ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.1816.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 1816/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) Ing. P. B., a b) E. B., zastoupených advokátem, proti žalovanému Ing. M. H., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 17/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. ledna 2005, č. j. 20 Co 373/2004-155, takto:
I. Dovolání proti výrokům rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. ledna 2005, č. j. 20 Co 373/2004-155, kterými byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2003, č. j. 46 C 17/99-134, tak, že se určuje, že žalobce a) Ing. P. B. je vlastníkem objektu bydlení domu č. p. 3007 postaveného na parcele č. 4011/2 v k. ú. Ž., obec B., okres B.-m., a žalobkyně b) E. B. je vlastnicí domu č. p. 1958 na parcele č. 4011/1 v k. ú. Ž., obec B., okres B.-m., se zamítá.
II. Jinak se rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. ledna 2005, č. j. 20 Co 373/2004-155, ve výrocích o určení vlastnictví k pozemkům a nákladech řízení zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali určení, že každý z nich je vlastníkem dále specifikovaných nemovitostí. V roce 1970 uzavřeli s matkou žalobce kupní smlouvu, kterou koupili každý ideální polovinu domu s pozemkem a přilehlou zahradou, v roce 1975 dohodou podílové spoluvlastnictví zrušili a nemovitosti si reálně rozdělili. K žalobě podané v roce 1990 proti nim žalovaným soud v roce 1998 rozhodl, že předmětná kupní smlouva je neplatná. Žalobci nemovitosti od jejich koupě užívali nerušeně v dobré víře, že jim patří, a nabyli proto vlastnictví k nim vydržením.
Žalovaný se vyjádřil k žalobě tak, že žalobci nikdy nebyli v dobré víře, že jim nemovitosti patří. Žalovaný se zdržoval od roku 1969 v cizině a jeho rodiče měli obavy, aby nemovitosti, které by žalovaný po matce zdědil, nepropadly státu. Proto otec žalovaného ujednal s otcem žalobců uzavření fingované kupní smlouvy s tím, že při návratu žalovaného z ciziny mu rodiče žalobců vydají polovinu nemovitostí. Tyto záležitosti vyřizoval otec žalobců, žalobci s jeho matkou nikdy nejednali a ani otec žalovaného nevěděl, že nabyvateli nemovitostí mají být žalobci. Matka o této změně nemohla nic vědět ani proto, že jí to neumožňoval špatný zdravotní stav. Od roku 1988 se žalovaný snažil navázat kontakt s otcem žalobců a ten žalovanému sdělil písemně, že záležitosti, které je zajímají, budou řešit až osobně. Žalobci byli nepochybně o všech těchto okolnostech informováni svým otcem, včetně toho, že jejich otec pak namísto vrácení poloviny nemovitostí nabídl žalovanému jako náhradu částku 100 000,- Kčs, a jejich matka navrhovala, že žalovanému darují dům v B. na V. ulici.
Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze 7. 7. 2000, č. j. 46 C 17/99-42, ve znění opravného usnesení z 29. 5. 2002, č. j. 46 C 17/99-64, určil, že žalobce a) je vlastníkem objektu bydlení domu č. p. 3007, postaveného na parc. č. 4011/2 v ul. B., or. č., v B.-Ž., a pozemků parcelních čísel 4011/2 - zastavěná plocha a 4012/2 - zahrada, zapsaných u Katastrálního úřadu B.-m. na LV č. pro obec B.-Ž. a kat. území Ž., a žalobkyně b) je vlastnicí objektu bydlení domu č. p. 1958, postaveného na parc. č. 4011/1 v ulici B., or. č. 50, v B.-Ž., a pozemků parcelních čísel 4011/1 - zastavěná plocha a 4012/1 - zahrada, zapsaných u Katastrálního úřadu B.-m. na LV č. pro obec B.-Ž. a kat. území Ž. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že matka žalovaného M. H. a žalobci uzavřeli 10. 12. 1970 kupní smlouvu, podle které M. H. prodala žalobcům každému ideální polovinu domu č. p. 1958 se st. p. č. 4011 a pozemek parc. č. 4012 zahrada v k. ú. Ž. Smlouva byla registrována 5. 1. 1971. Dne 10. 6. 1975 uzavřeli žalovaní smlouvu (téhož dne registrovanou), kterou zrušili podílové spoluvlastnictví k nemovitostem a rozdělili je tak, že žalobci a) náleží dům č. p. 3007 s pozemkem p. č. 4011/2 a pozemek parc. č. 4012/2 a žalobkyni b) dům č. p. 1958 s pozemkem p. č. 4011/1 a pozemek parc. č. 4012/1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně z 9. 12. 1998, č. j. 19 Co 701/97-199, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně z 10. 5. 1994, č. j. 34 C 247/90-143, jímž bylo určeno, že kupní smlouva uzavřená mezi M. H. a žalobci 10. 12. 1970, je neplatná. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci, byť jsou zapsáni jako vlastníci nemovitostí v katastru nemovitostí, mají naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva k nemovitostem vzhledem k výsledku řízení o neplatnosti kupní smlouvy. Vlastnictví k nemovitostem žalobci nenabyli neplatnou kupní smlouvou z 10. 12. 1970, ale vydržením, neboť na základě této smlouvy nakládali s nemovitostmi se zřetelem ke všem okolnostem jako s vlastními v dobré víře, že jim patří - platili z nich daně, nemovitosti stavebně reálně rozdělili podle povolení stavebního úřadu. Ze spisu zn. 34 C 247/90 je zřejmé, že nebyli účastni jednání, které vedl jejich otec s otcem žalovaného, a pokud k jednáním došlo, žalovaný neprokázal, že žalobci o nich věděli. Oprávněná držba žalobců trvala od 5. 1. 1971 do 22. 8. 1990, kdy byla proti nim podána žaloba o neplatnost kupní smlouvy. Soud prvního stupně nejprve citoval §129, §130 a §134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „ObčZ“), ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., a dále dovodil, že žalobci vydrželi domy podle ObčZ, ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb., v desetileté vydržecí lhůtě, která podle §865 odst. 3 ObčZ uplynula jeden rok po účinnosti zákona č. 131/1982 Sb. Vlastnické právo k pozemkům vydrželi žalobci na základě oprávněné držby podle novely ObčZ provedené zákonem č. 509/1991 Sb., neboť jejich vydržení předchozí úprava v §135a odst. 3 ObčZ vylučovala.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením z 27. 11. 2002, č. j. 17 Co 631/2000-88, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud uvedl, že oprávněná držba nemovitostí žalobci mohla zaniknout nikoli ke dni podání žaloby ve věci sp. zn. 34 C 247/90, ale ke dni, kdy jim byla žaloba v této věci doručena, tj. u žalobce a) 26. 11. 1990 a u žalobkyně b) 21. 11. 1990. Uložil proto soudu prvního stupně, aby se zabýval otázkou vydržení nemovitostí nikoli podle §134 ObčZ, ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., ale podle §135a odst. 1 a 2 ObčZ, ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb.
Soud prvního stupně rozhodl znovu rozsudkem 5. 11. 2003, č. j. 46 C 17/99-134, tak, že žalobu zamítl. Po doplnění dokazování zjistil, že dům č. p. 1958 měl více jak pět místností a úhrn podlahové plochy přesahoval 120 m2, takže nešlo o rodinný domek podle §128 ObčZ, ve znění do novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., tj. o nemovitost v osobním vlastnictví a „převáděný pozemek přesahoval více jak 800 m2.“ Proto nebyly tyto nemovitosti způsobilým předmětem vydržení podle §135a odst. 1 a 2 ObčZ, ve znění novely zákona č. 131/1982 Sb.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně jako soud odvolací po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 18. 1. 2005, č. j. 20 Co 373/2004-155, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl. Dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud shledal naléhavý právní zájem žalobců na určení vlastnického práva k nemovitostem, neboť „každá ze sporujících stran tvrdí, že je vlastníkem nemovitostí.“ Podle názoru odvolacího soudu nelze na podkladě provedeného dokazování soudem prvního stupně a nedostatečného odůvodnění jeho rozhodnutí dospět k závěru, že dům, který byl předmětem kupní smlouvy z 10. 12. 1970, neměl charakter rodinného domu a že jej podle tehdy platných předpisů nebylo možno vydržet. Uvedl, že i kdyby tehdy šlo o dům v soukromém vlastnictví, nelze přehlédnout, že na základě pravomocného kolaudačního rozhodnutí (15. 2. 1978) byl původní dům adaptován na dva samostatné rodinné domy s orientačními čísly 50 a 52, splňující náležitosti uvedené v §128 ObčZ, v tehdy platném znění, které mohly být předmětem vydržení. Pokud šlo o dům s charakterem domu rodinného v době uzavření označené kupní smlouvy (jak se domnívá odvolací soud), pak vydržecí doba, kterou si žalobci mohli započíst, skončila podle §135a a §507a odst. 3 ObčZ, ve znění po novele č. 131/1982 Sb., 30. 9. 1984, v opačném případě na základě pravomocného kolaudačního rozhodnutí by nepřetržitá desetiletá vydržecí doba skončila 15. 2. 1988. K tomuto dni nebyla narušena dobrá víra žalobců, že jim nemovitosti patří. I když ze spisu sp. zn. 34 C 247/90 vyplývá, že kupní smlouva z 10. 12. 1970 je neplatná z důvodu právní nezpůsobilosti převodkyně, je z tohoto spisu na druhé straně zřejmé, že otázku uzavření smlouvy řešil v podstatě otec žalobců s manželem převodkyně, zatímco žalobci se dostavili k uzavření smlouvy za účasti notáře. Žalobci v době uzavírání kupní smlouvy nemohli poznat, že prodávající není osobou právně způsobilou. Odvolací soud poukázal na to, že žalobci se s prodávající nijak blíže neznali, uzavření kupní smlouvy zajišťoval jejich otec, smlouvu podepisovali za účasti notáře a k závěru o nezpůsobilosti prodávající k právním úkonům dospěl soud teprve na podkladě dvou rozporných znaleckých posudků. Samotné pozadí majetkového převodu v rodině (snaha, aby dům nepropadl na základě emigrace žalovaného) nemohlo být dostačující pro tvrzení žalovaného, že žalobci dům kupovali bez úmyslu věc koupit. Sama tato skutečnost svědčí o tom, že „rodiče žalovaného měli v úmyslu pozbýt vlastnictví a naopak úmyslem nabyvatelů bylo dům získat.“ O oprávněnosti držby nemovitostí žalobci svědčí i skutečnost, že se smlouvou registrovanou Státním notářstvím B.-m. 10. 6. 1975 dohodli na rozdělení spoluvlastnictví, a následně do nemovitostí investovali. Dobrá víra žalobců byla narušena teprve doručením žaloby žalovaného ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 34 C 247/90 žalobci a) 26. 11. 1990, žalobkyni b) 21. 11. 1990, k čemuž došlo v době, kdy desetiletá vydržecí doba již uplynula. Pokud jde o nabytí vlastnictví žalobců k pozemkům vydržením, odvolací soud dovodil, že žalobci vydrželi pozemky podle kupní smlouvy pro stát k 1. 4. 1984, ale že tato skutečnost neměla vliv na pozdější vydržení pozemků žalobci. S ohledem na §868 ObčZ, ve znění po novele č. 509/1991 Sb., při započtení desetileté trvající držby oprávněných držitelů (žalobců nejméně do roku 1988), „kteří do 1. 1. 1992 pouze naplňovali právní skutečnosti oprávněné držby“, bez ohledu na skutečnost, že došlo k nabytí vlastnického práva státu k pozemkům, žalobci nabyli vlastnické právo k pozemkům vydržením k 1. 1. 1992.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání a uvedl, že uplatňuje důvod nesprávného právního posouzení věci. Namítl, že za stavu, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že kupní smlouva z 10. 12. 1970 je neplatná, sporné nemovitosti na podkladě dědického řízení přešly do vlastnictví žalovaného, v katastru nemovitostí byl proveden příslušný zápis a po celou dobu ze strany žalobců nebyla vznesena námitka vydržení, není v daném případě dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Závěr odvolacího soudu, že žalovaný neosvědčil, že by do roku 1988 narušil dobrou víru žalobců, je v rozporu s výsledky dokazování obsaženými ve spise soudu prvního stupně sp. zn. 34 C 247/90. Odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že mezi účastníky nebyla v průběhu let vedena žádná korespondence, protože ani o nelegálních majetkových dohodách nebyla vůbec možná. To však není pro posouzení dobré víry žalobců významné. Odvolací soud nevzal v úvahu výpovědi svědků manželů P., kteří byli přítomni jednání o podmínkách „kupní smlouvy“. Žalobci o celé věci věděli, což dokládá výpověď Ing. L. B. při jednání 6. 9. 1991 ve věci sp. zn. 34 C 247/90, kde uvedl: „Pokud je mi známo, syn P. jednal ohledně prodeje domu s panem H., a to spolu se mnou.“ Odvolací soud také přehlédl, že žalobci za nemovitosti nikdy nezaplatili kupní cenu. Otec žalovaného záhy po uzavření smlouvy zemřel, po jeho smrti žádná hotovost nebyla nalezena a žalobci údajnou platbu části kupní ceny ve výši 106 000,- Kčs nebyli schopni doložit. To zpochybňuje dobrou víru žalobců, neboť velmi dobře věděli, že jim nemovitosti nepatří. Zjištění odvolacího soudu, že žalobci během uzavírání kupní smlouvy nemuseli poznat, že prodávající je osobou nezpůsobilou, když soud k tomu dospěl až na základě dvou rozporných znaleckých posudků, je v rozporu s důkazy provedenými v předchozím řízení sp. zn. 34 C 247/90. Kromě toho odvolací soud přehlédl, že k registraci kupní smlouvy z 10. 12. 1970 došlo až 5. 1. 1971, tj. tři dny po smrti převodkyně. Především právě z tohoto důvodu, že vlastnictví k nemovitostem tak registrací nepřešlo, bylo rozhodnuto o neplatnosti kupní smlouvy. Neobstojí ani závěr odvolacího soudu, že žalobci vydrželi pozemky k 1. 4. 1984. S ohledem na výměru pozemků před jejich rozdělením bylo možné k pozemku parc. č. 4011 na základě tehdejších předpisů zřídit právo osobního užívání. Pokud vlastnické právo k vydrženým pozemkům nabyl stát, držitelům vzniklo právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemku v rozsahu uvedeném v §200 ObčZ, ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb. Právo na uzavření kupní smlouvy k tomuto pozemku vydrženému pro stát podle §872 odst. 5 ObčZ, ve znění po novele č. 509/1991 Sb., žalobci neuplatnili. Pozemek parc. č. 4012 přesahující výměru 400 m2 nemohl být předmětem osobního užívání a nemohly jím být ani pozemky vzniklé jeho rozdělením. Před 1. 1. 1992 vydržecí doba k takovým pozemkům vůbec neběžela a nabytí jejich vlastnictví vydržením bylo možné až uplynutím desetileté doby od 1. 1. 1992. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli zamítnutí dovolání. Tvrzení uváděná žalovaným v dovolání považují za nepravdivá, zkreslená a účelová. Poukázali na to, že v souvislosti s rozdělením domu byly provedeny náročné stavební práce a stavba domů byla řádně zkolaudována v roce 1978. Původní dům v důsledku rozdělení již právně neexistuje.
Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou - účastníkem řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Žalovaný považoval za nesprávný závěr odvolacího soudu, že žalobci mají naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva k nemovitostem.
Podle §80 písm. c) OSŘ žalobou lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
K výkladu tohoto ustanovení, od něhož nemá dovolací soud důvod se odchylovat, uvedl Nejvyšší soud ČSR v rozsudku z 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, publikovaném pod R 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že „naléhavý právní zájem je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým.“ Právě stav, který odvolací soud popsal tak, že „každá ze sporujících stran tvrdí, že je vlastníkem nemovitostí“, je podřaditelný pod stav nejistého právního postavení žalobců, daného tím, že soud pravomocně rozhodl o neplatnosti kupní smlouvy z 10. 12. 1970, a byť byli žalobci ještě v době podání žaloby zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci nemovitostí, žalovaný nabytí vlastnického práva žalobci ani jiným způsobem neuznával. Nejistota právního postavení žalobců trvala i poté, kdy v průběhu tohoto řízení došlo k tomu, že vlastnické právo žalovaného k nemovitostem bylo v katastru nemovitostí vyznačeno, a to podle usnesení soudu prvního stupně z 10. 6. 1999, sp. zn. 58 D 247/99, jímž byla schválena dohoda o dodatečném vypořádání dědictví po M. H., zemřelé (viz čl. 96 tohoto spisu sp. zn. 46 C 17/99). Otázkou, zda žalobci nabyli vlastnické právo k nemovitostem vydržením, se soud v řízení o neplatnosti kupní smlouvy z 10. 12. 1970 nezabýval.
Žalovaný dále namítl nesprávnost „právního závěru“ o tom, že dobrá víra žalovaných, že jim nemovitosti podle kupní smlouvy z 10. 12. 1970 patří se zřetelem ke všem okolnostem, trvala až do roku 1988.
Ve stanovisku nazvaném mimo jiné K výkladu některých ustanovení občanského zákoníku novelizovaných zákonem č. 131/1982 Sb., z 28. 12. 1984, Cpj 51/84, publikovaném pod R 45/1986 Sbírky soudních rozhodnutí, se Nejvyšší soud ČSR mimo jiné vyjádřil i ustanovení §132a odst. l, podle kterého, kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, má - pokud není stanoveno jinak - obdobná práva jako vlastník. Nejvyšší soud uvedl, že „dobrá víra je přesvědčení nabyvatele, že nejedná bezprávně, když si např. přisvojuje určitou věc. Jde tedy o psychický stav, o vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být jen skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení projevuje navenek, tedy okolnosti, z nichž lze dovodit přesvědčení nabyvatele, o dobré víře, že mu věc patří (§132a odst. 1 ObčZ). Navrhovatel, který se dovolává ochrany podle ustanovení §132a ObčZ musí (mimo jiné) tvrdit okolnosti, z nichž bude vyplývat dobrá víra; její existenci však samu o sobě prokazovat nebude. V tomto směru má však povinnost dokazovat uvedené okolnosti a snáší v důsledku toho nepříznivé následky této povinnosti.“
Jestliže žalovaný zpochybnil závěr o dobré víře žalobců, že jim nemovitosti podle kupní smlouvy z 10. 12. 1970 patří, trvající od 5. 1. 1971 do 1988, pak podle obsahu (§41 odst. 2 OSŘ) uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ, tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly v řízení najevo, nebo pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo je v jeho hodnocení důkazů logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z postupu předepsaným soudu v ustanoveních §132 až 134 OSŘ. Nelze -li soudu vytýkat žádnou z těchto vad při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - lze usuzovat jen způsobem, jak k němu dospěl, pak není možné ani zpochybňovat jeho názory. Znamená to, že hodnocení a tedy ani jeho výsledek (skutkové zjištění) z jiných než výše uvedených hledisek nelze dovoláním úspěšně napadat.
Žalovaný namítl, že žalobcům bylo známo, že kupní smlouvou, kterou uzavírají s jeho matkou M. H., vlastnictví k nemovitostem na ně nepřechází, neboť důvodem převodu byla obava z propadnutí nemovitostí státu v případě odsouzení žalovaného pro nedovolený pobyt v cizině. Současně žalovaný tvrdil, že bylo ujednáno vrácení poloviny nemovitostí pro případ jeho návratu z ciziny. Pokud odvolací soud vycházel ze zjištění, že to byl v podstatě otec žalobců a otec žalovaného, kdo dojednával převod nemovitostí na žalobce, má jeho zjištění v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Sám žalovaný totéž uvedl ve vyjádření k žalobě, včetně toho, že dokonce jeho otec ani nevěděl, že účastníky smlouvy mají být žalobci. Žalovaný také poukázal na svědeckou výpověď otce žalobců z 6. 9. 1991 ve věci sp. zn. 34 C 247/90, který tehdy uvedl, že spolu s ním jednal s otcem žalovaného také žalobce a). Nelze ovšem přehlédnout, že svědek téhož dne vypověděl, že nejprve jednal s ním otec žalovaného o prodeji nemovitostí přímo svědkovi a jeho manželce, včetně vrácení poloviny nemovitostí, a teprve když to svědek odmítl, dojednával otec žalovaného prodej nemovitostí žalobcům s tím, že by se žalobci jako kupující zavázali k péči o rodiče žalovaného. Z účasti žalobce a) u takového jednání nelze jeho vědomost o fingované smlouvě a vrácení poloviny nemovitostí dovozovat. Rovněž svědci V. a D. P., kteří byli slyšeni ve věci sp. zn. 34 C 247/90 při jednání 31. 5. 1991 vypověděli, že byli přítomni jednání otce žalovaného a otce žalobců, kdy se vždy jednalo o prodej domů otci žalobce; pro svědka bylo novinkou, že účastníkem smlouvy nebyl otec žalobců a svědkyně uvedla, že „rozhodně se mluvilo o tom, že dům koupí dr. B.“ (otec žalobců). Pokud jde o zaplacení kupní ceny 206 326,- Kčs sjednané v kupní smlouvě z 10. 12. 1970, pak před podpisem smlouvy mělo být zaplaceno 106 000,- Kčs, kupující převzali dluh 26 196,- Kčs, dále na srážku kupní ceny bylo odečteno 15 000,- Kčs za právo doživotného bezplatného užívání nemovitostí rodiči žalovaného a péče o ně ve stáří a nemoci, kdy se nebudou schopni o sebe postarat, a zbývajících 59 130,- Kčs se kupující zavázali zaplatit v ročních splátkách po 10 000,- Kčs. Pokud žalovaný namítá, že zaplacení kupní ceny žalobci nedoložili, pak žalobci v době uzavření kupní smlouvy studovali a jejich otec rovněž 6. 9. 1991 vypověděl, že zaplaceno bylo 106 000,- Kčs uložených na vkladní knížce, což byly společné úspory jeho a manželky. Shodně žalobci potvrzují, že po smrti otce žalovaného (18. 9. 1971) nebyla kupní cena splácena, neboť nebylo komu. Ve výši 59 130,- Kčs byla také v dědictví po M. H., vedeném pod sp. zn. 2 D 9/71 bývalým státním notářstvím B. – m., projednána pohledávka z titulu nedoplatku kupní ceny z kupní smlouvy z 10. 12. 1970 a dále částka 14 000,- Kčs jako zůstatek z již proplacené kupní ceny z této kupní smlouvy.
Rovněž skutkové zjištění odvolacího soudu, že při sjednávání kupní smlouvy 10. 12. 1970 žalobci nemuseli rozeznat zdravotní nezpůsobilost převodkyně M. H. má v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud správně připomněl, že žalobci M. H. blíže neznali, o uzavření smlouvy s ní nejednali, jednání byl přítomen pracovník státního notářství, a že ani znalkyně z oboru psychiatrie MUDr. E. Č., která vyhotovila ve věci sp. zn. 34 C 247/90 první znalecký posudek, tzv. světlé okamžiky při chorobě M. H. nevylučovala.
Konečně žalovaný spojoval nedostatek dobré víry žalobců i s tím, že žalobcům muselo být známo, že vlastnictví na ně nemohlo podle kupní smlouvy 10. 12. 1970 přejít, neboť převodkyně M. H. zemřela a smlouva byla registrována 5. 1. 1971, přičemž podle §134 odst. 2 tehdy platného ObčZ se vlastnictví k nemovitosti převáděné smlouvou nabývalo účinností smlouvy, k níž bylo třeba registrace smlouvy státním notářstvím. Žalobci mohli být v omluvitelném právním omylu, že jim i vzhledem k úmrtí převodkyně M. H. nemovitosti na základě smlouvy z 10. 12. 1971 patří, neboť smlouva byla registrována a ani i v dědictví po M. H. nemovitosti projednány nebyly, ačkoliv údaje o uzavření smlouvy včetně její registrace mělo státní notářství k dispozici. Rovněž i další dispozice žalobců s nemovitostmi, zejména jejich reálné rozdělení, svědčí o tom, že pochybnosti o svém vlastnickém právu neměli.
Skutková zjištění, ze kterých odvolací soud dovodil dobrou víru žalobců, že jim nemovitosti podle kupní smlouvy z 10. 12. 1970 patří se zřetelem ke všem okolnostem, tak mají v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Kromě již uvedeného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, týkajícího se nesprávného právního posouzení naléhavého právního zájmu na žalovaném určení, a podle §241a odst. 3 OSŘ, kterým bylo namítáno, že skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nebyl výrok o určení vlastnictví žalobců k domům č. p. 1958 na st. p. č. 4011/1 a č. p. 3007 na st. p. č. 4011/2 dovoláním dále dotčen. V této části je rozsudek odvolacího soudu z pohledu proti němu uplatněných dovolacích důvodů správný.
Žalovaný však výroky o určení vlastnictví žalobců k pozemkům dále napadl pro nesprávné právní posouzení vydržení vlastnického práva žalobců k pozemkům převáděných kupní smlouvu z 10. 12. 1970. Odvolací soud dospěl k závěru, že vlastnické právo k pozemkům vydrželi žalobci podle §135a odst. 2 ObčZ, ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982, pro stát k 1. 4. 1984, a pak se započtením oprávněné držby podle §868 ObčZ, ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., pro sebe k 1. 1. 1992, kdy nabyla novela účinnosti. Takový závěr však není správný. Aniž se dovolací soud zabývá otázkou, zda šlo o pozemky k vydržení podle §135a odst. 2 ObčZ způsobilé, pak odvolací soud přehlédl, že žalobci vůči státu žádné právo z titulu oprávněné držby pozemků neuplatnili a zejména nemohli vydržet vlastnické právo k těmto pozemkům podle §134 odst. 1 ObčZ, ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Ke dni 1. 1. 1992, kdy novela nabyla účinnosti, již nemohli být v dobré víře, že jim pozemky patří, když už v roce 1990 podal žalovaný proti nim žalobu o určení neplatnosti kupní smlouvy. Podáním této žaloby tak žalobci dobrou víru pozbyli (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 650/2003, publikovaný pod C 2141 v Souboru rozhodnutí civilních Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck a a rozsudek téhož soudu z 30. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 296/98, publikovaný pod R 18/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozsudek odvolacího soudu, pokud jím bylo určeno, že žalobci jsou vlastníky pozemků, tak není z důvodu nesprávného právního posouzení správný.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud nezjistil, že by v řízení došlo k vadám uvedeným v §242 odst. 3 OSŘ, bylo dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že bylo určeno, že žalobci jsou vlastníky předmětných domů, zamítnuto; ve výroku o určení vlastnictví žalobců k pozemkům a v souvisejícím výroku o nákladech řízení byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. srpna 2007
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu