ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.20.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 20/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. S. , bytem v P. 1, P. 727/14, zastoupeného JUDr. Jiřím Hanušem, advokátem se sídlem v Praze 6, Břevnovská 12, proti žalované M. L. , bytem v P. 6 – Ř., U. K. 444, zastoupené JUDr. Miroslavem Dudou, advokátem se sídlem v Praze 6, Severýnova 70/8, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 55/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2010, č. j. 53 Co 188/2010 – 57, takto:
I. Dovolání proti části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2010, č. j. 53 Co 188/2010–57, jíž byla zamítnuta žaloba ohledně nahrazení souhlasu k odstranění původního objektu „lázeň a paliva“ později užívaného jako garáž, přístavby rodinného domu velikosti 6 x 9 m obsahující 1. NP a podkroví navazující na stávající dosud neužívanou půdu stavby rodinného domu, spočívající ve zvětšení prostoru „síň“ na úroveň hranice domu do ulice U. K., vybudováním garáže na úrovni původního objektu „lázeň a palivo“ s posunutím obvodové zdi na hranici pozemku do ulice U. K., provedením příček za účelem zřízení 3 obytných místností v půdním prostoru a podkroví přístavby, vybudováním koupelny a spojovací chodby, nadezdívky římsy, nového krovu nad částí rodinného domu včetně krytiny a 5 ks střešních oken, instalací oken a dveří v nově vzniklém 1. a 2. NP se zamítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2010, č. j. 53 Co 188/2010–57, se v části výroku I., v níž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby ohledně nahrazení souhlasu žalované s provedením opravy klempířských prvků, zbudování nového vchodu z ulice U. K. z okna původní kuchyně, výměny původních oken a dveří, modernizace WC v 1. NP, opravy plotu do ulice U. K., opravy elektroinstalace, rozvodů vody, odpadů a statického zajištění nemovitosti, a ve výroku II., ruší a věc se v uvedeném rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení .
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal nahrazení odmítnutého dodatečného souhlasu žalované, jakožto spoluvlastnice ideální ½ domu č. p. 444, postaveného na pozemku parc č. 242 v k. ú. Ř., s realizací níže specifikovaných údržbových a investičních stavebních akcí, provedených žalobcem k zajištění nutných oprav a současně ke zhodnocení společné nemovitosti, a to ve smyslu §139 odst. 2 občanského zákoníku (dál jen „obč. zák.“), s odůvodněním, že souhlas je nutný pro potřeby získání dodatečného povolení k provedení uvedených stavebních prací od místně příslušného stavebního úřadu. Vzhledem k tomu, že stavební úřad již zahájil řízení o odstranění stavebních úprav a tentýž stavební úřad již dříve uložil odstranění nepovolené přístavby provedené na společné nemovitosti žalovanou, žalobce se obává, že v případě, že souhlas žalované nezíská, spoluvlastníkům by mohla v důsledku reálně hrozícího vydání uvedeného rozhodnutí vzniknout škoda na společné nemovitosti.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. října 2009, č. j. 10 C 55/2008–30, nahradil odmítnutý souhlas žalované, jako ideálního rovnodílného spoluvlastníka budovy č. p. 444, postavené na pozemku parc. č. 242 v k. ú. Ř., obec Praha, tak, že žalovaná souhlasí s provedením těchto prací a změn na budově č. p. 444, na pozemku parc. č. 242, v k. ú. Ř., obec Praha: „odstranění původního objektu „lázeň a paliva“ později užívaného jako garáž, přístavbu rodinného domu velikosti 6 x 9 m obsahující 1. NP a podkroví navazující na stávající dosud neužívanou půdu stavby rodinného domu, spočívající ve zvětšení prostoru „síň“ na úroveň hranice domu do ulice U. K., vybudování garáže na úrovni původního objektu „lázeň a palivo“ s posunutím obvodové zdi na hranici pozemku do ulice U. K., provedení příček za účelem zřízení 3 obytných místností v půdním prostoru a podkroví přístavby, vybudování koupelny a spojovací chodby, nadezdívka římsy, nový krov nad částí rodinného domu včetně krytiny a 5 ks střešních oken, oprava klempířských prvků, zbudování nového vchodu z ulice U. K. z okna původní kuchyně, výměna původních oken a dveří, instalace oken a dveří v nově vzniklém 1. a 2. NP, modernizace WC v 1. NP, oprava plotu do ulice U. K., oprava elektroinstalace, rozvodů vody, odpadů, statické zajištění nemovitosti narušené v minulosti neodborně provedenou přístavbou, a zateplení a oprava fasády“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vyšel ze zjištění, že účastníci jsou rovnodílnými spoluvlastníky domu č. p. 444 v k. ú. Ř., v domě se nacházejí dvě bytové jednotky, každá z nich je situovaná na protilehlé straně nemovitosti, z toho severní stranu užívá žalobce, jižní stranu žalovaná, a obě části mají samostatné vchody. Žalovaný získal svůj spoluvlastnický podíl v roce 2003, ve stavu naposledy kolaudovaném v roce 1975, a následně na základě stavební dokumentace prováděl rozsáhlou rekonstrukci nemovitosti bez stavebního povolení, neboť žalovaná k těmto úpravám nedala souhlas. Jelikož žalobce postupně provedl práce, které se týkaly pouze části nemovitosti, již výlučně užívá, soud prvního stupně dospěl k závěru, že tyto práce – výměna oken, dveří, elektroinstalace, vodoinstalace a kanalizace, zateplení a oprava fasády, nový krov a krytina se střešními okny a okapy, nadezdívka římsy, zbudování nového vchodu do nemovitosti na místě okna do kuchyně - nemohly zasáhnout do vlastnických práv žalované a ani ji nijak ohrožovat. Sama žalovaná rovněž provedla na své části nemovitosti bez stavebního povolení zbudování střešních oken, rozdělení půdy sádrokartony, zateplení půdy, nové rozvody vody, elektro a kanalizace a zbudování schodiště přes terasu. Žalobce dále postavil garáž na místě bývalé lázně, která však v minulosti byla užívána jako garáž s tím, že lázeň zboural a novou garáž postavil na úroveň hranice domu do ulice U. K. Podle názoru soudu prvního stupně tato nová stavba rovněž nemohla omezit vlastnické právo žalované ani ji jinak ohrozit, neboť stavba garáže přiléhá ze severní strany. K témuž závěru dospěl, i pokud žalobce prováděl rekonstrukční práce na využití půdy tím, že zřídil tři obytné místnosti a sociální zázemí, což učinil pouze na jím užívané severní straně půdy, zatímco žalovaná užívá jižní stranu půdy, kterou rovněž rozdělila sádrokartonovými příčkami a osadila střešními okny. Mezi účastníky probíhalo ohledně prací rozsáhlé jednání, žalovaná však nedala souhlas pro účely stavebního řízení, odmítla i nabídku žalobce z titulu předkupního práva. Z uvedených důvodů nemohlo být stavební povolení provedení stavebních prací žalobcem vydáno. Na základě uvedených zjištění soud prvního stupně učinil závěr, že stavební práce provedené žalobcem je třeba považovat za udržovací a rekonstrukční v režimu §139 odst. 2 obč. zák., které nemohou ohrozit spoluvlastnické, ani užívací právo žalované. Nadto žalovaná sama provedla stavební práce bez stavebního povolení a tyto se fakticky rovnají stavebním pracím provedeným žalobcem, kromě zbourání lázně a vybudování garáže. Pokud by soud nenahradil souhlas žalované s těmito stavebními pracemi, potom by žalovaný musel nemovitost uvést do původního stavu, což by si vyžádalo vysoké náklady, ale došlo by i ke znehodnocení nemovitosti a tím i ke zmenšení majetku obou účastníků. Oproti námitce žalované, že v daném případě šlo o důležitou změnu věci, takže soud nemůže rozhodovat o žalobě v režimu §139 odst. 2 obč. zák., s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. června 2003, sp. zn. 22 Cdo 1470/2002, konstatoval, že o takovou změnu v daném případě nešlo. O důležitou změnu by mohlo jít např. tehdy, jestliže by na pozemku spoluvlastníků byla postavena garáž a jeden ze spoluvlastníků by ji chtěl přestavět na rodinný dům. V daném případě se však jedná o rodinný dům se dvěma povolenými bytovými jednotkami a stavebními pracemi se nezměnil charakter nemovitosti, ani počet bytových jednotek.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. června 2010, č. j. 53 Co 188/2010 – 57, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že „žádost žalobce o nahrazení souhlasu žalované jako ideální spoluvlastnice“ se shora uvedenými stavebními úpravami a opravami zamítl s tím, že z výroku vypustil za slovy „statické zajištění nemovitosti“ formulaci „narušené v minulosti neodborně provedenou přístavbou“ a dále vypustil poslední bod: „zateplení a oprava fasády“ (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která částečně doplnil o informace o předmětné budově a stavebním pozemku z katastru nemovitostí, z nichž zjistil, že budova č. p. 444 se nachází v katastrálním území Ř., že je v rovnodílném spoluvlastnictví účastníků, že se jedná o objekt bydlení a je postavena na pozemku parc. č. 242, zastavěná plocha a nádvoří, který je také v rovnodílném spoluvlastnictví účastníků, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 428 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu. Dále zopakoval důkaz dokumentací ke stavebním úpravám žalobce a rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 27. srpna 2008, jímž bylo žalovaným ve stanovené lhůtě uloženo odstranění stavebních úprav v jižní části podkroví domu provedených žalovanou a stavebních úprav provedených žalobcem v severní části domu. Konkrétně šlo o úpravy v prvním nadzemním podlaží v souvislosti se změnou jeho dispozice, v podkroví v souvislosti se zřízením obytných místností, dále odstranění přístavby k severní části domu navazující na stávající první nadzemní podlaží, jakož i na podkroví, dozdění zdiva o cca 800 mm na úrovni podkroví, dozdívky východní a západní štítové stěny, nové konstrukce krovu včetně změny střešních rovin, nové stropní konstrukce mezi prvním nadzemním podlažím a podkrovím . Uvedené rozhodnutí bylo odůvodněno nedostatkem souhlasu obou účastníků s provedením stavby, a pokud jde o stavební úpravy provedené žalobcem tak i tím, že žádost žalobce o dodatečné povolení stavby neobsahovala veškeré doklady vyžádané stavebním úřadem, protože předložená dokumentace neřeší odvod dešťových vod, způsob ohřevu teplé užitkové vody, schematické vyznačení vnitřních rozvodů a instalací, řešení požární bezpečnosti, půdorysy základových konstrukcí, krovu, zásahu do stropních konstrukcí a jejich řešení, posouzení a řešení mechanické stability stavby s ohledem na zásah do nosných obvodových konstrukcí a prostupy stropních konstrukcí pro zřízení schodiště. Z dokumentace skutečného provedení stavby v části technického popisu a vybavení dále vyplývá, že zbytky původního drobného objektu ze severní strany byly zcela odstraněny a dům byl z této strany nově přistavěn objektem garáže, původní zastavěná plocha domu činila 171,8 m², současn á zastavěná plocha činí 197,18 m².
Na základě doplňujících zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně, ačkoliv měl k dispozici dostatek důkazů pro posouzení věci, učinil neúplná skutková zjištění, a že na zcela nesprávném právním posouzení věci spočívá i hodnocení spoluvlastnických práv účastníků k předmětným nemovitostem. Odvolací soud odchylně od soudu prvního stupně posoudil zejména charakter stavebních prací provedených žalobcem. Byl-li rodinný dům dotčen přístavbou o rozměru přibližně 50 m², která obsahuje 1. nadzemní podlaží a částečně i podkroví, nelze takový zásah do stavby charakterizovat jako údržbu či rekonstrukci. Jde jednoznačně o podstatnou změnu věci co do jejího rozsahu i obsahu a to vzhledem k původní zjištěné zastavěné ploše, a rovněž tak i co do rozšíření původní obytné plochy přestavbou dosud nevyužitého půdního prostoru. Označil za nesprávný závěr učiněný při hodnocení vlivu stavebních úprav provedených žalobcem na spoluvlastnická práva žalované, pokud přijímá bez dalšího tvrzení o odděleném užívání dvou bytových jednotek v domě a staví na něm právní posouzení věci. Skutečnost, že práce prováděné žalobcem se z hlediska faktického užívání nemovitosti nijak nedotkly části domu, již užívá žalovaná, jsou z hlediska právního posouzení věci bez významu. Soud prvního stupně pominul, že dotčená stavba včetně pozemku, na němž je postavena, je v ideálním spoluvlastnictví, nikoliv ve spoluvlastnictví odděleném. Dovodil-li potom, že zásahy žalobce se nijak nemohly dotknout spoluvlastnických práv žalované, neboť byly prováděny na jí neužívané části nemovitosti, jde o závěr odporující zákonné úpravě. Podle názoru odvolacího soudu za změnu podstaty věci nelze považovat pouze změnu, která by měla současně za následek změnu v její právní povaze. Změnou podstaty věci jsou všechny změny, které nikoli nepatrně změní věc jako předmět spoluvlastnictví a jež nejsou výsledkem opravy nebo údržby. Podíloví spoluvlastníci mohou na základě dohody změnit i podstatu společné věci, taková dohoda může být i dodatečná, nesouhlas některého ze spoluvlastníků však rozhodnutím soudu nahradit nelze. V dané věci bylo prokázáno, že žalobce přístavbou „ne nepodstatných rozměrů“ výrazně zasáhl do předmětu, který účastníci společně vlastní, tj. jak ke stavbě rodinného domu, tak i k pozemku, na němž dům stojí, k čemuž došlo jak bez souhlasu žalované, tak i stavebního úřadu, přičemž žalobce v uvedených pracích pokračoval i přes výslovný příkaz k jejich zastavení. Jelikož právní úprava se svévolnými změnami podstaty věci ve spoluvlastnictví nepočítá, podílové spoluvlastnictví je třeba chránit proti každému, kdo neoprávněně do vlastnického práva zasahuje a v tomto smyslu je třeba chránit i spoluvlastníka. Jestliže by za této situace soud žalobci vyhověl a soudní rozhodnutí by podle §139 obč. zák. nahradilo souhlas žalované se změnami podstaty společných nemovitostí provedených žalobcem, takovým rozhodnutím by byla poskytována ochrana svémocnému počínání, které odporuje právním předpisům. Z uvedených důvodů odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které podává z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil práce provedené žalobcem na předmětných nemovitostech jako důležitou změnu společné věci. S odkazem na ustálenou judikaturu (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1300/2001), podle níž se za hospodaření se společnou věcí považuje i úprava, resp. změna věci, včetně jejího odstranění či likvidace, považuje dovolatel úvahu odvolacího soudu, že v daném případě se nejedná o spor z hospodaření se společnou věcí, nýbrž o změnu podstaty věci, která neumožňuje nahrazení nesouhlasu spoluvlastníka rozhodnutím soudu, za nesprávnou. Za nesprávnou považuje i argumentaci odvolacího soudu používající při aplikaci §139 obč. zák. pojmy „podstatná změna“, resp. „změna, jež nikoli nepatrně změní společnou věc“, které zákon nezná. Podle dovolatele stavební změny, jež provedl, nezměnily právní povahu společné věci, byly učiněny v režimu hospodaření se společnou věcí, týkaly se toliko fakticky vymezené části rodinného domu s přilehlým pozemkem užívané žalobcem, a nikterak neomezily práva druhého spoluvlastníka. Dále namítá, že odvolací soud rovněž „jasně nevyřkl, zda činnost žalobce je činností podle odst. 2 §139 obč. zák. anebo proč takovou povahu nemá“. Žalobce je přesvědčen, že pokud je po právu oprava, úprava, změna či odstranění společné věci, potom se vždy jedná o oprávněný zásah do společných práv. Pouhý obecný poukaz odvolacího soudu na to, že zásah žalobce byl zásahem do společných práv, bez bližší specifikace dopadu na právo žalované, nemůže postačovat jako důvod pro vydání zamítavého rozhodnutí odvolacího soudu. Konečně žalobce brojí proti důrazu, jaký odvolací soud klade v rámci právního posouzení věci k tíži žalobce na skutečnost, že žalobce jednal bez souhlasu žalované a přes vyslovený zákaz stavebního úřadu, když i žalovaná prováděla stavební úpravy na části, kterou fakticky užívá, bez souhlasu druhého spoluvlastníka a taktéž i příslušných povolení správních úřadů. Zatímco dovolatel žalované marně navrhoval „vzájemnou výměnu spoluvlastnických souhlasů“ s provedenými stavebními úpravami a je veden snahou o legalizaci své předchozí stavební činnosti, žalovaná „porušuje příslušné právní normy zcela jiným způsobem a je přitom s takovým výsledkem srozuměna a odmítá bezdůvodně i jednoduchá řešení“. Má za to, že rozsudek odvolacího soudu naopak připouští právní ochranu žalované, která svévolně stejné či podobné změny společné věci již provedla a bezdůvodně svůj souhlas s takovými změnami na straně žalobce odmítá. Navrhl, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 24. června 2010, projednal a rozhodl dovolací soud dovolání o dovolatele podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jsou uplatněny dovolací důvody obsažené v §241a odst. 2 písm. ab) a v odst. 3 o. s. ř. a jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je zčásti důvodné.
Podle §139 odst. 2, 3 obč. zák. o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů, nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud. Jde-li o důležitou změnu společné věci, mohou přehlasovaní spoluvlastníci žádat, aby o změně rozhodl soud.
V předmětné věci se jedná o vymezení, jakým způsobem jednají spoluvlastníci ve vztahu ke společné věci, resp. o posouzení podmínek, za kterých lze nahradit nesouhlas jednoho rovnodílného podílového spoluvlastníka s úkonem navrženým či již realizovaným druhým spoluvlastníkem.
V odstavci druhém §139 upravuje občanský zákoník tzv. hospodaření se společnou věcí, aniž by tento pojem sám blíže vymezoval. Za hospodaření se společnou věcí ve smyslu §139 lze v nejširším pojetí považovat ty úkony, které se týkají ekonomické stránky společné věci, k jejichž provedení však není – z hlediska jejich platnosti – nezbytně nutný souhlas všech podílových spoluvlastníků. Současně pod §139 obč. zák. nelze zahrnout ani ty úkony, které je oprávněn činit každý podílový spoluvlastník ve vztahu ke svému spoluvlastnickému podílu, neboť ani tyto úkony nepodléhají právnímu režimu §139 obč. zák. (k těmto výchozím otázkám v podrobnostech srovnej : Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 847).
Právní úkony, ke kterým je třeba souhlasu všech spoluvlastníků, právní úprava neurčuje. Soudní praxe vychází z toho, že souhlas všech spoluvlastníků je nutný ke změně podstaty věci, jestliže dochází ke změně v rozsahu a obsahu věci v podílovém spoluvlastnictví (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 12. srpna 1966, sp. zn. 4 Cz 67/66, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1967, pod pořadovým č. 15).
Uvedené rozhodnutí zdůraznilo - v poměrech posouzení nesouhlasu druhého podílového spoluvlastníka se zamýšlenou přístavbou domu - že §139 obč. zák. má na zřeteli takové případy neshod, které se týkají výkonu práv a povinností vyplývajících z podílového spoluvlastnictví, např. způsobu užívání věci, její udržování apod. Jestliže však jeden ze spoluvlastníků hodlá změnit samotnou podstatu společné věci (zde v podobě rozsáhlé přístavby domu), nejde o neshody při výkonu práv a povinností spoluvlastníka, ale o opatření, kterým se má podstatně změnit předmět spoluvlastnického práva. Požadavkem na nahrazení souhlasu k takovému úkonu totiž žalobce neuplatňuje právo, které by přímo vyplývalo z podílového spoluvlastnictví ke společné věci a kterému by odpovídala povinnost druhého spoluvlastníka vynutitelná soudním rozhodnutím. Možnost provedení přístavby, která by vnitřním i vnějším uspořádáním změnila rozsah i obsah předmětu spoluvlastnictví, nepředstavuje právo, které by vyplývalo z podílu spoluvlastníka ke společné věci, a tomu neodpovídá povinnost druhého spoluvlastníka vyslovit s takovým návrhem souhlas, jehož absenci by bylo možné nahradit soudním rozhodnutím. V takovém případě proto nelze nahradit souhlas spoluvlastníka s vykonáním přístavby ke společnému rodinnému domu rozhodnutím soudu.
Současně soudní praxe zdůrazňuje, že za změnu podstaty věci nelze považovat pouze takovou změnu, která by měla za následek změnu v její povaze, ale zásahem do podstaty věci budou všechny změny, které nikoliv nepatrně mění věc jako předmět spoluvlastnictví a nejsou výsledkem oprav a údržby věci. Podíloví spoluvlastníci se mohou dohodnout o změně podstaty společné věci, a to i dodatečně, nesouhlas spoluvlastníka však v takovém případě nelze nahradit rozhodnutím soudu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. listopadu 1987, sp. zn. 3 Cz 3/87, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1989, pod pořadovým č. 27). Uvedený závěr vyslovil Nejvyšší soud v řízení, v němž se žalobce domáhal udělení souhlasu k podání žádosti o dodatečné stavební povolení k přestavbě provedené u rodinného domku o půdorysném rozsahu 7 m x 1,4 m s vnitřní výšky přístavby 2,8 m, na jižní straně domu a souhlasu k podání žádosti o stavební povolení k provedení přístavby kůlny o půdorysném rozměru 2,7 m x 1,6 m a výšce 1,9 m na západní straně za použití březolitové omítky.
Uvedené rozhodnutí vycházelo z argumentace, podle které ustanovení §139 obč. zák. má na zřeteli takové případy neshod, které se týkají výkonu práv a povinností vyplývajících z podílového spoluvlastnictví. Jestliže jeden ze spoluvlastníků však chce změnit podstatu společné věci, nejde o neshodu při výkonu práv a povinností spoluvlastníka, ale o opatření, jímž se má změnit dosavadní předmět vlastnického práva. Za změnu podstaty věci, v konkrétním případě stavby, však nelze považovat pouze takovou změnu, která by měla současně za následek změnu v její právní povaze (např. objekt bydlení by v důsledku změny počtu obytných místností nebo velikosti podlahové plochy ztratil tuto svou povahu); změnou podstaty věci budou totiž všechny takové změny věci, jež nikoli nepatrně mění věc jako předmět spoluvlastnictví a jež nejsou výsledkem oprav a údržby věci. Jestliže přístavba vnějším a vnitřním uspořádáním mění rozsah a obsah předmětu spoluvlastnictví, je nutno ji považovat za změnu podstaty věci. Podíloví spoluvlastníci mohou na základě dohody změnit i podstatu věci, jež je předmětem jejich spoluvlastnictví. Tato dohoda může být i dodatečná. Nesouhlas některého z nich se změnou podstaty věci však nelze nahradit rozhodnutím soudu podle ustanovení §139 obč. zák. Občanský zákoník nepočítá s tím, že by některý z podílových spoluvlastníků svévolně měnil podstatu věci. Podílové spoluvlastnictví je nutno chránit proti každému, kdo neoprávněně do vlastnického práva zasahuje. Jestliže podílový spoluvlastník neoprávněně zasáhne do spoluvlastnictví druhého spoluvlastníka tím, že přes jeho nesouhlas změní podstatu věci, je nutno dotčeného spoluvlastníka chránit před takovým zásahem.
Východiska plynoucí z uvedené judikatury sdílí i odborná literatura Ta již dříve prezentovala názor, že postupem podle ustanovení §139 obč. zák. nelze řešit případy směřující k podstatné změně společné věci přes nesouhlas některého ze spoluvlastníků a existující spoluvlastnický vztah jako celek podstatně měnit (k tomu srovnej : Občanský zákoník, Komentář, Díl I., Praha – Panorama – 1987, str. 489 – 490). Současná odborná literatura v této souvislosti obdobně zdůrazňuje, že podřaditelnými pod §139 obč. zák. nejsou případy, kdy prováděnými úpravami směřujícími k samotné podstatě věci dochází k zásadní změně rozsahu spoluvlastnictví, popřípadě by tímto způsobem vznikla věc kvalitativně odlišná od věci původní, neboť soudním rozhodnutím nelze založit povinnost vytvořit nový předmět spoluvlastnictví (k tomu srovnej : Holub, M. a kol. : Občanský zákoník, Komentář, 1. svazek, Linde Praha, 2002, str. 321 nebo Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 825).
Od těchto případů je však nutno odlišovat změny společné věci, případně důležité změny společné věci, které naopak režimu ustanovení §139 obč. zák. a tím režimu hospodaření se společnou věcí s možností ingerence soudu podléhají.
Pod pojem hospodaření se společnou věci ve smyslu ustanovení §139 odst. 2 obč. zák. patří mimo jiné i změna společné věci (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2003, sp. zn. 22 Cdo 1300/2001, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2003, č. 9, str. 307). Samotný pojem společné věci je nutno vykládat v kontextu jeho podřazení §139 odst. 2 obč. zák. Za změnu pak nelze považovat takový zásah do společné věci, který nemůže být proveden na základě majoritního rozhodnutí, protože obligatorně vyžaduje souhlas všech spoluvlastníků pro realizaci takového úkonu. Za změnu je třeba považovat zejména takový zásah do věci, který zasahuje její funkční určení, kvalitativní či kvantitativní stránku dosavadního způsobu využití věci či představuje změnu jejích ekonomických parametrů.
Ani pojem důležité změny společné věci spadající zejména pod režim ustanovení §139 odst. 3 obč. zák. není občanským zákoníkem definován. Za důležitou změnu společné věci lze zpravidla považovat případy, kdy dochází ať již k dočasné nebo trvalé změně ekonomického využití společné věci, aniž by se však měnila její základní věcná podstata nebo docházelo ke změně v okruhu spoluvlastníků. K důležitým změnám tak mohou patřit případy např. změny stavebního pozemku na zemědělský, významnější rekonstrukční práce či přestavba společného domu apod. Vždy je však nutno vycházet z okolností konkrétního případu a přihlížet zejména k druhu a povaze věci, jejímu ekonomickému určení apod.
Platí proto, že posouzení, kdy se jedná o změnu společné věci podřaditelnou režimu §139 odst. 2 obč. zák., kde přichází do úvahy rozhodnutí soudu v případě, že se na příslušném úkonu rovnodílní spoluvlastníci nedohodnou, a kdy půjde o realizaci tzv. společných práv spoluvlastníků podmíněných souhlasech všech je nutno posuzovat případ od případu s přihlédnutím k individuálním okolnostem. Vyjde-li soud z výše naznačených judikaturních hledisek sdílených i odbornou literaturou, může dovolací soud jeho závěry zpochybnit pouze v případě, je-li úvaha nalézacích soudů zjevně nepřiměřená.
Ačkoliv odvolací soud v rámci právního posouzení věci správně vytkl soudu prvního stupně, že faktické uspořádání při užívání nemovitosti nemá z hlediska posouzení spoluvlastnických práv ke společné věci právní význam, a že s ohledem na to nelze učinit závěr, že žalobce se tím, že prováděl stavební úpravy výlučně na jím užívané části nemovitosti, nijak nedotkl spoluvlastnických práv žalované, jeho další právní úvahy, na nichž založil své zamítavé rozhodnutí ve vztahu k celé žalobě, jsou správné pouze částečně.
S ohledem na uvedený výklad je třeba z obecného pohledu přisvědčit závěru odvolacího soudu, podle něhož zasáhla-li již realizovaná stavební činnost žalobce vnější i vnitřní poměry společného domu a pozemku účastníků do té míry, že podstatu předmětu rovnodílného spoluvlastnictví účastníků změnila jak co do rozsahu, tak co do způsobu užívání, nelze žalobě o nahrazení odmítnutého souhlasu druhého rovnodílného spoluvlastníka s těmito stavebními úpravami v režimu hospodaření se společnou věcí podle §139 odst. 2 obč. zák. vyhovět.
Tento závěr odvolacího soudu však obstojí toliko ve vztahu ke stavebním pracím žalobce, jimiž bylo skutečně zasaženo do poměrů společné věci z hlediska funkčního (účelového) určení, kvalitativní a kvantitativní stránky dosavadního způsobu využití věci či představuje výraznou změnu jejích ekonomických parametrů. Současně musí jít o takový druh zásahu, který již není podřaditelný úpravě hospodaření se společnou věcí, a tudíž režimu §139 obč. zák., ale vyžadující souhlas obou spoluvlastníků.
Odvolací soud dospěl k závěru, že těmto předpokladům vyhovují stavební práce spočívající v odstranění původního objektu „lázeň a paliva“ později užívaného jako garáž (jenž je podle tvrzení samotného dovolatele obsaženého v dovolání přístavbou rodinného domu) a vybudování garáže na úrovni původního objektu „lázeň a palivo“ s posunutím obvodové zdi na hranici pozemku do ulice U. K., přístavba rodinného domu o velikosti 6 x 9 metrů obsahující první nadzemní podlaží a podkroví navazující na stávající dosud neužívanou půdu stavby rodinného domu, spočívající ve zvětšení prostoru „síň“ na úroveň hranice domu do ulice U. K., provedení příček za účelem zřízení tří obytných místností v půdním prostoru a podkroví přístavby, vybudování koupelny a spojovací chodby, nadezdívka římsy, nový krov nad částí rodinného domu včetně krytiny a tří kusů střešních oken, instalace oken a dveří v nově vzniklém prvním a druhém nadzemním podlaží.
Všechny tyto stavební úpravy provedené žalovaným mají společné to, že se nejednalo o pouhé opravy či udržovací práce, nýbrž že významně zasáhly do stávající struktury stavby, ať už změnou rozsahu obytné plochy v rámci dosavadní užitné plochy, změnou rozsahu zastavěné plochy, likvidací starší stavby používané jako garáž a postavením nové garáže namístě odstraněné stavby, a to na půdorysu větším, než stávající stavba nebo zastavěním části nezastavěného pozemku přiléhajícího k domu přístavbami domu a garáže, který přiléhá k domu a k ploše zastavěné zbořenou stavbou garáže.
Je zřejmé, že každá ze zmíněných úprav zasáhla do společných práv obou účastníků jak po kvalitativní (výrazné zvýšení obytné plochy, nadezdívka římsy s novým krovem a střešními okny), tak i kvantitativní stránce (zvýšení zastavěné plochy o cca 50 m²), týká se dosavadního způsobu využití věci a představuje změnu jejích ekonomických parametrů. Je současně zřejmé, že v tomto rozsahu je na zamýšlené a provedené zásahy nutno nahlížet také jako na společný celek vedený jednotným účelem, jímž je výrazná změna dosavadní podoby stavby.
V takovém případě je potom zcela namístě závěr odvolacího soudu, že stavební úpravy tohoto rozsahu nelze podřadit pod režim hospodaření se společnou věcí podle §139 odst. 2 obč. zák. a že není-li dohody obou rovnodílných spoluvlastníků ohledně těchto úprav, nelze chybějící souhlas druhého spoluvlastníka nahradit rozhodnutím soudu. Úvaha odvolacího soudu v daném směru není nepřiměřená.
Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalobcem uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je ve vztahu k rozsahu uvedenému ve výroku I. rozsudku dovolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné, a proto dovolání žalobce v uvedeném rozsahu podle §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
S ostatními závěry odvolacího soudu se však dovolací soud neztotožnil.
Uvedeným způsobem však nelze uvažovat v případě ostatních žalobcem provedených stavebních prací, u nichž se domáhal nahrazení souhlasu žalované s jejich provedením, neboť u nich je zřejmé, že se jednalo o udržovací práce a opravy, které (byť byly prováděny v rámci zásahů do téže věci) sloužily toliko k zachování ekonomické podstaty stávající věci, případně jejímu účelnějšímu využití; ve vztahu k těmto ostatním činnostem ostatně ani stavební úřad nenařídil jejich odstranění. Jedná se o opravu klempířských prvků, zbudování nového vchodu z ulice U. K. z okna původní kuchyně, výměnu původních oken a dveří, modernizaci WC v prvém nadzemním podlaží, opravu plotu do ulice U. K., opravu elektroinstalace, rozvodů vody a odpadů a statické zajištění nemovitosti. Tyto činnosti lze zjevně odlišit od těch zásahů, které odvolací soud a ve shodě s ním i soud dovolací posoudily jako činnosti přesahující rozhodovací rámec ustanovení §139 obč. zák.
Tyto opravy a úpravy, které nezměnily podstatu společné věci, lze podle názoru dovolacího soudu zahrnout pod režim hospodaření se společnou věcí a rozhodovat o nich v režimu ustanovení §139 obč. zák. Rozsudek odvolacího soudu, kterým změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl i v této části, je tudíž v této části nesprávný a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Dovolací soud proto ze shora uvedených důvodů v rozsahu uvedeném ve výroku II. rozsudku dovolacího soudu rozsudek odvolacího soudu odvolacího soudu podle §243b odst. 2, 3 věta první o. s. ř. zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř.
V rozsahu zrušení je pak vázán odvolací soud právním názorem dovolacího soudu potud, že činnosti, ve vztahu ke kterým se žalobce domáhá nahrazení souhlasu žalované, lze podřadit pod §139 obč. zák. S novým rozhodnutím o této části nároku se odvolací soud vypořádá i s částí žalobního petitu, v níž se žalobce domáhal nahrazení souhlasu žalované ohledně opravy a zateplení fasády domu, neboť v této části ve svém původním měnícím rozsudku o žalobě žalobce nerozhodl.
Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že při úvaze o nahrazení či nenahrazení souhlasu žalované s žalobcem provedenými zásahy do společné věci bude třeba přihlédnout ke všem skutečnostem, které v řízení vyšly či ještě vyjdou najevo. Odvolací soud v této souvislosti zohlednil (byť bez specifikace, ke které konkrétní činnosti), že k zásahu do spoluvlastnického práva žalované došlo bez jejího souhlasu i bez „zákonem vyžadovaného souhlasu stavebního úřadu“, přičemž žalobce pokračoval ve stavebních pracích „přes výslovný příkaz k jejich zastavení“.
Dovolací soud se již k ochraně spoluvlastníka proti zásahů provedeným spoluvlastníkem druhým v judikatuře vyjádřil v rozsudku ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 622/2008, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2011, č. 4, str. 133, a to v případech, kdy mimo jiné rovnodílný spoluvlastník provede na společné věci změnu, se kterou druhý spoluvlastník nesouhlasí. Východiska těchto situací nastínil dovolací soud dvěma principy : a) podílový spoluvlastník je oprávněn domáhat se ochrany proti opatřením provedenými ostatními spoluvlastníky za předpokladu, že zasahují do jeho spoluvlastnických práv. Podmínkou pro poskytnutí ochrany je skutečnost, že opatření provedená ostatními spoluvlastníky zasahují do jeho spoluvlastnických práv, tj. do práv založených existencí spoluvlastnického podílu, b) změna na věci v podílovém spoluvlastnictví učiněná v rozporu s §139 odst. 2 obč. zák. by v případě obrany spoluvlastníka proti této změně měla v zásadě vést k uvedení do původního stavu. S ohledem na okolnosti konkrétního případu se však soud musí zabývat naturální restitucí z hlediska její účelnosti, efektivity a hospodárnosti.
Byť se v daném případě nedomáhá ochrany proti zásahu do spoluvlastnického práva žalovaná, ale žalobce uplatňuje požadavek na nahrazení souhlasu žalované s jednotlivými stavebními činnostmi a opatřeními, lze úvahy vyslovené v uvedeném rozhodnutí přiměřeně vztáhnout i do poměrů tohoto řízení. Ostatně již i dovolacím soudem výše uvedené R 27/1989 výslovně zdůraznilo, že při poskytnutí ochrany spoluvlastníku, do jehož spoluvlastnického práva bylo zasaženo, je třeba přihlédnout i ke skutečnosti, zda je uvedení do původního stavu možné, a popřípadě, zda by sice uvedení do předešlého stavu bylo možné, avšak náklady s tím spojené, popřípadě znehodnocení věci, by nebylo úměrné ke zbývající hodnotě věci. Aniž by dovolací soud jakkoliv předjímal promítnutí všech těchto závěrů do poměrů souzené věci, je potřeba, aby odvolací soud konečné řešení zvážil mimo jiné i s přihlédnutím k těmto skutečnostem.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu