ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.1850.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 1850/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. S. , zastoupeného JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 56, proti žalovanému R. H. , zastoupenému JUDr. Jaroslavem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 2, Tyršova 7, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C 196/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2008, č. j. 26 Co 351/2008–310, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2008, č. j. 26 Co 519/2004-233, se ve výrocích II., III., IV. a V. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. září 2004, č. j. 7 C 196/2000–188, zamítl žalobu na určení, že žalobce je výlučným vlastníkem lokomotivy tovární značky ČKD CS400, výrobní číslo 3623/1957 (výrok I.), na základě vzájemného návrhu žalovaného určil, že žalovaný je výlučným vlastníkem lokomotivy tovární značky ČKD CS400, výrobní číslo 3623/1957 (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok III.) a o nákladech státu (výroky IV. a V.).
Soud prvního stupně se nejdříve vypořádal s otázkou naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vlastnictví, kterou vyhodnotil kladně ve prospěch obou stran. Uvedl, že z předloženého usnesení Policie České republiky o odložení věci oznámení o podezření ze spáchání trestného činu neoprávněného užívání cizí věci a z výzvy Drážního úřadu k prokázání vlastnictví vyplývá, že postavení účastníků bez požadovaného určení je nejisté a nejasnosti ohledně vlastnictví lokomotivy brání ve vydání správních rozhodnutí a provozování lokomotivy v drážní síti, přičemž tyto nejasnosti jsou navíc zdrojem dalších soudních řízení. Na základě učiněných skutkových zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že lokomotivu zakoupil na základě kupní smlouvy uzavřené s Cukrovarem Brodce nad Jizerou v roce 1990 za cenu šrotu (3 927,- Kč) žalovaný, jehož jménem jednal žalobce. Kupní cenu uhradil tak, že do sběrny odevzdal železný odpad v příslušné hodnotě, což bylo prokázáno listinnými důkazy. Kupní smlouva byla uzavřena podle příslušných ustanovení obč. zák. ve znění účinném v době uzavření smlouvy (§239 odst. 2 a §240 – 255 „před novelou účinnou do 1. ledna 1992“). Uvedený závěr učinil zejména na základě listinného důkazu – smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 1. února 1993, kterou uzavřeli na jedné straně žalovaný a na druhé straně žalobce a dále M. M. a M. Š. V této smlouvě se žalovaný zavázal, že darovací smlouvou na ostatní účastníky převede ideální spoluvlastnické podíly na lokomotivě. Soud prvního stupně neuvěřil skutkové verzi žalobce, že lokomotivu zakoupil v cukrovaru Brodce nad Jizerou on sám pro sebe již v roce 1989. Zejména v této souvislosti pro rozpornost neuvěřil výpovědím svědků J. Š., bývalého ekonoma zmíněného cukrovaru, a Ing. I. Z., bývalého ředitele zmíněného cukrovaru a výpovědi svědka Ing. B. P. Žalobce ani nepředložil doklad o tom, že by zaplatil kupní cenu. Soud prvního stupně neshledal důvodnou ani žalobcem vznesenou námitku vydržení vlastnického práva k lokomotivě zejména proto, že žalobce s ohledem na učiněná skutková zjištění, podle nichž lokomotiva byla zakoupena až v roce 1990, nemohl být v dobré víře, že mu lokomotiva patří, jelikož by mu neuplynula zákonem stanovená vydržecí doba. Z uvedených důvodů žalobu žalobce zamítl a vzájemnému návrhu žalovaného na určení jeho vlastnictví k lokomotivě vyhověl.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 12. listopadu 2008, č. j. 26 Co 351/2008-310, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. až V.).
Odvolací soud rozhodoval ve věci poté, kdy jeho předchozí rozsudek ze dne 26. ledna 2005, č. j. 26 Co 519/2004–233, jímž k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a II. změnil tak, že určil, že žalobce je výlučným vlastníkem předmětné lokomotivy a že se zamítá žaloba na určení, že výlučným vlastníkem lokomotivy je žalovaný, byl k dovolání žalovaného zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 2008, č. j. 22 Cdo 986/2006–285, a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)).
Odvolací soud se v prvé řadě vypořádal se zpětvzetím učiněným žalobcem po zrušení předchozího rozsudku odvolacího soudu rozsudkem dovolacího soudu, které odůvodnil tím, že v souladu s původním pravomocným rozsudkem odvolacího soudu ze dne 26. ledna 2005, kupní smlouvou ze dne 1. dubna 2005 prodal a dne 2. dubna 2005 předal lokomotivu kupujícímu P. B., jenž se na základě této kupní smlouvy stal jejím vlastníkem. Žalobce ve zpětvzetí mimo jiné uvedl, že na základě výše uvedené právní skutečnosti ztratil aktivní legitimaci v řízení o určení vlastnického práva k lokomotivě vůči žalovanému a tedy i naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva ve vztahu k žalovanému. S ohledem na uvedené odvolací soud poté, co zjistil, že žalovaný nemá proti zpětvzetí námitek, rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku I. a řízení o žalobě na určení vlastnictví žalobce zastavil.
Ve zbývající části předmětu řízení – ohledně vzájemného návrhu žalovaného na určení jeho vlastnictví - se odvolací soud ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Co se týče posouzení naléhavého právního zájmu žalovaného na požadovaném určení uvedl, že v porovnání s předchozím rozsudkem ve věci své stanovisko nezměnil. K výtce dovolacího soudu v jeho rušícím rozsudku, podle níž skutkové zjištění odvolacího soudu, že žalobce jednal s prodávajícím v roce 1989 přímo bez zastoupení, učiněné v rámci zjištění, kdo byl za prodávající státní podnik Kolínské cukrovary v roce 1989 oprávněn jednat, nemá oporu v provedeném dokazování, když odvolací soud neměl přehlédnout, že jako prodávající je v zápise o převzetí z 19. srpna 1989 označen nikoli uvedený státní podnik, nýbrž Kolínské cukrovary k. p. závod 01 Brodce nad Jizerou, a že tento zápis je také opatřen razítkem tohoto podniku, odvolací soud konstatoval, že za situace, kdy bylo zjištěno, že podnik Kolínské cukrovary, k. p., již v době pořízení zmíněného zápisu o převzetí neexistoval (zanikl 31. prosince 1988 s přechodem veškerých práv a povinností na Kolínské cukrovary, s. p.), uvedený rozpor jej vede k závěru, že tento listinný důkaz je nevěrohodný z hlediska své pravosti, a nelze tedy jeho obsahem prokázat, že žalobce při sjednávání koupě lokomotivy jednal svým jménem.
Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce jednal s prodávající stranou o koupi lokomotivy jménem žalovaného, což dokládá jak smlouva o smlouvě budoucí ze dne 1. února 1993, tak i jiné důkazy provedené soudem prvního stupně. Námitky žalobce zpochybňující důkazní váhu listin zmíněných v uvedené smlouvě odvolací soud odmítl již s ohledem na to, že na tyto listiny je přímo ve smlouvě odkazováno. Dále se odvolací soud ztotožnil se závěrem, že žalovaný jako kupující a svědci Ing. Z. a Š., jako zástupci Cukrovaru Brodce nad Jizerou, projevili vůli uzavřít kupní smlouvu, jejímž předmětem byla předmětná lokomotiva za kupní cenu odpovídající hodnotě šrotu o váze lokomotivy, přičemž žalovaný tuto kupní cenu zaplatil, čímž všechny podmínky tehdy platné zákonné úpravy občanského zákoníku pro převod vlastnictví, vyjma nevyřešené otázky oprávnění osob jednat za prodávajícího, byly v daném případě splněny. K otázce vůle prodávajícího odvolací soud konstatoval, že skutečnost, zda kupní smlouva ohledně lokomotivy byla uzavřena před anebo po vzniku odštěpného závodu cukrovaru, se navrženými důkazy obou stran nepodařilo prokázat, nicméně žalovanému se podařilo prokázat pouze to, že smlouva byla uzavřena v průběhu roku 1990.
Podle názoru odvolacího soudu však vyřešení otázky, kdy přesně v roce 1990 byla kupní smlouva uzavřena, nemá pro spor zásadní význam, neboť i v případě, že by kupní smlouva byla absolutně neplatná pro nedostatek projevu vůle prodávajícího, vlastnické právo k lokomotivě nabyl žalovaný vydržením. Žalovaný držbu lokomotivy (ve smyslu nakládání s věcí jako s věcí vlastní) ať už sám nebo prostřednictvím jiných osob začal vykonávat tím, že ji převzal z areálu Cukrovaru Brodce nad Jizerou nejpozději ke konci roku 1990, zaplatil za ni dohodnutou kupní cenu a dále v držbě pokračoval tím, že zajišťoval její opravy za účelem jejího zprovoznění. Dokládá to i smlouva o smlouvě budoucí z 1. února 1993, z níž vyplývá uznání vlastnického práva žalovaného žalobcem, jakož i pozdější dopisy žalovaného adresované žalobci, v nichž se žalovaný domáhal plnění ze zmíněné smlouvy a usnesení Policie České republiky ze dne 12. července 1997, jež prokazuje, že žalovaný se domáhal nápravy právní cestou. Dobrou víru žalovaného při vydržení vlastnictví spatřuje odvolací soud v tom, že žalovaný při běžné opatrnosti mohl důvodně předpokládat, že žalobce za něj uzavřel kupní smlouvu s osobami k tomuto jednání za stranu kupující oprávněnými, když jinak byly zákonné předpoklady platnosti této kupní smlouvy splněny. Na základě uvedených důkazů pak odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný měl lokomotivu v oprávněné držbě nepřetržitě od konce roku 1990 a uplynutím tříleté vydržecí doby, tedy nejpozději k 31. prosinci 1993, se stal jejím vlastníkem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce obsáhlé dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud se nijak nevypořádal s tvrzením žalobce o hmotně právní skutečnosti – prodeji předmětné věci s předáním do držby „dobrověrné“ třetí osobě, k čemuž prokazatelně došlo po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, ani se jinak nevypořádal s předloženými důkazy, přičemž tato skutečnost má rozhodující význam pro samu existenci naléhavého právního zájmu o určení vlastnického práva a vlastnické právo žalovaného. Rozsudek odvolacího soudu tudíž považuje za rozporný s hmotným právem, jelikož žalobce v dobré víře v souladu s původním pravomocným rozsudkem odvolacího soudu, ještě před podáním dovolání žalovaného prokazatelně prodal třetí osobě na základě kupní smlouvy ze dne 1. dubna 2005 spornou lokomotivu s tím, že ačkoliv byl zmíněný rozsudek odvolacího soudu později zrušen dovolacím soudem, tato třetí osoba, která nebyla účastníkem řízení, vlastnické právo k předmětné lokomotivě do doby rozhodnutí dovolacího soudu v dobré víře založené původním pravomocným rozsudkem odvolacího soudu oprávněně vydržela, a to minimálně po dobu trvání jeho právní moci do doby, než byl tento rozsudek zrušen rozsudkem dovolacího soudu ze dne 29. května 2008. Na základě uvedeného tedy žalobce ztratil svoji pasivní věcnou legitimaci k určení vlastnictví žalovaného. Dále namítá, že rozsudek odvolacího soudu je založen na dvou antagonistických skutkových zjištěních, která jsou v rozporu se zásadou dvojinstančnosti soudního řízení, tj. a) „žalobce“ (správně zřejmě žalovaný) je vlastníkem předmětné věci na základě platné kupní smlouvy a b) „žalobce“ (správně zřejmě žalovaný) není (možná) vlastníkem předmětné věci na základě absolutně neplatné kupní smlouvy, ale na základě vydržení předmětné věci žalovaným, o němž postrádá rozsudek soudu prvního stupně jakákoli skutková zjištění a právní posouzení. Rozsudek odvolacího soudu se tak nevypořádal s novými skutečnostmi a důkazy, které ve smyslu §205a odst. 1 písm. f) o. s. ř. nastaly až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, tj. s novými skutečnostmi o prodeji předmětné věci žalobcem třetí osobě spolu s jejím předáním třetí osobě, které žalobce soudu předložil před jednáním u odvolacího soudu proběhlým po zrušení jeho původního rozsudku dovolacím soudem. Podle názoru dovolatele je uvedený postup odvolacího soudu, který neprovedl žalobcem předložené důkazy, v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tímto postupem pak bylo rovněž v neprospěch žalobce jako nevlastníka a třetí „dobrověrné“ osoby a pravého vlastníka porušeno ustanovení §243d odst. 2 o. s. ř. Z uvedených důvodů navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. července 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. ledna 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Ačkoliv dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně „v celém rozsahu“, vzhledem k tomu, že dovolání podle obsahu směřuje pouze do výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen vyhovující výrok II. rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé ohledně vzájemného návrhu žalovaného, dovolací soud se zabýval přípustností dovolání jen ve vztahu k uvedenému výroku, proti němuž může být dovolání přípustné za splnění podmínek §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud shledal dovolání žalobce proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu přípustným pro řešení otázky pasivní věcné legitimace žalobce v řízení o vzájemném návrhu žalovaného na určení vlastnictví, neboť v daném směru je rozsudek odvolacího soudu v rozporu s právem.
Podle §205a odst. 1 písm. f) o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.
V posuzované věci odvolací soud v napadeném výroku II. rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, v němž bylo ke vzájemné žalobě žalovaného určeno jeho vlastnictví k předmětné parní lokomotivě po té, co po zpětvzetí žaloby zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se žaloby na určení jeho vlastnictví k lokomotivě a řízení v této části zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby, v rámci kterého žalobce poukazoval na skutečnost, že již není nadále aktivně věcně legitimován, jelikož vlastnictví ke sporné lokomotivě v mezidobí převedl na třetí osobu, která lokomotivu převzala. Odvolací soud přitom shledal na určení vlastnictví žalovaného shodně se soudem prvního stupně k předmětné věci naléhavý právní zájem.
Předpoklad úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není [určovací žaloby ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř.], po procesní stránce spočívá v tom, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný vztah nebo sporné právo týká. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení pak vyjadřuje způsob právní ochrany, který se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě aktivní věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k požadovanému určení pasivně legitimován.
Z obsahu spisu vyplývá, že před jednáním odvolacího soudu, jež se konalo (po zrušení původního rozsudku odvolacího soudu dovolacím soudem) 12. listopadu 2008, zástupce žalobce doručil soudu 7. listopadu 2008 podání označené jako „částečné zpětvzetí žaloby s vyjádřením ke vzájemné žalobě“, v němž žalobce s odkazem na předložený opis kupní smlouvy ze dne 1. dubna 2005 a na listinu o předání parní lokomotivy kupujícímu ze dne 2. dubna 2005 bere žalobu zpět, jelikož s ohledem na uvedené listiny, na základě nichž převedl vlastnictví k lokomotivě na třetí osobu – P. B. - ztratil aktivní i pasivní věcnou legitimaci v řízení o určení vlastnického práva, a proto není dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví vůči žalobci jakož i vůči žalovanému. V protokolu z jednání před odvolacím soudem dne 12. listopadu 2008 odvolací soud krátkou cestou doručil stejnopis podání žalobce zástupci žalovaného. Zástupce žalovaného na výzvu soudu uvedl, že se zpětvzetím žaloby souhlasí, avšak že trvá na vlastní vzájemné žalobě, kterou uplatnil proti žalobci, s tím, že nenavrhuje žádná další opatření ani procesní postupy vyjma dalších důkazů, které jsou způsobilé zpochybnit zápis o předání lokomotivy datovaný dne 18. srpna 1989.
Z uvedeného je zřejmé, že po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně nastala nová skutečnost ve smyslu §205a odst. 1 písm. f) o. s. ř. (převod předmětu, jehož se týká určení vlastnictví v řízení), jež v režimu tzv. neúplné apelace mohla být, a také byla, žalobcem v odvolacím řízení uplatněna. Žalobce na tuto skutečnost poukázal výslovně v souvislosti se zpětvzetím žaloby, kdy zdůraznil, že v důsledku prodeje předmětné lokomotivy pozbývá aktivní legitimaci k určení jeho vlastnického práva a pasivní legitimaci k určení vlastnického práva žalovaného, přičemž uvedené skutečnosti doložil příslušnými listinnými důkazními prostředky (kupní smlouvou a zápisem o předání a převzetí lokomotivy). Žalovaný vůči těmto důvodům zpětvzetí žaloby žádné výhrady neuplatnil a připojil se bez dalšího k jeho návrhu na částečné zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení ohledně podané určovací žaloby žalobce.
V řízení o ochranu vlastnického práva k movitým věcem může být v obecné rovině pasivně legitimován ten, kdo věc vlastníkovi zadržuje (případně jiným způsobem do jeho vlastnického práva zasahuje) nebo vlastnické právo žalobce relevantním způsobem zpochybňuje.
Z dosavadního řízení je zřejmé, že soud prvního stupně spojil svůj závěr ve vztahu ke vzájemnému návrhu žalovaného ohledně pasivní legitimace žalobce se skutečností, že po celou dobu řízení před soudem prvního stupně měl žalobce předmětnou lokomotivu v držbě, považoval se za jejího vlastníka a tvrzené vlastnické právo žalovaného k ní zpochybňoval poukazem na skutečnost, že vlastnické právo svědčí jemu (žalobci). Tomu také korespondovala žaloba žalobce na určení vlastnického práva k lokomotivě, jestliže žalovaný taktéž tvrzené vlastnické právo žalobce neuznával.
Ze stejných východisek však nebyl oprávněn vycházet bez dalšího odvolací soud. Okolnost, jež podle názoru soudu prvního stupně zakládal pasivní legitimaci žalobce ve vztahu ke vzájemnému návrhu totiž ke dni vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu již nebyla dána. Po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně totiž žalobce předmětnou lokomotivu prodal kupní smlouvou třetí osobě, která tuto lokomotivu podle učiněných zjištění převzala.
Ke dni rozhodování odvolacího soudu tak vzájemný návrh na určení vlastnického práva žalovaného k lokomotivě směřoval vůči osobě, která lokomotivu již neměla v držení a která žádné vlastnické nároky k ní vůči žalovanému neuplatňovala; naopak žalobu na určení vlastnického práva žalobce k lokomotivě tento vzal po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně zpět, proti čemuž žalovaný neměl námitky.
Byla-li lokomotiva shora uvedeným způsobem převedena ze žalobce na třetí osobu, nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod práva nebo povinnosti účastníka řízení. Vzhledem k tomu, že žalovaný za této situace na výzvu odvolacího soudu neučinil, ač zastoupen advokátem a při vědomí, že k prodeji a převzetí lokomotivy došlo, ve vztahu ke shora uvedené právní skutečnosti žádný procesní návrh, odvolací soud měl na tuto změněnou situaci reagovat tím, že se měl zabývat posouzením, zda obstojí závěr soudu prvního stupně o pasivní legitimaci žalobce ve vztahu ke vzájemnému návrhu. Touto otázkou se však odvolací soud v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval, nevyložil, na základě čeho dovozuje pasivní legitimaci žalobce a s tím spojený naléhavý právní zájem žalovaného na jím požadovaném určení, jestliže ke dni rozhodnutí odvolacího soudu žaloba směřovala proti subjektu, který lokomotivu ve faktické dispozici neměl, do tvrzeného vlastnického práva žalovaného nezasahoval a žádný vlastnický nárok k ní neuplatňoval. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že se zaměřil toliko na okolnosti týkající se posouzení nabytí vlastnického práva k lokomotivě v roce 1989, resp. 1990 v návaznosti na obsah předchozího rušícího rozsudku dovolacího soudu.
Právní posouzení pasivní legitimace odvolacím soudem nezohledňuje všechna podstatná skutková zjištění a skutkové okolnosti, které vyšly v průběhu řízení najevo, a tudíž ho nelze považovat za správné. Na základě toho pak nemůže bez dalšího obstát ani závěr o naléhavém právním zájmu na určení požadovaném žalovaným, neboť naléhavý právní zájem představuje předpoklad právní ochrany, který se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě aktivní věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k požadovanému určení pasivně legitimován. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl uplatněn právem.
Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, 3 o. s. ř. v rozsahu, ve kterém byl napaden, ve věci samé a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je tento vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu a v němž rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2011
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu