ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.2392.99.1
sp. zn. 22 Cdo 2392/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové, ve věci žalobců: A) R. Š., B) B. P., C) S. Š. a D) F. Š., zastoupených advokátem, proti žalovaným: l) R. F. a 2) M. F., zastoupeným advokátem, o odstranění garáže, vedené u Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 8 C 263/86, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. června 1997, čj.10 Co 404/96-264, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále (dále jen „soud prvního stupně\") rozsudkem ze dne 7. dubna 1995, čj. 8 C 263/86-189, ve znění opravného a doplňujícího usnesení ze dne 9. února 1996, čj. 8 C 263/86-209, výrokem I. zamítl žalobu vůči třetí žalobkyni, výrokem II. zamítl žalobu s návrhem, aby soud rozhodl, „že žalovaní jsou povinni odstranit stavbu zděné garáže z pozemku žalobců parcely č. 1280 - zahrady v k. ú. O. a předat vyčištěnou předmětnou část pozemku, nacházející se za domem po jeho levé straně žalobcům, to vše do 15 dnů od právní moci rozhodnutí\", a výroky III. až IX. rozhodl o náhradě nákladů řízení a osvobození žalobce D) od soudního poplatku.
Vyšel ze zjištění, že žalovaní na základě stavebního povolení ze 14. 6. 1977, čj. Výst./16-4026/77/6119, vydaného stavebním úřadem bývalého Městského národního výboru v K., na pozemku uvedeném ve výroku rozsudku, který nevlastnili, vystavěli garáž. Pozemek v té době vlastnili K. H., E. K. a dcery žalovaných - Z. a M. F., a v době rozhodování soudu byli jeho vlastníky žalobci A) až D). Soud konstatoval, že jde o neoprávněnou stavbu ve smyslu §221 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ\") ve znění platném k 31. 12. 1991, a s přihlédnutím ke stanovisku příslušného stavebního úřadu ve smyslu §221 odst. l věta druhá ObčZ, uzavřel, že není dán zájem společnosti na odstranění garáže, jak to má na mysli §221 odst. l poslední věta ObčZ. Ve sdělení z 5. 4. 1995 stavební úřad sice zmínil vhodnost odstranění garáže z ekonomických důvodů, ze znaleckého posudku Ing. K. však vyplynulo, že mezi částkou za zprovoznění garáže a částkou za její likvidaci není velký rozdíl, a proto soud žalobě nevyhověl. Současně vyloučil protinávrh žalovaných na zřízení věcného břemene cesty ke garáži k samostatnému řízení. Garáž, ač je jednou stranou přistavěna k domu čp. 544, není podle názoru soudu jeho součástí ve smyslu §120 ObčZ, neboť s ním není funkčně „svázána\" a existuje nezávisle na něm. Pokud jde o žalobkyni C), přestala být k 30. 6. 1994 spoluvlastnicí předmětného pozemku, neboť svůj majetkový podíl převedla na žalobkyni B).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. června 1997, čj. 10 Co 404/96-264, výrokem I. připustil formulační změnu žaloby a změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl. Po doplnění dokazování konstatoval, že posuzovaný právní vztah, kterým je neoprávněná stavba, vznikl v roce 1977 a předpoklady jeho vzniku bylo třeba posuzovat podle tehdy platné právní úpravy, to je podle §132 a 221 ObčZ ve znění novely platné do 31. 12. 1991. Tento vztah ale přetrval i po 1. 1. 1992 a po tomto datu bylo třeba průběh vztahu posuzovat již podle §126 odst. l, event. §135c ObčZ. Garáž z hlediska §120 ObčZ posoudil jako tzv. přístavbu pevně stavebně propojenou s domem čp. 544, jehož je součástí, kterou ale provedli žalovaní, aniž se stali vlastníky či spoluvlastníky zmíněného domu, přičemž vlastníci domu při povolovacím řízení nebyli dotázáni, zda nemají proti stavbě garáže námitky. Přístavbou garáže žalovaní zasáhli do vlastnického práva tehdejších spoluvlastníků uvedeného domu, a proto žalobu posoudil ve smyslu §126 odst. l ObčZ jako důvodnou. Žalobci neprojevili zájem, aby byla garáž převedena do jejich vlastnictví. V mezidobí navíc došlo i ke změnám ve spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, když zejména spoluvlastnický podíl potomků žalovaných na nemovitostech byl finančně vypořádán. Mezi účastníky nedošlo ke shodě ohledně příjezdu ke garáži a ta nebyla řadu let užívána a opravována, ač vykazovala řadu závad. Z nynějšího stanoviska Městského úřadu v K. odvolací soud odvodil závěr, že ve společenském zájmu je demolice garáže. Proto žalobě vyhověl, neboť neshledal předpoklady pro jiné uspořádání vztahů mezi účastníky řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají u ustanovení §238 odst. l písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ\") ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. a uplatňují dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Namítají, že rozsudek odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru, když z ustanovení §868 ObčZ z roku 1964 ve znění pozdějších předpisů vyplývá, že se právní vztahy v dané věci měly řídit zákonnými ustanoveními platnými do 31. 12. 1991. Měl být tedy aplikován §221 ObčZ před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., a mělo se přihlížet ke skutečnosti, zda je v zájmu společnosti, aby byl stavebník povinen na svůj náklad stavbu odstranit. V případě dovolatelů tento předpokládaný zájem schází a bylo proto na místě rozsudek soudu prvního stupně potvrdit. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem - dále jen „OSŘ\"),\" a po zjištění, že dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241 odst. 3 písm. d) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Dovolací soud je vázán podaným dovoláním, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; mohl se proto zabývat jen právní otázkou, podle jakého znění ObčZ lze danou věc posoudit.
Občanský zákoník obsahuje v hlavě páté přechodná ustanovení k úpravám účinným od 1. ledna 1992, tedy k úpravám provedeným zákonem č. 509/1991 Sb. Podle §868 ObčZ se ustanoveními tohoto zákona, pokud dále není uvedeno jinak, řídí i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992, se však posuzují podle dosavadních předpisů. Při dřívější novelizaci občanského zákoníku provedené s účinností od 1. 4. 1983 zákonem č. 131/1982 Sb. byla přechodná ustanovení založena na tom, že ustanoveními tohoto zákona se řídí i právní vztahy vzniklé v době od 1. dubna 1964 do dubna 1983 (§865 odst. 1 ObčZ).
Vztahem intertemporálních ustanovení novel ObčZ a ustanovení o neoprávněné stavbě se zabýval rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 12. 1995 sp. zn. 37 Co 40/95, publikovaný v Právních rozhledech č. 10/1996, s jehož právními závěry se dovolací soud ztotožňuje.
U neoprávněných staveb podléhajících režimu občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. je třeba odlišit právní úpravu vzniku stavby jako neoprávněné od právní úpravy, podle níž probíhá její vypořádání. Zatímco existenci neoprávněné stavby je třeba posoudit podle právní úpravy, jaká tu byla v době vzniku stavby, způsob vypořádání mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku, na němž je stavba umístěna, probíhá podle právní úpravy platné v době rozhodování soudu.
Neoprávněná stavba v dané věci byla zřízena již v roce 1977. Předpoklady jejího posouzení jako neoprávněné bylo tedy nutno posoudit podle tehdy platné právní úpravy. Problematiku neoprávněné stavby upravoval §221 ObčZ č. 40/1964 Sb. Stavba zůstala neoprávněnou i po 1. 1. 1992; pokud nebyla k tomuto dni vypořádána, bylo nutno při vypořádání vycházet již z §135c ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. To vyplývá jak z povahy věci, tak i z textu ustanovení §868 ObčZ ve znění zák. č. 509/1991 Sb., podle něhož ustanoveními zákona č. 509/1991 Sb. se řídí právní vztahy vzniklé před 1. 1992.
Rozhodnutí o neoprávněné stavbě je rozhodnutím konstitutivním; práva a povinnosti účastníků vyplývající z neoprávněné stavby vznikají teprve v důsledku právní moci tohoto rozhodnutí. V dané věci proto nedošlo do 1. 1. 1992, kdy došlo ke změně právní úpravy, ke vzniku konkrétních hmotněprávních práv a povinností, jež by bylo třeba posuzovat podle právní úpravy platné před 1. 1. 1992. Takovým právem není samotná možnost domáhat se u soudu úpravy vztahů z neoprávněné stavby (na této možnosti ostatně ani zákon č. 509/1991 Sb. nic nezměnil). Soudní rozhodnutí v těchto případech nedeklaruje již existující práva a povinnosti, nýbrž konstituuje nová práva a povinnosti, které předtím byly dány jen v potencionální podobě na úrovni právní normy, případně právního statusu účastníků. Byly dány jen jako možný způsob vypořádání vztahu mezi stavebníkem neoprávněné stavby a vlastníkem pozemku, na němž taková stavba stojí. Avšak teprve až soud zvolí některou z možností vypořádání vztahu z neoprávněné stavby, založí tím pro stavebníka a vlastníka pozemku konkrétní práva a povinnosti. Proto musí vycházet při rozhodování z právní úpravy platné v době rozhodování; v daném případě z §135c ObčZ.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241 odst. 3 písm. d) OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolateli tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 1 OSŘ věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé nebyli úspěšní a žalovanému náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17.dubna 2001
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v.r.
předseda senátu