ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.2085.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 2085/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. M. N. , zastoupeného JUDr. Milanem Kružíkem, CSc., advokátem se sídlem v Brně, Příkop 2a, proti žalované obci Vranov , se sídlem úřadu ve Vranově 20, IČ 00282855, zastoupené JUDr. Bc. Martinem Kulhánkem, Ph.D., se sídlem v Brně, Příkop 8, o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 8 C 29/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. října 2007, č. j. 16 Co 127/2006-56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.616,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalované JUDr. Bc. Martina Kulhánka, Ph.D.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. prosince 2005, č. j. 8 C 29/2005-36, zamítl návrh, „jímž se žalobce domáhá vydání rozsudku, kterým by soud zřídil ve prospěch žalobce a každého dalšího vlastníka nemovitostí – domu č. p. 189 na pozemku parc. č. st. 201 a pozemku parc. č. 69/2 – zahrada, zapsaných na listu vlastnictví č. 289 pro obec a katastrální území V. u B. u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, pracoviště Brno-venkov – právo odpovídající věcnému břemeni chůze a průjezdu přes pozemky parc. č. 73/2 – trvalý trávní porost a parc. č. 73/3 – trvalý trávní porost včetně parkování vozidla na pozemku parc. č. 73/2, zapsané na listu vlastnictví č. 1 pro obec a katastrální území V. u B. u téhož katastrálního úřadu“; dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 17. října 2007, č. j. 16 Co 127/2006-56, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází přitom z §243c odst. 2 o. s. ř., který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Při zřizování nezbytné cesty je třeba dbát, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co možno nejméně. Má-li vlastník stavby možnost zřídit přístup ke stavbě jinak, bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, nelze právo věcného břemene cesty zřídit (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3678). Skutečnost, že přístup zřízený přes cizí pozemek na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni by byl pro žalobce pohodlnější, resp. výhodnější, nebo že by se obešel bez stavebních úprav, není významná (R 4/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Věcné břemeno cesty podle §151o odst. 3 obč. zák. nelze zřídit, může-li si vlastník stavby zajistit přístup ke stavbě z veřejné komunikace (R 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Lze stále vycházet z rozhodnutí býv. ČSR Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 1921, sp. zn. R I 209/21: „Nezbytnou cestu lze požadovat jen pro pozemek, jenž nadobro postrádá nutného spojení. Občasný nedostatek nutného spojení nebo napravitelná vadnost veřejné cesty nestačí“.
V dané věci soud prvního stupně zamítl žalobu ze dvou důvodů; jednak proto, že žalobce má zajištěn přístup z pozemku p. č. 403/1, který je veřejnou komunikací, a také proto, že pozemky žalobce a žalovaného spolu bezprostředně nesouvisí. Uvedl, že „žalobce pouze tvrdí“, že zmíněná komunikace není v zimním období vždy sjízdná, a že řešením tohoto problému nemůže být zřízení věcného břemene (k tomu viz judikaturu citovanou shora). Dovolací soud k tomu podotýká, že právo cesty nemělo být zřízeno přes stávající cestu, ale přes pozemky kultury „travní porost“.
Pro zamítnutí žaloby postačovalo zjištění, že pozemek žalobce s veřejnou komunikací sousedí a že žalobce má na ni přístup; proto i kdyby druhý důvod pro zamítnutí nebyl dán, byl by rozsudek soudu prvního stupně věcně správný. Odvolací soud se sice více zaměřil na otázku, zda lze zřídit právo cesty i v případě, že pozemky účastníků spolu nesousedí, nicméně zmínil i skutečnost, že na pozemek žalobce je přístup z veřejné komunikace a také „pro stručnost“ odkázal na správná skutková a právní zjištění soudu prvního stupně. Proto se dovolací soud již nemusel zabývat otázkou, zda další důvody pro zamítnutí žaloby jsou správné.
Pokud žalobce odkazuje na §170 odst. 2 zákona č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění, tento zákon takové ustanovení nemá. Dovolatel má zřejmě na mysli §170 stavebního zákona č. 183/2006 Sb., umožňujícího zřízení věcného břemene v jiném rozsahu, než §151o odst. 3 obč. zák.; toto ustanovení se ovšem týká vyvlastnění ve správním řízení a soud k němu nemůže přihlížet.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a úspěšná žalovaná má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jí vznikly a představují odměnu advokáta za její právní zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Činí podle §7 písm. f), §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 1.880,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 2.180,- Kč a náhradu 20 % daně z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 436,- Kč, celkem tedy 2.616,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1 a §149 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, je žalovaná oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 3. května 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu
Z