ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2397.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2397/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. K., o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 475/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2004, č. j. 53 Co 9/2004-164, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2004, č. j. 53 Co 9/2004-164, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. července 2003, č. j. 25 C 475/99-138, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. července 20003, č. j. 25 C 475/99-138, vypořádal zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví účastníků jako bývalých manželů tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal movité věci v hodnotě 7 450 Kč a zůstatky na třech účtech v celkové výši 4 653,96 Kč, do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal movité věci v hodnotě 78 821 Kč a zůstatek na specifikovaném účtu ve výši 84 812,81 Kč. Žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni na vypořádání jejího podílu částku 141 022,90 Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a soudním poplatku.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků, uzavřené dne 27. 9. 1986, zaniklo rozvodem ke dni 14. 11. 1996. K dohodě o vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále „BSM“) nedošlo a žalobkyně podala 11. 11. 1999 návrh na jeho vypořádání soudem. Za trvání manželství pořídili účastníci ve výroku rozsudku specifikované movité věci, které jim byly přikázány a které mají ve svém držení. Na účtech, ve výroku rozsudku vyjmenovaných, byly uloženy společné prostředky účastníků, přičemž zůstatky na těchto účtech přikázané žalobkyni činily celkem 4 563,96 Kč; žalovaný zůstatek na specifikovaném účtu ve výši 84 812, 81 Kč vybral a spotřeboval pro sebe. Pokud se účastníci domáhali vypořádání dalších movitých věcí, soud prvního stupně se jejich návrhy jmenovitě zabýval a dovodil, že ke dni zániku manželství nebyla existence těchto věcí prokázána. Vypořádal však částku 130 525, 90 Kč, kterou žalovaný vybral 8. 2. 1996 z účtu M. b. a pro sebe spotřeboval, neboť šlo o společné prostředky, vložené žalovaným na termínovaný vklad dne 3. 8. 1995. Naproti tomu ohledně účtu č. 11287030, vedeném u Č., zjistil, že byl sice založen žalovaným za trvání manželství, avšak prostředky na něm uložené náležely Ing. R. T. Do vypořádání nezahrnul soud prvního stupně ani hodnotu členského podílu v Družstvu vlastníků domu 2023/27 v P. Vycházel z toho, že účastníci se sice za trvání manželství stali společnými členy tohoto bytového družstva, které vzniklo v roce 1994, a užívali jako společní nájemci družstevní byt č. 14 v sedmém patře tohoto domu, sestávající ze tří pokojů, kuchyně, příslušenství a dvou lodžií. Po rozvodu manželství dne 6. listopadu 1998 však uzavřeli dohodu o výměně bytu (všemi účastníky byla podepsána až 25. 11. 1998), podle které uvedený družstevní byt vyměnili s manžely Ing. V. a J. J. za obecní byt, sestávající ze tří pokojů, kuchyně s lodžií a příslušenstvím v domě v P. – L., P. čp. 1956, přičemž žalovaný v dohodě prohlásil, že bude nájemcem bytu 1+1 v P., J. 2136/11 a nenastěhuje se do bytu v P., P. čp. 1956 užívaného žalobkyní a dvěma dcerami. Tuto dohodu podepsali všichni její účastníci a souhlas s výměnou bytů byl 3. 12. 1998 udělen jak Družstvem vlastníků domu 2023/27 v P., které současně uvedlo, že souhlasí s členstvím manželů J. v družstvu, tak 10. 12. 1998 Městskou částí P. Žalobkyně se ještě v prosinci 1998 z bytu v domě čp. 2023/27 na B. ulici odstěhovala do bytu v P., P. čp. 1956. Dne 16. 12. 1998 uzavřeli manželé Ing. V. a J. J. a žalovaný dohodu, podle které manželé J. převedli svoje členská práva a povinností v Družstvu vlastníků domu 2023/27 v P. (včetně práva nájmu k bytu č. 14) na žalovaného, a která byla doručena družstvu 6. 1. 1999. Dopisem z 16. 1. 1999 družstvo sdělilo účastníkům a Ing. J., že družstvu nebyla dosud předložena dohoda o převodu členských práv a povinností mezi účastníky a manžely J a že bez takové dohody by nemohlo dojít k platnému převodu těchto práv ani podle dohody z 16. 12. 1998. K výzvě Ing. J žalobkyně odmítla dohodu o převodu práv a povinností spojených s členstvím v Družstvu vlastníků domu 2023/27 v P. mezi účastníky a manžely J. podepsat s odůvodněním, že „nedošlo k dodržení původní dohody“. Řízení vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 21 C 42/97, v němž se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému družstevnímu bytu s tím, aby byla určena výlučnou nájemkyní tohoto bytu jako členka družstva, bylo usnesením z 12. 3. 1999, č. j. 21 C 42/97-50, které nabylo právní moci dne 8. 4. 1999, zastaveno. Žalobkyně vzala totiž žalobu podáním z 19. 1. 1999 zpět s odůvodněním, že mezi účastníky došlo k mimosoudní dohodě. Z těchto zjištění soud prvního stupně dovodil, že dohoda o výměně bytu z 6. 11. 1998 měla náležitosti dohody o výměně bytu, jak vyplývají z §705 ObčZ, který stanoví, že se souhlasem pronajimatelů se mohou nájemci dohodnout o výměně bytu, přičemž souhlas i dohoda musí mít písemnou formu. Podle soudu prvního stupně u bytů družstevních však součástí takové dohody o výměně bytu musí být rovněž dohoda o převodu členských práv a povinností ve smyslu §229 odst. 1 a §230 ObchZ. Tato dohoda nepodléhá souhlasu představenstva družstva a členská práva a povinnosti přecházejí na nabyvatele ve vztahu k družstvu pouhým předložením této dohody nebo pozdějším dnem uvedeným ve smlouvě. Tytéž účinky jako předložení dohody nastávají, jakmile příslušné družstvo obdrží oznámení dosavadního člena o převodu členství a písemný souhlas nabyvatele. Soud prvního stupně dále poukázal na nedělitelnost společného členství a práva společného nájmu konkrétního družstevního bytu, která vyplývá ze způsobu vzniku těchto práv podle §703 odst. 2 ObčZ, a na to, že zákon výslovně neupravuje zánik společného členství v družstvu v případě, že dojde k výměně družstevního bytu, který byl ve společném nájmu bez uzavření dohody o převodu členských práv a povinností. Dospěl tak k závěru, že dohoda o výměně bytů, kde je jednou ze stran člen družstva a k níž je třeba souhlasu družstva, svou podstatou představuje i dohodu o převodu práv s povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu mezi účastníky dohody o výměně bytů, když k dohodě o převodu členských práv a povinností není podle §230 ObchZ třeba souhlasu družstva. Zdůraznil také, že ukončení dosavadních nájemních smluv k bytu a uzavření nových nájemních smluv se svým obsahem nijak neliší od převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu. I z toho, že žalobkyně vzala zpět žalobu o zrušení společného nájmu k předmětnému družstevnímu bytu a o určení, že byt bude jako výlučná nájemkyně a členka družstva dále užívat, s odůvodněním, že došlo k mimosoudní dohodě, je zřejmé, že účastníci se na zrušení práva společného nájmu dohodli, družstvu předložili dohodu o převodu členských práv a povinností (tj. dohodu o výměně bytu), tím zaniklo i jejich společné členství v družstvu a jeho členy se stali manželé J. Jejich následná dohoda se žalovaným nemá pro vypořádání BSM účastníků žádný význam. Ostatně žalobkyně se začala stavět odmítavě k dohodě o výměně bytů teprve až poté, co byla uzavřena dohoda o převodu členských práv a povinností mezi manžely J. a žalovaným. Soud prvního stupně uzavřel, že dohodou o výměně bytu z 6. 11. 1998, kterou kvalifikuje rovněž jako dohodu o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu, „se účastníci dohodli o vypořádání BSM v této části“. S přihlédnutím k hodnotě majetku přikázaného ve výroku svého rozsudku, a to žalobkyni ve výši 12 113,96 Kč a žalovanému ve výši 163 633,81 Kč, když u žalovaného vzal v úvahu, že sám spotřeboval ještě částku 130 525,90 Kč, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 141 022,90 Kč.
K odvolání účastníků Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 2. 2004, č. j. 53 Co 9/2004-164, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a za správné považoval závěry soudu prvního stupně o rozsahu majetku v BSM účastníků a jeho vypořádání. Přisvědčil žalobkyni, že členství v bytovém družstvu je oddělitelné od nájemního práva k družstevnímu bytu, ale to jen dokud členu družstva nevzniklo právo na přidělení družstevního bytu. V daném případě však účastníci byli současně společnými členy družstva a společnými nájemci družstevního bytu. Výměnou družstevního bytu, podle odvolacího soudu „k dobru žalobkyně, která se stala nájemkyní kvalitního obecního bytu“, převedli účastníci svá společná družstevní práva a povinnosti na nové nájemce družstevního bytu a členy družstva - manžele J. Účastníci tak členská práva a povinnosti v předmětném družstvu pozbyli a odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně, že za tohoto stavu bylo právo k hodnotě členského podílu v bytovém družstvu jako aktivum společného majetku účastníků vypořádáno dohodou a nemůže být předmětem soudního vypořádání BSM. Odvolací soud nepovažoval za opodstatněné námitky účastníků ohledně vypořádání movitých věcí náležejících do BSM. Výhrady žalovaného, že některé z jemu přikázaných věcí nejsou v jeho držení, nemohou obstát, když jde o věci, které zůstaly v původním společném bytě účastníků po odstěhování žalobkyně. Domáhala-li se žalobkyně, že je třeba vypořádat ještě další specifikované movité věci, pak nenabídla důkazy k tomu, že do BSM patřily (případně u některých by nastupovala i pochybnost, zda by nešlo o věci sloužící osobní potřebě jednoho z manželů) a že ke dni zániku BSM existovaly. Pochybení neshledal odvolací soud ani ve vypořádání finančních zůstatků na účtech peněžních ústavů. Žalobkyně neprokázala, že na specifikovaném účtu u R. byly uloženy peněžní prostředky dcery T. Správně byly vypořádány také společné peněžní prostředky, které z účtů vybral žalovaný a spotřeboval je pro sebe, zatímco na účtu u Č. byly uloženy peněžní prostředky Ing. J. T. a nebyly tak předmětem BSM účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Za nesprávný považuje závěr odvolacího soudu, že schválením dohody o výměně bytů z 6. 11. 1998 zaniklo i společné členství účastníků v předmětném družstvu. Setrvává na názoru, že do nájemního vztahu k družstevnímu bytu vstoupili manželé J. jako nečlenové družstva a členové družstva - tj. účastníci uspokojují bytové potřeby jiným způsobem. Členství účastníků v bytovém družstvu zůstalo zachováno a hodnota členského podílu k předmětnému bytu, která podle znaleckého posudku činí 1 508 000 Kč, je součástí společného jmění manželů (správně bezpodílového spoluvlastnictví). Protože nedošlo k platnému převodu členských práv a povinností v družstvu z účastníků na manžele J., nedošlo ani k převodu těchto práv podle dohody z 16. 12. 1998 na žalovaného. Dále žalobkyně rozvádí své výhrady k tomu, jak soud prvního stupně rozhodl o povinnosti účastníků hradit náklady státu. Uvádí rovněž, že „nechce znovu opakovat své argumenty ohledně movitých věcí a zůstatků na účtech peněžních ústavů obsažených v podáních soudu, ale žádá, aby se jimi dovolací soud zabýval, neboť oba soudy rozhodly tak, že se s jejími argumenty nevypořádaly. Zůstává tak vážné pochybení soudu prvního stupně i soudu odvolacího spočívající v tom, že uvěřily žalovanému přes evidentně rozporuplné svědecké výpovědi jeho jímavý příběh o dvou přátelích, kteří si pomáhají tím, že přítel žalovaného Ing. T. ukládá na konto žalovaného svoje prostředky.“ Konečně žalobkyně namítá, že odvolací soud se vůbec nezabýval její námitkou, že odvolání žalovaného mělo být jako opožděně podané odmítnuto. Žalobkyně uzavírá, že vzhledem k uvedenému napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a proto je rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že „nechce opakovat argumenty, které již řízení uvedl“. Opakovaně se snažil zaplatit žalobkyni soudem prvního stupně stanovenou částku, žalobkyně však poštou zaslané peníze odmítla, nepřevzala ani cenné psaní a když trvala na osobním převzetí v bance za asistence policie, obvinila žalobce bezdůvodně z toho, že jde o falešné bankovky. Její jednání tak připomíná jednání při převodu členských práv a povinností, kdy přislíbila, že po získání „dekretu na obecní byt“ podepíše dohodu o převodu těchto práv. Žalovaný se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu o zániku členských práv a povinností účastníků v družstvu jejich převodem, k němuž došlo výměnou předmětných bytů, a podotýká, že kdyby měla platit teze žalobkyně, že k převodu členských práv a povinností nedošlo, nemohla by být žalobkyně nájemkyní obecního bytu. Dodává, že „sám se nároku na uvedený byt vzdal.“
Nejvyšší soud se jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nepřipadá v úvahu, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl prvním jeho rozhodnutím ve věci. Přichází tak v úvahu jen přípustnost dovolání jen podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jak vyplývá z §237 odst. l písm. c) a odst. 3 OSŘ je dovolání přípustné jen pro řešení otázek právních (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1086/2001 ze dne publikované pod C 1164/svazek 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck – dále „Soubor rozhodnutí“). Dovolací soud není proto oprávněn přezkoumávat, zda skutková zjištění odvolacího soudu, že na účtu M. b. byly uloženy peněžní prostředky Ing. T., na účtu R. společné prostředky účastníků a že existence movitých věcí ke dni zániku BSM nebyla žalobkyní prokázána, mají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací soud však považuje rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí zásadního významu pro posouzení otázky, zda dohoda o výměně bytů, uzavřená mezi manžely jako společnými nájemci družstevního bytu a společnými členy bytového družstva na straně jedné a společnými nájemci obecného bytu na straně druhé je rovněž dohodou o převodu práv a povinnosti spojených se společným členstvím bývalých manželů v bytovém družstvu, neboť jde o otázku dosud dovolacím soudem neřešenou.
Dovolání je tak ve výše uvedeném rozsahu přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v části, v níž je dovolání přípustné, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
V řízení nedošlo k vadám vyjmenovaným v §229 odst. l, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám řízení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyní namítaná vada řízení, spočívající v tom, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně na základě odvolání žalovaného, ačkoliv podle žalobkyně bylo podáno pozdě, by nemohla být vadou, v důsledku kterého by jí byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma. Odvolací soud totiž odvolací námitky žalovaného, týkající se vypořádání specifikovaných movitých věcí a částky spotřebované jím po výběru z účtu u M. b., neshledal důvodné. Kromě toho rozsudek soudu prvního stupně nemohl nabýt právní moci, neboť byl podle §212 písm. d) OSŘ napaden rovněž odvoláním žalobkyně, a to v celém rozsahu, protože rozhodnutí o vypořádání BSM je případem, kdy z právního předpisu vyplývá zvláštní způsob vypořádání tohoto vztahu mezi účastníky.
Podle §703 odst. 2 ObčZ vznikne-li jednomu z manželů za trvání manželství právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, vznikne se společným nájmem i společné členství manželů v družstvu. Rozvodem manželství takto vzniklý společný nájem družstevního bytu manželů a společné členství manželů v bytovém družstvu nezaniká. Zánik společného členství rozvedených manželů v bytovém družstvu může nastat i převodem práv a povinnosti spojených s členstvím manželů v bytovém družstvu. Podle §229 odst. l věty první zákona č. 513/1991, obchodní zákoník, ve znění platném ke dni 6. 11. 1998 (resp. 25. 11. 1998), kdy došlo k uzavření dohody o výměně bytu (dále „ObchZ“), členská práva a povinnosti může člen převést na jiného člena družstva, pokud to stanovy nevylučují. Podle §230 ObchZ převod práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu na základě dohody nepodléhá souhlasu orgánů družstva. Členská práva a povinnosti spojená s členstvím přecházejí na nabyvatele ve vztahu k družstvu předložením smlouvy o převodu členství příslušnému družstvu nebo pozdějším dnem uvedeným v této smlouvě. Tytéž účinky jako předložení smlouvy o převodu členství nastávají jakmile příslušné družstvo obdrží písemné oznámení dosavadního člena o převodu členství a písemný souhlas nabyvatele členství.
K náležitostem smlouvy o převodu členství v bytovém družstvu podle §230 ObchZ uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 1402/99, publikovaném pod C 168/2001 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, že „obsah smlouvy o převodu členství není v obchodním zákoníku upraven. V případě dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu je nutné z povahy této dohody mít za to, že nezbytným (minimálním) obsahem dohody bude určení práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, určení hodnoty družstevního podílu, stanovení úplatnosti či bezplatnosti převodu a dohoda o vzájemném vypořádání.“
Podle §715 ObčZ se souhlasem pronajimatelů se mohou nájemci dohodnout o výměně bytu. Dohoda o výměně bytu se tak týká jen nájemních vztahů účastníků této dohody.To znamená, že dohoda o výměně družstevního bytu za byt obecní (§715 ObčZ), která obsahuje jen ujednání o této výměně, nemůže být současně smlouvou o převodu členství v družstvu (§229 odst. l věta první a §230 ObchZ), neboť neobsahuje podstatné náležitosti této smlouvy shora uvedené. Předložení dohody o výměně bytu družstvu, aby jako pronajimatel udělil souhlas dohodě podle §715 ObčZ, není také písemným oznámením dosavadního člena o převodu členství a písemným souhlasem nabyvatele členství.
Neobstojí tak závěr soudů obou stupňů, že dohoda o výměně předmětného družstevního bytu za byt obecní, uzavřená 6. 11. 1998 (resp. 25. 11. 1998) mezi účastníky a manžely J., je rovněž smlouvou o převodu členství účastníků v družstvu na manželé J. a že tak došlo současně k zániku práva společného nájmu účastníků k předmětnému družstevnímu bytu a jejich společného členství v bytovém družstvu. Dovolací soud ještě podotýká, že i kdyby byla mezi účastníky a manžely J. uzavřena dohoda o převodu členských práv a povinností ústní formou (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 225/2001, v němž je uvedeno, že „ústně uzavřená dohoda bude /při splnění náležitostí stanovených pro ni zákonem/ platná, nebude však účinná až do oznámení jejího uzavření družstvu), pak účinnost takové dohody je vázána na její oznámení družstvu způsobem popsaným v §230 ObchZ, které nebylo ani tvrzeno.
Pak ovšem není správný ani závěr, že „hodnota členského podílu v bytovém družstvu byla jako aktivum společného majetku vypořádána dohodou po zániku manželů.“
Vzhledem k nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, když důvod nesprávnosti se vztahuje i na rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů v celém rozsahu, neboť jde o řízení, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu (k tomu srovnej právní větu usnesení Nejvyššího soudu z 24. 3. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1742/2002, publikovanou pod C 2642/ svazek 29 Souboru rozhodnutí) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 OSŘ). V novém rozhodnutí přihlédne soud prvního stupně také k nákladům dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2005
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu