ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.2266.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 2266/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce V. A., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) O. P., a 2) A. P., zastoupeným advokátkou, o užívání společné nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 C 130/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. března 2006, č. j. 25 Co 548/2005-254, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. března 2006, č. j. 25 Co 548/2005-254, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 25. července 2005, č. j. 7 C 130/2002-223, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud žalovaným uložil povinnost umožnit mu přístup a užívání nemovitostí, jichž je spolu s nimi podílovým spoluvlastníkem, což mu dosud žalovaní neumožňovali. Současně se domáhal, aby soud upravil užívání nemovitosti.
Okresní soud v Hradci Králové (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. července 2005, č. j. 7 C 130/2002-223, rozhodl výrokem pod bodem I., že „žalovaní 1) a 2) jsou oprávněni v domě čp. 638 na stav. parc. č. 547 v katastrálním území N. H. K. výlučně užívat v přízemí domu kuchyň, jídelnu, pokoj, koupelnu s WC a zádveří ke vstupu do I. nadzemního podlaží tak, jak jsou tyto prostory označeny v půdorysu I. nadzemního podlaží zpracovaného soudním znalcem z oboru stavebnictví J. M. jako příloze znaleckého posudku č. 37/1137/2005 ze dne 25. dubna 2005, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku“, výrokem pod bodem II., že „žalobce je oprávněn v domě čp. 638 na stav. parc. č. 547 v katastrálním území N. H. K. výlučně užívat v I. patře domu 3 pokoje a koupelnu s WC tak, jak jsou tyto prostory označena v půdorysu II. nadzemního podlaží zpracovaného soudním znalcem z oboru stavebnictví J. M. jako příloze znaleckého posudku č. 37/1137/2005 ze dne 25. dubna 2005, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku“, výrokem pod bodem III., že „žalobce a žalovaní 1) a 2) jsou oprávněni v domě čp. 638 na stav. parc. č. 547 v katastrálním území N. H. K. společně užívat v přízemí domu zádveří ke vstupu do II. nadzemního podlaží a obývací pokoj se schodištěm a v I. patře domu jsou oprávněni společně užívat halu se schodištěm tak, jak jsou tyto prostory označeny v půdorysu I. a II. nadzemního podlaží zpracovaného soudním znalcem z oboru stavebnictví J. M. jako příloze znaleckého posudku č. 37/1137/2005 ze dne 25. dubna 2005, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku“, výrokem pod bodem IV., že „žalobce a žalovaní 1) a 2) jsou oprávněni v domě čp. 638 na stav. parc. 547 v katastrálním území N. H. K. společně užívat sklepní prostor v I. podzemním podlaží a půdní prostor v podkroví“, a dále, že „žalobce a žalovaní 1) a 2) jsou oprávněni společně užívat garáž u domu čp. 638 na stav. parc. č. 547 v katastrálním území N. H. K. a dále zahradu – parcelu č. 600/199, a stavební parcelu č. 547, vše v katastrálním území N. H. K.“, výrokem pod bodem V., že „žalobce a žalovaní 1) a 2) jsou povinni trpět užívání dle výroků I. – IV. tohoto rozsudku a jsou povinni zdržet se jednání, kterým by do tohoto užívání zasahovali“, a výrokem pod bodem VI. zamítl žalobu, „kterou se žalobce proti žalovaným 1) a 2) domáhal povinnosti vydat klíče od branky směrem od silničního okruhu a dále klíče od vrat směrem ke garáži na pozemek parc. č. 600/19 v katastrálním území N. H. K.“. Výroky pod body VII. a VIII. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že účastníci řízení jsou podílovými spoluvlastníky shora specifikovaných nemovitostí (dále „sporné nemovitosti, resp. sporný dům“), žalobce s podílem jedné ideální poloviny, žalovaný 1) s podílem jedné osminy a žalovaná 2) s podílem tří osmin. Žalovaná 2) užívala sporné nemovitosti k trvalému bydlení od roku 1984. Žalobce žil od roku 1969 ve Spolkové republice Německo, sporné nemovitosti užíval při návštěvách, prázdninách a svátcích. Neshody ohledně rozsahu užívání nemovitostí mezi rodinou žalobce a žalovanými nastaly okolo roku 1990. Žalobce po rozvodu manželství žil se svými nezletilými dětmi v pronajatém bytě v H. K. a neměl jinou možnost bydlení z neodvozeného právního titulu, než ve sporném domě. Žalovaný 1) bydlí se svojí rodinou ve vlastním rodinném domě ve V. n. L., žalovaná 2) dlouhodobě užívala ze zdravotních důvodů ve sporném domě prostory v přízemí. Údaje o dispozičním řešení sporného domu soud čerpal z obsahu znaleckého posudku. Právní posouzení věci opřel o §123, §126, §136, §137 a §3 odst. 1 občanského zákona (dále „ObčZ“) a vyšel z právního názoru odvolacího soudu vyplývajícího z jeho usnesení ze dne 15. září 2004, č. j. 25 Co 338/2004-113.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 1. března 2006, č. j. 25 Co 548/2005-254, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. S poukazem na svoje rozhodnutí ze dne 15. září 2004, č. j. 25 Co 338/2004-113, kterým zrušil předchozí zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, uvedl, že „tu není rozumných důvodů, pro které by bylo lze pro domnělý rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 ObčZ) odejmout žalobci jedno ze základních oprávnění upínajících se k vlastnickému právu, a to oprávnění věc užívat (§123 ObčZ)“. Připomenul též ústavně zaručenou ochranu vlastnického práva. Uzavřel, že skutečnost, že sporný dům svým dispozičním řešením neposkytuje možnost dvougeneračního nerušeného bydlení, vybízí účastníky řízení k vzájemnému porozumění a snášenlivosti, a argument, že toto nelze do budoucna pro povahu a rozsah dosavadních neshod reálně očekávat, nemůže být důvodem pro zamítnutí žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňují dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Předně namítají, že došlo k nesprávnému hodnocení situace při zjišťování a kvalifikaci důvodů hodných zvláštního zřetele, pro něž by bylo výjimečně možno odepřít žalobci výkon jeho práva užívat věc. Připomínají, že zatímco do oprav a přebudování zastaralého domu vložili minimálně 1 200 000,- Kč, udržovali zahradu, platili veškeré poplatky a nepožadovali na žalobci finanční vyrovnání, žalobce svoji povinnost spoluvlastníka nikdy neplnil. Základní okolností, proč dům nemůže být užíván dvěma odlišnými domácnostmi, je to, že po stavební stránce jde o jednu bytovou jednotku, v níž nelze provést rozvrh místností tak, aby byla zachována proporcionalita majetkových podílů. Nejen že žalovaní mají rozhodnutím soudu k užívání nedostatečné prostory, ale nezákonné je, že soud dal do užívání oběma stranám jediný obývací pokoj v přízemí včetně schodiště do prvního poschodí. Konstatování soudu, že rozvrh místností a prostor k užívání byl proveden v souladu se znaleckým posudkem není pravdivé; znalec naopak potvrdil, že byt nelze spravedlivě rozdělit. Užívání domu dvěma oddělenými domácnostmi by bylo možné pouze za předpokladu vybudování samostatného schodiště do prvního patra. Velikost bytu nicméně soud vůbec nehodnotil a nehodnotil ani nároky žalovaného 1) na užívání domu, ač v domě trvale provádí opravy, udržuje zahradu a je nucen pomáhat žalované 2), která je jeho matkou. Dovolatelé shrnují, že rozhodnutí soudu není v souladu s §139 odst. 2 ObčZ, je hrubě porušeno rovné postavení účastníků v neprospěch žalované 2), když její majetek je vystaven neoprávněným zásahům protistrany nebo cizí osoby. Zdůrazňují právo na soukromí ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a připomínají čl. 11 a 12 Listiny základních práv a svobod. Mezi důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž lze výjimečně odepřít žalobci výkon oprávnění věc užívat, jsou vztahy vzniklé mezi stranami, resp. mezi MUDr. A., matkou žalobce a žalovanou 2), která je její sestrou. Soud s vědomím všech okolností nemůže svým rozhodnutím přikázat plnění, které by navozovalo trvalý krizový stav. Ani úcta k vlastnickému právu nemůže vést ke státní mocí vynucenému přikázání jednoho bytu do společného užívání osob, které spolu dosud nebydlely, jsou osobami znepřátelenými, a nutit je žít v jednom bytě. Takové rozhodnutí soudu je v rozporu se společností trvale uznávaným náhledem na spravedlnost soudního rozhodnutí a tudíž je v rozporu s dobrými mravy. Nelze připustit ani společné užívání půdy, sklepa a garáže, která je navíc natolik malá, že je v ní možno umístit pouze jedno menší motorové vozidlo. Soud neměl opomenout rozhodnout o případném reálném rozdělení zahrady. Nebylo provedeno dokazování ani ohledně případné výše náhrady za užívání nemovitostí pouze jednou ze stran. Pro úplnost dovolatelé dodávají, že soud prvního stupě prozatím nerozhodl o žalobě na zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků podané žalovanými. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Dovolatelé podle jeho názoru pouze opakují tvrzení uplatněná v předchozím řízení. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako zjevně nedůvodné odmítl, popř. zamítl z důvodu věcné správnosti napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
O hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud (§139 odst. 2 ObčZ).
Není vyloučeno, aby se žalobce domáhal i takové úpravy užívání společné věci (její části), kdy by věc užíval výlučně jen on a další spoluvlastník by ji užívat nemohl. Ustanovení §139 odst. 2 ObčZ vyjadřuje určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky ve smyslu §153 odst. 2 OSŘ (viz R 31/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I když užívání společné nemovitosti některým z jejich spoluvlastníků je součástí obsahu jeho vlastnického práva (v míře dané velikostí jeho spoluvlastnického podílu), realizace tohoto práva vyžaduje splnění dalšího zákonného předpokladu - rozhodnutí většiny spoluvlastníků, případně za stanovených podmínek rozhodnutí soudu. Jedině za splnění uvedeného zákonného předpokladu lze uvažovat - a to podle obou právních úprav - o oprávněném užívání bytu ve společném domě některým ze spoluvlastníků (viz R 22/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2001, sp. zn. 22 Cdo 2424/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 842, se uvádí: „Rovnodílní spoluvlastníci věci - domu jsou oprávněni užívat jediný byt ve společném domě ve stejném rozsahu, dovoluje-li to velikost tohoto bytu a jejich osobní poměry. Jestliže dosud užíval takový byt jeden ze dvou rovnodílných spoluvlastníků, pak umožňuje-li to velikost bytu a osobní poměry spoluvlastníků, nic nebrání tomu, aby soud upravil užívání společného domu tak, že takový byt budou nadále užívat oba spoluvlastníci.
Ve sporu o užívání společné věci je v zásadě třeba dát přednost právu na ochranu obydlí a soukromí před právem spoluvlastníka na užívání části věci v podílovém spoluvlastnictví (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 863/2004, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 3260).
Napadené rozhodnutí vychází z jiného právního názoru, než citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Odvolací soud již v usnesení ze dne 15. září 2004, č. j. 25 Co 338/2004-113, vyslovil právní názor, že spoluvlastníka nelze vyloučit z užívání společné věci. Tento názor je však v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu citovanou shora (pokud jde o bližší důvody, odkazuje se pro stručnost na odůvodnění citovaných rozhodnutí). V dané věci bylo tedy třeba vyjít z toho, že úpravu užívání jediného bytu v domě, který je předmětem podílového spoluvlastnictví účastníků, lze provést i tak, že jeden nebo více účastníků budou z užívání zcela vyloučeni [ostatně soudy v rozporu s citovaným právním názorem odvolacího soudu vyloučily z užívání žalovaného 1)]; při tomto rozhodování není soud vázán návrhy účastníků (§153 odst. 2 OSŘ). V takovém případě vznikne z užíváním vyloučeným spoluvlastníkům právo na peněžní náhradu z titulu bezdůvodného obohacení spoluvlastníků, kteří věc užívají nad rámec rozsahu jejich podílu (k této náhradě srovnej obdobně R 19/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1213/99, publikovaný v ASPI, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2624/2003, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 2525 - námitkami dovolatelů ohledně výše náhrady se však dovolací soud nezabýval, protože odvolací soud o takové náhradě nerozhodoval). Při zvažování toho, zda jediný byt v domě může na základě rozhodnutí soudu užívat více spoluvlastníků, je třeba vycházet z velikosti tohoto bytu a z osobních poměrů účastníků, zejména též z jejich vzájemných vztahů. Pokud by mělo dojít ke kolizi práva spoluvlastníka na užívání části věci v podílovém spoluvlastnictví s právem na ochranu soukromí, je třeba dát přednost právu na ochranu obydlí a soukromí.
V dané věci se odvolací soud, který vycházel z názoru, že podílového spoluvlastníka nelze z užívání společného bytu vyloučit, podmínkami pro toto vyloučení nezabýval. Již z toho je zřejmé, že jeho rozhodnutí je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a je tak dán dovolací důvod, upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. V novém řízení se soudy budou zabývat i námitkami dovolatelů týkajícími se rozdělení zahrady.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. září 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu