ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.2290.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 2290/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně V. M., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) Z. T., 2) J. K., oběma zastoupeným advokátkou, 3) V. Č., 4) M. P., 5) Mgr. Z. V., 6) JUDr. D. J., a 7) N. S., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 1595/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2005, č. j. 22 Co 378/2005-210, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) a 2) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6.130,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky JUDr. E. N.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 3) až 7) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně, závětní dědička po M. T., se domáhala, aby soud určil, že je vlastnicí níže specifikovaných nemovitostí. Jejich vlastnictví jmenovaný nabyl vydržením, neboť byl od roku 1977 až do své smrti 19. 7. 1994 jejich oprávněným držitelem.
Okresní soud v Kolíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. prosince 2004, č. j. 8 C 1595/2000-167, určil, „že vlastnicí domu čp. 18, na stavební parcele č. 18, stavební parcely č. 18 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 924 m2, parcely č. 69/1 – zahrady o výměře 121 m2, parcely č. 69/2 – zahrady o výměře 331 m2, parcely č. 70 – zahrady o výměře 448 m2, a parcely č. 1128 ostatní plochy o výměře 306 m2, nemovitostí zapsaných na LV pro obec B., katastrální území R. u B. u Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště K., je žalobkyně V. M., r. č. 515429/135 v podílu jedné ideální poloviny“, a zamítl žalobu „pokud se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí další ideální poloviny nemovitostí specifikovaných ve výroku tohoto rozhodnutí“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně a žalovaných 1) a 2) rozsudkem ze dne 22. listopadu 2005, č. j. 22 Co 378/2005-210, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, „že žaloba s návrhem na určení, že vlastnicí domu na stavební parcele č. 18, stavební parcely č. 18 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 924 m2, parcely č. 69/1 – zahrady o výměře 121 m2, parcely 69/2 – zahrady o výměře 331 m2, parcely č. 70 – zahrady o výměře 448 m2 a parcely č. 1128 – ostatní plochy o výměře 306 m2, nemovitostí zapsaných na LV pro obec B., katastrální území R. u B., u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště K., je žalobkyně V. M., r. č. 515429/135, v podílu jedné ideální poloviny, se zamítá; v zamítavém výroku se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje“. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud shrnul, že žalobkyně v rámci dědického řízení po M. T. nabyla do vlastnictví podíl na sporných nemovitostech pouze v rozsahu 1/6. Pokud tvrdila, že jmenovaný byl výlučným vlastníkem i dalších 5/6, pak se v této části určení svého vlastnického práva domáhat nemůže, neboť v tomto rozsahu nemovitosti předmětem dědictví po jmenovaném nebyly. Otázka, zda vlastníkem i dalších 5/6 sporných nemovitostí byl M. T., nebyla předmětem řízení, neboť žalobkyně ve svém žalobním petitu vymezila jako předmět řízení určení jejího tvrzeného vlastnictví ke sporným nemovitostem. Uzavřel, že pokud se žalobkyně domáhala určení vlastnictví k 5/6 sporných nemovitostí, nebyla ohledně tohoto podílu ve sporu aktivně věcně legitimována. Na určení vlastnictví další 1/6 nemovitostí neměla naléhavý právní zájem, neboť v katastru nemovitostí je jako vlastnice tohoto podílu zapsána.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání; uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu („OSŘ“). Připomíná, že odvolací soud konstatoval, že předmětem dědického řízení byla pouze 1/6 sporných nemovitostí. S odkazem na okolnosti týkající se projednávání dědictví je dovolatelka přesvědčena, že odvolací soud pro daný případ nesprávně aplikoval §175k, zejména pak §175y OSŘ. K názoru odvolacího soudu, že žalobkyně neprokázala, že by na ni vlastnictví dalších 5/6 nemovitostí přešlo dědictvím, uvádí, že zesnulý M. T. jí odkázal v závěti z 5. 7. 1993 „veškerý svůj majetek“, a byl-li v době úmrtí v dobré víře, že nemovitosti mu patří zcela, „nepovažoval za nezbytné uvádět, který majetek je konkrétně jeho“. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se měl zabývat otázkou nabytí vlastnictví M. T., již nechal bez povšimnutí. Poukazuje na §130 občanského zákoníku („ObčZ“) a na zásadu, že „v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná“. Důkazem dobré víry jmenovaného, že mu nemovitosti patří, jsou potvrzení jeho sourozenců o vykoupení jejich podílů a další skutečnosti dovolatelkou podrobně rozvedené. V této souvislosti odkazuje na obsah korespondence. Tvrdí, že M. T. splnil podmínky stanovené v §134 ObčZ a veškerý jeho majetek přešel po jeho smrti na žalobkyni. Odvolací soud se zabýval vymezením žalobního petitu a snažil se věc přesunout do sféry plynoucí z §175y odst. 1, 2 OSŘ. Tento postup dovolatelka považuje za nepříhodný, neboť předmětné nemovitostí nebyly předmětem dědění v ostatních případech předchozích vlastníků a v dědickém řízení po M. T. neměla žalobkyně důvod k postupu podle zmíněného zákonného ustanovení. Uzavírá, že z právního hlediska odvolací soud nerozhodl správně a zjištěné skutečnosti mylně hodnotil. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil vedle rozsudku odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalované 1), 2) a 4) ve vyjádřeních k dovolání polemizují s dovoláním a odkazují na rozsudek odvolacího soudu, který pokládají za správný.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Podle §80 písm. c) OSŘ žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (§460 ObčZ).
Dědictví se podle §175a a násl. OSŘ projedná v řízení o dědictví, které lze zahájit i bez návrhu, jakmile se soud příslušný k projednání dědictví dozví, že někdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého (§175a odst. 1 a 2 OSŘ), a které podle §175s OSŘ vedle případu přenechání dědictví věřitelům (§175p OSŘ) končí mj. usnesením podle §175q odst. 1 písm. a) OSŘ, kterým soud potvrdí nabytí dědictví jedinému dědici. Usnesením podle §175q OSŘ se deklarují právní vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele. Z uvedeného vyplývá, že k potvrzení nabytí dědictví, tedy v podstatě potvrzení nabytí vlastnického práva dědictvím k věcem náležejícím do dědictví po zůstaviteli ke dni jeho smrti, je oprávněn soud toliko v řízení o dědictví. Podle názoru dovolacího soudu nelze mimo řízení o dědictví deklaratorním rozhodnutím (výrokem státního orgánu) určit, že dědic je vlastníkem věci náležející do dědictví. Nelze tedy obcházet zákonný postup při projednání dědictví a určovacím výrokem vyhovět žalobě podle §80 písm. c) OSŘ uplatňující, že dědic je vlastníkem věci náležející do dědictví a v řízení o dědictví dosud neprojednané, neboť touto deklarací soudu by se legalizovalo nabytí dědictví bez projednání a rozhodnutí příslušného soudu v řízení o dědictví. Zvláštní druhy řízení (podle OSŘ), tzv. nesporná řízení, jsou řízeními, na nichž je zvýšený zájem společnosti vyjádřen zvláštní úpravou, v níž je princip dispozitivnosti řízení omezen uplatňováním zásady oficiality a zásady vyšetřovací. Rozhodnutí, k nimž je povolán soud podle ustanovení hlavy páté, zvláštních ustanovení, OSŘ, upravující např. řízení o dědictví, péče soudu o nezletilé, řízení o osvojení, řízení opatrovnické atd., nemohou být učiněna v tzv. sporném řízení. Rozhodnutí, jímž by bylo ve sporném řízení podle §80 písm. c) OSŘ určeno, že jediný dědic je vlastníkem předmětu dědictví, by tak nahrazovalo usnesení o potvrzení nabytí dědictví jedinému dědici podle §175q odst. 1 písm. a) OSŘ, což s ohledem na výše uvedené nelze připustit. Nelze totiž pominout ani skutečnost, že i v případě určení vlastnictví podle §80 písm. c) OSŘ, by muselo proběhnout řízení o dodatečném projednání dědictví ve smyslu §175x OSŘ, přičemž by nebylo možno vylučovat odchylný závěr příslušného soudu k řízení o dědictví o předmětu dědictví, než by vyplýval z předchozího sporného řízení. Takovým možným důsledkům je jistě třeba předcházet. Lze tedy shrnout, že ani jediný dědic se nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle §80 písm. c) OSŘ určení, že je vlastníkem věci náležející do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně níž nebylo jedinému dědici potvrzeno nabytí vlastnictví. Obdobě viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004, publikovaný pod č. C 2954 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu.
To znamená, že pokud měla žalobkyně zato, že do dědictví po zůstaviteli patří celé sporné nemovitosti, které však v katastru nemovitosti nebyly uvedeny jako jeho výlučné vlastnictví, přicházela do úvahy žaloba na určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem nemovitostí, resp. na určení rozsahu jeho vlastnického práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2001, sp. zn. 30 Cdo 1857/2001, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 866), a pozdější projednání nemovitostí v dědickém řízení. Žalobě na určení, že vlastnicí nemovitostí doposud neprojednaných v dědickém řízení je ona, však nemohlo být vyhověno ani v případě, že by vlastnické právo zůstavitele bylo prokázáno.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení, učiněný podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ, odpovídá skutečnosti, že dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalované 1) a 2) mají právo na náhradu nákladů, jež jim vznikly a představují odměnu advokátce za jejich právní zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 S. ve znění pozdějších předpisů 5 000,- Kč. Spolu s částkou 150,- Kč, představující paušální náhradu hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů a po zvýšení o daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 OSŘ ve výši 19 %, představují náklady dovolacího řízení celkem 6 130,- Kč. Žalovaným 3) až 7) relevantní náklady dovolacího řízení nevznikly. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1 a §149 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, mohou žalované 1) a 2) podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. září 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu