ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.2062.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 2062/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně a) JUDr. A. S. , bytem v O., a b) Ing. V. S. , bytem v O., obou zastoupených Mgr. Janem Klváčkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Tylova 6, proti žalovaným 3) A. Š. , bytem v O., 4) Ing. V. Š. , bytem v O., oběma zastoupeným Mgr. Michalem Zahnášem, advokátem se sídlem v Olomouci, Třída Svobody 2, o zdržení se neoprávněných zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 24 C 24/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 18. listopadu 2009, č. j. 69 Co 104/2009-376, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II . Žalovaní 3) a 4) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům a) a b) jako společně a nerozdílně oprávněným na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.230,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce Mgr. Jana Klváčka.
Odůvodnění:
„V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“ [§243c odst. 2 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. října 2008, č. j. 24 C 24/2006-314, ve znění opravného usnesení ze dne 7. srpna 2009, č. j. 24 C 24/2006–350, zastavil řízení v rozsahu uvedeném ve výroku I., žalovaným uložil povinnost „zdržet se stání na dobu přesahující 10 minut s motorovými vozidly, jichž jsou vlastníky nebo oprávněnými uživateli, ve společných částech budovy na pozemku v kat. úz. H., v obci a okresu O., a to ve vnitřní hale na ploše mezi garážemi nacházejícími se v prvním nadzemním podlaží uvedené budovy zasahující do mezigarážového příjezdového prostoru vymezeného opisem kružnice o poloměru 12,2 m počítáno od středu garážových vrat uzavírajících vstup do nebytové jednotky v budově na pozemku v kat. úz. H., v obci a okresu O.“ (výrok II. rozsudku), a výroky III., IV. a V. rozsudku rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. listopadu 2009, č. j. 69 Co 104/2009-376, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II., III., IV. a V. potvrdil, ve výroku II. v tom správném znění, podle něhož „žalovaní 3) a 4) jsou povinni zdržet se stání na dobu přesahující 10 minut s motorovými vozidly, jichž jsou vlastníky nebo oprávněnými uživateli, ve společných částech budovy na pozemku v kat. úz. H., v obci a okresu O., a to ve vnitřní hale na ploše mezi garážemi, nacházejícími se v prvním nadzemním podlaží uvedené budovy, zasahující do mezigarážového příjezdového prostoru vymezeného opisem kružnice o poloměru 12,2 m počítáno od středu garážových vrat uzavírajících vstup do nebytové jednotky v budově na pozemku v katastrálním území H., v obci a okresu O.“ a výroky II. a III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podávají je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i dovolání, je účastníkům znám, spolu s vyjádřením žalobců tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam nemá, neboť je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
V rozsudku ze dne 23. prosince 2004, sp. zn. 28 Cdo 2062/2003, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek pod č. C 3192, Nejvyšší soud uvedl: „Základem právní kvalifikace zjištěných skutečností je zákon o vlastnictví bytů č. 72/1994 Sb. jako lex specialis. Jeho ustanovení §2 písm. g/ o demonstrativním výčtu společných částí domu a koneckonců i písm. c/ téhož ustanovení o nebytových prostorách (jimiž jsou i prostory již provozované zubní ordinace) pokrývají v souhrnu sklepní prostory domu; §8 odst. 1 téhož zákona pak zajišťuje, aby společné části domu byly v podílovém spoluvlastnictví vlastníků jednotek (bytů). Pro právní režim společných částí domu má však klíčovou důležitost poslední věta §3 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., podle níž není-li předmětem spoluvlastnictví jednotka, ustanovení občanského zákoníku o podílovém spoluvlastnictví se nepoužijí. Smysl tohoto ustanovení je zřejmý: jde-li o prostory nezbytně společně užívané, ale implicite i prostory s nimi funkčně propojené a představující odděleně situované příslušenství bytu ve smyslu §121 odst. 2 o. z. (samostatně užívané části sklepa), pak vůči nim nejsou možná tak radikální řešení případných konfliktů spoluvlastníků, jaká představují druhý a třetí odstavec §139 o. z. o většinovém rozhodování při hospodaření se společnou věcí, včetně nahrazení majority rozhodnutím soudu. Rozpory při užívání společných prostor musí být podrobeny především kritériu přiměřenosti (proporcionality); je třeba chránit, aby některý ze spoluvlastníků neužíval společné prostory takovým nežádoucím způsobem, který by nad míru přiměřenou poměrům ztěžoval či bránil užívání týchž prostor ostatními a eventuálně jim zamezoval nebo komplikoval využití těch souvisejících (sklepních) prostor, které užívají výlučně. Dovolací soud je zde toho názoru, že chybí-li výslovná úprava popsaného konfliktu v zákoně č. 72/1994 Sb., pak sice odvolací soud správně přisvědčil subsidiárnímu použití občanského zákoníku jako předpisu obecného, ale namístě byla spíše aplikace výkladových pravidel převzatých z §127 o omezení práv vlastníka při kontaktu s vlastníkem jiným (sousedícím), než zásad podle ustanovení §§123, 124 a 126 o vlastnické ochraně a rovnosti vlastnických práv“.
Z tohoto rozhodnutí se jasně podává, že Nejvyšší soud vyšel z toho, že tato problematika je upravena zákonem o vlastnictví bytů, který však neřeší konkrétní situaci, o kterou v řízení jde; při posouzení situace, kdy jeden z vlastníků jednotky bránil tím, že užíval společný prostory určitým způsobem, užívání prostor ostatním, vyšel z „výkladových pravidel“ převzatých z §127 odst. 1 občanského zákoníku. Nejvyšší soud tedy neaplikoval uvedené ustanovení přímo (nešlo o klasickou imisi), ale vyšel jen ze zásady, podle které by jeden vlastník neměl výkonem svého práva nepřiměřeně rušit výkon vlastnického práva jiného. Pokud odvolací soud uvedený právní názor akceptoval a posoudil jednání žalovaných, kteří určitým způsobem užívání společných prostor nepřiměřeně ztěžují výkon práva jinému vlastníku jednotky, je jeho rozhodnutí v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
K druhé otázce nastíněné dovolateli se uvádí: Dokazování – provádění důkazů – slouží jen ke zjištění skutkového stavu. V dané věci soud ustanovil znalce proto, aby objektivně posoudil, zda je užívání společných prostor žalobci přiměřené z tohoto hlediska, zda nebrání příjezdu žalobců do jejich jednotky a realizaci jejich vlastnického práva; nepřekročil tak oprávnění dané mu v §120 odst. 3 o. s. ř. Dovolatelé sami připomínají, že právní zástupce žalobců uvedl, že by u místního šetření měl být přítomen odborník – nejlépe znalec. Pokud by tento návrh soud vyhodnotil jako návrh na provedení znaleckého posudku (viz §41 odst. 2 o. s. ř.), nešlo by o postup zjevně nesprávný. Není tu tak nic, co by mohlo založit zásadní význam napadeného rozsudku po právní stránce.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věta první a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že úspěšným žalobcům vznikly náklady dovolacího řízení představované odměnou advokáta za jejich zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání, které činí podle §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 2.925,- Kč a dále 2x paušální náhradu hotových výdajů celkem ve výši 600,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Náklady jsou zvýšeny o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % podle §137 odst. 3 o. s. ř. v částce 705,- Kč, celkem tedy činí 4.230,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1, §149 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, jsou žalobci oprávněni podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu