ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.2439.2002.1
sp. zn. 22 Cdo 2439/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyně V. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému městu K., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 6/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. října 2001, č. j. 18 Co 445/2001-88, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. května 2001, č. j. 7 C 6/2001-61, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je „vlastníkem pozemku parcelní číslo 809/9 o výměře 110 m2 v k. ú. L., zapsaného u Katastrálního úřadu v K. na LV č. 5791,“ a rozhodl o nákladech řízení. Na základě provedených důkazů především dospěl k závěru, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, jelikož ohledně sporného pozemku je v katastru nemovitostí na LV č. 6107 pro k. ú. L. vedeno duplicitní vlastnictví a bez rozhodnutí v této věci by se právní postavení žalobkyně ve vztahu k pozemku stalo nejistým. Poté sice dovodil, že žalovaný se nestal vlastníkem sporného pozemku na základě hospodářské smlouvy z roku 1984, jak tvrdí, neboť tento pozemek nebyl předmětem kupní smlouvy, kterou 13. 7. 1973 uzavřeli právní předchůdci účastníků, a nemohl tedy být ani předmětem zmíněné hospodářské smlouvy, ale ztotožnil se s námitkou žalovaného, že na jeho straně byly splněny všechny podmínky pro nabytí vlastnického práva vydržením.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. října 2001, č. j. 18 Co 445/2001-88, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Závěr o tom, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, považoval za správný, ale dovodil, že žaloba směřuje proti subjektu, který není v řízení pasivně legitimován. Na LV č. 6107 pro k. ú. L. je totiž zapsáno duplicitní vlastnictví žalobkyně a České republiky – Městského národního výboru K., na který bylo vlastnické právo hospodářskou smlouvou z roku 1984 převedeno. Česká republika se pak mohla stát vlastníkem na základě vydržení (se započítáním vydržecí doby svého právního předchůdce) nejdříve k 1. 1. 1992, a tak sporný pozemek nemohl přejít na žalovaného podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, který nabyl účinnosti dříve. Proto soud prvního stupně nepochybil, když žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z toho, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Toto dovolání pak odůvodnila poukazem na §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“). Vyslovila přesvědčení, že žaloba správně směřovala proti městu K., neboť na LV č. 1 je zapsán pozemek parc. č. 808/12, který navazuje na sporný pozemek, jako vlastnictví žalovaného. Oba tyto pozemky byly v minulosti označeny jednotným parcelním číslem s označením vlastníka MěNV K., ovšem současné označení vlastníků je rozdílné. Jestliže MěNV K. již neexistuje a jeho veškerá práva a povinnosti přešly na žalovaného, měl odvolací soud posoudit věc podle zákona č. 172/1991 Sb. Jeho rozsudkem je navozena neřešitelná situace, neboť MěNV K. jako neexistující subjekt žalovat nelze a žalovaný podle názoru odvolacího soudu nemá pasivní legitimaci. Proto žalobkyně navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání pouze zdůraznil, že k vydržení vlastnického práva došlo již k 1. 1. 1992, jelikož do vydržecí doby bylo možno započítat i dobu, po kterou sporný pozemek oprávněně držel jeho právní předchůdce.
Nejvyšší soud České republiky se po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a že splňuje náležitosti uvedené v §241 a §241a odst. 1 OSŘ, zabýval především otázkou jeho přípustnosti.
Dovolání nemůže být přípustné podle §237 odst. 1 písm a) a b) OSŘ, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen prvý rozsudek soudu prvního stupně v této věci. Jeho přípustnost není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 OSŘ, a tak zbývá posoudit, zda ji nelze dovodit z §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud postavil své rozhodnutí na závěru, že je-li vlastnictví ke spornému pozemku duplicitně připsáno žalobkyni a České republice, není žalovaný – tedy město K. – v této věci pasivně legitimován. I když některá rozhodnutí dovolacího soudu se již dotkla otázky, proti komu má směřovat žaloba na určení vlastnictví (srov. např. rozsudek z 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1319/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 71/97), žádné z nich problematiku pasivní legitimace v řízení o takovéto žalobě výslovně neřeší. Z tohoto pohledu je tedy napadený rozsudek rozhodnutím, které má po právní stránce zásadní význam, a tak je dovolání žalobkyně přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Žalobkyně nenamítá, že v řízení došlo k vadám vyjmenovaným v §242 odst. 3 OSŘ, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Nejvyšší soud ČR proto přezkoumal napadený rozsudek pouze z hlediska tvrzeného nesprávného právního posouzení věci a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Domáhá-li se žalobce určení, že je vlastníkem nemovitosti, u níž je v katastru nemovitostí veden jako vlastník někdo jiný, má nepochybně na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) OSŘ. Totéž samozřejmě platí v případě, kdy je v katastru nemovitostí zapsáno tzv. duplicitní vlastnictví a kdy je určovací žaloba prostředkem k odstranění této duplicity. Tento naléhavý právní zájem je ovšem dán pouze ve vztahu ke konkrétní osobě, a to k tomu, kdo je – podle žalobce nesprávně – zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti nebo k tomu, kdo je spolu se žalobcem zapsán jako duplicitní vlastník. I žaloba na určení vlastnictví je totiž svojí povahou žalobou na ochranu vlastnického práva, která musí směřovat proti osobě, jež do tvrzeného práva žalobce neoprávněně zasahuje, byť pouze tím způsobem, že je místo něho nebo spolu s ním zapsána jako vlastník sporné nemovitosti. To ostatně souvisí s otázkou závaznosti výroku pravomocného rozsudku, jak je upravena v §159 odst. 2 OSŘ: rozsudek o určení vlastnictví není závazný pro třetí osoby, které nebyly účastníky řízení, a tak pokud by ten, jehož vlastnické právo je zapsáno v katastru nemovitostí místo (či vedle) žalobce, nebyl účastníkem řízení, rozsudek určující vlastnické právo žalobce by ho nezavazoval. Takovýto rozsudek by ovšem nemohl splnit účel, který žalobce podáním určovací žaloby sledoval. Lze tedy konstatovat, že otázku naléhavého právního zájmu na podání žaloby o určení vlastnictví k nemovitosti v případě duplicitního zápisu je nutno řešit v souvislosti s řešením otázky pasivní věcné legitimace a že naléhavý právní zájem na takovémto určení nemůže být dán, nesměřuje-li žaloba proti tomu, kdo je místo žalobce či spolu s ním zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník sporné věci.
V této věci je v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v K. na LV č. 6107 pro k. ú. L. zapsáno duplicitní vlastnictví žalobkyně a České republiky, nikoli žalobkyně a žalovaného. Proto názor odvolacího soudu, že žaloba byla podána proti osobě, která není nositelem pasivní věcné legitimace, je správný. To, že sporný pozemek „navazuje“ na jiný pozemek, jehož vlastníkem je podle zápisu v katastru nemovitostí žalovaný, je z hlediska rozhodnutí v této věci nerozhodné. Nelze pak přisvědčit námitce žalobkyně, že ji rozhodnutí odvolacího soudu postavilo do „neřešitelné“ situace, jelikož subjektem, který zasahuje do jejího tvrzeného vlastnického práva, není neexistující Městský národní výbor v K., nýbrž Česká republika a v podání žaloby proti ní jí nic nebrání. V tomto směru postačí odkázat na §6 a 7 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud rozhodl správně, když zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a tak uplatněný dovolací důvod není dán. Proto bylo dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 věty před středníkem OSŘ zamítnuto.
Žalovaný, který byl v dovolacím řízení úspěšný, sice podal prostřednictvím advokátky vyjádření k dovolání žalobkyně, ovšem zabýval se v něm pouze otázkou vydržení, která nebyla předmětem dovolacího přezkumu, a tak jeho obsah nemohl mít na rozhodnutí dovolacího soudu vliv. Proto takto vzniklé náklady nelze považovat za potřebné k účelnému bránění práva. Z tohoto důvodu bylo podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.,v. r.
předseda senátu