ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2311.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2311/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) M. H. a b) H. H., zastoupených advokátkou, proti žalované I. Š., zastoupené advokátem, o určení, že žalovaná není oprávněna zasahovat do vlastnického práva žalobců, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 8 C 55/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. června 2005, č. j. 30 Co 222/2005-221, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 200,- Kč do tří dnů od tohoto usnesení k rukám Mgr. D. D.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. března 2005, č. j. 8 C 55/2004-175, zamítl žalobu na určení, „že žalovaná není oprávněna zasahovat do vlastnického práva žalobců k pozemku parc. č. 177/1 v katastrálním území P., obec M., zapsaného na LV 308 u Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální pracoviště P., a to stavbou plotu, zdi nebo umístěním jiné překážky, která by bránila v průchodu jejich pozemkem parc. č. 177/1 v rozsahu daném stávajícím oplocením paní žalované“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou na základě kupní smlouvy z 19. 8. 1999 vlastníky pozemku parc. č. 177/1 – trvalý travnatý porost o výměře 260 m 2 v obci M. a kat. území P. Žalovaná je tamtéž na základě kupní smlouvy ze 14. 9. 1989 vlastnicí pozemku parc. č. 177/13 – zahrada o výměře 499 m2. Podle znaleckého posudku Ing. H. H. ze dne 13. prosince 2004 hranice mezi pozemky parcelních čísel 177/1 a 177/13 vede po přímce, této hranici neodpovídá umístění plotu žalované, který je veden uvnitř pozemku žalované parc. č. 177/13 přes body 1, 2, 33, 4 a 30 na příloze „H“ uvedeného znaleckého posudku. Při místním ohledání bylo zjištěno, že plot na pozemku žalované je veden lomeně, v místě, kde na pozemku žalobců parc. č. 177/1 je umístěna studna, je plot „uskočen“ směrem do pozemku žalované. Plot mezi pozemky účastníků je postaven již 20 let. Žalovaná část svého pozemku ponechala za plotem proto, že u studánky byl přepad, k němuž chodili pro vodu lidé z chatové osady. Proto chtěla, aby pro odběr vody byl dostatečný prostor. Tento důvod nyní odpadl, neboť žalobci studánku zlikvidovali, lidé tam pro vodu již nechodí. Žalobkyně hodlá na hranici mezi pozemky účastníků postavit nový plot v přímce. Soud prvního stupně shledal u žalobců naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Žalobu zamítl z důvodu, že žalovaná hodlá nový plot postavit v hranici tvořící přímku mezi pozemky účastníků, čímž nijak nezasáhne do vlastnického práva žalobců.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 8. června 2005, č. j. 30 Co 222/2005-221, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Uvedl, že bylo prokázáno, že současný plot žalované nestojí na hranici s pozemkem parc.č. 177/1 a že jeho posunutím na tuto hranici žalovaná uvede do souladu faktický a právní stav. Tímto jednáním nezasáhne do vlastnického práva žalobců, kteří pozemek parc. č. 177/1 koupili v době, kdy hranice mezi sousedícími pozemky byla v terénu již 10 let vyměřena a žalovanou byli informováni o tom, že stávající hranice nekopíruje právní hranici mezi jejich pozemky. Žalobci mají přístup jak na pozemek parc. č. 177/1, a to vraty, která při vstupu na něj zbudovali, tak i na pozemek parc. č. 177/14, a to z veřejné cesty. Jednání žalované nelze považovat za šikanózní. Odvolací soud se nadto zabýval otázkou naléhavého právního zájmu žalobců na jejich určovací žalobě.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dále poukázali na to, že některá tvrzení obsažená v rozhodnutí odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování nebo jsou s ním v rozporu. Namítali, že pozemek parc. č. 177/1 je zčásti porostlý trávou, na části mají vysázené ovocné stromky a na další části pěstují zeleninu. Tento pozemek žalobci používají jako jediný vhodný přístup po rovině k jejich rekreační chatě a pouze po něm mohou vhodným způsobem zásobovat svoji chatu. Studna nacházející se na tomto pozemku déle než 60 let je vlastnictvím jejich souseda Ing. T. S., studna je vyvýšena nad okolní terén a připlocena k pozemku Ing. S. Průchod kolem studny je v současné době možný po ploše široké 80 cm, protože plot žalované v tomto místě není veden v přímce, ale vychyluje se o 47 cm směrem do pozemku žalované. Pokud by žalovaná postavila plot do přímky, zůstala by mezi studnou a plotem žalované vzdálenost 33 cm, kterou by se nedalo procházet. Pozemek by tak byl rozdělen na dvě části a žalobci by jej nemohli řádně užívat. Jejich chata by se stala nepřístupná pro matku žalobkyně, která je upoutána na invalidní vozík, a i pro všechny imobilní osoby, protože přístup k jejich chatě od cesty na parc. č. 320 vede do prudkého kopce po schodech. Plot žalované stojí na stejném místě jako v současné době již cca 20 let a nikdy nebyl postaven na jiném místě. První rozparcelování na pozemek žalované a pozemek žalobců parc. č. 177/1 bylo provedeno až v roce 1989, kdy rozparcelování mělo být provedeno podle stávajícího oplocení. V rozporu s tím je v geometrickém plánu v místě studny zakreslena přímka. V této souvislosti poukázali na znalecký posudek, v němž znalkyně uvedla, že v geometrickém plánu byla v místě studny zakreslena přímka možná proto, že takto byl plot postavený, nebo proto, „že v mapě v měřítku 1: 2880 by zákres tak malého prohnutí nebyl patrný“, a dále na výpověď žalované a svědka H., z nichž vyplývá, že zbytková část parc. č. 177/1 byla ponechána k přístupu žalované, pana B. a manželů M. (rodičů žalobkyně) k jejich pozemkům. Podle názoru žalobců byla porušena zásada dvojinstančního řízení, neboť soud prvního stupně „řešil úplně jiný žalobní návrh, než jaký podali žalobci, když i si sám změnil název řízení, aniž by žalobce o důvodech této změny informoval“, a odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně nezrušil a věc nevrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, ani neprovedl dokazování správným způsobem. Nebylo rovněž vyhověno návrhu žalobců na přerušení řízení do rozhodnutí katastrálního úřadu, který může rozhodnout o opravě chyb v katastrálním operátu, což by v daném případě bylo reálné s ohledem na odchylku 47 cm (vyhnutí plotu v jednom místě). Tvrzení odvolacího soudu týkající se hranice mezi spornými pozemky nemají oporu v provedeném dokazování. Pokud by bylo zjištěno, že sporná část pozemku je součástí parc. č. 177/1, pak by ni nebránilo vyhovění návrhu. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání. Podle názoru žalované rozhodnutí odvolacího soudu neřeší otázky nejasné, které by vyžadovaly jejich vyřešení dovolacím soudem. Žalobci také náležitě neodůvodnili, v čem rozhodnutí odvolacího soudu má mít po právní stránce zásadní význam, pouze uvádějí obecně formulované otázky ve snaze vyvolat dojem, že podmínky přípustnosti dovolání jsou splněny. Oba soudy uznaly naléhavý právní zájem žalobců na určovací žalobě, proto žalovaná nerozumí tomu, proč žalobci dovolání napadají rozhodnutí odvolacího soudu ohledně jejich naléhavého právního zájmu. Novým oplocením pozemku žalované zůstane pozemek žalobců parc. č. 177/1 nedotčen a nelze v tom spatřovat neoprávněný zásah do vlastnického práva žalobců. Popírá, že by tento pozemek byl zneprůchodněn, i když připouští, že v určitém místě je dosti úzký. Takový stav existoval již v době, kdy žalobci pozemek kupovali. Žalovaná se opakovaně v řízení vyjádřila, co bylo důvodem toho, že plot postavila uvnitř svého pozemku. Protože žalobci studánku zrušili a ostatním osadníkům zamezili v přístupu na pozemek, nevidí důvod, proč by plot neměl být umístěn na hranici pozemků. Určení vlastnictví ke sporné části pozemku nebylo předmětem řízení, soudy se však otázkou vlastnictví musely zabývat, aby mohly rozhodnout o předmětu řízení. Žalovaná se zcela ztotožnila se závěry obou soudů, že hranice mezi pozemky parc. č. 177/1 a 177/13 vede po přímce a neodpovídá faktickému umístění plotu, který se nachází uvnitř pozemku žalované.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek. Při posuzování přípustnosti z hlediska §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ dovolací soud vychází ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, příp. soudem odvolacím.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť řešení otázky, kudy vede určitá hranice mezi dvěma pozemky, nemůže z rozhodnutí odvolacího soudu učinit rozhodnutí zásadního významu, jež by mohlo mít zobecňující význam pro spory obdobného druhu, a v dané věci dále není nic, co by ji činilo významnější z hlediska obecného – nic podstatného, co by přesahovalo konkrétní jedinečné zájmy účastníků řízení.
Odvolací soud na základě v dovolacím řízení nezpochybnitelného skutkového zjištění kudy vede sporná hranice mezi pozemky parc. č. 177/1 a 177/13 dospěl k závěru, který není nikterak v rozporu s hmotným právem, že případnou stavbou oplocení na uvedené hranici se žalovaná nemůže dopustit neoprávněného zásahu do vlastnického práva žalobců, neboť uvažovanou stavební činností by nepřesáhla hranice svého pozemku a aplikace §127 odst. 1 ObčZ o ohrožení pozemku stavebními úpravami nepřichází v úvahu. Pokud žalobci poukázali na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 2162/99, s nímž by mělo být napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, lze poznamenat, že v označené věci šlo o otázku způsobu obrany proti vyhrožování neoprávněným zásahem do vlastnického práva, zatímco v dané věci jde žalobcům o obranu proti záměru žalované, jehož realizace by byla oprávněná a do vlastnického práva žalobců by zasáhnout nemohla. Nadto otázkou naléhavého zájmu na požadovaném určení se odvolací soud zabýval nad rámec odvolacího přezkumu odpovídajícího obsahu odvolání, neboť soud prvního stupně ji vyřešil ve prospěch odvolatelů - žalobců. Ostatně potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na nedostatku naléhavého právního zájmu, ale na (správném) hmotněprávním posouzení věci.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalované jako nepřípustné odmítl. Námitkami, kterými žalobci uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, se dovolací soud nezabýval, poněvadž to je možné jen v případě přípustného dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalované vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalované představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §8 písm. a), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 1 125,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem 1 200,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. května 2006
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu