ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2009.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2009/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) P. f. Č. r., a 2) obci M., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C 196/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. května 2004, č. j. 10 C 207/2004-157, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Domažlicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. února 2003, č. j. 6 C 30/2002-89, zamítl žalobu na určení, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem ideální poloviny pozemků blíže označených parcelních čísel, zapsaných u Katastrálního úřadu v D. na LV č. 10002 pro kat. území Skláře a na LV č. 10002 pro kat. území P., a že podílovou spoluvlastnicí druhé ideální poloviny těchto nemovitostí byla v okamžiku své smrti 5. 6. 1971 J. K., posledně bytem v P. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zamítl žalobu z důvodu, že k převodu vlastnictví ke sporným pozemkům, které žalobce a jeho manželka J. K. nabyli na základě přídělových listin z 3. 5. 1948 a 30. 12. 1950, na stát nedošlo podle vyhlášky č. 81/1958 Sb., zákona č. 50/1955 Sb., ani podle zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ale že žalobce i jeho zemřelá manželka pozbyli vlastnické právo k těmto pozemkům jejich opuštěním podle §453 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „ObčZ“), podle kterého věci opuštěné nebo skryté, jejichž vlastník není znám, připadají do vlastnictví státu. Kdo si je přisvojí nebo kdo jich užívá, je povinen státu je vydat, popřípadě vydat i neoprávněný majetkový prospěch takto získaný.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 14. dubna 2003, č. j. 10 Co 209/2003-98, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem ideální poloviny blíže označených pozemků v kat. území S., zapsaných na LV č. 10002 u Katastrálního úřadu D. pro okres D., obec P., a v kat. území P., zapsaných na LV č. 1 u Katastrálního úřadu D. pro okres D., obec M., a že podílovou spoluvlastnicí druhé ideální poloviny těchto pozemků byla v okamžiku své smrti J. K., zemřelá 5. 6. 1971, posledně bytem P. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pozemky nepřešly do vlastnictví státu právně relevantním způsobem, pokud však se soud prvního stupně postavil na stanovisko, že „pozemky přešly do vlastnictví státu jejich opuštěním vlastníkem, tj. žalobcem, ve smyslu §453 odst. 3 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.“, pak s tímto právním hodnocením věci vyslovil nesouhlas. Uvedl, že „žalobce prokazatelně neobhospodařoval sporné pozemky od 1. 1. 1957. V té době byl účinný občanský zákoník č. 141/1950 Sb., který opuštění věci výslovně neupravoval. Ze samotné povahy českého právního řádu vyplývá zásada, že právní normy nemají zpětnou působnost a retroaktivita je v českém právu velmi výjimečná. Vzhledem ke skutkovým zjištěním, ze kterých vyplývá, že žalobce opustil sporné nemovitosti k 1. 1. 1957, nelze na danou problematiku aplikovat ust. §453 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., účinného dnem 1. 4. 1964“.
K dovolání žalovaného 1), označeného jako Česká republika – P. f. Č. r., Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 9. prosince 2003, č. j. 22 Cdo 1562/2003-123, oba výše uvedené rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení z důvodů vady řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem. Vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřoval v nesprávném označení žalovaného 1) a v nedostatečné identifikaci částí některých pozemků v kat. území P., o které ve sporu jde. Pokud jde o právní posouzení věci, neshledal správným právní názor odvolacího soudu, že k opuštění věci vzhledem k době, kdy se tak mělo stát, nemohlo dojít. K tomu uvedl, že „stejně jako po 1. 1. 1951, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník č. 141/1950 Sb., mohly nabýt účinnosti dříve učiněné právní úkony, k nimž bylo dříve třeba intabulace, nebo jako dnem 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., provedená zákonem č. 509/1991 Sb., mohlo nastat vydržení věci, které do té doby nastat nemohlo, tak i ke dni účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., tj. k 1. 4. 1964, mohlo jednání účastníka právního vztahu naplňující předpoklady opuštění věci ve smyslu §453 odst. 2 tohoto zákona nabýt právní relevance. … Jestliže tedy určitá osoba před 1. 4. 1964 opustila svoji věc ve smyslu posledně uvedeného zákona a do tohoto data o tuto věc neprojevila žádný zájem, tímto dnem své vlastnictví pozbyla“.
Soud prvního stupně poté, co žalobce upřesnil označení žalovaného 1), a po doplnění dokazování výpisem z archivu v H. T., ze kterého zjistil, že na přídělovou cenu byla 1. 6. 1957 zaplacena další částka 1 276,- Kč, rozsudkem ze dne 10. února 2004, č. j. 6 C 196/2003-141, žalobu opakovaně zamítl. Soud prvního stupně setrval na stanovisku, že stát nemohl nabýt předmětné pozemky vydržením, poněvadž předmětem vydržení mohly být jen pozemky, k nimž mohlo být zřízeno právo osobního užívání, nikoli zemědělské pozemky, o které v dané věci jde, a že žalobce a jeho manželka pozbyli vlastnictví k předmětným pozemkům jejich opuštěním podle §453 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a vlastnictví pozemků tak nabyl stát. Soud vyšel ze zápisu z 21. 12. 1956, sepsaného na MNV v P., podle kterého v bodě 4 se J. K. dosud soukromě hospodařící vzdává pozemků o výměře cca 7 ha zemědělské půdy ve prospěch státního statku a ponechává si pouze pozemky o výměře 0,99 ha. Podle bodu 5 tohoto zápisu měl zemědělský odbor ONV zajistit knihovní pořádek v knihovní knize a přídělce měl podepsat vzdání se části přídělů ve prospěch ONV v H. T. To sice nikdy nebylo provedeno a žalobce zápis nepodepsal, avšak od té doby na pozemcích nehospodařil. Žalobce neprokázal, že by ohledně vzdání se pozemků by na něho ničen nátlak. V této souvislosti soud poukázal na žádost žalobce z 21. 9. 1949, adresovanou Národnímu pozemkovému fondu v H. T., kterou žádal o odepsání blíže označených pozemků ve výměře 7,8 ha. Žádost odůvodnil tím, že na hospodářství v důsledku nemoci manželky, která nesmí vykonávat těžkou práci, což doložil lékařským potvrzením z téhož data, zůstal sám. Pozemky, které propouští, mohou být sloučeny do pozemků státních statků. Podle soudu se žalobci nepodařilo zpochybnit, že tuto žádost skutečně psal. K projevu vůle žalobce, že se vzdává vlastnictví k pozemkům, došlo v roce 1956, kdy platný občanský zákoník č. 141/1950 Sb. opuštění věci výslovně neupravoval, žalobce a jeho manželka ani po nabytí účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., který již opuštění věci upravoval, nadále o pozemky neprojevovali žádný zájem a žalobce neprokázal, že by se snažil jakýmkoliv způsobem pozemky obhospodařovat. Ostatně po smrti manželky žalobce v roce 1971 nabyl žalobce rozhodnutím o dědictví jen stav. parc. č. 36 s domem č. p. 27 na stav. parc. č. 35 a zahrada parc. č. 40/3 a 34 s tím, že všechny zemědělské pozemky byly převedeny do státního statku. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce žádným způsobem nebránil. Rozhodnutí vydaná ONV v D. v roce 1982 a 1983, jimiž došlo k přídělu pozemků Státnímu statku v D. a upřesnění přídělu žalobci, kdy žalobci byly přiděleny nemovitosti, které má nyní ve vlastnictví, soud prvního stupně považoval za platná s tím, že pokud došlo k přídělu pozemků státnímu statku, byly pozemky v té době již ve vlastnictví státu. Na závěru soudu nemůže nic změnit skutečnost, že žalobce zaplatil 1. 6. 1957 další splátku na přídělovou cenu.
Odvolací soud k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 6. května 2004, č. j. 10 C 207/2004-157, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že žalobce a jeho manželka pozbyli vlastnictví k předmětným nemovitostem podle §453 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Podle odvolacího soudu se soud prvního stupně správně vypořádal i s problematikou vydržení vlastnictví pozemků státem.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že odvolací soud v otázce opuštění věci nesprávně vyložil a aplikoval právní předpisy na zjištěný skutkový stav, neúplně se vypořádal s jeho odvolacími námitkami a pominul právně významnou skutečnost jeho podílového spoluvlastnictví se zemřelou manželkou. Nesouhlasí s tím, že zaplacení přídělové ceny nemá žádný právní význam pro posouzení opuštění věci. Poukázal na to, že ještě v průběhu roku 1957 zaplatili na přídělovou cenu tři splátky a tak přídělovou cenu zcela zaplatili, čímž projevili svou vůli pozemky vlastnit a nikoli je opustit. Od 1. 1. 1957 mu bylo „státem protiprávně znemožněno na pozemcích hospodařit“ a pozemky jim byly fakticky odňaty bez respektování platných právních norem. Jako prostý člověk nerozlišoval v dědickém řízení v roce 1971 mezi vlastnictvím a užívacími instituty. Z rozhodnutí o dědictví z 12. 10. 1971 nevyplývá, zda pozemky byly převedeny do státního statku vlastnicky či uživatelsky. Podle vyjádření ONV v D. z 26. 7. 1971 a identifikace parcel střediska geodézie šlo o užívací vztahy a státní notář „nepřesně formuloval pasáž odůvodnění svého rozhodnutí“. Odvolací soud se rovněž nevypořádal s otázkou, na základě čeho projevila vůli opustit pozemky jeho zemřelá manželka jako jejich podílový spoluvlastník. V tomto směru je rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázka, zda určité a jedinečné chování účastníků právního vztahu lze podřadit pod určitou právní normu upravující opuštění věci, nebyla řešena v rozporu s hmotným právem a v dané věci není nic, co by ji činilo významnější z hlediska obecného – nic podstatného, co by přesahovalo konkrétní jedinečné zájmy účastníků řízení. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 8. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1421/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 297, Svazek 3. Právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, žalobce ostatně ani neformuloval.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, jen dovolacím důvodem uvedeným v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, a je-li dovolání přípustné, též v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ. S ohledem na uvedené námitkami, týkajícími se vad řízení, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání. Ani v případě přípustného dovolání by se však nemohl zabývat správností skutkových zjištění, na nichž soudy obou stupňů založily své právní závěry (§241a odst. 3 OSŘ).
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným vznikly náklady dovolacího řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2005
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu