ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.2475.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 2475/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně České republiky – České správy sociálního zabezpečení se sídlem v Praze 5, Křížová 25, proti žalovaným: 1) L. L., 2) Ing. V. L. a 3) Ing. Z. L., všem zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 187/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2003, č. j. 16 Co 312/2003-198, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že Česká republika je vlastníkem níže uvedeného pozemku, a že Česká správa sociálního zabezpečení v Praze k němu vykonává právo hospodaření. Její právní předchůdce – Úřad důchodového zabezpečení v Praze – pozemek získal od žalovaného 1) a otce žalovaných 2) a 3) na základě kupní smlouvy, uzavřené 11. 4. 1983, přičemž žalobkyně nemá k dispozici originál smlouvy a v katastru nemovitostí jsou jako vlastníci zapsáni žalovaní.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. února 2000, č. j. 7 C 187/97-98, zamítl žalobu „s návrhem, aby bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem pozemku označeného v geometrickém plánu ze dne 28. února 1983 vyhotoveném pod č. 2246020-45/83 Geodézie n. p. Praha, parcelním číslem 438/4f o výměře 4.773 m2 a Česká správa sociálního zabezpečení vykonává k tomuto pozemku právo hospodaření“; rozhodl též o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným 1) a otcem žalovaných 2) a 3) o prodeji sporného pozemku jednala, kupní smlouva ale nebyla uzavřena, neboť nedošlo ke shodě ohledně kupní ceny. Žalobkyně uzavření kupní smlouvy neprokázala.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. května 2001, č. j. 39 Co 336/2000-164, změnil rozsudek soudu prvního stupně a určil, že „Česká republika je vlastníkem pozemků č. parc. 438/1, 438/7, 438/8, 438/9, 438/10, 438/21, 438/22, 438/23, 438/33, 438/34, 438/35, 438/36, 438/37, 438/38, 438/39, 438/46, 438/47, 438/54, 438/56, 438/57 vedených na LV č. 56 Katastrálního úřadu P. pro katastrální území R. a že Česká správa sociálního zabezpečení Praha 5, Křížová 25, IČO 006963 s tímto majetkem hospodaří jako organizační složka státu“. Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu „na určení, že Česká republika je vlastníkem pozemku č. parc. 438/20 vedeného na LV č. 363 Katastrálního úřadu P. pro katastrální území R. a že Česká správa sociálního zabezpečení Praha 5, Křížová 25, IČO 006963 s tímto majetkem hospodaří jako organizační složka státu“, a rozhodl o nákladech řízení. Připustil změnu žaloby a po doplnění dokazování konstatoval, že žalobkyně uzavření kupní smlouvy prokázala, když soudu předložila její kopii a uzavření smlouvy prokazovala i jinými důkazy. Uzavření kupní smlouvy vyvracel toliko žalovaný 1) před soudem prvního stupně, jeho výpověď však byla zpochybněna před soudem odvolacím. Za neplatnou nebylo možné považovat kupní smlouvu ani na základě skutečnosti, že sporná parcela nebyla v evidenci nemovitostí zapsána pod č. 438/4f, protože ji bylo možno identifikovat údaji v geometrickém plánu. Žalobě odvolací soud nevyhověl pouze ohledně parcely č. 438/20, neboť žalovaní nebyli v důsledku jejího prodeje Hlavnímu městu Praze v katastru nemovitostí zapsáni jako její vlastníci a nebyli tak ve sporu pasivně legitimováni.
Nejvyšší soud k dovolání žalovaných rozsudkem ze dne 8. dubna 2003, č. j. 22 Cdo 1703/2001-189, rozsudek Městského soudu v Praze ze 16. 5. 2001, č. j. 39 Co 336/2000-164, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Konstatoval, že Česká správa sociálního zabezpečení jako organizační složka státu neměla právní subjektivitu a proto soud nemohl ve výroku rozhodnutí určit, že s předmětným majetkem hospodařila jako organizační složka státu. Určení této složky bylo vnitřní záležitostí státu. Dovolací soud dále zjistil, že odvolací soud opomenul při hodnocení důkazů významnou skutečnost vyplývající ze spisu, a proto jeho rozhodnutí vyšlo ze skutečnosti, která neměla oporu v provedeném dokazování ve smyslu §241 odst. 3 písm. c) OSŘ. Touto skutečností byl údaj plynoucí z geometrického plánu z roku 1985, z něhož se podávalo, že sporné pozemky byly ke dni jeho zpracování vedeny na LV č. 56, na kterém byly vedeny pozemky žalovaných; na to právní zástupce žalovaných odvolací soud upozornil s tím, že z toho je zřejmé, že ještě v roce 1985 byly pozemky vedeny v evidenci nemovitostí jako vlastnictví žalovaných a že uvedený plán byl zpracován k žádosti Úřadu důchodového zabezpečení, který by v případě, že by údaje v něm uvedené byly nesprávné, „takové vyznačení neakceptoval“.
Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 10. června 2003, č. j. 16 Co 312/2003-198, připustil částečné zpětvzetí žaloby, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo určeno, „že Česká správa sociálního zabezpečení vykonává k tam uvedenému pozemku právo hospodaření“ a řízení v tomto rozsahu zastavil. Ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, „že Česká republika je vlastníkem pozemků č. parc. 438/1, 438/7, 438/8, 438/9, 438/10, 438/21, 438/22, 438/23, 438/33, 438/34, 438/35, 438/36, 438/37, 438/38, 438/39, 438/46, 438/47, 438/54, 438/56, 438/57 vedených na LV č. 56 Katastrálního úřadu P. pro katastrální území R.“, a dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán před 1. 1. 2001, a proto v souladu s ustanovením bodu 15, hlavy I, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován občanský soudní řád, věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů, tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „OSŘ“). Odvolací soud zhodnotil listinný důkaz, zmíněný geometrický plán, a to samostatně i v souvislosti s ostatními důkazy, a uzavřel, že tato listina nemůže zvrátit závěry, k nimž dospěl při předchozím přezkoumávání věci. Skutečnost, že předmětné pozemkové parcely byly v evidenci nemovitostí vedeny na LV č. 56, nevypovídá nic o tom, že by právní předchůdce žalobkyně uznával vlastnictví žalovaných; věc lze vyložit tak, že pracovníci ÚDZ doklad přehlédli, neboť geometrický plán obsahuje řadu čísel, která je třeba porovnávat s dalšími listinami, aby bylo možno věci porozumět. Z provedených důkazů vyplývá, že kupní smlouva byla uzavřena, a tudíž žalobkyně předmětné pozemky získala do vlastnictví.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, ve kterém uplatňují dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) OSŘ s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Současně namítají, že odvolací soud svým postupem porušil zásadu přímosti soudního řízení a zatížil je vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) OSŘ. Odvolací soud po vrácení věci dovolacím soudem pouze doplnil dokazování provedením listinného důkazu – geometrického plánu - a bez jakéhokoliv dalšího posuzování se ztotožnil s hodnocením důkazů, provedeným týmž soudem, ale v jiném složení senátu, v řízení ukončeném rozsudkem z 16. 5. 2001, č. j. 39 Co 336/2000-164, když uzavřel, že zmíněná listina nemůže zvrátit závěry přijaté po zhodnocení důkazů při předchozím přezkoumání věci. Vyjadřují přesvědčení, že hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem jak v předchozím, tak v současném řízení bylo provedeno nesprávně, v rozporu s §132 a §120 odst. 1 věta první OSŘ. Uvádějí, že uzavření kupní smlouvy bylo „skutečností rozhodnou podle hmotného práva, kterou byla žalobkyně ve svém zájmu povinna tvrdit, aby dostála své povinnosti tvrzení podle §101 odst. 1 písm. a) OSŘ a k jejímuž prokázání byla povinna navrhnout soudu přesvědčivé důkazy, aby usnesla důkazní břemeno na ní spočívající, neboť žalovaní toto tvrzení neučinili nesporným v souladu s §120 odst. 4 OSŘ, naopak toto tvrzení důrazně popřeli a k prokázání svého protikladného tvrzení také navrhli důkazy.“ V této souvislosti dovolatelé připomínají smysl institutu důkazního břemene s podrobnými odkazy na odbornou literaturu a platnou judikaturu a upozorňují na důsledky nesplnění důkazní povinnosti a povinnosti tvrzení. Pokud jde konkrétně o důkazy, jimiž byla prokazována existence předmětné kupní smlouvy, jejíž originál nebyla schopna žalobkyně soudu předložit, poukazují dovolatelé v podrobnostech na ty, o něž žalobkyně svoji žalobu opírá, a na ty, jimiž sami existenci kupní smlouvy popírají. Uzavírají, že žádný z žalobkyní předložených důkazů existenci řádné kupní smlouvy nepotvrzuje, zatímco sami snesli dostatek důkazů potvrzujících jejich tvrzení o tom, že předmětná kupní smlouva nebyla uzavřena. Zdůrazňují, že odvolací soud postupoval v rozporu se základními zásadami ovládajícími občanské soudní řízení, konkrétně s principy důkazní povinnosti a rozložení důkazního břemene na jednotlivé účastníky řízení, když bylo povinností žalobkyně prokázat, že kupní smlouva byla uzavřena. Klíčovou měla být otázka unesení důkazního břemene žalobkyní, když v řízení o určení vlastnictví, kde bylo nutno jako předběžnou řešit otázku uzavření kupní smlouvy, nemohla být za základní předpoklad považována povinnost žalovaných její uzavření vyvracet. Odvolací soud tedy vycházel z nesprávných předpokladů, uvedl-li, že „v řízení nebyl proveden žádný důkaz, který by uzavření smlouvy z 11. dubna 1983 důvodně zpochybnil“. K otázce dokazování po zrušení předchozího rozsudku odvolacího soudu dovolacím soudem dovolatelé namítají, že odvolací soud, ale v jiném složení senátu, se plně ztotožnil s předcházejícím hodnocením důkazů, uvedl, že nemá důvod se od něj odchylovat, a k již provedeným důkazům pak toliko „přidal“ důkaz nový, navržený žalovanými (geometrický plán). Následně jen konstatoval, že tuto listinu zhodnotil samostatně a v souvislosti s jinými důkazy. Takový postup ale dovolatelé považují za nesprávný. Odvolací soud neopakoval výslech žalovaného 1), který provedl odvolací soud v předchozím řízení v jiném složení senátu, ačkoliv jde o jeden z klíčových důkazů, o který odvolací soud opřel své rozhodnutí. Odvolací soud takto jednal v rozporu se zásadou přímosti a ústnosti soudního řízení. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem), a po zjištění, že dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241 odst. 3 písm. b) a c) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Dovolatelé namítají vadu řízení, která podle nich mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato vada měla spočívat v tom, že odvolací soud, který ve věci rozhodoval po zrušení předchozího rozhodnutí Nejvyšším soudem v jiném složení senátu, měl opakovat důkaz výslechem žalovaného 1); pokud tak neučinil, jednal v rozporu se zásadami přímosti a ústnosti. Této námitce nelze přisvědčit. Ani zásady přímosti a ústnosti se v občanském soudním řízení neuplatňují bezvýjimečně, ale působí ve spojení s ostatními zásadami, zejména s požadavkem, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§6 OSŘ). Proto občanský soudní řád ve znění novely č. 30/2000 Sb. stanoví, že „došlo-li ke změně v obsazení soudu, předseda senátu na začátku dalšího jednání sdělí obsah přednesů a provedených důkazů“ (§119 odst. 3 OSŘ ve znění novely č. 30/2000 Sb. ). Toto ustanovení brání tomu, aby pro změnu v obsazení senátu bylo třeba opakovat provedené důkazy, a aby tak bylo např. pro onemocnění soudce nutno opakovat celé dokazování. V dané věci sice odvolací soud postupoval podle OSŘ ve znění před uvedenou novelou, ale i tehdy platilo, že „na začátku nového jednání sdělí předseda senátu obsah přednesů a provedených důkazů“ (§119 odst. 2 OSŘ). Tento postup byl dostatečný i tehdy, jestliže při novém jednání zasedal soud v jiném složení než při jednání předchozím (viz Občanský soudní řád. Komentář. Panorama Praha 1985, díl I., s. 550).
V dané věci na počátku jednání pověřená členka odvolacího senátu konstatovala dosavadní průběh řízení; nejde tedy o vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navíc, pokud jde o hodnocení dříve provedených důkazů, měl odvolací soud k dispozici předchozí rozsudek, ve kterém bylo hodnocení důkazů provedeno. Je třeba upozornit na to, že již v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. května 2001, č. j. 39 Co 336/2000-164, dovolatelé zpochybňovali způsob hodnocení důkazů odvolacím soudem, a že dovolací soud v rozsudku ze dne 8. dubna 2003, č. j. 22 Cdo 1703/2001-189, jejich námitkám nepřisvědčil a uvedl: „Dovolatelé dále namítají nesprávné hodnocení důkazů odvolacím soudem, rozebírají jednotlivé důkazy a upozorňují, že je lze interpretovat i jinak, než je vyložil odvolací soud. Podle §132 OSŘ hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl. Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem (viz níže), přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné“. Pokud tedy dovolatelé opět zpochybňují hodnocení provedených důkazů, lze je odkázat na to, co již bylo ve zmíněném rozsudku dovolacího soudu uvedeno. Odvolací soud pak po zrušení jeho rozhodnutí dovolacím soudem provedl důkaz geometrickým plánem z 13. 9. 1985, a tento důkaz pak zhodnotil samostatně i v souvislosti s ostatními důkazy; toto hodnocení není zjevně nepřiměřené a skutečnost, že věc lze hodnotit i jinak, neznamená, že šlo o hodnocení nesprávné.
Problematikou nedochované smlouvy o převodu nemovitostí se dovolací soud již vícekrát zabýval. V rozsudku ze dne 6. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, se uvádí: „Byla-li tedy v době od 1. 1. 1951, kdy nabyl účinnosti ObčZ z roku 1950, do 31. 12. 1991, kdy nabyla účinnosti novela č. 509/1991 Sb., smlouva o převodu nemovitosti do tzv. socialistického vlastnictví (tj. do vlastnictví státního, družstevního nebo do vlastnictví společenské organizace) účinná okamžikem uzavření smlouvy, resp. okamžikem účastníky dohodnutým, nabýval subjekt tzv. socialistického vlastnictví na základě takové smlouvy vlastnictví, aniž by k tomu bylo třeba jakýchkoliv náležitostí (např. zápis do evidence nemovitostí). Nabytí vlastnictví na základě takové smlouvy bylo objektivní skutečností, kterou lze v případě, že se původní smlouva nedochovala, prokázat i nepřímými důkazy. Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, a listiny (viz §125 OSŘ). Je třeba přihlížet zejména k listinám, ze kterých se existence smlouvy o převodu nemovitosti podává, a také k chování účastníků po uzavření tvrzené smlouvy. K tomu, aby soud učinil závěr, že smlouva o převodu ne movitosti do tzv. socialistického vlastnictví byla uzavřena a vyvolala právní účinky, není nutné předložení originálu této smlouvy nebo její kopie soudu“. Pokud jde o důkazní břemeno, uplatňuje se zásada, že každý z účastníků prokazuje ty skutečnosti, ze kterých vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Toto pravidlo odvolací soud neporušil. Na základě podrobného hodnocení důkazů dospěl k závěru, že předmětná smlouva byla uzavřena a opakovaně uvedl, že existence kupní smlouvy byla prokázána, příp. že nesouhlasí s názorem, že prokázána nebyla (č.l. 168, 169,199 v.); odvolací soud též podrobně uvedl důkazy, ze kterých přitom vycházel (č.l. 168 a násl). Na tom nic nemění ani nadbytečná poznámka, že v řízení nebyl proveden jediný důkaz, který by existenci smlouvy zpochybnil. Nelze tedy souhlasit s dovolateli, že odvolací soud předpokládal bez dalšího existenci kupní smlouvy a „obrátil“ tak důkazní břemeno.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvody upravené v §241 odst. 3 písm. b) a c) OSŘ tedy v posuzované věci nejsou dány. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. l OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé nebyli úspěšní a žalobkyni náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měla právo (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. února 2004
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu