ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2491.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2491/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce F. C., zastoupenému advokátem, proti žalovaným: 1) J. K., 2) M. K., 3) L. K., 4) A. K., 5) M. K., všem zastoupeným advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 20 C 189/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 12. 2004, č. j. 13 Co 671/2004-490, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 5. 6. 2002, č. j. 20 C 189/99-219, tak, že určil, že žalobce je vlastníkem jedné ideální poloviny přístavby garáže postavené na parcele č. 9817/2 v k. ú. P. Současně zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalovaných k domu čp. 1522 postaveném na parcele č. 9817/1, zastavěné ploše, ke garáži postavené na parcele 9817/1, zastavěné ploše a k parcelám č. 9817/1 a č. 9817/2 v k. ú. P.; uvedené nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce a žalobce zavázal zaplatit vypořádací podíl žalovaným 1) a 2) celkem 200 000,- Kč a žalovaným 3), 4) a 5) každému z nich 266 467,- Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni jako odvolací soud usnesením ze dne 28. 2. 2003, č. j. 13 Co 793/2002-244, k odvolání žalovaných zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokyny, aby vyšetřil, zda garáž postavená ve dvorní části činžovního domu čp. 1522 je součástí domu čp. 1522 a sdílí jeho právní režim, či zda je samostatnou věcí. Vyslovil právní názor, že pouze tehdy, je-li garáž samostatnou věcí, lze s úspěchem žalovat na určení vlastnického práva k ní. Jinak podléhá režimu spoluvlastnictví jako součást domu čp. 1522. Dále vytkl soudu prvního stupně, že jeho závěr, že reálné rozdělení nemovitostí není možné, je předčasný a uložil mu, aby o tom opatřil znalecký posudek včetně vyčíslení nákladů, které by si rozdělení nemovitostí vyžádalo. Nakonec ještě uložil soudu prvního stupně, aby zjistil tržní cenu vypořádávaných nemovitostí.
Soud prvního stupně znovu rozhodl rozsudkem ze dne 21. 6. 2004, č. j. 20 C 189/99-451. Výrokem pod bodem I. v důsledku částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení o určení, že žalobce je vlastníkem 1/2 (v protokolu o vyhlášení rozsudku je nesprávně uvedeno 1/5) přístavby garáže, která stojí na parcele č. 9817/2 zapsané na LV č. 2365 vedeném u KÚ P. Výroky pod body II., III. a IV. rozhodl, že se podílové spoluvlastnictví účastníků k domu čp. 1522 postavenému na parcele č. 9817/1-zastavěné ploše a k parcelám č. 9817/1 a č. 9817/2-zastavěné ploše a nádvoří, vše v k. ú. P. zrušuje a předmětné nemovitosti se přikazují do spoluvlastnictví žalovaných v podílech 3/15 dohromady pro žalované 1) a 2), dále 4/15 pro každého ze žalovaných 3), 4) a 5) a že žalovaní 1) a 2) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci vypořádací podíl 155 000,- Kč a žalovaní 3), 4) a 5) každý z nich vypořádací podíl 306 668,- Kč. Dále rozhodl výroky pod body V., VI. a VII. o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce a žalovaní jsou spoluvlastníky domu čp. 1522, postaveného na parcele č. 9817/1, jehož součástí je přístavba přízemního objektu garáže (garáž má s domem společnou jednu obvodovou stěnu a vjezd do garáže je průjezdem domu), umístěné na parcele č. 9817/2 a spoluvlastníky parcel č. 9817/1 a 9817/2 a to v podílech 1/2 pro žalobce, 3/30 pro žalované 1) a 2) (manžele), 4/30 pro každého z dalších žalovaných 3, 4, 5). Žalobce nabyl spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem darovací smlouvou ze dne 25. 4. 1989, sp. zn. NZ 255/89, N 245/89 od otce F. C., který ho předtím zdědil po svých rodičích. Žalovaní 1) a 2), kteří jsou manžely, nabyli kupní smlouvou ze dne 18. 8. 1971 spoluvlastnický podíl původně v rozsahu 1/2. V roce 1991 převedli jeho část (12/30) darovacími smlouvami na žalované 3), 4) a 5) (své syny) na každého z nich stejným dílem. Dům čp. 1522 je šestipodlažní a je v něm sedm bytů, z nichž jeden užívá žalobce (byt ve čtvrtém nadzemním podlaží), další užívají žalovaní 1) a 2) (byt ve třetím nadzemním podlaží) a ostatní jsou pronajaté nájemníkům. V přízemí domu jsou nebytové prostory, které jsou pronajaté a slouží jako prodejna potravin. Žalobce je zaměstnán jako pekař; je vlastníkem chaty a v domě bydlí od dubna 2001. Dne 18. 10. 2003 se oženil a dne 22. 9. 2004 se mu narodilo dítě. Žalovaní 1) a 2) podnikají a užívají svůj byt od roku 1971; vlastní i jiné nemovitosti, z nichž některé opravují a jiné s výlučně nebytovými prostory užívají k podnikání. Žalovaní 3), 4) a 5) rovněž podnikají a bydlí dočasně jinde. Po stavebních úpravách hodlají bydlet v domě případně užívat jeho nebytové prostory k podnikání. Do roku 1989, než se stal žalobce spoluvlastníkem, starali se o nemovitosti žalovaní 1), 2) sami. Od té doby se na péči o dům podílejí obě sporné strany. Mezi žalobcem a žalovanými jsou však soustavné neshody ohledně údržby, oprav a toho, jak má být nemovitost využívána. U téhož soudu proběhlo mezi nimi soudní řízení o úpravu užívání domu čp. 1522 (sp. zn. 14 C 361/93), dále řízení o vydání bezdůvodného obohacení z hospodaření se společnou věcí (sp. zn. 14 C 361/93 a řízení o odstranění stavby garáže (sp. zn. 28 C 357/98). Dům čp. 1522 byl postaven v roce 1910, je zchátralý, některé stavební části jsou v havarijním stavu a hrozí jejich samovolný rozpad; dům nezbytně vyžaduje rozsáhlejší opravy. Soud prvního stupně dále vycházel z toho, že tržní cena nemovitostí (včetně garáže, která je součástí domu čp. 1522) činí 2 300 000,- Kč a zavázal žalované vyplatit žalobci příslušné vypořádací podíly. Přístavbu garáže, jejíž tržní cena je 150 000,- Kč, provedli na své náklady sami žalovaní 1), 2), soud prvního stupně proto snížil vypořádací podíl těchto žalovaných o polovinu hodnoty přístavby, to je o částku 75 000,- Kč.
Vzhledem k tomu, že nebyly tvrzeny ani prokázány žádné důvody zvláštního zřetele hodné pro zamítnutí návrhu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví dospěl soud prvního stupně k závěru, že je namístě toto spoluvlastnictví ve smyslu §142 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) zrušit a vypořádat. Protože rozdělení nemovitostí není dobře možné, přicházelo v úvahu přikázání nemovitostí za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Kriterium velikosti podílů nesvědčilo žádné ze sporných stran. Žalovaní jsou rodinní příslušníci, žijí ve shodě, chtějí spoluvlastnictví mezi sebou zachovat a dohromady spoluvlastní jednu ideální polovinu nemovitostí stejně jako žalobce. Soud prvního stupně tedy vycházel z kriteria účelného využití věci. Přihlédl k tomu, že žalovaní 1) a 2) v domě žijí již 30 let a chtějí v něm zajistit bydlení pro žalované 3), 4) i s jejich rodinami případně prostory pro podnikání žalovaného 5). Naproti tomu žalobce zamýšlel nemovitosti prodat třetí osobě a do domu se trvale nastěhoval až v průběhu soudního sporu. Za stěžejní ve prospěch žalovaných však soud prvního stupně pokládal, že stav domu je zchátralý a dům nezbytně vyžaduje opravy, které žalobce na rozdíl od žalovaných není schopen financovat. Žalobce disponuje hotovostí půl milionu korun. K tomu má příjem ze zaměstnání 13 000,- Kč čisté mzdy a částku 10 000,- Kč měsíčně z nájmů (jež by se zdvojnásobila v případě jeho výlučného vlastnictví). Na druhé straně má závazky k narozenému dítěti a manželce, která je na mateřské dovolené. Z částky 30 000,- Kč měsíčně by musel živit sebe manželku a dítě, splácet úvěr na vyplacení vypořádacího podílu a zajistit rekonstrukci domu. To se nejeví reálným. Naproti tomu žalovaní mají k dispozici peněžité prostředky ve výši několika milionů korun.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 16. 12. 2004, č. j. 13 Co 671/2004-490, výrokem pod bodem I. rozsudek soudu prvního stupně (vyjma odvoláním nenapadeného výroku o zastavení řízení ohledně určení spoluvlastnictví ke garáži) potvrdil. Výrokem pod bodem II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Dodal, že žalovaní projevili k nemovitostem větší citový vztah než žalobce, který v domě čp. 1522 začal trvale bydlet až teprve v průběhu soudního řízení a který usiloval o prodej nemovitostí třetím osobám.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V dovolání vytýkal soudům obou stupňů, že při rozhodování o tom, kterému z vícero podílových spoluvlastníků přikázat věc za náhradu, založily porovnání velikosti podílů na sčítání podílů žalovaných oproti zbylému podílu žalobce. Tím chybně aplikovaly kriterium velikosti spoluvlastnického podílu a žalobce připravily o jeho výhodu z majority spoluvlastnického podílu. Dále soudům obou stupňů vytýkal, že při při posouzení naplnění kriteria účelného využití věci upřednostnily žalované, ačkoliv žalovaní 3), 4) a 5) v domě čp 1522 nebydlí a nepodílí se na jeho opravách a ačkoliv všichni žalovaní mají 11 nemovitostí, kde mohou bydlet, zatímco žalobce vlastní jen chatu, která není celoročně obyvatelná a kde nemůže být s malým dítětem. Tím současně rozhodly v rozporu s §3 odst. 1 ObčZ, podle něhož výkon práv a povinností vyplývající z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. V neposlední řadě žalobce v dovolání napadal správnost skutkových závěrů včetně těch, že nebude schopen financovat opravy domu čp. 1522, pokud by byly předmětné nemovitosti přikázány jemu do vlastnictví za náhradu, a poukazoval na kalkulaci založenou na čl. 204- 207 spisu, ve které propočetl, že by opravy domu čp. 1522 hradil postupně z nájmů bytů a nebytových prostor a z hypotečního úvěru a namítal, že soudy obou stupňů nevzaly jeho tvrzení v potaz. Nakonec ještě poukazoval i na to, že soudy obou stupňů nerozhodly o celém meritu věci, když ponechaly stranou rozhodnutí o vypořádání zálohy 42 000,- Kč, kterou žalobce složil na vypracování posudku znalce. Současně navrhl, aby si dovolací soud připojil spis Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 14 C 56/2005, týkající se žaloby o vyklizení nemovitostí a aby odložil vykonatelnost rozhodnutí soudů obou stupňů.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu byla podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ.
Podle §237 odst. l písm. b) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V daném případě sice soud prvního stupně rozhodl svým v pořadí druhým rozsudkem jinak než v prvním rozsudku. Nicméně nestalo se tak v důsledku právního názoru odvolacího soudu. Nejvyšší soud již v usnesení z 5. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2944/2000, publikovaném pod C 160, svazek 2, v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Souboru rozhodnutí“) dovodil, že “právním názorem ve smyslu §238 odst. 1 písm. b) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. se rozumí názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popř. jak má být vyložen. Nejsou jím pokyny odvolacího soudu k doplnění důkazního řízení, popř. k odstranění nedostatků týkajících se dokazování. Mezi pozdějším rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem odvolacího soudu, který předchozí rozsudek zrušil, musí být příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor měl za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně“. Jestliže tedy dovolatel napadá dovolacími důvody jen způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví (a uplatněnými důvody je dovolací soud vázán), pak z hlediska tohoto posouzení nebyl žádný právní názor ve zrušujícím usnesení odvolacím soudem vysloven. V dané věci tedy nebyla založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ.
Podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tedy tehdy, je –li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.1.2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, publikovaný pod C 23, ve svazku 1, ročník 2001, Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck dále jen „Soubor rozhodnutí“).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3) OSŘ nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 OSŘ ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolací soud posoudil dovolací důvody žalobce podle jejich obsahu za prvé jako kritiku právního posouzení hlediska velikosti spoluvlastnických podílů, za druhé jako kritiku aplikace hlediska účelného využití věci, za třetí jako kritiku chybějícího právního posouzení podle §3 odst. 1 ObčZ [tyto tři důvody spadají pod ustanovení §241a odst. 2 písm. b) OSŘ] a za čtvrté jako výhrady, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ).
Podle §142 odst. 1 ObčZ nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a k účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.
Prvý z dovolacích důvodů neobstojí. Závěry soudu o velikosti spoluvlastnických podílů a o tom, kým bude předmět spoluvlastnictví po jeho vypořádání účelněji využit, jsou závěry skutkovými, nikoliv právními. V tomto ohledu přichází v úvahu právní závěry v podstatě jen ve vztahu k hodnocení významu jednoho z kritérií v porovnání s kritériem druhým, eventuálně, zda lze sčítat velikost podílů menšinových spoluvlastníků stojících na jedné straně sporu (pokud právě jim může být věc přikázána do spoluvlastnictví při vyloučení spoluvlastníka s největším spoluvlastnickým podílem z dosavadního spoluvlastnictví). K hledisku velikosti spoluvlastnických podílů při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se vyslovil Vrchní soud v Praze již v rozsudku ze dne 28. 2. 1994, sp. zn. 3 Cdo 82/93, (publikovaném v časopisu Právní rozhledy, sešit 6, ročník 1994), jehož závěry jsou stále použitelné. Tam uvedl: „Jestliže spoluvlastnické podíly některých účastníků řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, kteří chtějí setrvat ve spoluvlastnictví při vyloučení zbývajícího účastníka řízení ze spoluvlastnictví za náhradu, jsou ve svém souhrnu stejně velké jako podíl toho, kdo má být ze spoluvlastnictví vyloučen, není hledisko velikosti podílů pro výsledek řízení významné. Při projevení vůle některých spoluvlastníků setrvat s některými z ostatních spoluvlastníků v podílovém spoluvlastnictví je třeba při aplikaci kritéria velikosti podílů jejich podíly sčítat.“ V odůvodnění svého rozsudku pak vysvětlil, že s řešením, že věc může být přikázána za náhradu více spoluvlastníkům výslovně počítá ustanovení §142 odst. 1 věta třetí ObčZ a tudíž by nebylo logické, kdyby se mohla poměřovat pouze velikost podílů jednotlivých spoluvlastníků. Navíc takové řešení zajišťuje stranám sporu v jejich antinomii rovné postavení. Právní posouzení soudů obou stupňů, pokud v dané věci dovodily, že hledisko velikosti podílů není pro výsledek sporu významné, je s tímto rozhodnutím v souladu.
Neobstojí ani druhý dovolací důvod. Pokud §142 odst. 1 ObčZ stanoví, že soud přihlédne k účelnému využití věci, jde o právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Pouze v případě, kdyby hypotéza právní normy (§142 odst. 1 OSŘ) nebyla soudem vymezena správně či úplně, mohl by být naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, neboť by soud při aplikaci práva vycházel z nesprávně vymezené , resp. použité právní normy (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002, publikovaný pod C 2058, svazek 26 Souboru rozhodnutí). V daném případě přihlédly oba soudy při úvaze o účelnějším využití věci žalovanými k jejich déletrvajícímu spoluvlastnickému vztahu, k dlouhodobému bydlení žalovaných 1), 2) v domě čp. 1522, k zamýšlenému bydlení případně podnikání žalovaných 3), 4) a 5) v domě, k citovému vztahu žalovaných k nemovitostem, když na rozdíl od žalobce žalovaní neuvažovali o jejich prodeji a k lepší solventnosti žalovaných, vzhledem k tomu, že dům naléhavě potřebuje rozsáhlejší opravy a žalovaní nejsou odkázáni na rizika úvěru či na výběr nájemného a mají k dispozici potřebné finanční prostředky již nyní. Jde o hlediska, jak je vymezuje stanovisko, publikované pod R 54/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek týkající se rozhodování soudů ve věcech podílového spoluvlastnictví, kde se uvádí, že soudy „u obytných domů zkoumají bytovou potřebu spoluvlastníků, přihlížejí k tomu, kdo dosud dům obýval, kdo ho udržoval, opravoval, případně do něj investoval, kdo je schopen starat se nadále o jeho řádnou údržbu…“ I v tomto ohledu je právní posouzení věci soudy obou stupňů v souladu s hmotným právem.
Ani třetí dovolací důvod neobstojí. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2858/2000, publikovaném pod C 1415, ve svazku 20, ročník 2003, Souboru rozhodnutí k možnosti aplikace §3 odst. 1 ObčZ na konstitutivní soudní rozhodnutí uvedl „Na vydání konstitutivního rozhodnutí soudu nelze aplikovat §3 odst. 1 ObčZ; aplikace tohoto ustanovení je možná teprve na výkon jednotlivých práv a povinností z nově založeného právního vztahu vyplývajících.“ Rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je konstitutivním rozhodnutím. Soudy obou stupňů tedy postupovaly správně, když si vystačily pro rozhodování o tom, komu ze spoluvlastníků přikázat věc za náhradu, s právním posouzením podle §142 odst. 1 ObčZ. Ostatně hlediska, která uplatňuje ve svůj prospěch žalobce, soudy zvažovaly v rámci účelného využití věci dle §142 odst. 1 ObčZ. Daly však přednost hlediskům jiným, jež svědčí ve prospěch žalovaných.
Neobstojí ani poslední dovolací důvod. Výhrada, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, přichází v úvahu jen v případě, je-li dovolání přípustné (§241a odst. 3 OSŘ). Z výše uvedených důvodů však vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Dovolání proti němu proto není přípustné.
Pro úplnnost se dodává, že výhrada žalobce ohledně zálohy na znalecký posudek 42 000,- Kč (správně se však jednalo o doplatek soudního poplatku, který nebyl žalobci s ohledem na neúspěch ve věci přiznán v nákladech řízení) není výhradou ve věci samé, kterou by se dovolací soud mohl zabývat.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo tedy odmítnuto [§243 odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) OSŘ].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným žádné náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2006
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu