ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2114.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2114/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Marie Švejnohové, bytem v P., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1) M. J., 2) M. K., a 3) J. K., zastoupeným advokátkou, o určení existence věcného břemene práva chůze a jízdy, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 16 C 110/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2005, č. j. 22 Co 82/2005-429, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. D. Ř.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. srpna 2004, č. j. 16 C 110/2001-387, zamítl žalobu na určení, že existuje věcné břemeno chůze a jízdy v blíže stanoveném rozsahu podle geometrického plánu Ing. E. S. z 10. 3. 2003, č. 3486-6/2003, a to ad 1. ve prospěch vlastníků pozemku stavební parc. č. 274 a budovy č. p. 120 stojící na stavební parc. č. 274, zapsaných u Katastrálního úřadu pro S. kraj, katastrální pracoviště P., na LV č. 554, přes služební pozemek stavební parc. č. 273, zapsaný tamtéž na LV č. 227, ad 2. ve prospěch vlastníků pozemku stavební parc. č. 275 a budovy č. p. 120b stojící na stavební parc. č. 275, zapsaných tamtéž na LV č. 554, přes služební pozemek stavební parc. č. 273, zapsaný tamtéž na LV č. 227, a ad 3. ve prospěch vlastníků pozemku stavební parc. č. 276 a budovy č. p. 120a stojící na stavební parc. č. 276, zapsaných tamtéž na LV č. 554, přes služební pozemek stavební parc. č. 273, zapsaný tamtéž na LV č. 227. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí nemovitostí zapsaných na LV č. 554, žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí zapsaných na LV č. 227, a to domu č. p. 118 a stavební parc. č. 273. Trhovou smlouvou z 22. 1. 1871 převedli J. a L. M., v té době vlastníci domů č. p. 180 (nyní p. č. 118) a č. p. 625 (nyní č. p. 120a a 120b), dům č. p. 625 včetně pozemku k němu náležejícího na A. a J. L. a současně zřídili právo služebnosti ve prospěch vlastníků domu č. p. 625, spočívající ve svobodném vjezdu, výjezdu, vchodu a východu společnou cestou z domu č. p. 625 okolo domu č. p. 180 v P. v délce 21 sáhů a v šířce 1 sáhu s tím, že kupující budou tuto cestu společně s prodávajícími spravovati a na správu stejným dílem přispívati. Tato smlouva byla vložena do staré pozemkové knihy 23. 5. 1871 a byla potvrzena její účinnost. Služebnost nebyla zapsána do veřejných knih, později ani do pozemkové knihy a není vedena ani v katastru nemovitostí. Trhovou smlouvou z 15. 1. 1865 prodali J. a L. M. V. a Marii S. dům č. p. 624 (nyní č. p. 119), v jejichž prospěch byla zřízena svobodná cesta okolo domu č. p. 180 v P. v šířce 1 sáhu. K datu 31. 1. 1893 byla stará pozemková kniha uzavřena a byl z ní pořízen výtah, z něhož vyplývá, že dům č. p. 180 je zatížen věcným břemenem společné cesty ve prospěch domů č. p. 624 a 625. O neknihovní služebnosti jízdy a chůze přes pozemky parc. č. 954 a 958 v P. se hovoří v trhové smlouvě ze 4. 10. 1927, kterou nabyli vlastnictví domu č. p. 120a se stavební parc. č. 959/1 právní předchůdci žalobkyně J. a M. Ž. Trhovou smlouvou z 25. 9. 1929, kterou právní předchůdci žalovaných nabyli do vlastnictví dům č. p. 118 spolu se stavební parc. č. 273 (dříve dům č. p. 180 a pozemek parc. š. 954), vzali nabyvatelé na vědomí, že obyvatelé domu č. p. 119, 120a a 120b mají zřízeno právo služebnosti chůze společnými vraty. Soud prvního stupně zamítl žalobu z důvodu, že žalobkyně neprokázala dobrou víru k výkonu práva chůze a jízdy přes pozemek žalovaných, vycházela jen z tvrzení jejích právních předchůdců, že jim právo chůze náleželo, aniž by takové právo měla podloženo titulem.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 19. dubna 2005, č. j. 22 Co 82/2005-429, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, „že existuje věcné břemeno práva chůze a jízdy ve prospěch vlastníků pozemku č. 274 a vlastníků budovy č. p. 119, stojící na pozemku č. 274, nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální pracoviště P., na LV č. 554, přes služební pozemek č. 273, zapsaný u Katastrálního úřadu pro s. kraj, Katastrální pracoviště P., na LV č. 227. Rozsah věcného břemene práva chůze a jízdy, které jsou vlastníci služebního pozemku č. 273 povinni strpět, je popsán v geometrickém plánu č. 3862-18/2005 vyhotoveném Ing. E. S. dne 16. 3. 2005, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, a spočívá v právu vlastníků panujících nemovitostí užívat cestu v šíři 1,896 m vyznačenou v citovaném geometrickém plánu přes služební pozemek č. 273 k chůzi a k jízdě tam a zpět“, … „že existuje věcné břemeno práva chůze a jízdy ve prospěch vlastníků pozemku č. 275 a vlastníků budovy č. p. 120b, stojící na pozemku č. 275, nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální pracoviště P., na LV č. 554, přes služební pozemek č. 273, zapsaný u Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální pracoviště P., na LV č. 227. Rozsah věcného břemene práva chůze a jízdy, které jsou vlastníci služebního pozemku č. 273 povinni strpět, je popsán v geometrickém plánu č. 3862-18/2005 vyhotoveném Ing. E. S. dne 16. 3. 2005, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, a spočívá v právu vlastníků panujících nemovitostí užívat cestu v šíři 1,896 m vyznačenou v citovaném geometrickém plánu přes služební pozemek č. 273 k chůzi a k jízdě tam a zpět“, … že existuje věcné břemeno práva chůze a jízdy ve prospěch vlastníků pozemku č. 276 a vlastníků budovy č. p. 120a, stojící na pozemku č. 276, nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální pracoviště P., na LV č. 554, přes služební pozemek č. 273, zapsaný u Katastrálního úřadu pro s. kraj, Katastrální pracoviště P., na LV č. 227. Rozsah věcného břemene práva chůze a jízdy, které jsou vlastníci služebního pozemku č. 273 povinni strpět, je popsán v geometrickém plánu č. 3862-18/2005 vyhotoveném Ing. E. S. dne 16. 3. 2005, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, a spočívá v právu vlastníků panujících nemovitostí užívat cestu v šíři 1,896 m vyznačenou v citovaném geometrickém plánu přes služební pozemek č. 273 k chůzi a k jízdě tam a zpět“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a uvedl, že v řízení bylo dále zjištěno, že nemovitosti žalobkyně jsou z veřejné cesty přístupné pouze přes pozemek žalovaných parc. č. 273. Dne 1. srpna 1927 byla uzavřena mezi prodávající A. N. a kupující R. D. trhová smlouva, jejímž předmětem byl převod již rozděleného domu č. p. 120b se stavební parc. č. 959/2. Touto trhovou smlouvou byla zřízena další služebnost chůze a jízdy po pruhu v šíři jednoho sáhu přes jihovýchodní cíp služebné stavební parc. č. 959/1 na stavební parc. č. kat 948 (správně mělo být uvedeno 958) v P., po níž již vede stávající cesta do H. ulice a směrem opačným. Z výpovědí svědků J. a B. K., A. K., R. M., J. L. st. a J. L. ml. bylo zjištěno, že všichni svědkové vykonávali právo jízdy přes pozemek žalovaných bez jakéhokoliv omezení. Žalobkyně byla v dobré víře, že existuje věcné břemeno chůze a jízdy přes pozemek žalovaných, neboť její prarodiče říkali, že existuje nějaký zápis o zřízení tohoto věcného břemene. Odvolací soud dospěl k závěru, že účastníci jsou věcně legitimováni a že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Otázku vydržení předmětného věcného břemene odvolací soud posuzoval podle občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb., platném do 31. 12. 1991. Setrval na právním názoru vysloveném v usnesení, jímž zrušil dřívější rozsudek soudu prvního stupně, „že ačkoliv se žalobkyně domáhá určení existence jednoho věcného břemene, a to práva chůze a jízdy, může být v projednávané věci úspěšná, jen pokud prokáže, že současně vydržela dvě dílčí oprávnění jednoho věcného břemene, a to právo chůze i právo jízdy přes služební pozemek žalovaných“. Na podkladě skutkových zjištění odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně vykonávala právo odpovídající věcnému břemeni chůze a jízdy k jejím nemovitostem přes pozemek žalovaných v dobré víře. Dobrou víru o existenci věcného břemene práva chůze a jízdy ve prospěch domu č. p. 119 opírala o tvrzení svých prarodičů, kteří zde odkazovali na listiny, jež byly v průběhu řízení dohledány a z nichž vyplývá, že „dům č. p. 180 byl zatížen věcným břemenem společné cesty ve prospěch č. p. 624, nyní domu č. p. 119“. Pokud jde o věcné břemeno spočívající v právu chůze a jízdy k domům č. p. 120a a č. p. 120b, mohla se žalobkyně s ohledem na kupní smlouvu z 22. 1. 1871, kterou měla k dispozici v době, kdy označené domy nabyla do vlastnictví, domnívat, že jí toto právo náleží. Předmětné právo odpovídající věcnému břemeni vykonávala po dobu deseti let (§135a odst. 1 ObčZ ve znění platném do 31. 12. 1991) a tak je nabyla vydržením, v případě domů č. p. 120a a č. p. 120b 1. 4. 1984, neboť kupní smlouva na dům č. p. 120a a pozemek parc. č. 276 nabyla účinnosti 8. 8. 1972, a rozhodnutí Státního notářství v P., podle kterého žalobkyně nabyla do vlastnictví dům č. p. 120b a pozemek parc. č. 275, je z 26. 6. 1972. Dům č. p. 119 a pozemek parc. č. 274 nabyla spolu s bývalým manželem 28. 11. 1984, při započtení oprávněné držby svých právních předchůdců nabyla předmětné věcné břemeno i ve vztahu k těmto nemovitostem. Rozsah věcného břemene, zakreslený v geometrickém plánu Ing. E. S. ze 16. 3. 2005, který je nedílnou součástí rozhodnutí odvolacího soudu, jehož šíře pro zjednodušení činí 1,9 m, odpovídá dřívějším titulum, které uvažovaly s šíří 1 sáhu (1,896 m). Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně s ohledem na připuštěnou změnu návrhu podle geometrického plánu Ing. E. S. ze 16. 3. 2005, zatímco soud prvního stupně při vymezení věcného břemene vycházel z geometrického plánu Ing. E. S. z 10. 3. 2003.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítají, že „pokud se nabyvatel nemovitosti spokojí s pouhým ústním sdělením převodce, že s vlastnictvím nemovitostí je spojeno právo odpovídající věcnému břemenu, aniž tato okolnost je uvedena ve smlouvě o převodu nemovitostí a nabyvatel se o existenci tohoto práva nepřesvědčí, nemůže být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu toto právo náleží, neboť při normální opatrnosti, kterou lze po něm požadovat, by si existenci tohoto práva, případně právního titulu, který měl za následek jeho vznik, ověřil“. V daném případě právo chůze a jízdy nebylo v minulosti zapsáno ve veřejných knihách, což znamená, že mělo pouze obligační povahu, nikoli povahu věcného břemene. O neknihovní služebnosti jízdy a chůze přes stavební parc. č. 954 a 958 v P. jako statky služební se hovoří i v trhové smlouvě ze 4. 10. 1927. Žalobkyně neprokázala, že by ona či její právní předchůdci byli v dobré víře odpovídající dvěma dílčím oprávněním jednoho věcného břemene, tj. práva chůze i práva jízdy po pozemku žalovaných. Právní předchůdci žalobkyně a žalobkyně sama vykonávali dílčí oprávnění – právo chůze v dobré víře, vyplývající z trhové smlouvy z 25. 9. 1929, kterou právní předchůdci žalovaných nabyli dům č. p. 118 a pozemek parc. č. 954. Tato trhová smlouva, která se v žádném případě nezmiňuje o služebnosti jízdy společnými vraty, byla předmětem řízení u knihovního soudu, rozhodnutí soudu tehdejší vlastník domů čp. 119, 120a a 120b, právní předchůdce žalobkyně pan H., vzal na vědomí a s jejím obsahem musel být srozuměn. Tato skutečnost vylučuje existenci dobré víry žalobkyně a jejích právních předchůdců ohledně oprávnění z práva jízdy. Žalobkyně neunesla důkazní břemeno a neprokázala, kdy vzniklo věcné břemeno práva chůze a jízdy k jednotlivým domům, jež se nyní nacházejí ve vlastnictví žalobkyně. Neknihovní služebnost zřízená v roce 1871 s obligační povahou nemůže být transformována ve věcné břemeno práva chůze a jízdy, zahrnující rovněž jízdu motorovými vozidly. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřují v tom, že odvolací soud použil jednotku 1 rakouského sáhu, který byl metrickou konvencí v Rakousku definován délkou 1,89648 m, místo aby použil jednotku 1 sáhu obecně, který byl v roce 1764 stanoven délkou 1,778 m. V doplnění dovolání dále uvedli, že rozhodnutím Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v P. z 5. 9. 2005, čj. O-62/476/2005/Nov, bylo jako nepřípustné zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Katastrálního úřadu pro S. kraj, jímž nebylo vyhověno jejímu návrhu na zápis předmětného věcného břemene do katastru nemovitostí. Z odůvodnění rozhodnutí z 5. 9. 2005 vyplývá, že věcné břemeno nebylo zapsáno ve veřejných knihách. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání. Poukázala na to, že předložila soudu výpisy z veřejné knihy „Liber contractuum Nro. VIII“, dokládající zápis služebnosti podle trhové smlouvy z 22. 1. 1871 pro domy č. p. 120a a 120b v H. ulici v P., a zároveň předložila i výpis o služebnosti přes pozemek žalovaných i pro dům č. p. 119 tamtéž. Tato služebnost má charakter služebnosti knihovní. Práva a povinnosti založené trhovou smlouvou z 22. 1. 1871 nemohou být změněny smlouvami ze 4. 10. 1927 a 25. 9. 1929. Platná právní úprava v dané době nepředpokládala přepis existujících služebností z původních veřejných knih do nové pozemkové knihy vzniklé v roce 1872. Pokud jde o posouzení dobré víry žalobkyně, zcela se ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu. Námitku žalovaných, týkající se délky 1 sáhu, považuje za účelovou. Odkázala na geometrický plán Ing. E. S. z 10. 2. 2003, vypracovaný již v prvním řízení před soudem prvního stupně, v němž se uvádí, že 1 sáh podle trhové smlouvy z 22. 1. 1871 odpovídá rakouskému sáhu, tj. 1,896 m. Byla-li trhová smlouva z 22. 1. 1871 uzavřena v době Rakouska-Uherská, je logické, že se používá rakouský sáh. K rozhodnutí z 5. 9. 2005 uvedla, že v jeho odůvodnění se konstatuje, že odvolání žalobkyně bylo zamítnuto, jelikož nedoložila předloženými listinami, že tato služebnost byla zapsaná ve veřejných knihách. Pokud správní orgán v tomto rozhodnutí odkazoval na zákon č. 95/1871 ř. z., který nabyl účinnosti 15. 2. 1872, pak tento zákon se nemohl vztahovat na provádění zápisu 10. 4. 1871 trhové smlouvy z 22. 1. 1871, neboť v té době neexistoval.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami včas a že je přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle §242 odst. 3 věta druhá OSŘ je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatelé namítli jako vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že odvolací soud použil jednotku 1 rakouského sáhu definovanou metrickou konvencí v Rakousku délkou 1,89648 m, místo toho, aby použil jednotku 1 sáhu obecně, který byl v roce 1764 stanoven délkou 1,778 m. Otázku velikosti 1 sáhu jako délkové míry v roce 1871 na území Čech dovolatelé nastolili až v dovolacím řízení. S ohledem na ustanovení §241a odst. 4 OSŘ, podle kterého v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé, dovolací soud nemohl k této námitce přihlížet. Stejně tak nemohl nijak přihlížet ani k rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v P., č. j. O-62/476/2005/Nov, které bylo vydáno až po rozsudku odvolacího soudu 5. 9. 2005.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b ), §229 odst. 3 OSŘ ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud nezjistil.
Právním úvahám odvolacího soudu, kterými řešil otázku vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni žalobkyní, nelze upřít opodstatněnost. Tyto úvahy mají oporu ve skutkových zjištěních, jejichž správnost dovolatelé ani nenapadli, neboť neuplatnili dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 OSŘ, tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací soud pak posuzoval správnost právního posouzení věci odvolacím soudem jen v intencích dovolacích námitek žalovaných – nemohl se proto zabývat např. ani možností nabytí práva cesty již některým z právních předchůdců žalobkyně.
Předně k námitce nedostatku právního titulu k držbě práva: Oprávněná držba věcného práva žalobkyně odpovídajícího deklarovaným věcným břemenům oporu v existujícím titulu držby ke všem sporným nemovitostem má. Tento titul představují převodní smlouvy týkající se všech nemovitostí ve vlastnictví žalobkyně, které označila v žalobním návrhu. Jde o převodní smlouvy z 22. 1. 1871, 31. 1. 1893, 1. 8. 1927 a 4. 10. 1927. Ve všech těchto smlouvách se píše nejen o právu chůze, ale i o právu jízdy či vjezdu a výjezdu, popř. o právu svobodné cesty.
Pokud se v některé z uvedených smluv uvádí, že uvedená práva jsou „neknihovní“, jde o termín, kterému při nedostatku jiného vysvětlení nelze rozumět jinak, než že jde o práva, která dosud nebyla vložena do pozemkové knihy a nenabyla tak účinnosti ve smyslu §481 OZO. Přitom tehdejší knihovní zákon, tj. zákon č. 95/1871 ř. z., žádnou lhůtu, do kdy by mělo být sjednané právo zapisované do pozemkových knih také tam zapsáno, nestanovil. Text uvedených smluv pak odvolací soud správně interpretoval tak, že nejde o práva omezená na určitou osobu, ale o práva každého vlastníka panujících nemovitostí. Okolnost, že šlo o tzv. neknihovní práva, mohla mít význam z hlediska dobré víry právních předchůdců žalobkyně, kteří uvedené smlouvy uzavírali a kteří s ohledem na tehdejší úpravu knihovního práva v dobré víře z hlediska objektivního být nemohli. Žalobkyně, která nabyla vlastnictví panujících nemovitostí až na základě dalších právních úkonů, v nichž se o právu cesty nic neuvádělo, všechny předpoklady vydržení práva cesty splňovala. Měla totiž přinejmenším povědomí, že právo cesty, vykonávané chůzí i jízdou od doby, kam jí paměť sahala, vyplývá ze smluv uzavřených ve vzdálené minulosti jejími právními předchůdci s právními předchůdci žalovaných. Takové smlouvy skutečně existovaly a výkon tohoto práva cesty byl nerušený po celou dobu nezbytnou pro vydržení – žalovaní se během vydržecí doby proti tomuto výkonu nijak neohradili. Žalobkyně se tedy oprávněně domnívala, že jí sporná práva cesty k pozemku služebnímu náleží. Ostatně stejně jako pro vydržení věci podle okolností postačí nabývací titul, který je neplatný nebo dokonce domnělý, právo odpovídající věcnému břemeni může být vydrženo na základě právního titulu, který bez dalšího sjednaná práva a povinnosti nezakládá, ale obecně vzato je způsobilý je založit. V tomto ohledu a k další z námitek dovolatelů lze ještě poznamenat, že žalobkyně nemusela prokazovat, kdy vlastně sporné věcné břemeno vzniklo, neboť spornou otázkou bylo a je, zda právo odpovídající věcnému břemeni vydržela či nikoli. Držitel práva může logicky vydržet jen právo, které mu dosud nevzniklo.
Pokud dovolatelé namítali, že v převodní smlouvě z 26. 9. 1929 se píše pouze o právu služebnosti chůze, nikoli již o právu jízdy, dovolací soud poznamenává, že uvedenou smlouvou se převáděl pozemek služebný (č. parc. 273, dříve č. 954). Vlastník takového pozemku jako subjekt z věcného břemene zavázaný nemůže při jeho převodu na třetí osobu právně relevantně omezovat věcné břemeno spojené s převáděným pozemkem. Proto pro řešení sporné právní otázky byl právně významný jen obsah nabývacích titulů k nemovitostem panujícím.
K námitkám dovolatelů, že v pozdějších nabývacích titulech k nemovitostem panujícím nebylo právo cesty přes služebný pozemek zmíněno, lze naopak poznamenat, že pokud se při převodu nemovitosti panující nijak nezmíní existující právo odpovídající věcnému břemeni a spojené s převáděnou nemovitostí (nikoli jen s osobou určitého vlastníka), nic to nemění na skutečnosti, že toto právo pro svoji věcnou povahu bez dalšího přechází na nabyvatele panující nemovitosti. Jestliže totiž toto právo jednou vzniklo a váže se k nemovitosti (nikoli k oprávněné osobě), trvá a přechází na nabyvatele této nemovitosti, i když v převodní smlouvě se o tom nic nepraví. Nebylo-li tedy právo cesty v právních titulech, jimiž žalobkyně nabyla vlastnictví ke sporným nemovitostem, uvedeno, není to z hlediska hodnocení její dobré víry podstatné.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud věc posoudil po právní stránce správně. Proto je správný i dovoláním napadený rozsudek a dovolání muselo být podle §243b odst. 2 OSŘ zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobkyni představují odměnu advokátky za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 5 000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. května 2006
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu