ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.1792.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 1792/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, územní pracoviště Brno, Moravské nám. 6, zastoupeného advokátem, proti žalovanému O. L., zastoupenému advokátem, o vyklizení pozemků, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 238/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 2000, č. j. 19 Co 312/99-99, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 1975 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. M. G.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Prostějově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem z 23. 2. 1999, č. j. 7 C 238/97-77, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost „odvézt veškeré automobily umístěné na pozemcích parcela č. 6002/2 a parcela č. 6002/4, zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v P. na LV č. 2 pro obec a k. ú. P., i ocelové vany pro zachycení odkapávajícího oleje u stojících automobilů, odvést všechny psy z areálu, odstranit a odvézt štěrkovou vrstvu, demontovat dřevěný a drátěný pozinkovaný plot včetně podezdívky, odstranit vstupní bránu včetně sloupků a takto vyklizené pozemky žalobci předat do 15 dnů od první moci rozsudku“ a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že československý stát – Městský národní výbor v Prostějově uzavřel 7. 5. 1980 s Tělovýchovnou jednotou P. hospodářskou smlouvu, kterou převedl do trvalého užívání této jednoty pozemky parc. č. 6002/2 a č. 6002/4 v kat. území P. Podle čl. II této smlouvy se jednota zavázala užívat převzatý majetek pro účely, vyplývající z její činnosti a podle čl. VI bylo ujednáno, že právo trvalého užívání pozemků může zaniknout dohodou stran nebo z důvodů uvedených v §70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku (dále jen „HZ“). Ten stanovil, že právo trvalého užívání může být uživateli odňato, pokud neužívá majetek k účelu, ke kterému jí byl odevzdán. H. a K. C. (dále „HKC“) v P. jako právní nástupce uvedené tělovýchovné jednoty uzavřel 7. 3. 1995 se žalovaným smlouvu o poskytnutí pozemku a garáže pro výkon soukromého podnikání, podle které pronajal žalovanému část předmětných pozemků o výměře 570 m2 s garáží o výměře 120 m2 na dobu 5 let, změněné dodatkem smlouvy z 1. 7. 1996 na dobu deseti let. Okresní úřad v P. rozhodnutím z 20. 11. 1996 podle §70 odst. 2 HZ odňal HKC v P. právo trvalého užívání těchto pozemků s odůvodněním, že nejsou užívány k účelu, ke kterému byly do trvalého užívání odevzdány. Rozhodnutím Městského úřadu v P. jako stavebního úřadu z 28. 11. 1995 bylo žalovanému vydáno stavební povolení ke zřízení prodejny motorových vozidel na uvedených pozemcích a rozhodnutím téhož úřadu z 23. 1. 1996 bylo vydáno kolaudační rozhodnutí, kterým stavební úřad povolil trvalé užívání dočasné stavby prodejny motorových vozidel žalovaného. Se žalobcem jako vlastníkem pozemků nebylo ve stavebním řízení jednáno a žalovaný bez souhlasu žalobce postavil na pozemcích podle stavebního povolení přístřešek pro 8 aut a nad jeho rámec kotec pro psy a oplocení pozemků. Stavební povolení z 28. 11. 1995 však bylo zrušeno rozhodnutím Okresního úřadu v P. z 15. 12. 1997 mimo jiné i proto, že nebylo jednáno s vlastníkem pozemků, na nichž se měla stavba nacházet. Rozhodnutím Ministerstva pro místní rozvoj ČR z 29. 6. 1998 bylo zrušeno rozhodnutí Okresního úřadu v P. z 15. 12. 1997, který posléze rozhodnutím z 22. 9. 1998, jež nabylo právní moci 26. 10. 1998, změnil stavební povolení z 28. 11. 1995 jen tak, že doba trvání dočasné stavby prodejny motorových vozidel byla stanovena do 7. března 2000.
Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že rozhodnutím stavebního úřadu z 22. 10. 1998 (správně 22. 9. 1998) byla do 7. 3. 2000 „zlegalizována“ dočasná stavba prodejny motorových vozidel, kterou žalovaný na předmětných pozemcích postavil. Tímto správním rozhodnutím se soud prvního stupně cítil vázán a protože uvedená doba trvání dočasného trvání stavby ještě neuplynula, žalobu na vyklizení pozemků zamítl pro předčasnost, aniž jako předběžnou řešil otázku platnosti smlouvy o nájmu pozemků uzavřené mezi HKC v P. a žalovaným.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem 29. 11. 2000, č. j. 19 Co 312/99-99, rozsudek soud prvního stupně změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud doplnil dokazování tak, že zjistil z rozhodnutí Stavebního úřadu Městského úřadu v P. z 15. 6. 2000, že jím bylo nařízeno odstranění dočasné stavby prodejny motorových vozidel žalovaného v areálu HKC na předmětných pozemcích, a z rozhodnutí referátu regionálního rozvoje Okresního úřadu v P. z 1. 9. 2000, že jím bylo zamítnuto odvolání žalovaného proti rozhodnutí stavebního úřadu z 15. 6. 2000 a termín k odstranění stavby byl stanoven do 31. 10. 2000. Dále odvolací soud zjistil ze shodných sdělení účastníků, že stavba prodejny motorových vozidel na předmětných pozemcích, postavená žalovaným, je dřevěným přístřeškem pro automobily, umístěným vpravo od vjezdu, včetně základových patek. Jinak odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že žalovaný užívá předmětné pozemky bez právního důvodu. Smlouvu o jejich nájmu, kterou žalovaný uzavřel 7. 3. 1995 s HKC v P. s dodatkem z 1. 7. 1996 považoval odvolací soud za neurčitou a odporující zákonu ve smyslu §37 odst. l a §39 ObčZ. Část pozemků, kterou měl žalovaný užívat, nebyla geometrickým plánem ani jinak určitě vymezena a HKC v P. nebyl k uzavření takové smlouvy oprávněn, neboť nebyl vlastníkem pozemků a právo trvalého užívání přenechání pozemků trvalým uživatelem do užívání jiného vylučovalo. Vzhledem k tomu poskytl odvolací soud žalobci ochranu jeho vlastnického práva k předmětným pozemkům podle §126 odst. l ObčZ a zavázal žalovaného k jejich vyklizení, jak bylo žalováno. Odvolací soud také uvedl, že odstranění dočasné stavby zbudované žalovaným na pozemcích žalobce, kterou je podle shodných tvrzení účastníků dřevěný přístřešek umístěný vpravo od vjezdu včetně základových patek, je řešeno samostatně po linii správní, když navíc doba trvání této dočasné stavby již také uplynula (to k argumentaci žalovaného, že bez věcí, které má vyklidit, nemůže dočasnou stavbu užívat).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že žalobce se domáhá vyklizení předmětných pozemků, ačkoliv žalovaný má na nich věci, které potřebuje k ochraně své stavby, která se na těchto pozemcích rovněž nachází, přičemž nejde o stavbu dočasnou, ale trvalou. Odvolací soud totiž přehlédl, že stavbu - prodejnu motorových vozidel postavil žalovaný na základě stavebního povolení, které bylo vydáno 28. 11. 1995 bez jakéhokoliv časového omezení, a tato stavba byla také rozhodnutím stavebního úřadu z 23. 1. 1996 kolaudována, rovněž bez jakéhokoliv časového omezení. Později bylo sice stavební povolení z 28. 11. 1995 změněno tak, že bylo doplněno větou, že doba trvání dočasné stavby se stanoví do 7. 3. 2000. Ke změně kolaudačního rozhodnutí však již nedošlo a ani v budoucnu dojít nemůže, neboť uplynula lhůta pro podání mimořádného opravného prostředku. Žalovaný uvádí, že „užívá dočasnou stavbu, jejíž dočasnost není kolaudačním rozhodnutím vymezena“ a jeho vlastnictví k této stavbě je nedotknutelné. Dobu nájmu pozemků sjednal žalovaný s pronajimatelem do 1. 7. 2006, tato doba neuplynula a žalovaný by proto neměl být v užívání stavby a celého areálu jakýmkoli způsobem rušen. Podle žalovaného mohl také jen stavební úřad před vydáním stavebního a kolaudačního rozhodnutí řešit otázku platnosti nájemní smlouvy. Je-li stavba žalovaného na pozemcích trvalá, nemůže být ani odstraněna podle §87 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavebního zákona). Žalovaný uzavírá, že pokud se odvolací soud domnívá, že žalobě bylo nutno vyhovět zejména z toho důvodu, že ke stavbě, jejíž odstranění je řešeno v jiném řízení, měl žalovaný stavební povolení jen do 7. 3. 2000, jde o nesprávný právní názor, neboť pro určení doby trvání stavby není podstatný údaj ve stavebním povolení, ale v kolaudačním rozhodnutí. Žalovaný navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Podáním z 3. 4. 2001 po uplynutí dovolací lhůty žalovaný sdělil, že rozhodnutí referátu životního prostředí Okresního úřadu v P. z 9. 10. 2000, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu Městského úřadu v P. z 1. 9. 2000 o odstranění stavby prodejny motorových vozidel na předmětných pozemcích, bylo v mimoodvolacím řízení Krajským úřadem v O. změněno tak, že rozhodnutí stavebního úřadu z 15. 6. 2000 bylo zrušeno a věc byla stavebnímu úřadu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně se vyjádřila k dovolání tak, že považuje za správný závěr odvolacího soudu že vzhledem k neplatnosti smlouvy o nájmu pozemků, kterou uzavřel žalovaný s HKC v P., zasahuje žalovaný neoprávněně do vlastnického práva žalobkyně k pozemkům. Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky projednal a rozhodl o dovolání podle bodu 17, hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení a že v řízení nedošlo k vadám vyjmenovaným v §237 odst. l OSŘ ani k jiným vadám, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu.
Ke správnímu rozhodnutí, které žalovaný předložil v dovolacím řízení, dovolací soud uvádí, že jako soud rozhodující o mimořádném opravném prostředku vychází ze skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení. Dokazování ve věci samé neprovádí a nemůže přihlížet ke skutečnostem, které nastaly po rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle §126 odst. 1 ObčZ má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnictví neoprávněně zasahuje, zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Neoprávněný zásah do vlastnického práva k věci - pozemku může spočívat i v tom, že na pozemku jsou umístěny movité věci jiného, aniž se jejich umístění opírá o právní důvod, např. smlouvu, rozhodnutí správního orgánu, zákona pod. V takovém případě se může vlastník pozemku domáhat ochrany svého vlastnického práva k pozemku žalobou na vyklizení proti vlastníku movitých věcí.
Z toho vyplývá, že žaloba na vyklizení pozemku je prostředkem, který poskytuje vlastníku pozemku ochranu proti tomu, kdo má neoprávněně na tomto pozemku umístěny věci movité a nedotýká se věci nemovité, nacházející se na témže pozemku a náležející tomu, kdo má pozemek vyklidit. Vlastník pozemku se může domáhat ochrany podle §126 odst. l ObčZ jeho vyklizením bez ohledu na to, zda se na uvedeném pozemku nachází rovněž nemovitá stavba náležející osobě, proti které žaloba na vyklizení směřuje (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 4/2001).
Žaloba na vyklizení pozemku je jedním z druhů vlastnických žalob, které mají samostatný skutkový základ, podle toho jakým způsobem žalovaný do vlastnického práva zasahuje.
Odvolací soud proto řešil správně z výše uvedených důvodů otázku, zda žalovaný má právní důvod k tomu, aby měl svoje movité věci na pozemcích žalobkyně, resp. otázku platnosti nájemní smlouvy z. 1. 3. 1995 a jejího dodatku z 1. 7. 1996. Jeho závěr, že jde o právní úkon podle §39 ObčZ pro rozpor se zákonem neplatný, je správný. Podle §70
odst. 2 HZ organizace, které byl majetek odevzdán do trvalého užívání, byla oprávněna užívat majetku jen k účelu, ke kterému jí byl odevzdán. HKC v P. nebyl proto oprávněn jako trvalý uživatel majetku státu, který byl odevzdán již její právní předchůdkyni k účelu její činnosti jako tělovýchovné jednoty, přenechat majetek k užívání jinému subjektu. Otázka, zda nemovitá stavba žalovaného na předmětných pozemcích žalobce je stavbou dočasnou, u níž uplynula doba jejího trvání, není pro posouzení věci významná, neboť o její vyklizení se nejedná.
Dovolací námitky žalovaného nejsou tedy důvodné a rozsudek odvolacího soudu je správný. Dovolání bylo proto podle §243b odst. l OSŘ zamítnuto.
Žalobce měl v dovolacím řízení úspěch, přísluší mu proto podle §234b odst. 4, §224 odst. l, a §142 odst. l OSŘ náhrada nákladů dovolacího řízení. Ty jsou podle §7 písm. d) a §18 odst. l vyhlášky č. 484/2000 Sb. a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. dány odměnou advokáta za jeden úkon v dovolacím řízení (sepis vyjádření k dovolání) 1900 Kč a paušální náhradou hotových výdajů 75 Kč, celkem částkou 1975 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, uloženou mu tímto rozhodnutím, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. března 2003
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu