ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.2205.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 2205/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce L. K. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu 363/10, proti žalovanému Ing. J. V. , zastoupenému JUDr. Soňou Šamalovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 37/24, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 18 C 474/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 30. listopadu 2009, č. j. 30 Co 285/2009-521, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 30. listopadu 2009, č. j. 30 Co 258/2009-521, se ve výrocích pod body I., II. a III. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud podle §142 odst. 1 občanského zákoníku („obč. zák.“) zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví účastníků k domu čp. 22 s vedlejšími stavbami a se stavebním pozemkem č. 72 v katastrálním území Ch., a k dalším nemovitostem.
Okresní soud v Liberci („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. dubna 2009, č. j. 18 C 474/97-481, výrokem pod bodem I. zrušil „podílové spoluvlastnictví žalobce a žalovaného ke st. p. č. 72, k p. p. č. 84/5 – orná půda a k p. p. č. 210 – lesní pozemek, nemovitostem zapsaným na LV č. 115 pro k. ú. Ch. u Katastrálního úřadu v Liberci“, výrokem pod bodem II. rozhodl, že „výlučným vlastníkem p. p. č. 210 – lesní pozemek a lesního porostu na něm, nemovitosti zapsané na LV č. 115 pro k. ú. Ch. u Katastrálního úřadu v Liberci, se stává žalobce“, výrokem pod bodem III. rozhodl, že „výlučným vlastníkem st. p. č. 72 a p. p. č. 84/8 – orná půda, nemovitostí zapsaných na LV č. 115 pro k. ú. Ch. u Katastrálního úřadu v Liberci, se stává žalovaný, a to podle geometrického plánu pro rozdělení pozemku Ing. P. H. z 23. 5. 2008 č. 77/2008“, výrokem pod bodem IV. rozhodl, že „výlučným vlastníkem p. p. č. 84/5 – orná půda, nemovitosti zapsané na LV č. 115 pro k. ú. Ch. u Katastrálního úřadu v Liberci, se stává žalobce, a to podle geometrického plánu pro rozdělení pozemku Ing. P. H. z 23. 5. 2008 č. 77/2008“, výrokem pod bodem V. uložil žalobci povinnost „zaplatit žalovanému 138.790,50 Kč, a to do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku“. Výrokem pod body VI. a VII. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci řízení jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, každý s podílem jedné ideální poloviny, a že nejsou ochotni ve spoluvlastnickém vztahu nadále setrvávat. Nemovitosti od listopadu 1996 užíval žalobce se svými rodiči. Dům čp. 22 včetně jeho hospodářského zázemí zanikl po požáru, který založil v průběhu řízení žalovaný, takže další rozhodování se týkalo toliko pozemků. Oba účastníci měli zájem především o stavební parcelu č. 72 a geometrickým plánem nově odměřenou parcelu č. 84/8 pro jejich dostupnost z asfaltové komunikace a proto, že jde o plochu vhodnou pro případnou novostavbu, kterou zde oba hodlají vybudovat. Soud se zabýval tím, zda pozemky p. č. 72 a p. č. 84/5 lze reálně rozdělit a na základě provedených důkazů, zejména vyjádření Obecního úřadu Bílá a Městského úřadu Český Dub uvedl, že „bylo tedy dělení uvedených pozemků označeno za bezpředmětné, pokud by jeho důvodem mělo být zřízení rodinného domu či rodinných domů na rozdělených pozemcích“.
Protože na základě provedeného vypořádání dostal žalobce pozemky „značné hodnoty“ pokládal soud prvního stupně za vhodné žalovanému přikázat „cennější část“ z nově rozdělených pozemků, tj. stavební parcelu č. 72 a parcelu č. 84/8, a stanovil částku, kterou měl žalobce zaplatit žalovanému na vyrovnání hodnoty přikazovaných pozemků.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 30. listopadu 2009, č. j. 30 Co 258/2009-521, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. „potud, že se zrušuje podílové spoluvlastnictví žalobce a žalovaného ke st. p. č. 72, nemovitosti zapsané na LV č. 115 pro k. ú. Ch. u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Liberec“, změnil jej ve výroku pod bodem III „tak, že výlučným vlastníkem st. p. č. 72, nemovitosti zapsané na LV č. 115 pro k. ú. Ch. u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Liberec, se stává žalobce“, a pod bodem V. „tak, žalobce je povinen zaplatit žalovanému dalších 26.660,- Kč, tedy celkem 165.450,50 Kč do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku“. Rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení „v části výroku I. o zrušení podílového spoluvlastnictví žalobce a žalovaného k p. p. č. 84/5 – orná půda, nemovitosti zapsané na LV č. 115 pro k. ú. Ch. u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Liberec, v části výroku III. o určení výlučného vlastníka p. p. č. 84/8 – orná půda, ve výroku IV. o určení výlučného vlastníka p. p. č. 84/5“ a ve výroku pod body VI. a VII. o nákladech řízení.
Odvolací soud doplnil dokazování k možnosti rozdělení pozemku p. č. 72 výslechy znalců Ing. P. H. a Ing. P. H., z jejichž vyjádření uzavřel, že rozdělení není dobře možné, neboť trvalé porosty nacházející se na sousedícím pozemku ve vlastnictví obce a výškové poměry terénu neumožňují zřízení dvou nezávislých vstupů na tento stavební pozemek. Přihlédl k tomu, že dům postavený na pozemku, který byl původně rovněž předmětem řízení, žalovaný v době řízení zničil tím, že založil požár; z jeho strany šlo o svévoli, a proto bylo na místě umožnit žalobci, který se tímto násilným způsobem nechoval, aby zde vybudoval vlastní objekt a přikázat mu pozemek do vlastnictví. Ohledně dalších pozemků rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu (podle obsahu dovolání s výjimkou výroku pod bodem IV.) podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. Namítá, že nebylo zachováno jeho právo na spravedlivý proces. Odvolacímu soudu vytýká, že postupoval tak, že dovolateli „nebylo známo, že bude doplňovat dokazování výslechem znalců“, nebyla mu dána možnost na přípravu „ve vztahu k předvolání znalců“, při jednání „pak ani na kladení otázek či vznesení dalších návrhů“, a kromě toho „nebyl právně zastoupen“, když „situace vyžadovala jeho přípravu s odborníky i z oblastí, ve které se pohybovali znalci“. Soud mu neposkytl lhůtu, o niž žádal, aby „se mohl vyjádřit k novým skutečnostem v řízení vyšlým najevo“, přičemž šlo o skutečnosti, na nichž soud postavil své odůvodnění změny rozsudku soudu prvního stupně. Uvádí, že „znalci neuvedli nemožnost rozdělení stavební parcely, hovořili jen o obtížích s tím spojených“; argument obce, vyjadřující se ke kácení zeleně, dovolatel shledává nepodloženým a nerelevantním. Shrnuje, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo nepředvídatelné. Přestože znalci tvrdili, že pozemky parcelních čísel 72 a 84/5 nejsou dělitelné, byla jediným argumentem jimi uváděná nemožnost vybudovat zde inženýrské sítě. Takto došlo „k jiné vadě řízení“, neboť žalovaný měl být poučen o změně skutkové situace a k povinnosti tvrdit a dokazovat i pokud jde o inženýrské sítě ve vztahu k dělení pozemků. Vyjádření znalců v tomto směru bylo neurčité, řádně neodůvodněné a šlo o pouhé konstatování; odvolací soud takové neurčité vyjádření posoudil jako dostačující důkaz a podklad pro své rozhodnutí, resp. pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně. Pokud znalec Ing. H. v odvolacím řízení uvedl, že by pozemek neměl být dělen pro „nedobré vztahy“ mezi účastníky, vyjádřil názor, který mu nepřísluší.
Pokud jde o požár domu, jedná se o záležitost řešenou v samostatném řízení; nelze jej proto za tento jeho zoufalý čin, za který byl již potrestán, „znovu soudit“. Rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jde o předmětnou stavební parcelu a její přikázání žalobci, dovolatel pokládá za nespravedlivé a nezákonné. Takto byl preferován žalobce, kromě dalšího i pro jeho zranění, které si však způsobil sám tím, že nezvládl jízdu na lyžích. Dovolatel nadále tvrdí, že předmětná stavební parcela je reálně dělitelná, lze na ní vybudovat dva rodinné domy se dvěma majiteli. Nelze akceptovat názor znalců o nedělitenosti tohoto pozemku proto, že „zde nelze vybudovat inženýrské sítě“. Již vůbec zde nemůže být argumentem doporučení znalců založené na jejich názoru o „nedobrých vztazích“ účastníků; znalcům nepřísluší radit soudu, co má dělat, přičemž znalci na druhé straně nedokázali popsat či vysvětlit, proč nelze vybudovat v daném místě inženýrské sítě. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhuje jeho zamítnutí. V postupu odvolacího soudu neshledává porušení procesních předpisů; žalovanému nic nebránilo, aby se v odvolacím řízení nechal zastoupit advokátem. Odvolací soud „při prvním jednání jasně sdělil, jaké důkazy v dalším jednání bude provádět“ včetně výslechu znalců, kterého se žalovaný osobně zúčastnil a mohl jim klást otázky, což také učinil. Rozhodnutí odvolacího soudu, je jasné, srozumitelné a po konstatování, že předmětná parcela není dělitelná, učiněné v intencích zákona, a žalobce je pokládá za správné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. a v §241a odst. odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné.
Nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů. Z důvodů zvláštního zřetele hodných soud nezruší a nevypořádá spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu nebo prodejem věci a rozdělením výtěžku (§142 odst. 1, 2 obč. zák.). Zákon jako podmínku pro přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků nepožaduje, aby dělení věci (pozemku) nebylo vůbec možné, ale aby nebylo „dobře možné“, což je i případ, kdy na předmětný pozemek má zajištěn přístup jen jeden ze spoluvlastníků (viz R 38/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
„Není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním“ (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu v měnící části vychází jednak z nedělitelnosti pozemku p. č. 72, která je dána tím, že k případně nově vzniklým pozemkům by nebylo možno zajistit přístup, jednak z názoru, že žalobci svědčí více důvodů pro přikázání pozemku do jeho vlastnictví. Oba tyto závěry dovolání zpochybňuje. Dovolání je důvodné jen pokud polemizuje se závěrem o nedělitelnosti pozemku p. č. 72.
Odvolací soud opřel závěr o nedělitelnosti pozemku o zjištění, že „trvalé porosty na sousedním pozemku obce a výškové poměry terénu neumožňují zřízení dvou nezávislých vstupů na sousední pozemek“.
Závěr o tom, že zřízení přístupu brání trvalé porosty na sousedním pozemku obce, nevychází z obsahu spisu. K dotazu soudu o možnosti odstranění části porostů tak, aby byl umožněn přístup na jeden z nově vzniklých pozemků, Obecní úřad Bílá přímo neodpověděl, jen zaslal metodický pokyn (ze spisu nevyplývá, kdo jej vydal) týkající se kácení dřevin rostoucích mimo les (č. l. 400 a násl. spisu). Z tohoto metodického pokynu sice vyplývá, že žádost o kácení podaná třetí osobou (v tomto případě by patrně šlo o žalovaného) obecní úřad bez dalšího zamítne, je zde však i uvedeno, že povolení k pokácení není třeba např. při kácení na místních komunikacích (viz §11 odst. 1 a 5, §15 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích); jednoznačný postoj obce ke kácení dřevin z její odpovědi nevyplývá. O nedostatku souhlasu se sice zmínil i znalec ing. Hlobil (č. l. 429v., 514v.) neuvedl však, o co tento názor opírá. Skutkové zjištění, že obec nedá souhlas k pokácení dřevin, bránících ve zřízení přístupu, tak v podstatné části nemá oporu v provedeném dokazování a je tak dán dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř.
Odvolací soud dále převzal vyjádření znalce ing. Hlobila, který při odvolacím jednání k dotazu žalobce uvedl, že zřízení druhého přístupu by „bránily i výškové poměry terénu“; ani znalec ani odvolací soud však blíže nevysvětlili, v čem konkrétně tuto překážku spatřují. Rozsudek odvolacího soudu tak nesplňuje v této části požadavky, které klade na odůvodnění rozhodnutí §157 odst. 2 o. s. ř. a je částečně nepřezkoumatelný; je tak dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Lze poznamenat, že v posudku na č. l. 429 znalec ing. Hlobil možnost rozdělení pozemku včetně zajištění přístupu na každý z nich připustil; bylo tedy třeba se zabývat rozporem posudku s vyjádřením znalce v odvolacím řízení.
Nelze však přisvědčit dovolateli, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro něj překvapivé. O překvapivé rozhodnutí ohledně určité otázky však nejde, pokud účastník musel z průběhu řízení zřejmé, že soud se musí touto otázkou zabývat.
Již soud prvního stupně se zabýval dělitelností tohoto pozemku a dospěl k (byť poněkud neurčitě formulovanému) závěru, že vzhledem k určení pozemku pro výstavbu rodinného domu je pozemek nedělitelný. Při zahájení odvolacího jednání předseda senátu upozornil na to, že je třeba se zabývat tím, „zda lze i při zachování účelu pozemku rozdělit stavební parcelu či nikoliv“ a poté k této otázce soud vyslechl oba soudní znalce. Žalovaný neměl návrh na doplnění dokazování. Za této situace nemůže být rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím překvapivým, neboť žalovaný musel nejpozději z rozsudku soudu prvního stupně poznat, že pro posouzení věci je důležitá otázka reálného dělení pozemku, a také z průběhu odvolacího řízení mu muselo být zjevné, že odvolací soud se bude reálnou dělitelností zabývat. Také se seznámil se skutečnostmi, které podle znalců zakládají nedělitelnost pozemků. Žalovaný měl možnost klást znalcům otázky a vyjádřit se k posudkům a navrhnout další důkazy; jeho procesní práva, zejména právo vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny (§123 o. s. ř.), tak nebyla dotčena. Cítí-li se být dovolatel poškozen tím, že v řízení nebyl zastoupen, pak je třeba uvést, že procesní právo žádá zastoupení fyzické osoby jen jde-li o osobu, která nemůže před soudem jednat samostatně, anebo v některých případech pokud jde o osobu, která nemá způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu (§22, §23 o. s. ř.). Nejde-li o tyto případy, je jen na účastníkovi, zda se nechá v řízení zastoupit.
Dovolacím námitkám směřujícím proti přikázání této parcely žalobci nelze přisvědčit. Dovolací soud opakovaně konstatoval, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. V usnesení ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1914/2004, publikovaném v Soudních rozhledech, 2005, č. 12, Nejvyšší soud uvedl: „Judikatura vychází z toho, že hlediska uvedená v §142 odst. 1 obč. zák. je třeba vždy vzít do úvahy, nejde však o hlediska rozhodující (viz např. R 16/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a že otázka, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. To ostatně vyplývá i z textu zákona, podle kterého soud k uvedeným kritériím pouze ,přihlédne‘. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít z jiných skutečností; dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené.“ V daném případě není úvaha odvolacího soudu o přikázání nemovitosti žalobci zjevně nepřiměřená; chování účastníka ke společnému majetku je okolností, ke které lze při rozhodování o přikázání společné věci do výlučného vlastnictví jednoho z účastníků přihlédnout.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je částečně důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu ve výrocích pod bodem I., II. a III. zrušit a věc vrátit tomuto soudu v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. srpna 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu