ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.2498.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 2498/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně L. D. , S. B., zastoupené JUDr. Peterem Andrisem, advokátem se sídlem v Praze 7, Strojnická 11, proti žalovanému R. C. , S. B., zastoupenému Mgr. Jiřím Dostálem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 68/9, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 191/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. března 2013, č. j. 21 Co 489/2012-769, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. března 2013, č. j. 21 Co 489/2012-769, se r u š í a věc se v r a c í Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení .
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. května 2012, č. j. 10 C 191/2006-638, ve výroku I. žalovanému přikázal ze společného jmění manželů do výlučného vlastnictví truhlářskou dílnu, nacházející se na pozemku parc. č. st. 119, dále pozemky parc. č. st. 119, parc. č. 23/9, parc. č. 23/12, parc. č. 151/10 a parc. č. 151/11, to vše v katastrálním území Č., obci S. Ve výroku II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni vypořádací podíl ve výši 1.096.610,- Kč ve čtyřech splátkách. Ve výrocích II. a IV. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že manželství účastníků zaniklo dnem právní moci rozsudku o rozvodu 14. června 2006. Za trvání manželství získal žalovaný živnostenské oprávnění a začal podnikat jako truhlář. Žalovaný disponoval od roku 2002 až do roku 2005 nebo 2006 finanční hotovostí ve výši 500.000,- Kč až 1.000.000,-Kč. S ohledem na tuto skutečnost neměl důvod si půjčovat peníze na nákup nafty pro své podnikání. Proto soud nevzal za prokázané tři žalovaným tvrzené půjčky, každou ve výši 450.000,- Kč. Dodal, že i kdyby došlo k předání peněz na základě uvedených půjček, nepodařilo se žalovanému prokázat, že došlo k využití těchto peněz za účelem podnikání. Žalovaný pouze prokázal, že půjčky evidoval pro daňové účely. Dále bylo prokázáno, že v době rozvratu manželství před jeho rozvodem si žalobkyně vzala z žalovaným uschované finanční hotovosti částku ve výši 300.000,- Kč. Obvyklá cena podniku žalovaného spolu s truhlářskou dílnou činila 2.793.220,-Kč.
Pro výpočet vypořádacího podílu vyšel soud prvního stupně ze znaleckého posudku znalkyně Ing. Ireny Burianové. Žalovaným tvrzené půjčky byly uzavřeny po účinnosti zákona č. 254/2004 Sb., proto měl povinnost provést platbu bezhotovostně, což neučinil. Podle názoru soudu navíc žalovaný předložil k prokázání půjček dvě odlišná potvrzení a neprokázal, na základě jakých skutečností k uvedenému rozporu došlo. Soud prvního stupně proto přikázal do vlastnictví žalovaného truhlářskou dílnu a stanovil výši vypořádacího podílu.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. března 2013, č. j. 21 Co 489/2012-769, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ve výroku I. přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného truhlářskou dílnu, nacházející se na pozemku parc. č. st. 119, dále pozemky parc. č. st. 119, parc. č. 23/9, parc. č. 23/12, parc. č. 151/10 a parc. č. 151/11, to vše v katastrálním území Č., obci S. Žalobkyni přikázal do výlučného vlastnictví zůstatek na účtu vedeném u České spořitelny, a. s., ve výši 15.857,40 Kč. V tomtéž výroku uložil žalovanému povinnost žalobkyni zaplatit na vypořádacím podílu 1.088 681,30 Kč. Ve výroku II. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud po doplněném dokazování zjistil, že půjčky poskytnuté žalovanému v roce 2005 byly zahrnuty a evidovány v daňové evidenci žalovaného. Odvolací soud vzal za prokázané, že půjčky skutečně existovaly, neboť byly zahrnuty v daňové evidenci, přijaty do pokladny a vykázány v daňovém přiznání. Na základě podrobného zkoumání majetkových poměrů manželů však odvolací soud dospěl k závěru, že závazky žalovaného, které vznikly v roce 2005, byly převzaty bez souhlasu manželky a přesahují míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů. Odvolací soud posuzoval přiměřenost závazků převzatých žalovaným majetkovým poměrům manželů zejména s ohledem na to, jakým způsobem manželé hospodařili, jaké transakce činili atd. Zohlednil také to, že hodnota věcí nabytých do společného jmění manželů se v průběhu manželství mohla výrazně změnit. Odvolací soud přihlédl také k tomu, že žalovaný disponoval částkou ve výši 1.000.000,- Kč a žalobkyni o této skutečnosti neinformoval. Od zahájení podnikání žalovaného až do doby zániku manželství nenabývali účastníci žádné hodnoty většího rozsahu, nepořizovali ani nákladnější vybavení domácnosti mimo nákupu osobních automobilů v hodnotě maximálně 200.000,- Kč. Hodnotu půjček nelze podle názoru odvolacího soudu považovat ani za vnos žalovaného do společného jmění manželů, neboť za zapůjčené částky nebyla nabyta žádná hodnota, která by se projevila v aktivech podniku žalovaného. Půjčky byly převzaty za účelem nákupu nafty, která byla obratem rozprodána. Prostředky z půjček tak byly za trvání manželství spotřebovány. Protože se jednalo o závazky, které netvoří součást společného jmění manželů, nelze s nimi při úvaze o hodnotě podniku žalovaného uvažovat, a nemohou se tedy promítnout do vypořádání společného jmění manželů prostřednictvím podniku žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu. Důvodem přípustnosti je podle jeho názoru skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně při posuzování otázky vypořádání podniku ve společném jmění manželů, kvantifikace závazku, který jeden z manželů převzal bez souhlasu druhého a investic z výlučného majetku jednoho z manželů do společného jmění manželů v případě podniku jako součástí společného jmění manželů.
Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 občanského soudního řádu). Má za to, že odvolací soud nesprávně posuzoval míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů ve vztahu k závazkům převzatým jedním z manželů. Má za to, že je třeba individuálně posoudit každý jednotlivý závazek, kdy a v jakém rozsahu byl převzat a jaké byly aktuální majetkové poměry manželů v konkrétním období. I kdyby však uvedené závazky nebyly součástí společného jmění manželů, je dovolatel toho názoru, že závazky nelze posuzovat odděleně od podniku jakožto souboru hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání za situace, kdy byly spolehlivě v řízení prokázány. Vytkl odvolacímu soudu, že pouze konstatoval, že z půjček je zavázán pouze žalovaný a nijak tuto skutečnost nezdůvodnil.
Dovolatel poukázal na to, že tvrzení žalobkyně, že na nákup nafty byly použity finanční prostředky, které měl v držení žalovaný, nebylo prokázáno. S přihlédnutím k rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 2296/2004 uvedl, že nelze kvantifikovat jednotlivé investice v rámci podnikání, neboť jsou v podniku užívány dále a mají vliv na jeho další rozvoj a fungování. Odvolací soud se podle něj nezabýval skutečností, že v případě závazků převzatých žalovaným se jedná o vnos do společného jmění manželů. Pominul fakt, že se jednalo o investici do podniku, za kterou byla pořízena nafta, tedy komodita, která je obchodovatelná na komoditních burzách. To se nepochybně odrazilo také v celkovém rozvoji a obratech podniku. Dovolatel uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu zasahuje do jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek. Rozhodnutí považuje za překvapivé a nereflektující výsledky provedených důkazů. Navrhl proto jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k uplatnění práva na vypořádání společného jmění manželů a pravomocnému rozhodnutí o tomto návrhu došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. března 2013, projednal dovolání a rozhodl dovolací soud o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání žalovaného splňuje obsahové náležitosti vyplývající z ustanovení §241a o. s. ř., přičemž dovolatel namítá, že se odvolací soud při řešení rozhodující otázky hmotného práva odchýlil od „rozhodovací práce soudů“.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) dospěl ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu k závěru, že dovolání je částečně přípustné a důvodné.
Dovolatel odvolacímu soudu především vytýká, že nesprávně právně posoudil povahu závazků výlučně sjednaných žalovaným jakožto závazků netvořících součást společného jmění manželů, neboť podle jeho názoru se jedná o závazky, které jsou součástí společného jmění manželů.
Tato námitka není důvodná.
Podle §143 odst. 1 písm. b) obč. zák. společné jmění manželů tvoří závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.
Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 12. července 2012, sp. zn. 22 Cdo 4072/2010, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz , vyložil, že ustanovení §143 odst. 1 písm. b) obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou právní hypotézou; to jaké byly v konkrétní věci majetkové poměry manželů, zda byl závazek těmto poměrům přiměřený, je na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by nebyla řádně odůvodněna anebo by byla zjevně nepřiměřená.
Při posuzování otázky, zda žalovaným převzaté závazky představují součást společného jmění manželů, vyšel odvolací soud z úvahy, podle níž je přiměřenost závazků majetkovým poměrům nutno posuzovat zejména s ohledem na, jakým způsobem manželé hospodařili, jaké transakce činili a jaké právní úkony uzavírali. Tyto závěry dovolací soud sdílí; nikoliv však již kategoričnost závěru odvolacího soudu, že pro toto posouzení je bez významu, „jakého majetku (v jaké hodnotě) manželé za celé manželství nabyli“. Podle přesvědčení dovolacího soudu nelze odhlédnout také od celkových majetkových poměrů manželů.
I přes to však rozhodnutí odvolacího soudu obstojí.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že od zahájení podnikatelské činnosti žalovaným v roce 1999 až do zániku manželství rozvodem účastníci nenabývali žádné hodnoty většího rozsahu a nepořizovali ani žádné nákladnější zařízení domácnosti. Věci větší hodnoty představovaly pouze automobily v hodnotě maximálně 100.000,- Kč až 200.000,- Kč. Žalobkyně hospodařila se svou mzdou ve výši cca 8.000,- Kč měsíčně a s finančními prostředky v částce 11.000,- Kč měsíčně. Jestliže za této situace sjednal žalovaný tří závazky, a to každý v hodnotě 450.000,- Kč, není úvaha odvolacího soudu o tom, že tyto závazky nejsou přiměřené majetkovým poměrům manželů, nepřiměřená. Tento závěr není dotčen ani okolností, že účastníci byli vlastníky nemovitého majetku v hodnotě cca 3.000.000,- Kč – 3.500.000,- Kč, resp. podniku žalovaného v hodnotě přesahující 3.000.000,- Kč. Je sice skutečností, že se jedná o hodnoty zjevně charakterizující celkové majetkové poměry, nelze však přehlédnout, že rodinný dům sloužil k uspokojování potřeb bydlení a nepředstavoval hodnotu, prostřednictvím které mohlo dojít ihned k úhradě vzniklých závazků. Obdobně hodnota podniku představovala majetek sloužící k výkonu podnikatelské činnosti žalovaného, který primárně byl zaměřen na realizaci samostatné výdělečné činnosti žalovaného a nepředstavoval prostředky disponibilní k úhradě existujících závazků. I když dovolací soud k těmto hodnotám přihlédne (cca 6.000.000,- Kč), jednostranně sjednané závazky ve výši 1.350.000,- Kč nepředstavují závazky přiměřené celkovým majetkovým poměrům manželů, zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že účastníci nedisponovali prostředky k jejich úhradě.
Obecně lze za závazky odpovídající majetkovým poměrům považovat zejména takové, k jejichž úhradě manželé disponují potřebnými finančními prostředky, jejichž použití nebude pro jejich celkovou majetkovou sféru představovat výraznější dopad. Tato podmínka v dané věci zjevně splněna není, neboť k úhradě vzniklých závazků by musel být použit buď nemovitý majetek sloužící k uspokojování potřeb bydlení, nebo podnik provozovaný žalovaným, k jehož rozvoji naopak měly být prostředky z uvedených půjček použity a závazky samotné tvoří součást pasiv tohoto podniku.
Dovolání je však důvodné, neboť při vypořádání podniku žalovaného postupoval odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2296/2004 ( www.nsoud.cz ) vyložil, že cena podniku je zpravidla vyjádřena rozdílem mezi aktivy a pasivy podniku (k tomu shodně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, sp. zn. 22 Cdo 2380/2012). V rozsudku ze dne 12. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 2430/2013 ( www.nsoud.cz ) Nejvyšší soud vysvětlil, že podle §5 obchodního zákoníku se podnikem rozumí soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají tomuto účelu sloužit; součástí podniku pak jsou i závazky vztahující se k podniku a výkonu podnikatelské činnosti. V rozsudku ze dne 30. října 2013, sp. zn. 22 Cdo 3128/2913 ( www.nsoud.cz ) Nejvyšší soud dospěl k závěru, že při vypořádání podniku, který byl předmětem společného jmění manželů je nutno posuzovat takový podnik jak z hlediska aktiv získaných a použitých ve prospěch podniku, tak i z hlediska pasiv zatěžujících podnik.
Z uvedeného vyplývá, že do vypořádání podniku se promítají také závazky, které jsou jeho součástí. V této souvislosti není podstatné, zda se jedná o závazky tvořící společné jmění manželů či závazky stojící mimo režim společného jmění manželů a sjednané pouze jedním z manželů. Rozhodné je, zda se jedná o závazky tvořící součást podniku, tj. typicky závazky, jejichž prostřednictvím byly získány finanční prostředky či hodnoty tvořící součást podniku nebo ve prospěchu podniku použité. V takovém případě lze usuzovat na to, že i závazky, prostřednictvím kterých byla aktiva pořízena, jsou součástí podniku a promítají se do jeho hodnoty a následně do vypořádání společného jmění manželů k podniku.
Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí – zjevně naznačoval, že závazky z půjček představovaly závazky, které se k podniku vztahovaly, neboť půjčky byly zahrnuty v příjmech, byly v záznamové daňové evidenci žalovaného, byly přijaty do pokladny a v daňovém řízení byly vykázány jako závazek. Prostřednictvím těchto půjček byly opatřeny finanční prostředky sloužící na nákup motorové nafty, která byla následně rozprodána v rámci výkonu podnikatelské činnosti, neboť žalovaný mimo jiné provozoval čerpací stanici pohonných hmot.
Jestliže za této situace odvolací soud uvedené půjčky vztahující se k podniku při vypořádání podniku nezohlednil s argumentací, že se jedná o závazky, které netvoří společné jmění manželů, ale o výlučné závazky žalovaného, spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod byl uplatněn právem.
Dovolací soud ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1, 2 věta první o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243g odst. 1 věta první o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2014
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu