ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.1856.2002.1
sp. zn. 22 Cdo 1856/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Ing. J. Z., zastoupeného advokátem, proti žalované Ing. B. Z., zastoupené advokátkou, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 636/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2001, č. j. 31 Co 239/2001-105,ve znění opravného usnesení ze dne 6. srpna 2002, č. j. 31 Co 239/2001-145, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. června 2001, č. j. 31 Co 239/2001-105, ve znění opravného usnesení ze dne 6. srpna 2001, č. j. 31 Co 239/2001-145, pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 22. března 2001, č. j. 6 C 636/99-71, tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaná vyklidila dům evidenční. číslo 098 na stavební parcele č. 65 mimo kuchyně, dvou pokojů, koliby, WC, koupelny a sklepa v přízemí domu, dále stodolu a pozemky parc. č. 65, 58/1 a 58/24 s příslušenstvím v kat. území N., se zamítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. června 2001, č. j. 31 Co 239/2001-105, ve znění opravného usnesení ze dne 6. srpna 2001, č. j. 31 Co 239/2001-145, pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 22. března 2001, č. j. 6 C 636/99-71, tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaná vyklidila kuchyň, dva pokoje, kolibu, WC, koupelnu a sklep v přízemí domu evidenční číslo 098 na stavební parcele č. 65 v kat. území N., a ve výroku o nákladech řízení, a rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 22. března 2001, č. j. 6 C 636/99-71, pokud jím bylo žalované uloženo vyklidit kuchyň, dva pokoje, kolibu, WC a koupelnu v přízemí domu evidenční číslo 098 na stavební parcele č. 65 v kat. území N. a rozhodnuto o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Rakovníku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem z 22. 3. 2001, č. j. 6 C 636/99-71, uložil žalované, aby „vyklidila dům evidenční číslo 098 na stavební parcele č. 65 a pozemky p. č. 65, 58/16 a 58/24 včetně příslušenství a budov na nich stojících v k. ú. N., do tří dnů od právní moci rozsudku“, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v roce 1983 žalovaná nabyla kupní smlouvou předmětné nemovitosti v rozsahu jedné ideální poloviny se svým tehdejším manželem Ing. P. Z. a synem žalobce do bezpodílového spoluvlastnictví (od roku 1998 společné jmění) manželů. V roce 2000 jejich manželství zaniklo rozvodem, k vypořádání tohoto spoluvlastnického podílu jako zaniklého společného jmění manželů dohodou ke dni rozhodování soudu nedošlo. Uvedenou kupní smlouvou bylo ve prospěch žalobce zřízeno právo doživotního bezplatného užívání předmětných nemovitostí. Bývalý manžel žalované je spoluvlastníkem druhé ideální poloviny nemovitostí, když uvedený spoluvlastnický podíl nabyl v roce 1993 dědictvím po matce M. Z. Podle dědické dohody, kterou uzavřel s dalším dědicem, tj. žalobcem, bylo žalobci zřízeno právo odpovídající věcnému břemeni, spočívající v bezplatném doživotním užívání kuchyně, dvou pokojů, koliby a koupelny, WC a sklepa, vše v přízemí rekreační chalupy ev. č. 098 v k . ú. N., s právem spoluužívání vedlejší stavby (bývalé stodoly) a předmětných pozemků a právem na polovinu úrody z ovocných stromů nacházejících se na pozemku „patřícím k této chalupě“. Před rozvodem manželství užívali syn žalobce spolu se žalovanou a jejich synem místnosti v prvním patře domu, žalobce užíval celé přízemí. Po rozvodu žalovaná nadále užívá místnosti v prvním patře, ale také koupelnu a WC v přízemí a brání žalobci v užívání koliby.
Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná jako menšinový spoluvlastník nemovitostí znemožňuje jejich řádné užívání, ačkoliv žalobci náleží z titulu věcného břemene právo doživotního bezplatného užívání nemovitostí. Proto s odkazem na §151n odst. l ObčZ žalobě vyhověl.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 26. 6. 2001, č. j. 31 Co 339/2001-105, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že osoba oprávněná z věcného břemene, jež má právo užívat nemovitost, není aktivně legitimována k podání žaloby na vyklizení této nemovitosti, neboť takové právo ve smyslu 126 ObčZ svědčí pouze vlastníku nemovitosti. Proti neoprávněným zásahům do tohoto práva se tato osoba může bránit jen zápůrčí žalobou. Odvolací soud poukázal na znění 151n ObčZ, podle kterého věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat. Jestliže obsahem věcného břemene je povinnost vlastníka něco trpět, nelze se v soudním řízení domáhat toho, aby mu byla uložena povinnost něčeho se zdržet. Pro případ, že v důsledku konání vlastníka věci dochází k ohrožení nebo znemožnění výkonu práva osoby oprávněné z věcného břemene, může se tato osoba domáhat jen toho, aby vlastníku věci bylo uloženo výkon uvedeného práva trpět. Žalobní petit v dané věci tedy neodpovídá hmotněprávnímu ustanovení, které právo odpovídající hmotnému břemeni upravuje.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Považuje závěr odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace za nesprávný. Brojí proti výkladu 126 ObčZ a 15ln ObčZ odvolacím soudem. Poukazuje na to, že žalovaná jako spoluvlastnice okupuje nemovitosti, ačkoliv právo užívat je přísluší žalobci z titulu práva odpovídajícího věcnému břemeni. Pak je žalovaná povinna učinit nezbytné kroky (konat) k tomu, aby zajistila nerušený výkon žalobcova práva. Žalobce zdůrazňuje, že i v případě pronájmu věci, je vlastník z užívání věci sám vyloučen, a je povinen zajistit nájemci nerušené užívání věci. Podotýká ještě, že i z hlediska výkonu rozhodnutí je rozsudek o vyklizení žalované „více efektivní“, neboť může žádat jeho provedení přímo soudem, zatímco v případě rozsudku, kterým by bylo žalované uloženo výkon jeho práva trpět, spočíval by výkon rozhodnutí jen v ukládání pokut. Žalobce navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje závěr odvolacího soudu o nedostatku aktivní legitimace za správný. Popírá, že by okupovala tu část nemovitostí, která je podle obsahu práva odpovídajícího věcnému břemeni vymezena žalobci. Dalším důvodem nedostatku jeho věcné legitimace je to, že žalobce se domáhá vyklizení celých nemovitostí, ačkoliv jeho věcné užívací právo odpovídá pouze užívání jejich části. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a je přípustné podle §237 odst. l písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Podle §242 odst. 3 OSŘ lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. l, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vázanost dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem se projevuje i v tom, jak by dovolací důvod vylíčen, tedy v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění.
V daném případě jde o posouzení správnosti závěru odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace, daného tím, že žalobce se jako osoba oprávněná z věcného břemene, spočívajícího v právu užívat nemovitost, nemůže v případě zásahů do jeho práva domáhat vůči vlastníku (spoluvlastníku) vyklizení této nemovitosti.
Podle §151n odst. 1 ObčZ věcná břemena omezují vlastníka nemovitosti ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat. Práva odpovídající věcnému břemeni jsou spojena buď s vlastnictvím určité nemovitosti nebo patří určité osobě.
Právu odpovídajícímu věcnému břemeni může odpovídat povinnost vlastníka věci nemovité trpět užívaní této nemovitosti jinou osobou v celém rozsahu nebo její konkrétně vymezené části. Spočívá-li věcné břemeno ve výlučném užívání nemovitosti nebo konkrétně vymezené části nemovitosti oprávněným z věcného břemene, může se oprávněný domáhat ochrany proti neoprávněným zásahům
Na oprávněného z věcného břemene, který má právo užívat nemovitosti, přechází tedy nejen právo nemovitost užívat (celou nebo její konkrétní část), ale také právo bránit proti neoprávněným zásahům do tohoto práva. Takové právo oprávněnému přísluší proti každému, kdo do jeho práva zasahuje, tedy i proti vlastníku nemovitosti, a to jak žalobou na zdržení se zásahů do tohoto práva, to je zdržení se užívání nemovitosti nebo její konkrétně vymezené části, tak žalobou na vyklizení nemovitosti nebo její konkrétně vymezené části, podle toho jakým způsobem je do práva odpovídajícího věcnému břemeni zasahováno. Vyklizení je na místě tam, kde je zásah do práva dán tím, že v nemovitosti nebo její konkrétně určené části, vymezené právem odpovídající věcnému břemeni, má zasahující subjekt umístěny movité věci. Pokud zásahy do práva odpovídajícího věcnému břemeni, které je dáno užíváním nemovitosti nebo její konkrétně vymezené části, spočívají jen v tom, že jiná osoba, resp. její vlastník, spolu s oprávněným z věcného břemene nemovitost nebo tyto konkrétní místnosti jen užívá, pak odpovídajícím prostředkem ochrany je žaloba na zdržení se užívání nemovitosti nebo konkrétních částí nemovitostí zasahujícím subjektem.
Pokud ovšem právo odpovídající věcnému břemeni spočívá ve spoluužívání nemovitosti, aniž je konkrétně vymezena část, kterou může osoba z tohoto práva oprávněná užívat, pak prostředkem ochrany tohoto práva je jen žaloba na strpění výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni. Žalobou na vyklizení celé věci by byl vlastník vyloučen z práva spoluužívání, které mu přísluší, resp. užívání nemovitosti oprávněným z věcného břemene nad rámec práva odpovídajícího věcnému břemeni a taková žaloba by se neopírala o hmotné právo oprávněnému z věcného břemene náležející. K tomu srovnej článek „Formulace petitu žalob na ochranu práva odpovídajícího věcnému břemeni“, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9/2001 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 443/2000, publikovaný pod C 556 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, v němž je uvedeno, že „spočívá-li věcné břemeno ve výlučném užívání věci, může se oprávněný z věcného břemene, domáhat jejího vydání (resp. vyklizení), zdržení se neoprávněných zásahů a odstranění jejich následků. V případě, že věcné břemeno spočívá v nikoliv výlučné možnosti užívat cizí věc (tak je tomu v případě práva cesty), může se oprávněný z věcného břemene domáhat, aby vlastníkovi, případně i jiným osobám byla uložena povinnost umožnit mu výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni, případně zdržet se v žalobě uvedeného konkretizovaného rušení výkonu práva a odstranit jeho následky“.
Pro daný případ z toho vyplývá, že žalobce by byl aktivně legitimován k žalobě na ochranu práva odpovídajícího věcnému břemeni, jestliže by jeho právo spočívalo ve výlučném užívání nemovitosti celé, resp. v užívání konkrétní části nemovitosti a žalovaná by v těchto objektech nebo na nich měla umístěny movité věci.
Podle dědického dohody, z níž žalobce právo odpovídající k věcnému břemenu odvozuje, mu náleží spoluužívání předmětných pozemků a stodoly. Nejde tedy o výlučné užívání těchto nemovitostí nebo jejich konkrétní části, ale rozumí se tím jejich užívání společně s jejich spoluvlastníky. To znamená, že i v případě zásahu do jeho práva některým ze spoluvlastníků, mohl by žalobce domáhat ochrany jen žalobou na strpění svého práva. Odvolacímu soudu lze tedy přisvědčit, že k podání žaloby na vyklizení předmětných pozemků a stodoly není žalobce jako osoba oprávněná z věcného břemene věcně legitimován.
Pokud jde o další nemovitost - předmětný obytný dům, bylo jeho užívání žalobcem jako osobou oprávněnou z věcného břemene v dědické dohodě, konkrétně vymezeno, a to tak, že jsou vyjmenovány místnosti a příslušenství, které je oprávněn užívat v přízemí tohoto domu. Žalobce se sice domáhal žalobou vyklizení celého domu, nicméně podle zásady od většího k menšímu by za předpokladu zásahu do jeho práva, spočívajícího v tom, že žalovaná má v těchto objektech movité věci, mohl být se žalobou úspěšný alespoň zčásti. Žalobce uvedl, že žalovaná do jeho výlučného práva užívat určené prostory v přízemí domu zasahuje, tak, že je užívá, ale z tohoto tvrzení jednoznačně nevyplývá, zda se v těchto prostorách nacházejí movité věci žalované. Protože tak rozhodné skutečnosti nebyly žalobcem vylíčeny úplně, měl soud postupovat podle §118a odst. l OSŘ, který upravuje jeho poučovací povinnost při jednání tak, že ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodně skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil a poučí jej, v čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Proto měl být žalobce předsedou senátu vyzván, aby svoje tvrzení doplnil tak, zda zásahy žalované do jeho práva spočívají i v umístění movitých věcí žalované v nemovitostech s tím, že jinak ponese důsledky neuneseného břemene tvrzení. Soud prvního stupně podle obsahu spisu poučil účastníky při jednání konaném 22. 3. 1991 (šlo o první jednání konané za účinnosti novely OSŘ provedené zákonem č. 30/2000 Sb.), kdy také vyhlásil rozsudek, podle obsahu protokolu o tomto jednání jen tak, že „přítomní byli poučení podle §119a odst. l a §205a občanského soudního řádu“. Podle §119a OSŘ před skončením jednání je předseda senátu povinen, s výjimkou věcí uvedených v §120 odst. 2, účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v §205a. Ustanovení §118b, §118 c a §175 odst. 4 část první větry za středníkem tím nejsou dotčena (podle těchto ustanovení ve vyjmenovaných řízeních nebo při průtazích řízení způsobených účastníkem je doba, kdy je účastník oprávněn uvést všechny tvrzení a důkazy vymezena jinak).
Z tohoto, co bylo uvedeno, tedy vyplývá, že pokud soud nesplnil poučovací povinnost při jednání, kterou mu zákon v §118a odst. l OSŘ ukládá, nemohou, přes poučení dané soudem podle §119a odst. l OSŘ před skončením jednání, nastat pro účastníka procesní následky, které jsou v §119a odst. l OSŘ s tímto poučením spojeny.
Pro daný případ z toho vyplývá, že nesplněním poučovací povinnosti, uložené soudu v §118a odst. l OSŘ, došlo k vadě řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to pokud jde o žalobu na vyklizení konkrétně určené části domu, vymezené věcným břemenem k užívání žalobce.
Podle zjištění dovolacího soudu k dalším vadám, které by měly následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo k vadám vyjmenovaným v §229 odst. l, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, nedošlo. Dovolací soud proto zamítl dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba na vyklizení domu mimo část vymezenou věcným břemenem v přízemí domu, stodoly a pozemků byla zamítnuta (§243b odst. 2 OSŘ). Dále dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba na vyklizení vymezených prostor v přízemí předmětného domu, včetně souvisícího výroku o nákladech řízení zrušil. Protože se důvody nesprávnosti rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i jeho rozsudek a věc vrácena v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2003
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu