ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.1868.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 1868/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) J. V. , b) J. V. , zastoupených JUDr. Dušanem Divišem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 47, proti žalovaným: 1) M. K. , 2) Ing. J. K. , zastoupeným Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou se sídlem v Brně, Dvořákova 13, o uvedení staveb do původního stavu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 154/2010, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. prosince 2013, č. j. 18 Co 124/2013-144, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. prosince 2013, č. j. 18 Co 124/2013-144, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 9. ledna 2013, č. j. 30 C 154/2010-133, přerušil řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 55 C 195/2010.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobci podali dne 8. prosince 2010 žalobu, kterou se domáhali po žalovaných uvedení staveb specifikovaných v žalobě do původního stavu. Následně žalovaní (v opačném procesním postavení) podali proti žalobcům (v opačném procesním postavení) žalobu na vyklizení pozemků, zdržení se užívání pozemků a odstranění předmětných staveb (věc vedená u soudu prvního stupně pod sp. zn. 55 C 195/2010).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení vedeném pod sp. zn. 55 C 195/2010 je řešeno odstranění staveb, včetně otázky jejich oprávněnosti, a při zohlednění zásady hospodárnosti řízení a logičnosti takového postupu přerušil řízení.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců usnesením ze dne 19. prosince 2013, č. j. 18 Co 124/2013-144, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že řízení nepřerušil.
Odvolací soud sice uvedl, že v řízení jde o obnovu původního stavu, který měl být narušen poškozením staveb žalovanými, přičemž žalovaní v jiném řízení (jako žalobci) požadují odstranění těchto staveb. Dospěl však k závěru, že v posledně uvedeném řízení se nijak neřeší vztahy související s protiprávním jednáním žalovaných. Uzavřel, že nevyšlo najevo, že by probíhalo jiné řízení, v němž je (nebo by měla být) řešena otázka, která by mohla mít význam pro rozhodnutí soudu v projednávané věci.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která dosud v rozhodovací praxi nebyla vyřešena. V dovolání uvedli, že v řízení na vyklizení pozemků, zdržení se užívání pozemků a odstranění předmětných neoprávněných staveb (kde vystupují v pozici žalobců) připadá vzhledem k okolnostem do úvahy pouze odstranění staveb podle §135c odst. 1 občanského zákoníku. Za této situace je zcela absurdní, aby byla dovolatelům v souběžně probíhajícím řízení uložena povinnost uvést tyto stavby do původního stavu. Poukázali na to, že pokud by jim byla uložena povinnost stavby uvést do původního stavu, žalobci by museli vynaložit zvýšené úsilí na jejich odstranění. Dále není jasné, jak by mělo probíhat plnění protichůdně uložených povinností. Pokud by přitom byla nejdříve uložena povinnost žalobcům odstranit stavby a následně žalovaným je uvést do původního stavu, bylo by posledně uvedené rozhodnutí nevykonatelné. Mají za to, že tyto skutečnosti byly zcela zásadní pro zvážení přerušení řízení. Otázka oprávněnosti staveb totiž má podstatný význam pro řešení daného případu a posouzení této otázky soudem by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, neboť by o ní bylo rozhodováno dvakrát.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním žalovaných ze dne 21. března 2014, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání je přípustné i důvodné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz ).
V daném případě sice není naplněn důvod přípustnosti dovolání uváděný dovolateli, spočívající v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, neboť dovolací soud již otázku naplnění předpokladů přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. opakovaně řešil. Je však naplněn důvod přípustnosti dovolání spočívající v tom, že se odvolací soud při řešení otázky procesního práva, na níž jeho rozhodnutí závisí, odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
Podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět; to neplatí v řízení o povolení zápisu do obchodního rejstříku.
V usnesení ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014 ( www.nsoud.cz ) dovolací soud uvedl: ,, Ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., které stanoví, že soud může řízení přerušit, pokud probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.“
Důvody k přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám podle §135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát. Soud přitom bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení, tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat (k tomu srovnej: Svoboda, K. - Smolík, P. - Levý, J. - Šínová, R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, str. 383).
K předpokladům a zákonným hlediskům, které mají být ze strany soudů zkoumány při posuzování, zda má být řízení podle §109 odst. 2 o. s. ř. přerušeno do skončení jiného řízení, lze odkázat rovněž na závěry Nejvyššího soudu vyslovené např. v rozsudku ze dne 24. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009 (uveřejněném pod č. C 9 541 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), či v rozsudku ze dne 29. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010 (uveřejněném pod č. C 10 219 v Souboru).
V rozsudku ze dne 24. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009 dovolací soud dospěl k závěru, že ,, soud může řízení přerušit podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Smyslem ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení, proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží .“
V rozsudku ze dne 29. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010 dovolací soud ozřejmil, že ,, ve vztahu k přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je především povinností soudu, nikoli účastníků, postupovat v řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§6 o. s. ř.). Tomu ostatně slouží i dispozitivnost §109 odst. 2 o. s. ř., podle kterého soud může, nikoli musí v tam uvedených případech řízení přerušit.[….]K přerušení řízení musí proto soud přistoupit odpovědně a s vědomím, že ukáže-li se následně přerušení původního řízení jako neproduktivní, může doba, po kterou bude původní řízení přerušeno, přispět k celkové délce řízení a tím i k tomu, že v řízení dojde k porušení práva účastníků na projednání věci v přiměřené lhůtě. Stejně platí, že soud může v přerušeném řízení, i bez naplnění důvodu jeho přerušení, kdykoliv pokračovat, ukáže-li se dodatečně, že důvod k přerušení není dán, popř. není svou závažností souměřitelný s rizikem porušení práva účastníků na projednání věci v přiměřené lhůtě .“
V předmětné věci odvolací soud přistoupil k závěru, že není dán důvod přerušení řízení proto, že ,, nevyšlo najevo, že by probíhalo jiné řízení (či byl dán podnět k zahájení jiného řízení), v němž je (či by měla být) řešena otázka, která by mohla mít význam pro rozhodnutí soudu v projednávané věci a jejíž řešení v tomto řízení (§135 odst. 2 o. s. ř.) by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení “. Z obsahu odůvodnění usnesení odvolacího soudu vyplývá, že důvodem tohoto závěru byla skutečnost, že v souběžně vedeném řízení (na vyklizení pozemků, zdržení se užívání pozemků a odstranění staveb) se řeší právní vztahy, které s protiprávním jednáním žalovaných, které je předpokladem uložení povinnosti uvést stavby do původního stavu v dané věci, nesouvisí.
Ačkoliv dovolací soud nezpochybňuje, že přerušení řízení ve smyslu §109 odst. 2 o. s. ř. je v dispozici soudu, a soud je tedy oprávněn zvážit, zda řízení přeruší či nikoliv, v řešené věci lze označit úvahu odvolacího soudu o nesplnění předpokladů pro přerušení řízení za rozpornou s výše citovanou judikaturou dovolacího soudu.
Odvolací soud totiž dospěl – bez podrobnějšího zdůvodnění – k závěru, že v druhém probíhajícím řízení se neřeší otázka, která by měla význam pro rozhodnutí soudu v dané věci.
Tak tomu ovšem podle přesvědčení dovolacího soudu není.
V řízení na vyklizení pozemků, zdržení se užívání pozemků a odstranění staveb se řeší jednak otázka oprávněnosti staveb, přičemž jako výsledek tohoto řízení připadá mimo jiné i odstranění předmětných staveb, které zákonná úprava předpokládá jako prvotní, jde-li skutečně o neoprávněné stavby (k tomu srovnej §135c odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku), a jednak otázka existence samotného oprávnění žalobců mít umístěny stavby na pozemcích žalovaných, kde by případná absence takového právního titulu i v případě oprávněnosti staveb primárně směřovala k jejich odstranění, neboť by se jednalo o protiprávní zásah do vlastnického práva žalovaných. Otázka samotné oprávněnosti staveb, resp. oprávněnosti tyto stavby mít umístěny na pozemku žalovaných, pak – oproti názoru odvolacího soudu - může mít vliv i na probíhající řízení o uvedení staveb do původního stavu, neboť by bylo zjevně neúčelné a neekonomické uložit žalovaným povinnost uvést stavby do původního stavu, pokud by v souběžném řízení byla uložena povinnost žalobcům tyto stavby odstranit. Je zřejmé, že soud by takovou povinnost neuložil, pokud by v řízení na vyklizení pozemků, zdržení se užívání pozemků a odstranění staveb bylo nařízeno jejich odstranění. Ačkoliv měli žalovaní poškodit předmětné stavby svým (tvrzeným) svémocným protiprávním jednáním, je třeba zohlednit, že probíhá řízení o odstranění (tvrzených neoprávněných) staveb, kde může být vydáno rozhodnutí, které může být k rozhodnutí v dané věci svou podstatou zcela protichůdné. Lze proto přisvědčit dovolatelům, že zvážení možných protichůdně uložených plnění je pro řešení věci zcela zásadní.
Odvolacímu soudu lze vytknout i nedostatečné odůvodnění jeho závěru o nepřerušení řízení, když do svého odůvodnění nepromítl ani výše naznačené úvahy, ani svůj závěr nepodepřel jinými argumenty, např. tím, že by se snad přerušení řízení mělo jevit jako neproduktivní vzhledem k očekávané délce vedlejšího řízení, stavu řízení či k rozsahu prováděného dokazování, což by mohlo vést k porušení práva účastníků na projednání věci v přiměřené lhůtě, příp. vzhledem k výsledkům dosavadního řízení opírajícím se o úsudek, že soud v souběžně projednávané věci v rámci předvídatelnosti postupu soudu naznačil účastníkům, že se nejedná o neoprávněné stavby, event. se o neoprávněné stavby jedná, ale s přihlédnutím k okolnostem daného případu přistoupí soud k vypořádání neoprávněných staveb jiným způsobem než jejich odstraněním apod.
Odůvodnil-li odvolací soud svůj závěr o nesplnění podmínek pro přerušení řízení toliko tím, že neprobíhá řízení, v němž by byla řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu