ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1853.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 1853/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně A. L., narozené 18. 2. 1927, zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1) M. B., narozené 20. 11. 1928, a 2) J. H., narozené 12. 10. 1925, zastoupeným advokátem, o strpění užívání bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 14 C 19/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. března 2000, čj. 5 Co 473/2000-142, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem z 26. 11. 1998, čj. 14 C 19/97-66, žalovaným uložil povinnost strpět užívání bytu v prvním poschodí domu čp. 18 v Č., sestávajícího ze dvou pokojů, kuchyně, předsíně, dvou sklepů a dřevníků se všemi součástmi a příslušenstvím žalobkyní do doby, než jí bude zajištěn náhradní byt, a žalovaným dále uložil zdržet se veškerého jednání, kterým by žalobkyni v bydlení v uvedených místnostech bránily. Tento rozsudek Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením z 2. 4. 1999, čj. 7 Co 543/99-84, zrušila věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. listopadu 1999, čj. 14 C 19/97-120, ve znění usnesení ze dne 12. května 2000, čj. 14 C 19/97-154, rozhodl výrokem I., že „odpůrkyně jsou povinny trpět užívání místností o výměře 2,3 m2, 22,4 m2, 11,5 m2 a 23,2 m2 v prvním poschodí domu čp. 18 v Č.“, výrokem II., že „odpůrkyně jsou povinny zdržet se veškerého jednání, jímž by navrhovatelce v užívání předmětných místností bránily“, výrokem III., že „řízení se v části, kdy bylo požadováno uložení povinnosti odpůrkyním strpět užívání dřevníku a sklepů zastavuje“, a výrokem IV. o nákladech řízení.
Soud prvního stupně po doplnění dokazování vyšel z toho, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích z 15. 9. 1989, čj. 8 C 113/89-12, byla A. L. a P. L. uložena povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobkyním, nynějším žalovaným, byt v prvním poschodí domu čp. 18 v Č., sestávající z kuchyně, pokoje, místnosti nad prádelnou a předsíně a dále část půdy, sklep a dva dřevníky, do 15 dnů poté, co jim bude vykonatelným rozhodnutím příslušného orgánu přidělen náhradní byt či poskytnuto náhradní ubytování. Rozsudek byl odůvodněn tím, že žalovaným se sice nepodařilo prokázat, že by jim svědčilo právo osobního užívání předmětného bytu, užívali jej však od roku 1962 a podle článků VI. a VII. zásad občanskoprávních vztahů jim byla přiznána bytová náhrada. Dále soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že se žalobkyně z bytu dobrovolně nevystěhovala, ponechala v něm svoje bytové zařízení, ačkoliv se provizorně ubytovala v dceřině prádelně; v užívání jí brání mříž instalovaná žalovanými.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 31. března 2000, čj. 5 Co 473/2000-142, změnil rozsudek soudu prvního stupně ze 4. 11. 1999, čj. 14 C 19/97-120, ve výroku I. pouze tak, „že odpůrkyně jsou povinny trpět užívání místností o výměře 20,30 m2, 22,40 m2, 11,50 m2 a 23,20 m2 v prvním poschodí domu čp. 18 v Č. navrhovatelkou“ a dále jej potvrdil ve výroku II. ohledně „povinnosti odpůrkyň zdržet se veškerého jednání, jímž by navrhovatelce v užívání předmětných místností bránily“. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a nákladech odvolacího řízení, a rozhodl, že „nevyhovuje návrhu odpůrkyň na vyslovení přípustnosti dovolání“.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobkyně z předmětného bytu neodešla dobrovolně, v bytě ponechala svoje bytové zařízení a v dceřině prádelně se ubytovala provizorně. I když nájemní vztah mezi žalobkyní a žalovanými nikdy nevznikl, bylo nutno s odkazem na shora zmíněný rozsudek z roku 1989 dovodit, že na základě práva bydlení v předmětných prostorách domu čp. 18 v Č. až do přidělení bytové náhrady, může žalobkyně požadovat, aby bylo její právo bydlení žalovanými respektováno a užívání bytu jimi trpěno. Odvolací soud odkázal na přechodná ustanovení k zákonu č. 99/1963 Sb. (občanský soudní řád - dále jen „OSŘ“) ve znění zákona č. 519/1991 Sb., a to na čl. III., bod 6, a dále na současnou právní úpravu plynoucí ze zákona č. 102/1992 Sb. ve vztahu k zákonu č. 509/1991 Sb. Uzavřel, že nárok žalobkyně v předmětné věci se odvíjí od občanskoprávního vztahu užívání prostor v předmětném domě k bydlení do doby zajištění náhradního bytu a že pro rozhodování v této věci je dána pravomoc obecných soudů podle §7 OSŘ. Napadeným rozsudkem nedošlo k omezení občanských práv žalovaných a nejedná se o omezení vlastnického práva ve smyslu §108 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů. Návrhu žalovaných na připuštění dovolání k řešení tří, v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu specifikovaných otázek, žalovanými označených za právně zásadní, nevyhověl. V této souvislosti konstatoval, že svoje rozhodnutí nepokládá za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalované dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a 239 odst. 2 OSŘ do účinnosti novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. a uplatňují dovolací důvody ve smyslu §241 odst. 3 písm. a), c) a d) OSŘ. Skutečnost, že v řízení došlo k vadě uvedené v ustanovení §237 odst. l písm. a) OSŘ, tedy že bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů, spatřují v tom, že žalobkyně nedoložila rozhodnutí, že je nájemkyní předmětného bytu. Žádná nájemní smlouva mezi ní a žalovanými nikdy neexistovala. Domáhala se tedy rozhodnutí soudu, aniž by existoval právní vztah mezi ní a žalovanými a tedy rozhodnutí jemuž by předcházelo právní posouzení oprávněnosti omezovat vlastnická práva žalovaných. Rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích z roku 1989 nezaložil existenci bytu, ani nájemní smlouvy. Ukládá toliko L. vyklidit právně neexistující byt po přidělení náhradního bytu či ubytování. Rozsudek je nevykonatelný, jde o rozsudek z doby nesvobody, nezakládá právní vztah opravňující žalobkyni domáhat se u soudu omezení žalovaných na jejich vlastnickém právu. Nejsou dány podmínky pro to, aby v tomto sporu rozhodoval soud, protože žalobkyně nikdy nevykonávala práva plnoucí z právního vztahu mezi ní a žalovanými. Názor, že rozhodnutí soudů vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a dále, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávním právním posouzení věci, dovolatelky odůvodňují tím, že rozsudek z roku 1989 nezaložil nájemní vztah mezi žalobkyní a žalovanými a existenci bytu, a nahradil tak kolaudační řízení. Ve výroku tohoto rozsudku není nic o tom, že by existoval nebo byl založen nově nájemní vztah mezi žalobkyní a žalovanými a postrádá zmínku o tom, že by došlo ke kolaudaci či rekolaudaci domu čp. 18 na byt, který jsou L. povinni vyklidit. Žalobkyně v uvedeném domě byt nemá, od data před instalací mříží na chodbě domu v domě nežije, nemá zde podmínky pro bydlení a pokud si zde ponechává svoje věci pod uzamčením bez smluvního ujednání, pak proti vůli vlastnic domu a bez úplaty. Přes připuštění změny petitu na návrh žalobkyně soudem nebyla odstraněna námitka žalovaných, že místnosti v prvním poschodí domu nejsou náležitým způsobem označeny. Je zde více místností a není na jisto postaveno, že tyto místnosti mají shodnou výměru jako místnosti uvedené v rozsudku. Žalobkyně proto může požadovat, aby žalované trpěly užívání kterékoliv místnosti v tomto poschodí. Poukazují na obsah Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod s tím, že nikdo nemůže být zbaven, s výjimkou naplnění veřejného zájmu, svého majetku. Dále na Listinu základních práv a svobod, podle níž je omezení vlastnického práva možné rovněž jen ve veřejném zájmu, přičemž toto právo žalovaných je omezeno rozhodnutím odvolacího soudu, tedy nikoliv na základě zákona. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně se dožadují odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu do právní moci rozhodnutí o dovolání.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem - dále jen „OSŘ\"),, a po zjištění, že dovolání je přípustné podle §239 odst. 2 OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241 odst. 3 písm. d) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
V občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i z obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (§7 odst. 1 OSŘ). Podmínkou pravomoci soudu není existence právního vztahu mezi účastníky (pokud by tomu tak bylo, musel by nedostatek vztahu vést k zastavení řízení, nikoliv k zamítnutí žaloby) a dokonce ani to, že pokud by žalobcem tvrzené skutečnosti byly dány, byl by mezi účastníky soukromoprávní vztah. Rozhodné je, že uplatněný nárok, pokud by byl po právu, by byl podle své povahy nárokem vyplývajícím ze vztahů uvedených v §7 OSŘ. V dané věci žalobkyně uplatnila nárok, vyplývající z tvrzené povinnosti žalobkyň trpět užívání místností; tato povinnost není veřejnoprávní a bez ohledu na její existenci v konkrétním případě má soukromoprávní povahu. Proto byla pravomoc soudu dána a dovolací důvod, uvedený v §241 odst. 1 písm. a) OSŘ ve spojení s §237 odst. 1 písm. a) OSŘ není dán.
Podle §239 odst. 2 OSŘ nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání muže být takto připuštěno jen pro řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Proto dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení a nemůže přihlížet k uplatněnému dovolacímu důvodu, uvedenému v §241 odst. 3 písm. c) OSŘ. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen. O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebyla určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudu dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudu (viz například rozhodnutí publikované pod č. C 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C.H. Beck).
Zásadní význam přezkoumávaného rozhodnutí spatřuje dovolací soud v řešení otázky, zda v případě, že povinnost vyklidit byt nebo obytné místnosti, které uživatel obývá bez právního důvodu, je v pravomocném rozsudku výjimečně vázána na zajištění bytové náhrady, a vlastník domu nebo bytu užívání bytu nebo obytných místností brání, se uživatel může domáhat ochrany u soudu.
Nejvyšší soud již dříve vyslovil, že zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, neumožňuje, aby rozsudky soudů z období od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989 mohly být považovány za nezávazné (rozsudek ze dne 27. 8. 1997, sp. zn. 22 Cdo 496/98, publikovaný v Právních rozhledech č. 12/1998). I ve vztahu k rozsudkům z této doby, které nebyly zrušeny zákonem stanoveným způsobem, se uplatňuje §159 odst. 2 OSŘ, podle kterého výrok pravomocného rozsudku je závazný pro účastníky a pro všechny orgány. Nadále je tedy třeba vycházet z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích z 15. 9. 1989, čj. 8 C 113/89-12, kterým byla A. L. a P. L. uložena povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobkyním, nynějším žalovaným, byt v prvním poschodí domu čp. 18 v Č., sestávající z kuchyně, pokoje, místnosti nad prádelnou a předsíně a dále část půdy, sklep a dva dřevníky, do 15 dnů poté, co jim bude vykonatelným rozhodnutím příslušného orgánu přidělen náhradní byt či poskytnuto náhradní ubytování. Pokud tedy nemá žalobkyně povinnost vyklidit byt, případně předmětné místnosti dříve, než jí bude poskytnut náhradní byt (viz čl. III, bod 6 zákona č. 519/1991 Sb., podle kterého pravomocné rozsudky na vyklizení bytu, vyhlášené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a jimiž je povinnost vyklidit byt vázána na zajištění náhradního bytu nebo náhradního ubytování, se ve vykonávacím řízení považují za rozsudky ukládající vyklizení po poskytnutí náhradního bytu. Oprávněný se však může u soudu, který je příslušný k výkonu rozhodnutí proti povinnému, domáhat určení, že povinnému náleží jen náhradní ubytování nebo že mu nenáleží bytová náhrada vůbec), mají žalované jako vlastnice domu nepochybně odpovídající povinnost toto užívání až do zajištění náhradního bytu trpět (ani po zajištění náhradního bytu nemohou svá práva uplatňovat svémocně). Splnění této povinnosti lze uplatnit u soudu. Pokud dovolatelky mají zato, že tu nejsou důvody pro přiznání náhradního bytu, mohou za splnění zákonných podmínek postupovat podle zmíněného čl. III, bod 6 zákona č. 519/1991 Sb. (to i v případě, že by se uložená povinnost po přijetí Listiny základních práv a svobod dostala, jak dovolatelky tvrdí, do rozporu s Listinou). Nemohou však svémocně žalobkyni bránit v užívání bytu, příp. obytných místností. Realizaci práv a povinností, vyplývajících z pravomocného rozsudku, pak nelze odmítat s poukazem na hmotněprávní vztahy, o kterých bylo již v tomto rozsudku rozhodnuto. Pravomocný rozsudek představuje autoritativní rozhodnutí sporu a řešení z něj vyplývající má před těmito vztahy přednost, a to i v případě, že rozsudek není z hlediska hmotného práva správný.
Otázka, zda místnosti specifikované v tomto rozsudku odvolacího soudu jsou totožné s těmi, o které šlo v rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích z 15. 9. 1989, čj. 8 C 113/89-12, je otázkou skutkovou. V dovolání, jehož přípustnost je dána jen podle §239 odst. 2 OSŘ, nelze úspěšně uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [tj. dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. - viz rozhodnutí publikované pod č. C 103 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu]. Proto se dovolací soud nemohl námitkami dovolatelek v tomto směru zabývat.
Vzhledem k tomu, že otázku, která činí z přezkoumávaného rozsudku rozhodnutí zásadní, vyřešil odvolací soud správně, není dovolací důvod, uvedený v §241 odst. 3 písm. d) dán. Vady řízení uvedené v §241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. l OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelky nebyly úspěšné a žalobkyni náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měla právo (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 5. března 2002
JUDr. Jiří Spáčil, v. r.
předseda senátu