ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.1857.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 1857/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) Mgr. P. H. a b) P. H. , zastoupených JUDr. Jiřím Ševcem, advokátem se sídlem v Kladně, Poděbradova 412, proti žalovanému V. H. , zastoupenému JUDr. Soňou Goetzovou, advokátkou se sídlem ve Slaném, Masarykovo náměstí 138/13, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 86/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015, č. j. 21 Co 334/2015-91, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 3. 6. 2015, č. j. 7 C 86/2014-58, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku č. st. 47, jehož součástí je stavba č. p. 71, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrálního pracoviště S. na listu vlastnictví číslo pro obec a katastrální území S. (výrok I.), a tuto nemovitou věc přikázal do podílového spoluvlastnictví žalobců s tím, že každý z žalobců se stává podílovým spoluvlastníkem jedné poloviny vzhledem k celku (výrok II.). Každému z žalobců uložil povinnost zaplatit žalovanému na vypořádání jeho podílu částku 140 250 Kč (výroky III. a IV.). Výrokem V. uložil povinnost žalovanému zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 37 029 Kč a výrokem VI. ve zbytku žalobcům právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému nepřiznal.
K odvolání účastníků Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 11. 2015, č. j. 21 Co 334/2015-91, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III. a IV. potvrdil (výrok I.) a ve výrocích V. a VI. změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náklady řízení ve výši 74 058 Kč (výrok II.). Výrokem III. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům náklady odvolacího řízení ve výši 33 711 Kč.
Proti rozhodnutí krajského soudu podává žalovaný (dále také „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Tvrdí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že „právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“ (míní patrně rozdílně od soudu odvolacího, to však §237 o. s. ř. nestanoví, muselo by jít o otázku rozhodovanou rozdílně dovolacím soudem).
Důvodem podání dovolání je tvrzené nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Ze žaloby je možné dovodit, že žalobci nechtěli podílové spoluvlastnictví zrušit, nýbrž chtěli účelově vyloučit žalovaného ze spoluvlastnictví. Nebyla tak naplněna hlavní podmínka pro zrušení spoluvlastnictví, tedy vůle žalobců dále ve spoluvlastnictví nesetrvávat. Dovolací soud by měl přezkoumat, nejsou-li dány podmínky pro zamítnutí žaloby.
Nesprávného právního posouzení věci se odvolací soud dopustil také tím, že nerespektoval §1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z. “), a namísto zjišťování, je-li možné reálné rozdělení věci, se bez dalšího zabýval pouze přikázáním věci některému ze spoluvlastníků. Zákon přitom jasně stanoví, že přikázání za náhradu je přípustné až tehdy, není-li rozdělení věci možné. Soud k tomu neprovedl dokazování, zejména nenařídil znalecký posudek a nevyžádal stanoviska orgánu památkové péče. Podle judikatury dovolacího soudu není důvodem nemožnosti rozdělení bez dalšího skutečnost, že nemovitá věc je národní kulturní památkou podle zvláštního právního předpisu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy. Proto na ně dovolací soud, v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř., odkazuje.
Dovolání není přípustné, napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí.
Dovolací soud posoudil otázku zrušení a rozdělení spoluvlastnictví podle zákona č. 89/2012 Sb., neboť podle §3028 odst. 2 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
V ustanovení §142 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) se uplatnilo shodné zákonné pořadí způsobů vypořádání spoluvlastnictví jako v ustanovení §1147 o. z., přičemž soud byl rovněž tímto pořadím vázán. Dosavadní judikaturu týkající se závazného pořadí způsobů vypořádání spoluvlastnictví lze v zásadě použít i po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku.
V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 8610, a celou řadu navazujících rozhodnutí); dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené.
Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá ustálený názor, že – v souladu s uplatněním projednací zásady - pokud dovolatel námitku možného reálného rozdělení věci uplatní až v dovolacím řízení, jde o novou skutečnost ve smyslu §241a odst. 4 o. s. ř. [nyní §241a odst. 6 o. s. ř.], k níž dovolací soud nemůže přihlížet“ (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1172/2007, usnesení ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4430/2010, rozsudek ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 130/2013, nebo usnesení ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1773/2014, všechny dostupné na www.nsoud.cz ). V dané věci soudy vyšly z toho, že reálné rozdělení možné není, a žalovaný toto zjištění kvalifikovaně nezpochybňoval, byť bylo na něm tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k nim důkazy; ostatně jde o skutkové zjištění, s nímž nelze v dovolacím řízení polemizovat (viz výše). To poslední platí i o tvrzení dovolatele, že to byli žalobci, kdo zanedbával údržbu nemovitosti; odvolací soud vyšel z jiného skutkového zjištění (str. 10 rozsudku), kterým je dovolací soud vázán. To se vztahuje i na další skutková zjištění, která dovolatel zpochybňuje.
Protože dovolatel možnost rozdělení nenamítal ani v řízení před soudem prvního stupně ani v řízení odvolacím, uplatní se uvedený závěr bez dalšího i na nyní souzený případ. K námitce, že se soudy měly zabývat reálným rozdělením nemovité věci, nemůže dovolací soud přihlédnout.
Stejný závěr se týká námitky, že ze žaloby není patrná vůle žalobců zrušit spoluvlastnický vztah a žaloba byla podána k účelovému vyloučení dovolatele ze spoluvlastnictví. Dovolatel ji vznáší až nyní v dovolacím řízení, přičemž v řízení před soudem prvního stupně ani v řízení odvolacím takové skutečnosti netvrdil. Ani k této námitce proto dovolací soud nemůže přihlédnout; navíc postup soudů v dané věci je v souladu s konstantní judikaturou, která počítá s tím, že společná věc bude přikázána více spoluvlastníkům (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1640/2006, a ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1305/2007). V rozsudku ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2147/2009, pak Nejvyšší soud vyslovil: „V případě, že ve sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se dva nebo více účastníků dohodne a žádají, aby jim byla společná věc přikázána do podílového spoluvlastnictví, z něhož by byli někteří spoluvlastníci vyloučeni, je třeba pro úvahu o velikosti spoluvlastnických podílů jako o jednom z kritérií pro rozhodnutí jejich podíly sčítat“. Jestliže část spoluvlastníků je schopna se dohodnout na správě společné věci (§1126 a násl. o. z.), mohou se domáhat zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a zúžení okruhu spoluvlastníků na ty, kteří se na jeho dalším trvání mezi sebou domluví; rozhodnutí soudu ovšem i v těchto případech záleží na posouzení však relevantních okolností. Samotná „účelovost“ postupu domluvených spoluvlastníků není v rozporu se zákonem.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. října 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu