ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2155.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2155/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) R. K., a b) C. E. M., zastoupených advokátem, proti žalované obci V. n. D., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 112/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. května 2004, č. j. 20 Co 759/2003-128, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 5 075,- Kč k rukám JUDr. M. P.
Odůvodnění:
Žalobci, se domáhali, aby soud určil, že níže uvedené nemovitosti jsou součástí dědictví po P. K.; tyto nemovitosti byly sice konfiskovány podle dekretů prezidenta republiky, pro tuto konfiskaci však nebyly podmínky.
Okresní soud ve Znojmě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. května 2003, č. j. 6 C 112/2001-104, určil, že „budova č. p. 304, umístěná na pozemcích parc. č. st. 328/1 a st. 328/2, a pozemky parc. č. st. 328/1, parc. č. st. 328/2, parc. č. 438/5 a parc. č. 438/12 v katastrálním území V. n. D., obec V. n. D., jsou součástí dědictví po zůstavitelce paní P. K. (rozené a zesnulé Schindlerové), narozené 9. 6. 1901 v O. a zesnulé 31. 5. 1978 v K.“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že právní předchůdkyně žalobců, P. K., byla výlučnou vlastnicí shora uvedených nemovitostí. Tyto nemovitosti jí byly konfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a F. n. o. (dále jen „dekret č. 108/1945 Sb.“), jako osobě německé národnosti, ačkoliv šlo o československou státní občanku s českou národností; šlo tedy o konfiskaci nezákonnou. Nemovitosti byly podle §5 citovaného dekretu odevzdány do vlastnictví obce V. n. D.; 1. 5. 1950 je do své majetkové podstaty získalo Sdružení komunálního podniku městyse V. n. D. V době podání žaloby byly zapsány v příslušném katastru nemovitostí jako nemovitosti ve vlastnictví žalované. Námitku žalované, že vlastnické právo k nemovitostem vydržela, shledal soud prvního stupně nedůvodnou, neboť stát, který si přisvojil neprávem konfiskovaný majetek, nemohl být oprávněným subjektem pro vydržení vlastnického práva
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 4. května 2004, č. j. 20 Co 759/2003-128, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, „že se zamítá návrh žalobců na určení, že budova č. p. 304 a pozemky parc. č. 328/1, 328/2, 438/5 a 438/12 v k. ú. V. n. D., jsou součástí dědictví po zůstavitelce P. K.“, a ve výroku o náhradě nákladů řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že konfiskace majetku P. K. byla nezákonná. Konstatoval, že k zániku jejího vlastnického práva k předmětným nemovitostem došlo ze zákona, na základě dekretu č. 108/1945 Sb. a správní orgán – Okresní národní výbor ve Z. – v mezích své pravomoci ve smyslu §1 odst. 3 tohoto dekretu 27. 8. 1946 veřejnou vyhláškou a výměrem rozhodl, že podmínky pro konfiskaci majetku jmenované jsou dány. Výměr obsahoval poučení o odvolání, to však nebylo podáno, a toto rozhodnutí se tudíž stalo pravomocným a vykonatelným. Výměr pak byl podkladem pro záznam v pozemkové knize o odevzdání předmětného konfiskovaného majetku obci V. n. D. Konfiskační výměr byl tedy vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a obsahoval náležitosti předpokládané články 4 a 6 směrnice ministra vnitra č. 401/1946 Ú. l., kterými se upravuje způsob rozhodování podle §1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb. Ke státnímu občanství P. K. odvolací soud konstatoval, že Okresní národní výbor ve Z. jí rozhodnutím ze 6. 3. 1946 vydal osvědčení o národní spolehlivosti a zaslal je Ministerstvu vnitra ke schválení, ale toto rozhodnutí svým dalším výměrem z 23. 8. 1946 zrušil a žádost o vystavení osvědčení o národní spolehlivosti podle
§1 odst. 4 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské (dále jen „dekret č. 33/1945 Sb.“), zamítl, když zjistil, že se jmenovaná v době okupace dobrovolně přihlásila k německé národnosti a stala se členkou spolku německých žen. Proti tomuto výměru sice P. K. podala odvolání, ale v řízení o úpravě státního občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb. bylo zjištěno, že jmenovaná byla odsunuta do N. Odvolací soud uzavřel, že konfiskace majetku P. K. byla provedena řádně a návrh na určení, že jmenovaná byla ke dni svého úmrtí vlastnicí předmětných nemovitostí a že tyto nemovitosti patří do dědictví po ní, zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a odůvodňují je tím, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení bylo postižena vadou, která mohla mít za následek nesprávné posouzení věci. Předně připomínají, že řízení podle dekretu č. 33/1945 Sb. ohledně zůstavitelky P. K. nebylo pravomocně ukončeno a jmenovaná nikdy nepozbyla československého státního občanství a byla české národnosti. K tomu v podrobnostech odkazují na §1 odst. 4 citovaného dekretu, oběžníky ministra vnitra vydané jako směrnice k provádění tohoto dekretu a na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 439/98. Pokud jde o řízení podle dekretu č. 108/1945 Sb., dovolatelé podrobně analyzují jeho jednotlivá ustanovení v konfrontaci s předmětným konfiskačním výměrem a konstatují, že z něho není zřejmé, z jakého důvodu ke konfiskaci majetku zůstavitelky vůbec došlo, když je odůvodněn jen slovy „majitel Němec“. Připomínají, že aplikaci tohoto dekretu bylo třeba vázat na splnění podmínek dekretu č. 33/1945 Sb. U konfiskačního výměru postrádají jeho řádné odůvodnění shrnující výsledky řízení a právní posouzení věci se závěry o naplnění hmotněprávních podmínek konfiskace, když z prováděcích předpisů k dekretu č. 108/1945 Sb. vyplývá, že v otázce posuzování německé národnosti byly tyto hmotněprávní podmínky shodné s podmínkami stanovenými dekretem č. 33/1945 Sb. Jde o zásadní vadu řízení, které bylo provedeno v rozporu s principem spravedlivého procesu. Dovolatelé se neztotožňují ani se závěry odvolacího soudu, týkajícími se otázky postupu správního orgánu ohledně doručení rozhodnutí - výměru o konfiskaci předmětných nemovitostí provedené veřejnou vyhláškou. Odvolací soud konstatoval, že výměr nabyl právní moci 30. 9. 1946, tento závěr však nemá oporu v provedených důkazech. Není zřejmé, k jakému okamžiku fakticky ke konfiskaci došlo, byl-li vyloučen běh lhůty k podání opravného prostředku. V této souvislosti připomínají, že veřejná vyhláška Okresního národního výboru ve Z. č. j. 26083 o konfiskaci předmětného majetku v čl. 4 stanovila, že „pouze osobám jiné národnosti než německé nebo maďarské, je-li jejich pobyt znám, jest rozhodnutí doručiti kromě doručení vyhláškou také podle platných předpisů o správním řízení“. K tomu dovolatelé uzavírají, že zůstavitelka byla české národnosti; řízení ve smyslu dekretu č. 33/1945 Sb. nebylo pravomocně ukončeno a konfiskační rozhodnutí nedoručené do vlastních rukou tedy nemohlo nabýt právní moci. Připomínají vyhlášku Ministerstva vnitra č. B-2141-14/2-46-II/2 ze 14. 2. 1946 obsahující pokyny k provedení konfiskace nepřátelského majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. s tím, že v případech, vyžádalo-li si rozhodnutí o některých osobách nebo majetkových podstatách delšího řízení, mělo být o nich rozhodováno zvlášť. V této souvislosti dovolatelé poukazují na to, že P. K. byla v rozporu s tímto pokynem odsunuta z ČSR. Jmenovaný okresní národní výbor měl v tomto případě o konfiskaci rozhodnout samostatným konfiskačním výměrem. Rozhodl ale hromadnou vyhláškou, aniž by vyčkal výsledku řízení o vydání osvědčení o národní spolehlivosti zůstavitelky. V této souvislosti dovolatelé odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 163/98. Pokud odvolací soud uzavřel, že byl při svém rozhodování vázán správním rozhodnutím o konfiskaci předmětného majetku, dovolatelé odkazují na §135 odst. 1 OSŘ, podle něhož je soud vázán pouze rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt a rozhodnutím o osobním stavu. Ostatními rozhodnutími vázán nebyl a naopak byl oprávněn otázky, o nichž příslušelo rozhodovat jinému orgánu, posoudit jako tzv. předběžnou otázku. K tomu odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2271/2003 a nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 439/98 a III. ÚS 39/95. Navrhují, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná polemizuje s názory dovolatelů; zdůrazňuje, že ke konfiskaci došlo ex lege, na základě dekretu č. 108/1945 Sb., s účinností od 30. 10. 1945, tedy ex tunc a vyhláška tehdejšího tamního okresního národního výboru a její výměr pouze deklaroval uvedenou skutečnost v aplikaci na konkrétní osoby a konkrétní majetek. Neúplnost soupisu majetku neměnila nic na skutečnosti, že byl konfiskován veškerý majetek – viz nález Ústavního soudu č. 89/1994 Sb. Konfiskace byla prováděna podle tehdy platných předpisů správního řízení a směrnice ministra vnitra č. 401/1946 Ú. l. včetně doručování rozhodnutí. K otázce přezkoumatelnosti správního rozhodnutí soudem uvádí, že žalobci při své argumentaci pomíjejí §135 odst. 2 OSŘ. Odkazuje na §1 odst. 1 bod 2 dekretu č. 108/1945 Sb. s tím, že žádný liberační důvod ve prospěch P. K. nebyl prokázán. Konstatuje, že se nelze domáhat vlastnického práva na tom, kdo vlastnictví nabyl na základě rozhodnutí F. n. o. Tvrdí, že obecný soud je vázán rozhodnutím o konfiskaci a není oprávněn je přezkoumávat. Žalovaná předmětné nemovitosti získala na základě zákona č. 172/1991 Sb., o majetku obcí, s účinností od 25. 5. 1991 a svoje vlastnické právo vydržela. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1,
§241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Podle §1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a F. n. o., konfiskuje se bez náhrady pro Československou republiku majetek nemovitý i movitý, který ke dni faktického skončení německé a maďarské okupace byl nebo ještě jest ve vlastnictví mimo jiné osob fysických národnosti německé nebo maďarské, s výjimkou osob, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem. Podle §1 odst. 4 tohoto dekretu o tom, jsou-li splněny podmínky pro konfiskaci podle tohoto dekretu, rozhoduje příslušný okresní národní výbor. Rozhodnutí lze doručiti veřejnou vyhláškou, i když nejsou splněny předpoklady §33 vládního nařízení ze dne 13. ledna 1928, č. 8 Sb., o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů (správním řízení). Z rozhodnutí okresního národního výboru lze se odvolati k zemskému národnímu výboru (na Slovensku k příslušnému orgánu Slovenské národní rady). Ministr vnitra může způsob rozhodování podle tohoto odstavce blíže upraviti směrnicemi.
K provedení citovaného dekretu vydal ministr vnitra směrnici publikovanou pod č. 401/1946 Ú. l., v jejímž čl. 4 se uvádí: „Rozhodnutí budiž doručováno zásadně veřejnou vyhláškou. Tento způsob buď použit také pro vyhlášení rozhodnutí o majetku, jehož vlastník není již znám. Pouze osobám jiné národnosti než německé nebo maďarské, je-li jejich pobyt znám, jest rozhodnutí doručiti kromě doručení vyhláškou také podle platných předpisů o správním řízení“.
Dekret č. 108/1945 Sb. nevázal konfiskaci majetku na státní občanství, ale na německou či maďarskou národnost; z jeho působnosti byly vyňaty jen ty osoby, které prokázaly, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a (zároveň) buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem. Otázka národnosti je vždy subjektivní, v českých zemích byly početné národnostní menšiny a docházelo k jejich vzájemnému míšení; proto rozhodujícím kritériem pro posouzení národnosti musí být konec konců prohlášení samotného občana. Není pochyb o tom, že P. K. se v době okupace přihlásila dobrovolně (nátlak či výhrůžky nebyly v řízení tvrzeny ani prokázány) k německé národnosti (a tudíž se stala i občankou Německé říše) a že neprokázala, že zůstala věrna Československé republice, nikdy se neprovinila proti národům českému a slovenskému a (zároveň) buď se činně zúčastnila boje za její osvobození, nebo trpěla pod nacistickým nebo fašistickým terorem. Lze podotknout, že ani její prohlášení týkající se doby okupace nebyla nerozporná; tak v žádosti o osvědčení o národní spolehlivosti z 28. 8. 1945 uváděla, že syn nebyl v Hitlerjungend, avšak poté, co ve výměru z 23. 8. 1946 bylo konstatováno, že její děti členy této organizace byly, sdělila 2. 9. 1946, že se tak stalo pod nátlakem školy. Rozhodně v řízení podle dekretu č. 108/1945 Sb. neprokázala, že by byly splněny uvedené podmínky pro vynětí z konfiskace. To, že řízení o státním občanství snad nebylo dokončeno, na věci nic nemění, neboť zde šlo o státní občanství, nikoliv o národnost či o podmínky pro konfiskaci.
Dovolací soud nesdílí ani názor, že konfiskační výměr nebyl řádně doručen. V první řadě je třeba konstatovat, že doručování upravil §1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb. tak, že postačí doručení veřejnou vyhláškou. Dekrety prezidenta republiky měly sílu zákona a nemohla by je měnit směrnice ministra vnitra, která byla pouze interním normativním aktem. Ovšem ani tato směrnice nevázala účinky dekretu vůči občanům jiné národnosti na doručení podle předpisů o správním řízení; pouze takové doručení umožňovala vedle doručení vyhláškou (viz též rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 10 Co 294/99, publikované v Soudních rozhledech č. 10/1999, ve kterém se uvádí, že osobám jiné národnosti, než německé nebo maďarské, byl-li jejich pobyt znám, bylo možno rozhodnutí doručit kromě doručení vyhláškou také podle platných právních předpisů o správním řízení). Pokud by mělo ve směrnici jít o to, že účinky konfiskačního výměru nastanou vůči některým osobám až doručením podle platných předpisů o správním řízení, nemělo by význam doručovat jim současně i veřejnou vyhláškou. Konečně lze uvést, že vzhledem k tomu, že P. K. se dobrovolně přihlásila k německé národnosti, nebylo možno ji pokládat za osobu jiné národnosti než německé, a to i ve vztahu k doručování výměru.
Nelze přisvědčit ani námitkám ohledně tvrzených vad konfiskačního výměru. V rozhodnutí publikovaném pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud uvedl: „Mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný“. V dané věci není sporu o tom, že konfiskační výměr není paaktem, byl vydán příslušným orgánem a dovolací soud též zastává názor, že doručení veřejnou vyhláškou k nabytí účinků postačovalo. Nelze tedy zkoumat, zda byly dány hmotněprávní podmínky pro jeho vydání nebo zda rozhodnutí netrpí formálními vadami, jako např. kusým odůvodněním. Ustanovení §135 OSŘ nelze chápat tak, že by soud byl oprávněn přezkoumávat hmotněprávní podmínky pro vydání konstitutivního správního rozhodnutí nebo řízení tomuto rozhodnutí předcházející či jeho formální vady; to by byl zásah do pravomoci správního orgánu (k tomu obdobně viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 114/04, publikovaný např. v ASPI pod č. 31712 –JUD). V daném případě to znamená, že pokud výměr o konfiskaci byl vydán podle §1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb. okresním národním výborem a byl doručen veřejnou vyhláškou a je z něj patrno, koho se týká, nemůže jej soud přezkoumávat z hlediska jeho náležitostí a podmínek pro jeho vydání.
Nelze tedy dospět k jinému závěru, než že nemovitosti přešly do vlastnictví státu na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Nemovitosti přešly do vlastnictví státu účinností dekretu. V souzené věci nebylo rozhodnuto o vynětí majetku z konfiskace podle §1 odst. 2 dekretu, je splněna podmínka podle §1 odst. 4 uved. dekretu, bylo vydáno rozhodnutí příslušného ONV o tom, jsou-li splněny podmínky pro konfiskaci. Toto rozhodnutí bylo možno doručovat veřejnou vyhláškou, předmětné rozhodnutí správního orgánu nabylo právní moci a již je nelze měnit; určení dne, kdy se rozhodnutí stalo pravomocným, není pro věc významné. Výměry o konfiskaci vydané v této věci byly v souladu s dekretem č. 108/1945 Sb. ze dne 25. října 1945, jakož i se směrnicí Ministerstva vnitra 401/1946 Ú. l. Na předmětný výměr nelze pohlížet jako na nicotný individuální správní akt. K vynětí majetku z konfiskace dle §2 odst. 1 dekretu nedošlo.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ tedy v posuzované věci nejsou dány. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 OSŘ).
Podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ jsou žalobci povinni žalované uhradit náklady dovolacího řízení, které představují odměnu advokáta za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. 5 000,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem 5 075,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 6. září 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.,v.r.
předseda senátu