ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.1931.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 1931/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce PEAL, a. s., IČO 25775634, se sídlem v Praze 10, U Plynárny 412/101, zastoupeného JUDr. Lukášem Krumlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 1, proti žalovanému J. K., zastoupenému JUDr. Vladimírem Vávrou, advokátem se sídlem v Praze 9, Sokolovská 254, o zaplacení 169.793,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 167/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 25 Co 365/2013-239, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 25 Co 365/2013- 239, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení částky 169 793,50, tj. poloviny z jeho pohledávky ve výši 339 587,- Kč za manželkou žalovaného M. K., zemřelou 30. 10. 2006 (dědictví po zůstavitelce žalovaný odmítl), vzniklou v souvislosti s provozem jejího podniku (trafiky), která byla krytá směnkou ze 14. 8. 2006, splatnou 23. 10. 2006. Žalobu odůvodnil tím, že vymáhaný závazek byl součástí jeho společného jmění s M. K.
Obvodní soud pro Prahu 8 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. března 2013, č. j. 25 C 167/2010-204, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 169.793,50 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výroku specifikovaném od 24. 10. 2006 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Podle názoru soudu uvedený dluh za jednotlivé nezaplacené faktury za dodané zboží vznikl za trvání manželství žalovaného a M. K. a v souvislosti s podnikem, který byl součástí jejich společného jmění manželů („SJM“), a proto tento dluh náleží do jejich SJM, i když smlouvu s žalobcem uzavřela jen manželka.
Zůstavitelka svůj dluh vůči žalobci 14. 8. 2006 uznala co do důvodu i výše (čl. 37) a zavázala se ho zaplatit včetně příslušenství a smluvní pokuty do 11. 9. 2006. Téhož dne žalobce vyplnil směnku zajišťující dluh, která zněla na výše uvedenou částku (339 587,- Kč) a stala se splatnou 23. 10. 2006; soud však dovodil, že nejde o spor ze směnky a tudíž není nutné řešit, zda byla M. K., oprávněná ji bez souhlasu žalovaného podepsat či nikoliv. Šlo o závazek tvořící součást SJM, a proto byla žaloba podána po právu.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 25 Co 365/2013-239, ve vyhovujícím výroku ve věci samé rozsudek potvrdil a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení co do jejich výše a jinak i v tomto výroku potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud považoval skutková zjištění i právní závěry soudu prvního stupně, opřené i o judikaturu Nejvyššího soudu, za správné. Správně byla posouzena – podle jeho názoru - stěžejní otázka, zda podnik s obchodním jménem „M. K. – trafika“ náležel do bezpodílového spoluvlastnictví manželů („BSM“) a po novele provedené zákonem č. 91/1998 Sb. do SJM.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaný namítá nedostatek pasivní věcné legitimace v tomto řízení. Smlouvu se žalobcem zemřelá manželka uzavřela sama bez jeho vědomí. Žalobce podal žalobu na žalovaného jako na manžela svého dlužníka. Podle rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Odo 677/2005 nemůže věřitel splnění závazku sjednaného jen s jedním z manželů v nalézacím řízení vymoci po druhém z manželů. Žalobce tedy nemohl za jakýchkoliv okolností podat žalobu proti žalovanému jako manželovi osoby, proti které má pohledávku. Svým rozhodnutím se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
Žalovaný dále namítá, že soud nesprávně posoudil otázku, zda podnik „M. K. – trafika“ náležel do BSM a posléze SJM žalovaného a jeho zemřelé manželky; k tomu připojuje bližší argumentaci. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, §3028 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
„Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ (§237 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné, neboť otázku pasivní legitimace žalovaného řešil odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Dovolatel právem poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24/2008, podle kterého platí: „Splnění závazku náležejícího do společného jmění manželů, sjednaného jen jedním z manželů, nemůže věřitel v nalézacím řízení vymoci po druhém z těchto manželů; právo věřitele domáhat se při výkonu rozhodnutí nebo exekuci uspokojení závazku povinného manžela postižením společného jmění manželů tím není dotčeno“. Toto rozhodnutí je založeno na názoru, že i když jde o závazek náležející do společného jmění manželů, nestává se bez dalšího stranou závazku ten z manželů, který nebyl též stranou smlouvy, která závazek založila; podrobnější argumentaci obsahuje citované rozhodnutí (ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 2. července 2008, sp. zn. IV. ÚS 3002/07).
V dané věci nebyl žalovaný účastníkem smlouvy, ze které má podle žaloby plnit; proto není ve věci pasívně legitimován, a to bez ohledu na to, zda jde o závazek spadající do jeho zaniklého společného jmění. Proto je rozsudek odvolacího soudu nesprávný; je též zřejmé, že by bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda šlo o závazek tvořící součást SJM či nikoliv.
Jen na okraj dovolací soud připomíná svůj rozsudek ze dne 2. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 1717/2000, který se zabývá problematiku podniku, ve kterém jeden z manželů podniká a druhý působí jako tzv. spolupracující osoba.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné; proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení ( §243e odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. října 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu