řízení ve věci sp. zn. 12 C 285/2000 téhož soudu.
Podle §159 odst. 3 OSŘ jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být projednávána znovu.
Otázkou vázanosti pravomocným rozhodnutím v případě, kde žalobě na určení předcházelo rozhodnutí o žalobě na plnění, se Nejvyšší soud zabýval v usnesení z 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále „Soubor“), pod C 907, svazek 13, v němž zaujal právní názor, že „pravomocný rozsudek o žalobě na plnění v sobě zahrnuje kladné nebo záporné řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, a vytváří proto překážku věci pravomocně rozsouzené pro řízení o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není, vychází-li ze stejného skutkového základu“. Shodný právní názor vyslovil v usnesení z 19. 9. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1170/2002, uveřejněném v Souboru pod C 1462, Svazek 21, podle kterého „soud v řízení o určení existence či neexistence právního vztahu mezi účastníky nemůže vycházet z jiného závěru o předmětu sporu, než z toho, který byl zaujat v již pravomocném rozhodnutí o žalobě na plnění z téhož vztahu mezi týmiž účastníky“.
Problematikou překážky věci rozsouzené se dovolací soud opětovně zabýval. V rozhodnutí publikovaném pod č. C 1881 ve svazku 25 Souboru se uvádí: „Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei judicatae) patří mezi podmínky řízení, k nimž soud přihlíží kdykoliv za řízení (§103 OSŘ), a představuje neodstranitelný nedostatek procesní podmínky, který je důvodem k zastavení řízení (§104 odst. 1 OSŘ). Předpokladem ovšem je, že jde o totožnou pravomocně rozsouzenou věc. Totožnost věci je dána totožností účastníků řízení a totožností předmětu řízení.
O totožnost předmětu řízení jde v případě, že v novém řízení se jedná o tentýž nárok, opírající se o tentýž právní důvod, a to za podmínky, že tento důvod plyne ze stejného skutkového stavu jako v předchozím řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1751/98, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 11/1999, pod pořadovým číslem 119). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, že v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky již skončeného řízení (shodně srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněného pod číslem 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalobkyni již dříve byla na základě žaloby, podané právním předchůdcem žalovaných, pravomocně uložena povinnost vyklidit sporný dům, přičemž v tomto řízení soudy řešily otázku vlastnických práv k domu a posuzovaly i námitku žalované (nyní žalobkyně), že je spoluvlastnicí k domu; tato námitka se opírala o prakticky stejná tvrzení, jaká žalobkyně vznáší nyní. Jde tedy o totožnou věc, jejímuž projednání brání překážka rozhodnuté věci. V takovém případě se nelze zabývat námitkami dovolatelky týkajícími se věci samé; i kdyby tyto námitky snad byly důvodné, jejich projednání by bránila uvedená překážka.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobkyně, která podala dovolání, nebyla úspěšná a že žalovaným náklady vznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ). Ty představují odměnu advokáta za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 6.000,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů 150,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem 6.150,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. října 2004
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu