ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.185.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 185/2022-231
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobce V. K. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Přerově, Jiráskova 994/9, proti žalovanému K. S. , narozenému XY, bytem ve XY, zastoupenému Mgr. Veronikou Olšarovou, advokátkou se sídlem v Novém Jičíně, Gen. Hlaďo 748/4, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 13 C 134/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 2. 9. 2021, č. j. 69 Co 163/2021-208, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 2. 9. 2021, č. j. 69 Co 163/2021-208, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 1. 2021, č. j. 13 C 134/2018-176, zřídil služebnost, jejímž obsahem je právo nezbytné cesty spočívající v právu chůze a v právu průjezdu motorovými vozidly s nejvyšší povolenou hmotností 3,5 tuny přes část pozemku parc. č. XY v obci XY a katastrálním území XY ve vlastnictví žalovaného, a to v rozsahu vyznačeném na geometrickém plánu vyhotoveném V. D. pod č. 1094-2/2020, který je nedílnou součástí rozsudku, ve prospěch žalobce jako oprávněného ze služebnosti, jakož i každého dalšího vlastníka pozemku parc. č. st. XY (jehož součástí je stavba bez č. p./č. e.) v obci XY a katastrálním území XY (výrok I), žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému za zřízení služebnosti částku 45 000 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 9. 2021, č. j. 69 Co 163/2021-208, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, ve výroku II změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému za zřízení služebnosti částku 100 000 Kč, a ve výrocích III až VI rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu, vyjma jeho výroku V, podává žalovaný (dále i jen „dovolatel“) dovolání. Přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“); tvrdí, že napadené rozhodnutí se odchýlilo od rozhodovací praxe dovolacího soudu, eventuálně „soud nesprávně tuto právní otázku vyhodnotil a v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“.
Odvolací soud se měl podle žalovaného odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 38/2005, jestliže žalovaný prokázal existenci nájemní smlouvy, na jejímž základě je žalobce oprávněn užívat pozemek žalovaného. Nevypořádal se dostatečně ani s argumentací žalovaného o platnosti a účinnosti smlouvy o užívání pozemku a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Dále se měl odvolací soud odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, neboť žalobce nabyl pozemek od žalovaného, aniž měl k němu řádně zajištěný přístup. Nezbytnou cestu neměl povolit tím spíše, že v průběhu řízení žalobce vybudoval u stavby vrata v místě, které uznal za vhodné. Nalézací soudy se s touto okolností nevypořádaly a nezhodnotily svévoli žalobce při úpravách jeho stavby nerespektující práva žalovaného.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby jej změnil a žalobu zamítl.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K otázce zajištění přístupu na základě obligačního práva:
Dovolatel předně namítá, že nezbytná cesta neměla být v posuzované věci povolena, neboť žalobce měl přístup na svůj pozemek z veřejné cesty zajištěn nájemní smlouvou přes pozemek žalovaného parc. č. XY v katastrálním území XY.
Dovolání je přípustné a je i důvodné, protože se odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §1029 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek.
Podle §1029 odst. 2 o. z. může soud nezbytnou cestu povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.
Z ustanovení §1029 odst. 1 o. z. vyplývá, že podmínkou pro povolení nezbytné cesty je skutečnost, že vlastník nemovité věci ji nemůže řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou. Zákonný požadavek, že nelze nemovitou věc řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, míří především na případy, kdy tuto nemovitou věc nelze užívat právě proto, že absence jejího napojení na veřejnou cestu takovému užívání brání.
Hmotné právo v rámci řízení o povolení nezbytné cesty upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1774/2019). Dovolací soud při přezkumu postupuje zdrženlivě; úvahy soudů nižších stupňů může zpochybnit jen v případě, že jsou zjevně nepřiměřené či nejsou řádně odůvodněny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 912/2019).
Protože jsou podmínky pro povolení nezbytné cesty podle §1029 a násl. o. z. vymezeny – až na některé odlišnosti – zásadně obdobně s úpravou obsaženou v §151o odst. 3 zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), lze přiměřeně použít i judikaturu vytvořenou za jeho účinnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015).
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, uveřejněném pod č. 4/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, dovolací soud vyslovil názor, podle kterého „věcné břemeno nezbytné cesty nemůže soud zřídit,
má-li žalobce zajištěn přístup na základě obligačního práva nebo může-li k přístupu využít pozemky ve svém vlastnictví. Skutečnost, že přístup zřízený přes cizí pozemek na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni by byl pro žalobce pohodlnější, resp. výhodnější, nebo že by se obešel bez stavebních úprav, není významná“.
V rozsudku ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014, Nejvyšší soud uvedl: „Obecně nelze stanovit dobu, po kterou by měl být žalobci zajištěn přístup k nemovitosti na základě obligační smlouvy, aby bylo možné žalobu na zřízení práva nezbytné cesty zamítnout s tím, že přístup lze zajistit jinak. Je třeba v každé věci individuálně zvážit, zda po žalobci lze spravedlivě požadovat, aby se spokojil s přístupem zajištěným jen obligačně. Užívá-li žalobce stavbu, ke které má být přístup zřízen, k podnikání, je třeba umožnit mu takový přístup, který zajistí normální, běžné podmínky k jeho konkrétnímu podnikání. Důkazní břemeno ohledně způsobu využití jeho nemovitosti leží na žalobci.“
V rozsudku ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 651/2018, Nejvyšší soud uzavřel, že závěr o nezajištění přístupu vlastníka ke stavbě „lze vztáhnout i na umožnění přístupu na základě smlouvy umožňující výpověď bez udání důvodů a s výpovědní lhůtou, která je tak krátká, že oprávněný je objektivně v nejistém postavení a uzavření smlouvy za nabízených podmínek po něm nelze spravedlivě požadovat. Dokonce, i pokud smlouvu přesto uzavře, není tím vyloučen úspěch žaloby na zřízení nezbytné cesty.“
Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobce jako uživatel s účinností od 1. 11. 1994 uzavřel s žalovaným a M. S. jako pronajímateli na časově neomezenou dobu smlouvu o užívání pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, jejímž předmětem byl vstup, cesta pěšky, průjezd motorových vozidel vždy,
bude-li to potřebné pro provoz, údržbu a obhospodařování stolárny, za úplatu odvozenou od ceny za 1 m2 ročně s valorizací se zřetelem na inflační činitel. Žalobce se zavával při provozu a obhospodařování stolárny dodržovat bezpečnostní, požární a hygienické předpisy, užívat pozemek způsobem obvyklým a v souladu s účelem smlouvy a podílet se z jedné poloviny na nákladech opravy a údržby vozovky (čímž je myšleno sečení trávy a odklízení sněhu), vjezdové kovové brány, drátěného plotu, vodoměrné šachtice, betonového septiku a kanalizace. Vyloučeno bylo parkování jiných motorových vozidel než žalovaného a M. S. a užívání pozemku ke skladování s výjimkou paliva, které je nutno ihned složit. Ohledně obsahu smlouvy, její účinnosti a dodržování nepanuje mezi účastníky nejméně od roku 2000 shoda; nebylo prokázáno, že by ji žalobce vypověděl. Žalobce dlouhodobě užíval stavbu na pozemku parc. č. st. XY v katastrálním území XY jako stolárnu, nejpozději od 20. 1. 2021 je stavba užívána ke garážování a servisu historických vozidel.
Odvolací soud, shodně jako soud prvního stupně, uzavřel, že jestliže smlouva o užívání pozemku, kterou posoudil za použití §3028 odst. 3 o. z. jako smlouvu nepojmenovanou podle §51 obč. zák., byla uzavřena na dobu neurčitou a neobsahuje ujednání o jejím ukončení výpovědí, lze ji podle §582 odst. 1 obč. zák. vypovědět ve lhůtě tří měsíců ke konci kalendářního čtvrtletí. Může být proto v zákonem stanovené lhůtě kdykoli vypovězena a žalobce je de facto v trvající nejistotě, zdali bude jeho přístup na pozemek parc. č. st. XY i nadále zajištěn, zvláště jsou-li smluvní vztahy (jejich rozsah i závaznost) mezi účastníky sporné a podle smlouvy není dlouhodobě postupováno.
S ohledem na shora uvedené považuje dovolací soud úvahu odvolacího soudu o tom, že smlouvou o užívání pozemku nemá žalobce přístup ke svému pozemku stabilně zajištěn, za zjevně nepřiměřenou. Účastníci sice uzavřeli smlouvu o užívání pozemku na dobu neurčitou, kterou lze vypovědět bez udání důvodu, avšak s tříměsíční lhůtou ke konci kalendářního čtvrtletí, tzn., že konec lhůty připadá na poslední den kalendářního čtvrtletí, ve kterém uplynou tři měsíce od doručení výpovědi druhé smluvní straně. Nejde tedy o lhůtu, která by objektivně neumožnila žalobci, aby si případně zajistil přístup k veřejné cestě jinak.
Nelze rovněž přehlédnout, že smlouvu o užívání pozemku uzavřeli účastníci před cca 28 lety, a byť se nemohou shodnout na její závaznosti a obsahu a smlouvu zcela nedodržují, žalovaný podle ní žalobci stále umožňuje k jeho pozemku přístup.
Jestliže je zde smlouva o užívání pozemku (jejíž platnost odvolací soud nezpochybnil) umožňující žalobci dostatečně spojení jeho nemovité věci s veřejnou cestou, je bez významu, že se účastníci nemohou dohodnout na smlouvě zajišťující přístup k nemovité věci žalobce z veřejné cesty jiného obsahu, který by lépe odpovídal představám obou účastníků.
Odkazovaly-li nalézací soudy na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010, uveřejněný pod č. 124/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, pokud jde o nejistotu ohledně přístupu k veřejné cestě, pak tyto závěry se vztahovaly k odlišné situaci od projednávané věci, kdy vlastník pozemku trpěl či udělil vlastníku stavby prostý souhlas k přecházení pozemku, který mohl být kdykoli odvolán (tzv. výprosa).
K otázce nabytí nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou:
Dovolatel namítá, že žalobce koupil pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., v katastrálním území XY, i když věděl, že k němu nemá zajištěn přístup.
Podle §1032 odst. 1 písm. b) o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá.
V usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, uveřejněném pod č. 37/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, Nejvyšší soud uzavřel: „Hrubě nedbalé či úmyslné jednání vlastníka nemovité věci žádajícího o povolení nezbytné cesty, které je důvodem zamítnutí žaloby podle §1032 odst. 1 písm. b) o. z., může podle okolností případu spočívat nejen ve zbavení se existujícího spojení s veřejnou cestou, ale i v nabytí nemovité věci bez zajištěného spojení s veřejnou cestou.“ Současně uvedl, že koupě nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou automaticky neznamená, že nabyvatel nemá právo na povolení nezbytné cesty. K zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty lze proto přistoupit až na základě posouzení veškerých konkrétních okolností případu, z nichž vyplyne jednoznačný závěr, že nabyvatel nemovité věci v daném případě postupoval hrubě nedbale, či dokonce úmyslně, v důsledku čehož zabránil zřízení či existenci přístupu ke své nemovité věci. Jinými slovy řečeno, soud bude moci v poměrech konkrétní věci žalobě vyhovět, jestliže nabyvatelovo jednání nebylo úmyslné ani hrubě nedbalé (prostá nedbalost zřízení nezbytné cesty nevylučuje).
Tyto závěry byly doplněny ve prospěch „mírnějšího“ posouzení zavinění nabyvatele na nedostatku spojení nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1587/20, ve kterém Ústavní soud dovodil, že je třeba při výkladu §1032 odst. 1 písm. b) o. z. rozlišovat mezi dvěma skupinami případů. Na straně jedné stojí případy, v nichž vlastník nemovité věci úmyslně či hrubě nedbale zapříčiní situaci, v níž nebude mít ke své nemovité věci přístup. Typickými příklady mohou být prodej, zastavění či přehrazení cesty. Na straně druhé však stojí případy, v nichž je absence přístupu objektivní skutečností a nabyvatel nemovité věci do ní toliko vstoupí. Zatímco v prvním případě je zásadně na místě k aplikaci §1032 odst. 1 písm. b) o. z. přistoupit, u druhé skupiny případů naopak zásadně takový přístup nebude souladný s ústavními garancemi práva vlastnit majetek. Ústavní soud v označeném rozhodnutí kritizoval extenzivní výklad pojmu „hrubá nedbalost“ s tím, že samotné nabytí nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou nelze v České republice s ohledem na historický vývoj právní úpravy pozemkového vlastnictví považovat za projev hrubé nedbalosti.
Při řešení této otázky není úvaha odvolacího soudu, že si žalobce nezpůsobil nedostatek přístupu hrubou nedbalostí či úmyslně, zjevně nepřiměřená. Žalobce byl sice obeznámen s absencí přístupu k veřejné komunikaci, když pozemek parc. č. st. XY v katastrálním území XY kupní smlouvou ze dne 13. 10. 1994 kupoval, ale situaci od počátku řešil a smlouvu o užívání pozemku parc. č. st. XY v témže katastrálním území, který žalobci přístup k jeho pozemku zajistil, uzavřel již s účinností od 1. 11. 1994. I z pohledu shora uvedeného nálezu Ústavního soudu si tak žalobce nedostatek přístupu nezavinil hrubou nedbalostí.
Odvolací soud se při řešení této právní otázky neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, a ta proto přípustnost dovolání založit nemůže.
K otázce nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu:
Nejvyšší soud nepovažuje rozsudek odvolacího soudu za nepřezkoumatelný, neboť případné nedostatky jeho odůvodnění nebránily žalovanému v podání řádného dovolání. Jak již uvedl Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2661/2012: „I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele“.
Odvolací soud se vypořádal s námitkou dovolatele, týkající se smlouvy o užívání pozemku, když shodně jako soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že uvedená smlouva byla účastníky uzavřena, a nebylo prokázáno, že by byla vypovězena. Současně však uzavřel, že tato smlouva nemůže zajistit stabilní přístup k pozemku žalobce, neboť může být s krátkou výpovědní lhůtou vypovězena. Z uvedeného vyplývá, že smlouvu o užívání pozemku považoval odvolací soud za platnou a účinnou.
Stejně tak se odvolací soud zabýval námitkou žalovaného o zřízení vrat u stavby žalobce v průběhu řízení při posuzování rozsahu služebnosti. Tuto skutečnost nepovažoval za rozhodnou, když nebylo zjištěno, že by žalobce vrata zřídil za účelem poškození žalovaného a získání neoprávněné výhody.
Neprojednatelné je dovolání v části, v níž žalovaný namítá nesprávné vyhodnocení právní otázky, což předně není podle §237 o. s. ř. předpoklad přípustnosti dovolání, ale současně, jako v případě namítaného předpokladu přípustnosti dovolání, že právní otázka nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena, neformuluje žádnou právní otázku.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud jej podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil [za použití §242 odst. 2 písm. a) o. s. ř. i v dovolání nenapadeném výroku V.] a podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že žalobce namítal, že smlouvu uzavřel s nestandardně vysokou cenou ročního nájemného (podání na č. l. 25) a pod nátlakem okolností (protokol o jednání na č. l. 38). A dále námitky žalobce, že cena za užívání pozemku po několika letech přesáhla několikanásobně roční nájemné (podání č. l. 25) a dosáhla kupní ceny služebného pozemku (protokol o jednání na č. l. 88 p. v.). Namítané skutečnosti odvolací soud zváží při posouzení otázky, zda lze zajistit přístup k pozemku žalobce jinak.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu