ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.1984.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 1984/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. P. , zastoupeného JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně, Na Riviéře 123, proti žalovanému J. M. , zastoupenému JUDr. Josefem Lanzendörferem, advokátem se sídlem v Ondřejově, Pod Hřištěm 149, o odstranění staveb a vyklizení pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 8 C 227/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2008, č. j. 68 Co 154, 155/2008-214, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2008, č. j. 68 Co 154, 155/2008-214, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. února 2007, č. j. 8 C 227/2003-161, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 12. února 2008, č. j. 8 C 227/2003-183, zamítl žalobu, aby soud uložil žalovanému, původně označenému jako žalovaný 3), povinnost odstranit na vlastní náklady plot a skleník, postavené na pozemku parc. č. 1614, zapsaném v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu na LV č. 3193 pro kat. území H. P., označeném v geometrickém plánu společnosti GEOKA, s. r. o., ze dne 13. června 2001, č. 2233-145/2001, který je nedílnou součástí rozsudku, jako parc. č. 1614/4, a povinnost vyklidit blíže označený pozemek parc. č. 1614/4. Dále rozhodl o nákladech řízení. Řízení mezi žalobcem a žalovanými J. K. a I. H., původně označenými jako žalované 1) a 2) usnesením ze dne 2. února 2009, č. j. 8 C 227/2003-232, vyloučil k samostatnému projednání.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce a Česká republika jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. 1614 v kat. území H. P. Žalovaný je v tomtéž kat. území vlastníkem sousedního pozemku parc. č. 1619 a domu postaveného na pozemku parc. č. 1618. Trhovou smlouvou ze dne 25. února 1939 prodali spoluvlastníci D. R. a V. A. manželům V. a R. M. pozemek parc. č. 1391/28 o výměře 149,66 čtverečních sáhů, který byl následně rozdělen na stavební pozemek, na němž byl postaven dům, a zahradu. V. a R. M. převedli tyto nemovitosti v roce 1965 na dceru J. Ch., která je kupní smlouvou ze dne 19. ledna 1967 prodala V. a B. M., od nichž je darovací smlouvou ze dne 4. března 2005 nabyl žalovaný. Právní předchůdci žalovaného užívali předmětný pozemek parc. č. 1614/4 od roku 1967 v hranicích, jak jsou vyznačeny v geometrickém plánu společnosti GEOKA, s. r. o., ze dne 13. června 2001. Pozemek parc. č. 1614 v té době užíval národní podnik Fruta. Oba pozemky byly odděleny plotem v místě, kde se nachází současný plot. V roce 1982 na místě původního plotu postaven plot nový, současný. Asi 1 m od plotu na pozemku parc. č. 1614/4 stojí několik desítek let staré stromy a až k hranici plotu zasahuje podsklepená kůlna. Dne 12. října 1998 při místním šetření vznesla právní předchůdkyně žalobce M. V. poté, co se stala spoluvlastnicí pozemků parcelních čísel 1614, 1615 a 1616, námitku, že žalovaný neužívá pozemky podle hranic, ale užívá část pozemku parc. č. 1614, která byla označeným geometrickým plánem označena jako parc. č. 1614/4. Následně právní předchůdci žalovaného uzavřeli s M. V. ohledně sporného pozemku dne 3. listopadu 1998 nájemní smlouvu, kterou žalovaný dne 8. ledna 2001 vypověděl. K posunu hranice mezi pozemky parc. č. 1618 a 1619 a parc. č. 1614 patrně došlo v souvislosti s výstavbou ulice Náchodské a zřizováním chodníků podél domů v této ulici ve čtyřicátých letech minulého století. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že právní předchůdci žalovaného nabyli vlastnictví sporného pozemku vydržením, neboť po dobu delší než 10 let užívali sporný pozemek v dobré víře, že jim patří. Právní předchůdci žalovaného koupili pozemky parc. č. 1618 a parc. č. 1619 v takovém stavu, v jakém byly užívány až do října 1998, a takto byly užívány i dříve. Výpověď svědka P. B., že právní předchůdci žalovaného si byli vědomi toho, že neoprávněně užívají část cizího pozemku, a že se o této skutečnosti často mluvilo, soud prvního stupně s ohledem na výpovědi ostatních svědků a neschopnost svědka blíže se ke svým tvrzením vyjádřit, hodnotil jako nevěrohodnou. Pro dobrou víru právních předchůdců žalovaného svědčí i to, že výměra pozemků nyní užívaných žalovaným v podstatě odpovídá výměře, kterou v roce 1939 koupili V. a R. M.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 6. října 2008, č. j. 68 Co 154, 155/2008-214, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě zcela vyhověl. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud opakoval dokazování čtením listin vztahujících se k podstatným skutečnostem. Ze snímku katastrální mapy ze dne 4. září 1947 a protokolu č. 12 ze dne 31. srpna 1947 včetně jeho příloh dále zjistil, že tento protokol s přílohami zachycuje výsledky šetření pro obnovení pozemkového katastru. Z příloh označeného protokolu vyplývá, že pozemek parc. č. 1391/28 (nyní parc. č. 1618 a č. 1619) byl zastavěn domem V. a R. M. (tehdy č. p. 655) ve své přední části až k hranici pozemku tehdy parc. č. 1391/5. R. M. vlastnoručním podpisem potvrdila, že hranice pozemku parc. č. 1391/28 je „nesporná plotem a zdí“. Z polního náčrtu č. 12 se podává, že parc. č. 1391/28 nezasahovala do pozemku parc. č. 1391/25 (nyní parc. č. 1614). Z protokolu o výpovědi svědka V. M., jehož obsah účastníci nezpochybnili, soud zjistil, že někdy v roce 1945 se rozšiřovala ulice Náchodská a tehdy se jednalo o předzahrádkách, které byly asi 3 m široké. Podle svědka existovala nějaká dohoda mezi vlastníky předzahrádek a úřadem, ale nevěděl, zda šlo prodej nebo vykoupení, zda byla v té době uzavřena nějaká smlouva třeba i týkající se posunutí pozemků na druhou stranu za domy. Když přebíral od rodičů „papíry“, nic takového mezi nimi nenašel. „Spodní“ pozemky na straně zahrad byly podle svědka židovské a nešlo s nimi nic dělat. K plotu mezi pozemky parc. č. 1619 a č. 1614 uvedl, že pracovníci Fruty, n. p., mu opravili jeho rozbitý plot tak, že mu do něj osadili panel. Podle názoru odvolacího soudu uvedená učiněná zjištění nelze hodnotit jinak, než že nejen V. a B. M., ale i prarodiče žalovaného V. a R. M., si byli vědomi toho, že pozemek parc. č. 1619 – zahrada, který spolu s pozemkem parc. č. 1618 představuje původní parc. č. 1391/28, není užíván v hranicích tohoto původního pozemku a že hranice, v níž byl pozemek užíván, byla změněna. K posunutí hranice užívání do pozemku parc. č. 1614 došlo v roce 1945 v souvislosti s úpravou ulice Náchodské zřízením chodníků. Pro právní posouzení věci odvolací soud nepovažoval za relevantní zjištění, že dům žalovaného byl postaven v hranici pozemku parc. č. 1391/28, a proto nemohlo dojít k tomu, že prarodiče žalovaného jako náhradu za předzahrádku před domem získali na základě blíže nespecifikované dohody část pozemku parc. č. 1614. Odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že právní předchůdci žalovaného V. a R. M. nabyli vlastnictví ke spornému pozemku vydržením. Přisvědčil žalobci, že pokud rodiče žalovaného věděli o tom, že pozemky nenabývají v původních hranicích a že jejich část mají nabýt podle „dohody“ uzavřené s obcí, bylo při obvyklé míře pečlivosti možno od nich očekávat, a to i při obecném povědomí, že jakákoli dispozice s nemovitostmi musí nalézt vyjádření v zápisech v pozemkové knize, resp. katastru nemovitostí, že si nabývací titul ke spornému pozemku ověří. Protože tak neučinili, nemohla jim svědčit dobrá víra, že sporný pozemek jim patří, takže vlastnické právo k tomuto pozemku nemohli nabýt vydržením.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítl, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku dobré víry rodičů žalovaného Václava a Boženy Mydlářových. Uvedl, že plot mezi pozemky parc. č. 1614 a 1619 byl postaven někdy v roce 1960 n. p. Středočeská Fruta, který měl k pozemku parc. č. 1614 právo hospodaření. Do doby postavení plotu hranice mezi pozemky nebyla nijak vyznačena. V době stavby plotu byl V. M. mimo domov a B. M. v té době neměla o existenci pozemků vědomost. V. M. jednal s pověřenými pracovníky uvedeného národního podniku až v roce 1982 v souvislosti s rekonstrukcí plotu, provedenou národním podnikem a V. M., kdy nový plot byl zbudován ve stejných hranicích. To svědčí o tom, že mezi subjektem hospodaření s národním majetkem a rodiči žalovaného nebyly žádné pochybnosti o hranici mezi pozemky, a rodiče žalovaného se tak oprávněně domnívali, že užívají svůj pozemek. Jejich držbu části pozemku parc. č. 1614 je proto třeba hodnotit jako oprávněnou (v dobré víře). Pochybnost o tom, že hranici mezi pozemky parc. č. 1614 a 1619 netvoří plot, vznikla teprve dnem 12. října 1998. To, že V. M. nechal na vlastní náklady vyhotovit geometrický plán, který je součástí rozsudku, svědčí o tom, že do 12. října 1998 neměl nejmenší pochybnost o tom, že užívá pouze vlastní oplocený pozemek parc. č. 1619. O tom, že je oprávněným držitelem oplocené části pozemku parc. č. 1614 se V. M. přesvědčil i při výpočtu daně z nemovitostí v roce 1992, kdy spolu s žalovaným přeměřoval svůj pozemek, kdy zjistil stejnou výměru 522,5 m2 s výměrou v „PLÁNU RD“. To, že V. M. si při převodu vlastnictví k nemovitostem nenechal hranice jím držených pozemků zaměřit, a nezjistil tak, že drží i část pozemku parc. č. 1614, nevylučuje jeho oprávněnou držbu. Polní náčrt č. 12 podepsaný R. M. má vztah k V. a R. M., nikoli k rodičům, žalovaného V. a B. M., kteří přebírali nemovitosti nikoli od původních vlastníků, a navíc v hranicích bezprostředně právními předchůdci užívanými. Dále namítl, že zjištění, že stavba oplocení byla zřízena V. M., a je tedy nyní ve vlastnictví žalovaného, není správné, neboť nemá oporu v provedeném dokazování. Základ oplocení mezi pozemky parc. č. 1614 a 1619 tvoří panely zabudované v roce 1982 tehdejším uživatelem pozemku parc. č. 1614, jsou příslušenstvím tohoto pozemku a jejich vlastníkem není žalovaný. Spoluvlastníkem této části oplocení je nyní žalobce. Žalovaný není legitimován k povinnosti odstranit plot. Geometrický plán, který je součástí rozsudku, neobsahuje souhlas příslušného katastrálního úřadu a nelze na jeho základě provést zápis v katastru nemovitostí. Odvolací soud měl proto vyzvat žalobce, aby soudu předložil nový geometrický plán, který by odpovídal požadavkům kladeným na řádné vyhotovení geometrického plánu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nedůvodné odmítl. Zcela se ztotožnil se skutkovými zjištěními odvolacího soudu i s jeho právním posouzením věci. Námitky vznesené v dovolání považuje za neopodstatněné. Uvedl, že tvrzení žalovaného o vytvoření hranice mezi pozemky parc. č. 1614 a 1619 v roce 1960 postavením drátěného plotu, kdy do té doby hranice mezi pozemky nebyla v terénu nijak vyznačena, nemá oporu v provedeném dokazování, ale naopak je v rozporu se skutkovým zjištěním z protokolu č. 12 ze dne 31. srpna 1947, podle kterého R. M. potvrdila nespornost hranic pozemku parc. č. 1391/28 a jeho vymezení plotem a zdí. Byl tedy v terénu vymezen a správně ohraničen oproti pozemku parc. č. 1614. Pokud následně došlo k vytvoření jiného plotu v době, kdy již měla být uzavřena dohoda o směně s místním národním výborem po údajné ztrátě předzahrádky před domem, muselo být právním předchůdcům žalovaného jasné, že je oplocována i část pozemku, který není původně nabytým pozemkem parc. č. 1391/28. Existence dohody o směně pozemků není prokázána a je otázkou, zda byla vůbec uzavřena. Za této situace jsou nepodstatné okolnosti, za nichž došlo v roce 1982 k opravě plotu, i skutečnost, že rodiče žalovaného byli teprve dne 12. října 1998 upozorněni na to, že užívají část pozemku parc. č. 1614. Úvahy žalovaného o věcné legitimaci, pokud jde o odstranění plotu, jakož i týkající se náležitostí geometrického plánu, jsou irelevantní „a zjevně nad rámec dovolacího soudu“.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu uplatněných dovolacích důvodů a námitek a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné a je i důvodné.
Z hlediska správnosti právního posouzení věci nelze pominout především námitku nedostatku (pasivní) legitimace žalovaného v tomto sporu, v němž je pro výsledek řízení klíčové řešení předběžné otázky, kdo je vlastníkem sporné části pozemku označené jako parc. č. 1614/4 (zda je jím tzv. knihovní vlastník anebo se jím stal oprávněný držitel - držitelé). Aby totiž mohla být žalovanému právem uložena povinnost odstranit z tohoto pozemku věci, resp. stavby se zde nacházející, jak se stalo, muselo by jít o věci, které mu patří. Jestliže by tyto věci žalovanému, který je na sporném pozemku neumístil či nepostavil, nepatřily, nelze mu takovou povinnost uložit. Z darovací smlouvy ze dne 4. března 2005, kterou rodiče žalovaného na něho převedli své nemovitosti, ani z jiného spisového materiálu neplyne, že by na něj převedli něco, co je předmětem tohoto sporu. Žalovaný tvrdil, že předmětný pozemek vydrželi jeho právní předchůdci, nikoli tedy on. O vlastnictví jiných věcí nalézajících se na pozemku žalovaného se s výjimkou oplocení prakticky nehovořilo.
V dané věci, v níž není požadováno, aby soud určil, kdo je vlastníkem sporné parcely č. 1614/4, ani aby žalovanému bylo uloženo zdržet se užívání tohoto pozemku, by pak i žaloba na jeho vyklizení mohla být důvodná, jen pokud by žalovaný (není-li jeho vlastníkem) na něm měl svoje věci. Není-li jisté, že uvedené základní předpoklady povinností, jež byly žalovanému rozhodnutím odvolacího soudu uloženy, jsou naplněny, pak dovolací námitka, jíž žalovaný uplatnil nedostatek své hmotné legitimace v daném řízení, je opodstatněná. Již tato skutečnost sama o sobě stačí k tomu, aby rozsudek odvolacího soudu, který sám vycházel z toho, že se žalovaný nestal vlastníkem předmětného pozemku, byl zrušen v celém jeho rozsahu z důvodu nesprávného právního posouzení.
Dovolací soud nesouhlasí s odvolacím soudem ani v právním názoru na oprávněnost držby sporného pozemku rodiči žalovaného. Přitom není sporu o tom, že za oprávněnou držbu nelze považovat držbu prarodičů žalovaného, kteří sporný pozemek užívali jako vlastníci do roku 1965. Ostatně tato okolnost není již předmětem sporu ani dovolacích námitek žalovaného. Z obsahu spisu se podává, že v době, kdy prarodiče žalovaného byli vlastníky pozemků č. parc. 1618 a 1619, došlo v souvislosti s rozšiřováním komunikace před jejich domem postaveným na parc. č. 1618 k pozemkovým úpravám, jejichž důsledkem byl zánik tzv. předzahrádek před domy v Náchodské ulici. S tím pak mělo či mohlo souviset navazující užívání pozemku č. 1614 „zkrácenými osobami“ v rozsahu, který mohl nasvědčovat souhlasu tehdejších příslušných orgánů s takovým užíváním jako s kompenzací ztráty těchto předzahrádek. I když k těmto skutečnostem, které měly nastat před více jak 50 lety (možná v poválečném období), není žádných listinných podkladů, tvrdili to v řízení nejen původní žalovaní 3) a 4), ale i původní žalovaní 1) a 2) a z výpovědi svědků nebylo zjištěno, že tomu tak nebylo. Podle názoru dovolacího soudu tato skutečnost ve spojení mimo jiné s tím, že
- v době šetření konaného pro obnovu pozemkového katastru (r. 1947), kdy prarodiče museli vědět, kde jsou hranice jejich pozemků, byl V. M. ml. mladší deseti let,
- v době předcházející nabytí předmětných nemovitostí původními žalovanými 3) a 4) se tito dlouhodobě zdržovali jinde,
- původní žalovaní neměli důvodu nedůvěřovat ujištění rodičů původního žalovaného 3), že postupní smlouvou nabyli nemovitosti v rozsahu hranic jejich faktického užívání,
vede k závěru, že skutkové zjištění, že žalovaný i jeho právní předchůdci (tedy i jeho rodiče) museli vědět, že jejich pozemek není užíván v původní hranici, nemá oporu v provedeném dokazování. K tomuto závěru pak přistupuje i zákonná teze, podle které se v pochybnostech má za to, že držba je oprávněná - §130 odst. 1 věta druhá obč. zák.
Za daných výše uvedených významných okolností souzeného případu má i dovolací soud za to, oprávněnou držbu nemůže sama o sobě vyloučit skutečnost, že se původní žalovaní 3) a 4) při nabytí nemovitostí při domě č. p. v N. ulici v P. 9, nepřesvědčili o hranici jimi nabývaných pozemků podle operátů tehdejší evidence nemovitostí. Ostatně tento závěr dovolacího soudu je v souladu s jeho judikaturou v případech držby nemovitostí „contra tabulas“. Kdyby tomu tak nebylo, bylo by prakticky nemožné, aby držitel nemovité věci nabyté do držby na základě právního omylu v rozporu s údaji v katastru nemovitosti, mohl tuto věc vydržet.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tak postaveno na nesprávném právním posouzení, které mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.), v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. října 2011
JUDr. František Balák
předseda senátu