ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.1996.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 1996/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) S. H. , zastoupeného JUDr. Robertem Matasem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Spálená 92/21, a b) I. H. , zastoupené Mgr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Spálená 92/21, proti žalovaným 1) M. P. , a 2) M. H. , oběma zastoupeným JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Václavské náměstí 1601/47, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 18 C 196/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2013, č. j. 26 Co 600/2012-373, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2013, č. j. 26 Co 600/2012-373, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 31. května 2012, č. j. 18 C 196/2011-308, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-západ k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. května 2012, č. j. 18 C 196/2011-308, určil, že žalobci vlastní ve společném jmění manželů pozemek parc. č. 298/166 v k. ú. H. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Podle soudu prvního stupně jsou všichni účastníci věcně legitimováni, neboť žalobci tvrdí, že jsou vlastníky pozemku – parcely, jejímiž vlastníky jsou v katastru nemovitostí zapsáni žalovaní. V projednávané věci jde o spor o objektivně zjistitelnou hranici pozemků účastníků řízení, který je v pravomoci soudu. Sporná parcela je přesně specifikována parcelním číslem 298/166 a je zapsána v katastrální mapě na základě geometrického plánu z roku 2008. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu je podkladem pro změnu zápisu vlastnického práva k předmětné parcele v katastru nemovitostí, mají žalobci na vydání rozhodnutí naléhavý právní zájem. Soud prvního stupně se nejprve zabýval tím, zdali došlo k nabytí vlastnického práva na základě kupní smlouvy ze dne 2. 9. 1994 (dále jen „předmětná kupní smlouva“). Pro právní posouzení je rozhodující, že v době uzavření předmětné kupní smlouvy existoval pozemek parc. č. 298/33 jako samostatná věc, který byl vydělen na základě geometrického plánu z roku 1991, a proto uzavřením smlouvy nemohlo dojít k žádné změně co do polohového a prostorového určení pozemku jako samostatné věci. Parcelace pozemků je pouze evidenční pomůckou pro určení a evidenci pozemků jako věcí v právním smyslu v katastru nemovitostí. Pro určení průběhu hranice pozemků účastníků je jedinou rozhodující skutečností vůle původního vlastníka celého pozemku parc. č. 298/6, který se rozhodl pozemek rozdělit a prodat, a tomu odpovídající vůle prvního vlastníka pozemku parc. č. 298/33, který takto oddělený pozemek jako samostatnou věc v právním smyslu nabyl. Pouze a jedině tímto právním úkonem mohla být určena jižní hranice pozemku parc. č. 298/33, když i sousední pozemek parc. č. 298/35 byl součástí původního velkého pozemku parc. č. 298/6. Otázka určení hranice je v konečném důsledku nikoli otázkou geodetickou, nýbrž především otázkou interpretace právního úkonu, kterým původní vlastník pozemku parc. č. 298/6 vydělil část tohoto svého pozemku jako polohově vymezenou část zemského povrchu a kterou následně prodal právnímu předchůdci žalobců jako pozemek parc. č. 298/33. Tímto právním úkonem vznikl pozemek parc. č. 298/33 jako geometricky a polohově určená část zemského povrchu. Přitom je zcela nerozhodné, která konkrétní osoba byla majitelem původního velkého pozemku parc. č. 298/6 a která prvním nabyvatelem odděleného pozemku parc. č. 298/33, neboť výklad projevu vůle podle §35 odst. 2 občanského zákoníku je procesem objektivním, nezávislým na pozdějších stanoviscích jednajících osob.
Vůle původního vlastníka byla řádně zachycena a projevena v geometrickém plánu z roku 1991, jehož prostřednictvím bylo při prvním prodeji konstitutivně vymezeno polohové určení pozemku parc. č. 298/33, a to při rozměrech hranic pozemku 22,7 m (severně), 25,03 m (východně), 26,7 (jižně) a 25,3 m (západně). Vzhledem k tomu pouze geometrický plán z roku 1991 je rozhodující pro určení hranice pozemku žalobců a všechny ostatní geometrické plány mohou představovat jen geometrické zachycení stávajícího stavu a nemohou jakkoliv ovlivnit rozsah již nabytého vlastnického práva vlastníka pozemku. Je třeba přihlédnout i k následnému chování účastníků právního úkonu, když nebylo zjištěno, že by původní vlastník pozemku parc. č. 298/6, resp. oddělené části parc. č. 298/35, ani jeho právní nástupci po oplocení pozemku jakkoli právně brojili proti rozsahu, v němž byl pozemek žalobci užíván, a proto rozsah užívání odpovídal vůli vlastníka původního pozemku. Žalobci pozemek oplotili v hranicích určených jejich právním předchůdcem, neboť zhotovitel oplocení vycházel ze stavu zapsaného v katastru nemovitostí. Tři ze čtyř hranic pozemku parc. č. 298/33 jsou nesporné, proto lze vycházet ze vzdálenosti jižní hranice pozemku od protější hranice, která je sama nesporná. Sporná část evidovaná v katastru nemovitostí pod parc. č. 298/166 se nachází v rámci současného oplocení, které bylo postaveno při odhlédnutí od odchylek v řádu centimetrů podle rozměrů uvedených v geometrickém plánu z roku 1991, což vyplývá z řady předložených plánů, včetně nejnovějšího geometrického plánu z roku 2011. Tato část zemského povrchu je proto ve vlastnictví žalobců jako součást nabytého pozemku původně vedeného v katastru nemovitostí pod parc. č. 298/33, který žalobci nabyli vkladem do katastru nemovitostí dne 13. 9. 1994. Pro posouzení věci je pak nerozhodné, co bylo příčinou vzniku nesrovnalostí při geodetickém zaměření hranice předmětných pozemků, neboť pozdější zaměření nemá vliv na nabyté vlastnické právo. Ze zprávy společnosti GEOTON Praha s. r. o. lze dospět k závěru, že geodetickou příčinou nesrovnalosti byl zřejmě odečet lomových bodů z původní analogové katastrální mapy v měřítku 1:2880 do přesnějších současných digitálních operátů, kdy při tomto procesu vzniká v terénu možná polohová odchylka v řádu cca 2 m. Na posouzení otázky nabytí a držby předmětu vlastnictví to ovšem nemůže mít vliv, neboť je nepřípustné, aby toliko na základě jiného geometrického zobrazení skutečného stavu mohlo dojít k zásahu do vlastnických poměrů osob.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. února 2013, č. j. 26 Co 600/2012-373, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud se ztotožnil se závěry, že žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem a mají také věcnou legitimaci. Soud prvního stupně provedl dokazování v míře dostatečné pro zjištění všech podstatných skutečností a jeho skutková zjištění jsou správná, odvolací soud se ztotožnil i s učiněnými skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Pozemek parc. č. 298/33 vznikl oddělením z pozemku parc. č. 298/6 z vůle tehdejšího vlastníka v hranicích vyplývajících z geometrického plánu z roku 1991 a vytyčených v terénu trubkami. I kdyby bylo prokázáno, že tehdejší vlastník pozemku parc. č. 298/6 nebyl přizván k vytyčení hranic oddělovaného pozemku parc. č. 298/33, o jeho vůli k vytvoření tohoto pozemku v uvedených hranicích svědčí skutečnost, že s takto vzniklým pozemkem právně disponoval. Žalobci pak pozemek parc. č. 298/33 v uvedených hranicích nabyli do svého vlastnictví předmětnou kupní smlouvou a na jižní hranici zbudovali plot. Pokud byl později v souvislosti s dalším dělením z jihu přiléhajícího pozemku vypracován v roce 2008 geometrický plán, který posouval jižní hranici pozemku parc. č. 298/33 v terénu označenou zmíněným plotem přibližně o 2 m dovnitř, čímž evidentně vznikl předmětný pozemek parc. č. 298/166, souhlasil odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že se jednalo pouze o zpřesnění evidenčních údajů v katastru o geometrickém a polohovém určení hranice pozemku a výměře parcely ve smyslu §19a odst. 5 katastrálního zákona, které nemá vliv na dosavadní právní vztahy. Žalobci jsou tedy z titulu předmětné kupní smlouvy vlastníky pozemku odpovídajícího parc. č. 298/33 v hranicích vyplývajících z geometrického plánu z roku 1991 a vytyčených v terénu trubkami (a později na jihu zmíněným plotem žalobců), tedy jsou vlastníky pozemku nyní evidovaného jako parc. č. 298/166.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Řízení před soudy obou stupňů bylo postiženo vadou, neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, soudy se nezabývaly tvrzenými okolnostmi rozhodnými pro posouzení věci, dokazování proběhlo v rozporu s občanským soudním řádem, nebyly připuštěny důkazy výslechem svědků a další navržené důkazy, zejména důkaz znaleckým posudkem včetně místního šetření. Žalovaní dále vysvětlují své pochybnosti o vlastnické hranici opírající se o geometrický plán z roku 2008 a zdůrazňují nutnost vyhotovení znaleckého posudku a provedení místního šetření v tak složitém případě, jejichž absenci ostatně měl předseda senátu odvolacího soudu označit jako závažné pochybení soudu prvního stupně a navrhnout pro obě strany pokus o smír. Soudy obou stupňů nevzaly v úvahu, že žalobci neunesli důkazní břemeno doložením skutečného geometrického zaměření pozemku z roku 1991, ze kterého by byly jasné hranice, a tento geometrický plán si ani přes návrh žalovaných nevyžádaly; nepřipustily ani svědeckou výpověď sousedů. Původní oddělení pozemku parc. č. 286/6 proběhlo bez účasti prvního majitele, následnou parcelací začalo docházet k posouvání hranice jednotlivých pozemků. Soudy obou stupňů nesprávně dovodily, že otázka určení hranice pozemků je otázkou interpretace právního úkonu, kterým původní vlastník vydělil část pozemku, a ne otázkou geodetickou. I kdyby tomu tak bylo, tak původní vlastník pozemku nebyl s vytyčením hranice v roce 1991 seznámen, tudíž nemohl projevit vůli tímto způsobem. Jelikož z katastrálního zákona vyplývá, že určení hranice je zeměměřičskou činností, soud prvního stupně pochybil, když nepřipustil důkazy navržené žalovanými, a to důkaz místním šetřením a znaleckým posudkem. Soudy postupovaly v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 22 Cdo 2028/2008, rozsudek sp. zn. 22 Cdo 2271/2006 a usnesení sp. zn. 30 Cdo 801/2003), čímž posunuly cca o 2 m hranici v neprospěch žalovaných, a žalobci tak nově získali 52 m 2 pozemku. S ohledem na uvedené navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce a) ve vyjádření k dovolání namítá, že dovolání je nepřípustné, neboť nebyla řádně vymezena otázka jeho přípustnosti, navíc dovolatelé uplatňují nepřípustné dovolací důvody, když namítají vady řízení a když rozporují zjištěný skutkový stav „konstruováním nového skutkového stavu“. Dále namítá, že ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu je třeba odlišovat pojmy pozemek a parcela, je třeba vycházet ze skutečného stavu, přičemž vymezení parcely je jen evidenční záležitostí. Vzhledem k tomu geometrický plán žalovaných zaevidovaný v roce 2011 nemohl ničeho změnit na skutečném stavu. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Žalobkyně b) ve vyjádření k dovolání namítá, že dovolání je nepřípustné, neboť soudy obou stupňů správně zjistily skutkový stav. Dovolatelé vznášejí toliko odchylná tvrzení či jinak hodnotí důkazy, přičemž dovolání je vadné, neboť nevymezuje otázku přípustnosti; za řádné vymezení nelze považovat vytrženou citaci rozhodnutí dovolacího soudu svou podstatou v odlišných věcech. Vymezení parcely je jen evidenční záležitostí, nic nemůže změnit na vlastnickém právu k pozemku. Pokud žalobci nabyli vlastnictví pozemku předmětnou kupní smlouvou, nemohly změny evidenčních údajů po roce 2011 založit změnu právních vztahů k pozemku. Soudy věc správně posoudily, správně rozlišily mezi pozemkem a parcelou, správně poukázaly, že rozhodujícím pro vznik pozemku parc. č. 298/33 byl geometrický plán z roku 1991. Soudy obou stupňů vyšly i z dalších důkazů a též z následného chování účastníků, kdy proti oplocení pozemku nijak nebrojili žalovaní ani jejich právní předchůdce. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou souladná s judikaturou dovolacího soudu, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k nabytí vlastnického práva na základě předmětné kupní smlouvy mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. února 2013 a dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním podaným dne 20. května 2013, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a že jsou splněny další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Žalovaní namítali, že soud prvního stupně v rozporu s judikaturou dovolacího soudu nesprávně dovodil, že otázka určení hranic je ve své podstatě otázkou výkladu právního jednání a nikoliv otázkou geometrickou, přičemž tento závěr akceptoval i odvolací soud.
Tato námitka je částečně důvodná.
V posuzovaném případě soud prvního stupně nejdříve zkoumal povahu řízení, tedy zda se vede spor o průběh objektivně zjistitelné hranice mezi pozemky, či nikoliv, přičemž shledal, že hranice mezi pozemky je i přes rozdílný náhled účastníků řízení objektivně zjistitelná, a proto tento spor náleží do pravomoci civilních soudů. S tímto postupem se následně ztotožnil odvolací soud. Jelikož postup soudů je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 22 Cdo 2035/2003 (uveřejněné pod č. C 2 860 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 2028/2008 (uveřejněné pod č. 6/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], nemá dovolací soud v tomto ohledu soudům obou stupňů co vytknout.
Soud prvního stupně následně s ohledem na obsah žalobou uplatněného nároku opět zcela správně nejdříve zkoumal, zda žalobci nabyli vlastnické právo již na základě předmětné kupní smlouvy, nezabýval se tak správně otázkou vydržení, která by byla případná až za situace, kdyby se ukázalo, že žalobci užívají nad rámec svého vlastnického práva i pozemek svých sousedů – v předmětném řízení žalovaných. Ovšem postup soudu prvního stupně při posuzování důvodnosti žaloby, který následně akceptoval i odvolací soud, je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V rámci řízení o objektivním určení hranice je třeba nejdříve zkoumat, v jakém rozsahu nabyli žalobci vlastnické právo k pozemku, a následně po zodpovězení první otázky je třeba porovnat stav právní se stavem v katastru nemovitostí a se stavem faktickým. Soudy obou stupňů přitom pochybily při řešení obou těchto otázek.
Předmětem dané kupní smlouvy byl mimo jiné pozemek parc. č. 298/33 o výměře 452 m 2 , v té době již v katastru evidovaný. Pro nabytí vlastnictví podle této převodní smlouvy se podle občanského zákoníku ve znění účinném v době převodu vyžadoval vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí (srovnej §133 odst. 2 obč. zák.), a proto pokud vkladem nedošlo k převodu vlastnictví k nově vznikajícímu pozemku vymezenému geometrickým plánem, došlo k převodu vlastnictví k pozemku z titulu smlouvy v rozsahu již vedeném v katastru nemovitostí. Pro nabytí vlastnického práva je tak rozhodný stav katastrálního operátu účinný ke dni vkladu vlastnického práva. Vzhledem k tomu není bez dalšího správným závěr soudu prvního stupně v tom ohledu, že pro určení rozsahu převodu je rozhodující jen vůle prvního vlastníka, který vymezil pozemek parc. č. 298/33, neboť tomu tak bude jen za předpokladu, že v mezidobí nedošlo ke změně katastrálního operátu, což však soudy obou stupňů doposud řádně nezkoumaly. Pokud by totiž došlo ke změně katastrálního operátu tím způsobem, že by původní pozemek byl evidenčně rozdělen, nabyli by žalobci pozemek parc. č. 298/33 v hranicích a výměře podle nového stavu katastrálního operátu a zbylá část převáděného pozemku, která by v důsledku změny katastrálního operátu byla evidována v katastru nemovitostí mimo převáděnou parcelu, by zůstala ve vlastnictví právního předchůdce.
Stejně tak není správným závěr o tom, že pro nabytí vlastnického práva k nemovitosti je rozhodující následné jednání smluvních stran. Následné jednání smluvních stran totiž může vypovídat o oprávněnosti držby, nemůže však měnit rozsah nabytí vlastnického práva. Jinými slovy řečeno, pokud by prodávající ve skutečnosti vlastnil větší část pozemku, než kterou převedl na nabyvatele předmětnou kupní smlouvou, nemohlo by následným jednáním stran dojít k nabytí vlastnického práva ke zbylé části pozemku na základě převodní smlouvy, nýbrž následné jednání stran by mohlo být zohledněno při vydržení vlastnického práva.
Pro úplnost v této souvislosti dovolací soud dodává, že pokud by ke změně katastrálního operátu došlo až po účinnosti převodní smlouvy a v důsledku toho k evidenční změně pozemku v katastru nemovitostí, zcela by se uplatnily závěry judikatury, podle níž vymezení parcely je jen evidenční záležitostí a změna katastrálního operátu nemůže ničeho změnit na vlastnickém právu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 2271/2006 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2008, č. 2, s. 74)]. Vzhledem k tomu po zjištění, že právní stav neodpovídá stavu evidenčnímu, kdy je původní pozemek nově evidován ve dvou parcelách, přičemž k jedné z parcel je jako vlastník vedena jiná osoba, rozhodne soud na návrh vlastníka původního pozemku o určení vlastnického práva k nově evidovanému pozemku.
Mimo porovnání stavu právního a evidovaného však v některých případech může nastat spor o to, zda právní stav odpovídá stavu faktickému, a to například za situace, kdy není zřejmé, zda vlastník neužívá fakticky pozemek o větší výměře, než mu právně přináleží. Porovnání právního a faktického stavu může hrát roli například ve sporech o vyklizení pozemku, či pro posouzení, zdali vlastník pozemku vlastnické právo k této části pozemku nevydržel.
V poměrech souzené věci se vedl spor nejen o to, zdali právní a evidovaný stav odpovídají, ale i o to, zdali žalobci neužívají pozemek fakticky ve větší výměře, než jim přináleží z titulu předmětné kupní smlouvy. Soud prvního stupně v tomto ohledu pochybil, neboť tyto otázky prakticky nezkoumal s tím, že se jedná o otázku interpretace právního úkonu původního vlastníka pozemku. Tomuto právnímu názoru následně přisvědčil i odvolací soud. Porovnání právního a evidenčního stavu, tj. zda původní nabytá parcela odpovídá stavu evidovanému v katastru nemovitostí, především pak porovnání právního a faktického stavu, tj. zda vytýčení vlastnické hranice pozemku vedeného v katastru nemovitostí v terénu, či naopak zakreslení skutečné hranice v terénu do katastru nemovitostí, je však otázkou skutkovou.
Při řešení otázky, zda hranice pozemku, převáděného na jinou osobu, mohou být vymezeny odlišně od jeho geometrického určení v podobě parcely evidované v katastru nemovitostí, a to jen na základě vůle účastníků, je nutno vycházet též z ustanovení §20 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), podle kterého údaje katastru, a to parcelní číslo, geometrické určení nemovitosti, název a geometrické určení katastrálního území, jsou závazné pro právní úkony týkající se nemovitostí vedených v katastru.
Pro převod pozemku tak je závazné jeho geometrické určení v katastru nemovitostí (tedy to, jak je evidován v podobě parcely); chtějí-li se účastníci smlouvy od tohoto určení odchýlit, musejí nejprve dosáhnout potřebné změny v určení parcely v katastru nemovitostí.
V usnesení ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006 (uveřejněném pod č. C 5 043 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl, že „považuje zjištění o průběhu hranic mezi pozemky stran tohoto sporu za zjištění skutkové, nikoli právní. Tento závěr je zřejmý již z toho, že otázka průběhu hranic mezi sousedními pozemky je otázkou odbornou, jejíž řešení soudům nepřísluší. K vyřešení této otázky soudy ustanovují znalce, jimž jako úkol zadávají odpověď na právě uvedenou otázku. Přitom platí, že znalci nepřísluší řešit otázky právní“. Obdobně z dovolateli uváděného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2004, sp. zn. 30 Cdo 801/2003 (uveřejněného pod č. C 2 411 v Souboru), vyplývá, že pokud mezi sousedy existuje subjektivní spor o vedení hranice, kdy každý z nich tvrdí, že hranice vede jinudy, přičemž soud má objektivně možnost hranici určit, má soud zjistit průběh hranice zpravidla za pomoci znalce.
Z uvedených rozhodnutí zřetelně vyplývá, že zjištění průběhu subjektivně sporné hranice, kterou lze objektivně zjistit, je otázkou odbornou, a proto vedení sporné hranice má soud zpravidla zjistit za pomoci znalce. Obzvláště je tento postup žádoucí za situace, kdy existují důvodné pochybnosti o vedení vlastnické hranice.
V posuzovaném případě žalovaní namítali, že z geometrického plánu, který si nechali v roce 2008 vyhotovit, vyplývá, že vlastnická hranice mezi pozemky žalobců a žalovaných je sporná, má být vedena podle tohoto geometrického plánu v jiném místě, vedení jižní hranice neodpovídá vedení hranice u přiléhajících sousedních pozemků, přičemž za účelem odstranění pochybností navrhovali znalecké zkoumání a místní šetření. Ani jeden ze soudů však znalecký posudek nezadal a neprovedl ani místní šetření, neboť nesprávně považovaly vedení vlastnické hranice za otázku interpretace právního úkonu. V důsledku tohoto nesprávného právního názoru se soudy obou stupňů řádně nevypořádaly se všemi relevantním námitkami žalovaných, které v řízení vznesly, čímž žalovaným odepřely podstatnou část jejich procesní obrany.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že soud prvního stupně sice v řízení provedl důkaz zprávou společnosti GEOTON Praha s. r. o., ale z tohoto důkazu toliko dovodil jen pravděpodobné příčiny vzniku sporu mezi účastníky. Soud prvního stupně však z tohoto důkazu neučinil závěry v souvislosti s průběhem vlastnické hranice a ani se prostřednictvím něho nevypořádal s relevantními námitkami žalovaných. Dovolací soud proto zdůrazňuje, že pokud by soud chtěl z uvedené zprávy v další fázi řízení vyjít, nejdříve si posoudí, zdali tato zpráva může být považována za odborné vyjádření ve smyslu §127 o. s. ř. a zdali takový postup bude s ohledem na okolnosti případu, zejména s ohledem na uplatněné námitky žalovaných plně postačující [v této souvislosti srovnej např. zhodnocení praxe soudů při výkladu a aplikaci ustanovení novely občanského soudního řádu, schváleného usnesením pléna Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. prosince 1974, sp. zn. Plsf 2/74 (uveřejněného pod č. 1/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. Proto podle §243e odst. 1 o. s. ř. nezbylo dovolacímu soudu než napadené rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu zrušit. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. také rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V další fázi řízení soud prvního stupně nejdříve řádně zjistí průběh vlastnické hranice mezi pozemky ve vlastnictví žalobců a žalovaných přičemž bude zkoumat, zda stav evidence v katastru nemovitostí odpovídá stavu právnímu. Dále bude soud prvního stupně zkoumat i to, zdali s ohledem na vymezený žalobní návrh právní stav odpovídá i stavu faktickému, neboť to je důležité pro posouzení otázky, zda je v posuzovaném případě třeba zkoumat otázku vydržení. Soud prvního stupně bude přitom dbát toho, že určení vlastnické hranice je otázkou odbornou . Mimoto se soud prvního stupně vypořádá s relevantními námitkami uplatněnými v řízení. Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (srovnej §243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. července 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu