ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.2409.2002.1
sp. zn. 22 Cdo 2409/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyně H. Ř., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) R. B., a 2) M. B., zastoupeným advokátkou, o určení společné hranice pozemků, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 8 C 424/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. března 2002, č. j. 25 Co 471/2001-397, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.590,- Kč na účet advokátky do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. června 2000, č. j. 8 C 424/95-263, mimo jiné určil, že „společná hranice mezi pozemky č. 893/16, 893/31 a pozemkem č. 893/17 v katastrálním území P. je vyznačena umělohmotnými mezníky na lomových bodech hranice D a C v protokolu o vytýčení hranice pozemků, vypracovaným společností P. v. o. s., ze dne 23. 4. 1998, který je nedílnou součástí tohoto rozhodnutí“. Žalobkyně a její manžel J. Ř., který v průběhu řízení zemřel a jehož je ona právní nástupkyní, se původní žalobou podanou poté, co je stavební úřad odkázal na soud postupem podle §137 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v řízení o žádosti žalovaných o vydání stavebního povolení na stavbu oplocení mezi pozemky účastníků s jejich námitkou, že „navržené situování předmětné stavby na domnělé společné hranici pozemků v místě oplocení ve skutečnosti zasahuje do jejich pozemku – není správně vytyčená hranice pozemku“, domáhali určení, že „vlastníkem poz. č. kat. 893/16 a č. 893/31 v kat. úz. P. a v rámci hranice vytýčené Protokolem o vytýčení hranice pozemků ze dne 26. 1. 1990 jsou manž. J. a H. Ř.“. Znalec z oboru geodézie a kartografie L. Č. však ve svém znaleckém posudku z 8. 7. 1997 konstatoval, že „společnou hranici mezi parcelami 893/16 a 893/17 nelze spolehlivě vytyčit. Vzhledem k nedohodě stran je možné určení společné hranice 893/16 a 893/17 rozhodnutím soudu“. Pro takovéto rozhodnutí pak znalec nabídl soudu tři varianty. K výzvě soudu prvního stupně k upřesnění žalobního petitu změnila žalobkyně se souhlasem soudu žalobu tak, že se domáhá určení společné hranice mezi pozemky účastníků, aniž by blíže označila, kde se podle jejího stanoviska tato hranice nachází. Soud prvního stupně pak zvolil jednu ze znalcem nabízených variant, podle níž objednal u společnosti P., v. o. s. se sídlem v R. vytýčení sporné hranice, a rozhodl o určení této hranice, jak je shora uvedeno, přičemž zdůvodnil, proč se přiklonil právě k této variantě.
K odvolání obou procesních stran byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku a ve výrocích o nákladech řízení zrušen usnesením Krajského soudu v Praze (dále „odvolací soud“) ze dne 30. dubna 2001, č. j. 25 Co 40/2001-347, 25 Co 41/2001-347, 25 Co 136/2001-347, a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že žalobkyni ve výzvě k upřesnění žaloby nesprávně poučil, neboť jde o žalobu podle §126 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) a žalobkyně tedy měla být vedena k úpravě žaloby tak, aby bylo žalovaným uloženo zdržet se užívání přesně specifikované části jejího pozemku. Určení hranice pozemků je pro toto rozhodnutí jen předběžnou otázkou a v případě neshody stran lze o vytýčení hranice požádat katastrální úřad.
Soud prvního stupně poté vyzval žalobkyni, aby odstranila vady žaloby v souladu s odůvodněním shora uvedeného usnesení odvolacího soudu. Na tuto výzvu žalobkyně reagovala (kromě rozšíření žaloby o návrhy na odstranění plotu, který žalovaní mezitím zbudovali, a na náhradu škody, jež soud prvního stupně vyloučil k samostatnému řízení) jen tak, že se domáhá stanovení společné hranice mezi pozemky na základě protokolu o vytýčení hranice pozemků z 26. 1. 1990, které provedlo Středisko geodézie P., č. protokolu 329994-160. Soud prvního stupně připustil toto „upřesnění petitu“ a poté rozsudkem ze dne 15. října 2001, č. j. 8 C 424/95-375, takto formulovanou žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Zamítavé rozhodnutí odůvodnil tím, že na požadovaném určení žalobkyně nemá naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), neboť i „pokud by bylo žalobkyni vyhověno a určena společná hranice, neřešilo by to současný stav mezi účastníky, to je že žalovaní dle tvrzení žalobkyně užívají bez právního důvodu konkrétní části jejího pozemku. Soud se snažil dle dispozic Krajského soudu v Praze vést žalobkyni ke změně petitu, ovšem bezvýsledně, kdy sice žalobu na odstranění rušivého stavu podala, uvedená žaloba bude projednána samostatně, ale na určujícím petitu, jak je popsán výše, trvala.“
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 13. března 2002, č. j. 25 Co 471/2001-397, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem o nedostatku naléhavého právního zájmu na straně žalobkyně s tím, že i když žalobkyně má pravdu, že bez určení hranice nelze dospět k závěru, zda je neoprávněně zasahováno do jejího práva, bude tuto otázku řešit soud jako předběžnou v řízení o žalobě na plnění, kterou žalobkyně ostatně již podala. I když žalobkyně byla na soud odkázána rozhodnutím stavebního úřadu, není v této věci namístě názor, že žaloba na určení důvodnosti námitek vznesených ve stavebním řízení podaná na základě postupu stavebního úřadu podle §137 stavebního zákona není určovací žalobou podřaditelnou pod §80 písm. c) OSŘ, u níž není třeba prokazovat naléhavý právní zájem (rozsudek dovolacího soudu z 28. 8. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1528/2000, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 11/2001). Žalobkyně totiž podle odvolacího soudu neuplatnila v tomto řízení nárok, který je podstatou její občanskoprávní námitky ve stavebním řízení, neboť se domáhá určení nové hranice mezi pozemky účastníků a takovéto rozhodnutí soudu nepřísluší. S takovýmto nárokem nebyla ze stavebního řízení odkázána, a tak je otázku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení nutno zkoumat.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání s tím, že je přípustné nejen v případě, kdy dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozsudku, jak byli účastníci poučeni, ale též podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ. Nesouhlasila s názorem odvolacího soudu, že je v této věci třeba prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a znovu zdůraznila, že na řízení ve věcech občanskoprávních byla odkázána rozhodnutím stavebního úřadu podle §137 odst. 2 a 3 stavebního zákona a že žaloba na určení hranice vychází z její občanskoprávní námitky uplatněné ve stavebním řízení. Právě v tomto řízení totiž vznikl spor účastníků, kteří se nedokázali shodnout na hranici mezi svými pozemky. Správní orgán pak nemůže ve svém odkazu předurčovat znění petitu žaloby, s níž se odkázaný účastník obrátí na soud, a je naprosto nerozhodné, zda žaloba zněla na určení sporné hranice nebo na určení obdobné právní skutečnosti. Žalobkyně navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání vyslovili názor, že poučil-li odvolací soud účastníky o možnosti podat dovolání v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, bylo dovolání připuštěno pouze podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ a není možno aplikovat písmeno b) tohoto ustanovení. Jinak se ztotožnili se závěry soudů obou stupňů a navrhli, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení a že splňuje zákonem požadované náležitosti (§241, §241a odst. 1 OSŘ), zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti.
Napadeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a tak přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ nepřipadá v úvahu. Podle písm. b) citovaného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Ve svém prvém rozhodnutí v této věci (rozsudek z 26. 6. 2000) soud prvního stupně vyhověl žalobě na určení sporné hranice, byť nikoli podle představ žalobkyně, vycházeje z názoru, že nelze-li spolehlivě stanovit, kde se tato hranice nachází, je namístě její určení rozhodnutím soudu. Pokud pak rozsudkem z 15. 10. 2001 žalobu, sice poněkud jinak formulovanou, ale nadále podanou za situace, kdy nebylo možno přesnou hranici zjistit, zamítl, bylo to důsledkem právního názoru odvolacího soudu, že žalobkyně se měla domáhat zdržení se neoprávněných zásahů do svého práva ze strany žalovaných, že posouzení, kde je hranice pozemků, je pouze otázkou předběžnou a že o vytýčení hranice lze požádat katastrální úřad. Je tedy zřejmé, že jinak nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně zde bylo usměrněno tím, že tento soud byl povinen vycházet ze závazného (§226 odst. 1 OSŘ) právního názoru odvolacího soudu, a tak je dovolání žalobkyně skutečně přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ. Se žalovanými nelze souhlasit, pokud se domnívají, že poučení obsažené v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu vylučuje přípustnost dovolání podle jiných ustanovení než podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, jelikož přípustnost podle písmene a) a b) citovaného ustanovení, jakož i přípustnost dovolání podle §238 až 239 OSŘ vyplývá z textu zákona. Ostatně §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v současném znění (na rozdíl od §239 odst. 1 OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.) již ani nedává odvolacímu soudu oprávnění svým rozhodnutím přípustnost dovolání založit. S ohledem na uvedené závěry nebylo důvodu zabývat se tím, zda je napadený rozsudek rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.
Dovolací soud tedy přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není důvodné.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž by dovolací soud musel přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá OSŘ), nebyly z obsahu spisu zjištěny. Proto se dovolací soud zabýval jen tvrzeným nesprávným právním posouzením věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav a může k němu dojít buď tím, že soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Východiskem pro právní posouzení v této věci musí být úvaha o povaze nároku, který je předmětem tohoto sporu. Žalobkyně svojí žalobou řeší situaci, kdy se dostupnými prostředky nepodařilo zjistit, kde se hranice mezi pozemky účastníků nachází. Nejde tedy o subjektivní spor sousedů, kdy každý z nich tvrdí, že hranice vede jinudy, ovšem soud má objektivně možnost, zpravidla za pomoci znalce, průběh hranice zjistit a žalobce je také schopen v žalobním petitu svoji verzi sporné hranice vyjádřit. Jen v takovém případě by měl místo názor odvolacího soudu, vyjádřený v usnesení z 30. 4. 2001, že je nutno vhodným procesním poučením vést žalobkyni ke změně žalobního petitu tak, aby odpovídal §126 občanského zákoníku, případně §80 písm. c) OSŘ, ovšem s požadavkem na určení vlastnictví k přesně specifikované části pozemku. Rozhodnutí o takto formulované určovací žalobě by mělo deklaratorní charakter. Naproti tomu stala-li se – jako v tomto případě – původní hranice mezi sousedními pozemky z jakýchkoli důvodů neurčitou a je třeba ji znovu vytýčit, mělo by v tomto smyslu vydané soudní rozhodnutí, i když by „určovalo“ hranici, konstitutivní charakter a nejednalo by se tedy o rozhodnutí podle §80 písm. c) OSŘ. Pak ovšem nebylo důvodu v této věci zkoumat, zda má žalobkyně na požadovaném „určení“ naléhavý právní zájem, a z tohoto hlediska skutečně není právní posouzení věci soudy obou stupňů správné, neboť byl aplikován nesprávný právní předpis.
V ustanovení §80 OSŘ jsou nároky, o nichž lze v občanském soudním řízení rozhodnout, uvedeny jen příkladmo (srov. „zejména“), a tak není vyloučeno ani rozhodnutí o jiném než tam uvedeném nároku, pokud ovšem zákon takové rozhodnutí připouští. Odvolací soud v souvislosti s úvahami o naléhavém právním zájmu žalobkyně na určení sporné hranice uvedl, že rozhodnutí, jímž by byla určena nová hranice mezi pozemky, soudu nepřísluší. S tímto názorem se dovolací soud ztotožňuje, neboť s ohledem na to, že nejde o žádný z případů uvedených v §80 OSŘ, musela by možnost vydat takovéto rozhodnutí vyplývat z konkrétního zákonného ustanovení. K tomuto závěru vede i úvaha, že každé konstitutivní rozhodnutí je zásahem do soukromých práv a možnost je vydat tedy musí vycházet přímo ze zákona. Navíc i když hranici sousedních pozemků nelze zjistit, tato hranice objektivně existuje, vlastnictví sousedů je tím dané a vytýčení nové hranice bude s největší pravděpodobností vždy spojeno se zásahem do práv alespoň jednoho ze sousedů. Proto i s ohledem na ochranu vlastnictví zakotvenou v článku 11 Listiny základních práv a svobod se takový zásah nemůže obejít bez zákonného podkladu.
Pokud jde o námitku poukazující na shora uvedený publikovaný rozsudek dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 1528/2000, ze kterého žalobkyně zřejmě dovozuje, že právě rozhodnutí stavebního úřadu podle §137 zákona č. 50/1976 Sb. vytváří zákonný podklad pro žalobu na určení sporné hranice, je třeba poznamenat, že zmíněný rozsudek pouze konstatoval, že žalobu podanou poté, co byl žalobce odkázán na soud ve stavebním řízení, nelze zamítnout pro nedostatek naléhavého právního zájmu, jelikož nejde o žalobu podle §80 písm. c) OSŘ. Rozhodně však z něj nevyplývá, že by bylo takovouto žalobou možno domáhat se něčeho, co jinak hmotněprávní předpisy neumožňují. Závěry v tomto rozsudku obsažené (tedy že jde o žalobu v §80 OSŘ výslovně neuvedenou, opírající se o §137 odst. 2 a 3 stavebního zákona) mohou mít místo pouze v případě, že žalobce bude v mezích občanskoprávních námitek, jejichž posouzení přísluší soudu a s nimiž byl na soud odkázán, formulovat žalobní petit způsobem odpovídajícím znění uvedených ustanovení (např. „námitka vznesená ve stavebním řízení vedeném u …, že …, je oprávněná“). Tak tomu ovšem v daném případě nebylo, a tak argumentace zmíněným rozhodnutím není případná.
Zbývá posoudit, co je důsledkem skutečnosti, že se žalobkyně domáhá nároku, který není podložen hmotným právem. Pouze v některých případech vyplývajících ze zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), by bylo možno uvažovat o zastavení řízení a postoupení věci příslušnému katastrálnímu úřadu podle §104 odst. 1 OSŘ (např. je-li návrh na určení hranice podle obsahu návrhem na opravu chyb v katastrálním operátu podle §8 katastrálního zákona). O takovýto případ se ovšem nejedná. Postup podle §43 odst. 2 OSŘ (s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně přes výzvu k odstranění vad žalobního petitu usnesením soudu prvního stupně z 20. 6. 2001, č. j. 8 C 424/95-358, žalobu v podstatě neupravila) nepřipadá v úvahu, jelikož žaloba nevykazuje nedostatky, které brání pokračování řízení. Je tedy třeba vycházet z toho, že kdyby uplatněné právo mělo hmotněprávní podklad, šlo by o vztah občanskoprávního charakteru a rozhodnutí o něm by náleželo do pravomoci soudu. Proto je jediným možným řešením zamítnutí žaloby s tím, že uplatněný nárok nemá oporu v platném právu.
Z uvedeného je zřejmé, že i když ne se všemi právními názory odvolacího soudu je možno souhlasit, je závěr, že rozhodnutí soudu, jímž by byla stanovena nová hranice mezi sousedními pozemky, nemá oporu v zákoně, správným výkladem správného právního předpisu a zamítnutí žaloby věcně správným rozhodnutím. Proto bylo dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 věty před středníkem OSŘ zamítnuto.
Podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ mají žalovaní, kteří v dovolacím řízení uspěli, právo na náhradu jeho nákladů. Ty představuje odměna advokátky stanovená podle §10 odst. 3, §8 písm. b) a §17 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 7.440,- Kč [z důvodů vysvětlených výše nejde o určovací žalobu ve smyslu §80 písm. c) OSŘ, a tak uplatňovaná odměna podle §5 písm. b) uvedené vyhlášky advokátce nepřísluší] a paušální částka náhrady výdajů 150,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. odpovídající dvěma úkonům právní služby podle §11 odst. 1 písm. a) a k) této vyhlášky.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá tento vykonatelný rozsudek, mohou žalovaní podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. března 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu