ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.213.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 213/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně O. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. P., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 110/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. září 2003, č. j. 10 Co 494/2003-565 , takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. J. L.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech (dále „soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. srpna 2001, č. j. 8 C 110/98-338, vypořádal společné jmění účastníků tak, že pod bodem I. výroku přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně zařízení do ložnice, jídelní porcelánovou soupravu s cibulovým vzorem a soupravu nerez příborů pro šest osob, vše v ceně 11 990,- Kč. Pod bodem II. do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal zařízení kuchyně včetně mrazničky, zařízení obývacího pokoje a předsíně, vše v ceně 36 350,- Kč. Do výlučného vlastnictví žalovaného dále přikázal částku 190 000,- Kč z prodeje osobního automobilu zn. Toyota Corolla, částku 195 000,- Kč z prodeje automobilu zn. Fiat Ducato, částku 100 000,- Kč z prodeje zahrady, obecnou hodnotu bytové jednotky č. 9 v domě č. p. 355/IV v T. ulici v K. v částce 610 000,- Kč, obecnou hodnotu garáže řadové na stavební parc. č. 2600/14 v kat. území K., obec K., v částce 130 170,- Kč a zisk ze společných úspor ve výši 250 000,- Kč, celkem 1 511 520,- Kč. Pod bodem III. žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání podílu ze společného jmění manželů částku 749 765,- Kč, a pod bodem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Plni jako soud odvolací k odvolání žalovaného usnesením ze dne 20. května 2002, č. j. 10 Co 231/2002-382, rozsudek soudu prvního stupně z 28. srpna 2001 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud zaujal právní názor, že společný majetek účastníků je třeba vypořádat jako jejich zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví s ohledem na to, že rozsudek o rozvodu manželství účastníků nabyl právní moci 18. 9. 1995, tj. před novelou zákona o rodině a občanského zákoníku provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. Rozhodnutí soudu prvního stupně pokud jde o přikázání věcí, tvořících zařízení bytu, žalovanému, jakož i určení tržní hodnoty družstevního bytu a garáže a dále úspor žalovanému, odvolací soud považoval za správné. Aniž by vyslovil závazný právní názor, uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval tvrzeními žalovaného, pokud na nich setrvá, že žalobkyně při odchodu z bytu odvezla některé věci, dále otázkou výše kupní ceny za prodej zahrady, která podle tvrzení obou účastníků byla prodána za 150 000,- Kč, zatímco soud prvního stupně uvažoval s částkou 100 000,- Kč, a konečně charakterem společného hospodaření účastníků pro posouzení, zda lze kupní ceny za zahradu a oba automobily připočíst v plné výši jen žalovanému.
Soud prvního stupně po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 29. 4. 2003, č. j. 8 C 110/98-542, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků tak, že pod bodem I. přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně vedle věcí jí přikázaných dřívějším rozsudkem soudu prvního stupně dále proutěný koš a ozdobné sklo, vše v ceně 14 490,- Kč. Pod bodem II. přikázal žalovanému tytéž věci jako dřívějším rozsudkem v ceně 36 350,- Kč a dále částku 190 000,- z prodeje osobního automobilu zn. Toyota Corolla, částku 200 000,- Kč z prodeje automobilu zn. Fiat Ducato, částku 150 000,- z prodeje zahrady, obecnou cenu bytu v částce 610 000,- Kč, obecnou cenu garáže v částce 70 170,- Kč, zisk ze společných úspor v částce 250 000,- Kč, zisk z prodeje cenných papírů T. ve výši 30 000,- Kč a částku 10 000,- ze stavebního spoření, vše ve výši 1 546 520,- Kč. Pod bodem III. žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví částku 766 015,- Kč. Pod bodem IV. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně s odkazem i na skutková zjištění učiněná ve svém dřívějším rozsudku mj. zjistil, že manželství účastníků, uzavřené 26. 3. 1983, zaniklo rozvodem 18. 9. 1995. K dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví mezi účastníky nedošlo. Do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků patří věci movité (vybavení bytu), které učinil předmětem vypořádání, a to v cenách stanovených znalcem B. N., vyjma proutěného koše, kdy vyšel z ceny, za kterou žalobkyně koš prodala, a ozdobného skla, jehož cenu soud stanovil volnou úvahou. Osobní automobil zn. Toyota Corolla koupil žalovaný 4. 12. 1992 v SRN a rozhodnutím dopravního inspektorátu Okresního ředitelství policie ČR v K. z 24. 3. 1993 automobil vyhověl technické způsobilosti motorového vozidla. Kupní smlouvou uzavřenou mezi žalovaným jako prodávajícím a společností F., zastoupenou jednatelem J. S., žalovaný prodal osobní automobil zn. Toyota Corolla za částku 190 000,- Kč, kterou si ponechal. „Dodatek ke kupní smlouvě ze dne 17. 12. 1994“ předložený žalovaným, podle kterého se účastníci smlouvy měli dohodnout na snížení kupní ceny prodávaného automobilu na částku 125 000,- Kč, soud považoval za nevěrohodný doklad, když z písemného vyjádření J. S. zjistil, že veškeré doklady k uvedenému vozidlu předal soudu, žádné další nemá a ani neví „že by byly vytvořeny“, přičemž podpis kupujícího na dodatku shledal odlišným od podpisu na kupní smlouvě. Žalovaný dále koupil 10. 6. 1993 osobní automobil zn. Fiat Ducato, který 14. 11. 1995 prodal F. Z., K 2. Prodejem zahrady, která patřila do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, žalovaný získal částku 150 000,- Kč. Za trvání manželství účastníků došlo se souhlasem družstva a na podkladě stavebního povolení z 20. 4. 1993 k rozšíření bytu účastníků, sestávajícího z kuchyně a dvou pokojů s příslušenstvím, o dva pokoje vybudované v půdním prostoru domu. Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ve věci sp. zn. 6 C 79/95, který nabyl právní moci 24. 1. 1998 bylo zrušeno právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 9 v domě 355/IV v K., sestávajícímu z kuchyně, čtyř pokojů a příslušenství, a nájemcem bytu se stal žalovaný. Podle znaleckého posudku V. Ř. činí obvyklá cena tohoto bytu 610 000,- Kč. Garáž koupil žalovaný za trvání manželství v dražbě, na jejíž zaplacení použil částku 60 000,- Kč, získanou darem od rodičů, kterou soud zohlednil při vypořádání. Obvyklá cena garáže podle znaleckého posudku činí 130 170,- Kč. Soud prvního stupně proto vedle věci movitých přikázal žalovanému částky, které získal prodejem osobních automobilů a zahrady, a vypořádal ceny bytu a garáže. Pokud jde o společné úspory dospěl soud ve smyslu §132 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) k závěru, že žalovaný ze společných úspor získal minimálně částku 250 000,- Kč. Vycházel z toho, že za trvání manželství účastníků bylo vedeno několik účtů u peněžních ústavů v ČR a SRN, na nichž docházelo k velmi nepřehlednému pohybu, a že to byl žalovaný, který o finančních záležitostech rozhodoval sám, o čemž svědčí i skutečnost, že teprve podáním doručeným soudu 20. 11. 2002 žádal, aby soud do bezpodílového spoluvlastnictví zahrnul vklady do fondů T. a spol. a C. P. G., a. s., do nichž vložil částku 227 000,- Kč. S ohledem na to, že žalovaný certifikáty předložil až v době, kdy fondy T. jsou v likvidaci, a na výpověď svědka K., soud prvního stupně uvěřil žalobkyni, že o těchto fondech, ani o finančních prostředcích do nich vložených, nevěděla. Podle soudu prvního stupně nakládal žalovaný se společnými prostředky podle svého uvážení. V době, kdy pracoval v Německu, měl velkou spotřebu a netajil se tím, že když vydělával 30 000,- Kč měsíčně, že si mohl také utratit to, co chtěl. K tíži žalovaného započetl dále částku 30 000,- Kč získanou z prodeje cenných papírů a částku 10 000,- Kč získanou stavebním spořením.
Odvolací soud k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 22. září 2003, č. j. 10 Co 494/2003-565, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I., II. a III. potvrdil. Dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud konstatoval, že se soud prvního stupně snažil co nejpečlivěji vypořádat s rozsahem masy zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. Vypořádání věcí movitých považoval za spravedlivé. Pokud jde o věci, které byly mezi účastníky sporné a které byly údajně žalobkyní z bytu odneseny, uvedl, že žalovanému se nepodařilo tyto věci identifikovat tak, aby se staly předmětem výkonu rozhodnutí. Žalovaný zůstal také osamocen se svým tvrzením o výlučném vlastnictví věcí, např. obrazu malíře Z. Důkaz k tomu nenavrhl. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně s ohledem na důkazy provedené v řízení o rozvod manželství účastníků a o východu a výživu dvery účastníků, jakož i výpověď svědkyně K., správně uvažoval o vypořádání kupních cen za prodej aut a zahrady, když je zařadil do společné hodnoty bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, neboť byly převzaty v hotovosti žalovaným a nebyly dány k dispozici žalobkyni. Totéž se týká úspor ve výši 250 000,- Kč, které byly vybrány žalovaným, aniž by byly dány ke společné spotřebě, dále částky 30 000,- Kč získané žalovaným výplatou cenných papírů fondu T. G. a částky 10 000,-Kč, kterou žalovaný získal výplatou stavebního spoření. Souhlasil s tím, že soud prvního stupně zohlednil dar žalovanému od rodičů na zakoupení garáže a při vypořádání vycházel z tržní ceny družstevního bytu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítá, že soudy důsledně nezjišťovaly, co patří do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, vycházely ze skutkového stavu, který akceptoval tvrzení žalobkyně, a provedly vypořádání i věcí, které nebyly předmětem bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. Konkrétně účastníci nikdy nevlastnili mrazničku, skříně s nástavci. Pominul věci, které zůstaly v držení žalobkyně – broušené sklo, ozdobný a dekorativní porcelán, obraz Květina ve váze a obraz Švihovský hrad, který byl darován jen žalovanému. Soudy nepřihlédly ani k pohledávkám a dluhům, které sice do bezpodílového spoluvlastnictví nepatří, ale pokud vznikly za trvání manželství, nelze je ponechat stranou. Do společného majetku započetly finanční prostředky získané prodejem zahrady a automobilů tak, jako by je výlučně získal žalovaný, přestože k prodejům došlo za trvání manželství, v případě zahrady více než dva roky před rozvodem manželství, u automobilu zn. Fiat Ducato téměř dva roky a automobilu zn. Toyota Corolla devět měsíců. Soudy nevzaly v úvahu tvrzení žalovaného, že k nákupu automobilu zn. Fiat Ducato byly použity půjčky od Ing. L. T. a A. F. a že prostředky získané prodejem vozidel byly spotřebovány za trvání manželství, ani to žalobkyně sama uvedla, že vozidlo zn. Toyota Corolla bylo prodáno za částku 120 000,- Kč, která odpovídá ceně po poskytnuté slevě z kupní ceny. Pokud jde o úspory namítá, že účet u S. B. vůbec neexistoval, dva účty u I., a. s., a jeden u K. b., a. s., byly zrušeny v rozmezí jednoho roku až více jak dva roky před rozvodem manželství, a na účtu u K. b., a. s., byla ke dni rozvodu částka 1 400,- Kč. Finanční prostředky z těchto účtů byly spotřebovány za trvání manželství. Poukázal na to, že kromě běžných výdajů byly v květnu 1993 zakoupeny akcie fondu T. za 207 000,- Kč, byly zakoupeny osobní automobily zn. Fiat Ducato a Toyota Corolla za 352 000,- Kč, zahrada za 95 000,- Kč, v letech 1992 až 1995 byla vynaložena částka nejméně 150 000,- Kč na letní a zimní dovolené a 7. 3. 1995 byl uhrazen dluh ve výši 2 430,- DEM a 11 000,- Kč. Tyto skutečnosti byly v řízení prokázány. Aniž bylo prokázáno, že úspory nebyly spotřebovány, soud zřejmě dovodil (z rozsudku to ale nelze zjistit), že byly vynaloženy na osobní majetek žalovaného a tyto mu přikázal uhradit. Dále namítá, že z písemného vyhotovení rozsudku nevyplývá, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, jaké skutečnosti považuje za prokázané a které nikoliv, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a proč neprovedl další dokazování. Před soudem nebyli vyslechnuti jím navržení svědci. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání. Uvedla, že odvolací soud ve zrušujícím usnesení konstatoval neúplnost skutkových zjištění a vyslovil potřebu doplnění důkazního řízení. Právním názorem soudu nejsou pokyny k doplnění důkazního řízení, jestliže je rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno pro neúplnost skutkových zjištění. Změny v rozsudku soudu prvního stupně oproti jeho dřívějšímu rozsudku vyplynuly z doplněného dokazování a nikoli z odlišného právního názoru odvolacího soudu, jímž by byl soud prvního stupně vázán. Dovolání tedy není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ, ani podle §241a odst. 3 OSŘ.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ.
Podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Nejvyšší soud v usnesení z 5. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2944/2000, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 160, svazek 2, dovodil, že “právním názorem ve smyslu §238 odst. 1 písm. b) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. se rozumí názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popř. jak má být vyložen. Nejsou jím pokyny odvolacího soudu k doplnění důkazního řízení, popř. k odstranění nedostatků týkajících se dokazování. Mezi pozdějším rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem odvolacího soudu, který předchozí rozsudek zrušil, musí být příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor měl za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně“. Dovolací soud nemá důvod odchýlit se od závěrů vyslovených v citovaném rozhodnutí a tyto jsou zcela použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) OSŘ.
Pro posouzení toho, zda soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, je rozhodující, jak ve vztahu k dřívějšímu rozhodnutí v novém rozhodnutí v návaznosti na závazný právní názor odvolacího soudu vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti dřívějšímu rozhodnutí odlišně. Odlišností je myšlen jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků.
Odvolací soud ve zrušujícím usnesení vyslovil závazný právní názor jen ve vztahu k právnímu předpisu, který je třeba aplikovat na vypořádání společného majetku účastníků. Protože obsah ustanovení §143 a §149 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 91/1998 Sb. je ve vztahu k řešení daného sporu prakticky shodný s ustanovením §143 a §150 ObčZ před touto novelou, skutečnost, že soud prvního stupně v dřívějším rozhodnutí společný majetek účastníků vypořádal jako společné jmění manželů, zatímco v novém rozhodnutí vázán právním názorem odvolacího soudu jej vypořádal jako bezpodílové spoluvlastnictví, sama o sobě nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ. Odvolací soud zrušil dřívější rozsudek soudu prvního stupně z důvodu potřeby doplnění dokazování, aniž ve vztahu ke sporným položkám, ohledně nichž mělo být dokazování doplněno, vyslovil závazný právní názor. Pokud soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku, pak tak učinil na podkladě skutkových zjištění učiněných po doplnění dokazování, nikoli z důvodu vázanosti právním názorem vysloveným odvolacím soudem ve zrušujícím usnesení. Dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ tak není přípustné.
Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek. Dovolací soud není oprávněn přezkoumávat skutkové závěry, na nichž právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá, a je povinen z těchto skutkových závěrů vycházet.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ostatně dovolatel to ani netvrdí. Jeho dovolací námitky vytýkají odvolacímu soudu nesprávnost ve způsobu dokazování, resp. hodnocení důkazů, kdy nesprávné právní posouzení mělo být toliko důsledkem procesních pochybení. Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, jen dovolacím důvodem uvedeným v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, a je-li dovolání přípustné, též v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ. S ohledem na uvedené námitkami, týkajícími se dokazování a hodnocení důkazů, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Protože předpoklady přípustnosti dovolání nebyly naplněny ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, dovolací soud podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobkyni představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření zástupce k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle §3 odst. 1, §4 odst. 3, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 7 500,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Dovoláním byly napadeny položky v hodnotě 833 300,- Kč, z níž polovina činí 416 650,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. září 2004
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu