ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2503.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2503/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) J. A. G., a b) I. H., zastoupených advokátem, proti žalovanému P. H., zastoupenému advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 8/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2004, č. j. 23 Co 33/2004-21, správně 23 Co 33/2004-51, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 77 215,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. E. B.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. října 2003, č. j. 14 C 8/2001-32, pod bodem I. výroku zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k činžovnímu domu v P., stojícímu na pozemku parc. č. 2030 a k pozemku parc. č. 2030 o výměře 1512 m2, zastavěná plocha – objekt bydlení, zapsaným u Katastrálního úřadu P. na LV č. 410 pro obec P., kat. území H. Označené nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného, kterému uložil, aby zaplatil na vypořádání žalobkyni a) 12 925 568,- Kč a žalobci b) 6 462 784,- Kč. Pod body II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to žalobkyně a) v rozsahu ½, žalobce b) ¼ a žalovaný ¼. Účastníci 26. 7. 1997 uzavřeli dohodu o postupech při nakládání se společnou nemovitostí a o nárocích na byty v nemovitosti. Závažné porušování této dohody ze strany žalovaného prokázáno nebylo. Účastníci mají mezi sebou řadu nesrovnalostí ohledně nakládání se společnou nemovitostí, zejména pokud jde o užívání bytů v nemovitosti. Reálné rozdělení nemovitostí není možné. Obvyklá cena nemovitostí podle znaleckého posudku Ing. M. L. z 20. 2. 2003 činí 25 851 136,- Kč. Protože žalovaný nenamítal žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro zamítnutí návrhu a nemovitosti nelze reálně rozdělit, soud prvního stupně přikázal nemovitosti do výlučného vlastnictví žalovaného s tím, že věc bude účelněji využívána, bude-li mít jen jednoho vlastníka. Zohlednil, že vhodnějším ze spoluvlastníků se jevil žalovaný, který byl schopen domluvy s nájemníky, a podílel se na mimosoudním vyřešení sporů vedených u soudu prvního stupně. Naopak jednání žalobkyně a) vůči nájemníkům hodnotil v některých případech jako traumatizující. Neuvěřil tvrzení žalobců, že příčinou neshod mezi účastníky bylo jednání žalovaného s manžely P. a E. M. Při stanovení přiměřené náhrady za spoluvlastnické podíly žalobců vycházel ze znaleckého posudku Ing. M. L., který považoval za komplexnější a přesněji určující cenu nemovitostí.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 17. března 2004, č. j. 23 Co 33/2004-21, správně 23 Co 33/2004-51, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem, tyto přikázal do podílového spoluvlastnictví žalobců, a to žalobkyni a) v rozsahu ¾ a žalobci b) ¼. Žalobkyni A) uložil, aby žalovanému zaplatila částku 6 462 784,- Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a z toho, co vyšlo najevo v odvolacím řízení. Vyslovil nesouhlas s rozhodnutím soudu prvního stupně, pokud jím byly nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví žalovaného, neboť neodpovídají hlediskům uvedeným v §142 odst. 1 ObčZ, tj. velikosti podílu a účelnému využití věci. Uvedl, že žalobkyně je většinovou spoluvlastnicí nemovitostí, které využívá pro své potřeby a potřeby své rodiny, a že i žalobce se má také podílet na jejich využívání. S ohledem na ustanovení §142 odst. 1 ObčZ nelze akceptovat argumentaci soudu prvního stupně, „že žalovaný byl schopen domluvy s nájemníky a podílel se na mimosoudním vyřízení věcí vedených u tohoto soudu a vystupování žalobkyně ve vztahu k některým nájemníkům mělo v některých případech až traumatizující účinky“. Zákon nevylučuje přikázání věci po zrušení podílového spoluvlastnictví do vlastnictví minoritního spoluvlastníka. Jestliže na jedné straně vystupuje žalobkyně jako většinová spoluvlastnice a spolu s ní další minoritní spoluvlastník, je v souladu s ustanovením §142 odst. 1 OSŘ, aby nemovitosti byly přikázány do jejich vlastnictví, protože jsou žalobkyní využívány a nelze ani pominout zájem žalobce na jejich užívání. Při stanovení přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl žalovaného vycházel ze znaleckého posudku, provedeného v řízení před soudem stupně, s nímž účastníci souhlasili.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že velikost spoluvlastnických podílů má v daném případě „druhořadý význam“. Rozhodujícími by měla být jiná hlediska, a to „kdo dům dosud obýval, kdo je na užívání domu z hlediska naléhavosti bytových potřeb nejvíce odkázán, kdo ho udržoval a opravoval, kdo provedl investice ke zvelebení domu, kdo je schopen a ochoten starat se nadále o jeho řádnou údržbu“. Tato hlediska naplňuje spíše on. V domě již dlouhou dobu bydlí a bydlí v něm také jeho dcera. O postupu žalobců v budoucnu vůči němu svědčí skutečnost, že žalobci proti němu podali žalobu na vyklizení bytu v předmětné nemovitosti. Vytýká soudu, že nebylo provedeno vypořádání v širším smyslu. Nebylo přihlédnuto k částce cca 1 000 000,- Kč, která je na společném účtu účastníků a která představuje výnos z hospodaření s nemovitostmi, ani k částkám, které vyplatil bývalým nájemníkům jako odstupné a investoval do adaptace bytu nyní užívaného jeho dcerou. Zohledněno by mělo být i to, že na nabytí nemovitostí v restitučním řízení má větší podíl, neboť to byl jeho otec, který restituci „vyřídil“ a který v tomto řízení zastupoval i matku žalobkyně. Svým jednáním prokázal, že je schopen plnit povinnosti vlastníka činžovního domu. Tato schopnost je podstatná pro účelné využití věci. V jeho prospěch by mělo být přihlédnuto i k tomu, že v řízení před soudem prvního stupně nabízel žalobcům za každou ideální ¼ nemovitostí částku 8 000 000,- Kč, tedy částku vyšší, než která byla určena znaleckým posudkem. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli zamítnutí dovolání. Uvedli, že již v řízení před soudem prvního stupně projevili vůli setrvat spolu ve spoluvlastnickém vztahu k předmětným nemovitostem, čímž jejich podíly činí ¾, zatímco podíl žalovaného ¼. Odvolací soud v souladu s konstantní judikaturou svým rozhodnutím napravil pochybení soudu prvního stupně, který nesprávně upřednostnil menšinového spoluvlastníka. Pokud jde o hledisko účelného využití věci, „při posuzování opodstatněnosti návrhu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba zabývat se okolnostmi významnými z hlediska kvality vnitřních vztahů spoluvlastníků při hospodaření se společnou věcí, tj. především tím, jak ten který spoluvlastník jednal ve vztahu k ostatním spoluvlastníkům v rámci podílového spoluvlastnictví, jak se toto jednání dotýkalo jejich zájmů jako vlastníků věci a nikoliv spekulovat o tom, jak se jednání spoluvlastníků projevovalo navenek podílového spoluvlastnictví, zejména pak konkrétně vůči nájemcům bytů ve společném domě“. Soud prvního stupně nesprávně hodnotil jednání žalovaného proti vůli většinových spoluvlastníků v jeho prospěch. Přisvědčili dovolání, že v rámci vypořádání podílového spoluvlastnictví se provádí vypořádání v širším smyslu. Poukázali však na to, že vypořádání v širším smyslu podle stávající judikatury se provádí jen na návrh. Žádný z účastníků takový návrh nevznesl. Námitka týkající se širšího vypořádání vznesená v dovolání je novou skutečnosti a s ohledem na ustanovení §241a odst. 4 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) nemůže obstát. Rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž by dovolací soud musel přihlédnout, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 OSŘ), nebyly z obsahu spisu zjištěny.
Dovolatel napadl správnost právního posouzení věci odvolacím soudem z hlediska správného výkladu ustanovení §142 odst. 1 ObčZ.
Pro rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví soudem, a to nejenom přikázáním doposud společné věci některému (některým) ze stávajících podílových spoluvlastníků za náhradu, ale i rozdělením věci, stanoví zákon v §142 odst. 1 věta druhá ObčZ dvě kritéria: velikost spoluvlastnických podílů a účelné využití věci. Pro případ, že rozdělení věci není dobře možné, má soud věc přikázat jednomu nebo více spoluvlastníkům za přiměřenou náhradu - §142 odst. 1 věta třetí ObčZ, přičemž se na tomto místě soudu též ukládá přihlédnout k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Závěry soudu o velikosti spoluvlastnických podílů a o tom, kým bude předmět spoluvlastnictví po jeho vypořádání účelněji využit, jsou závěry skutkovými, nikoliv právními. Právní závěry přichází v úvahu v podstatě jen ve vztahu k hodnocení významu jednoho z kritérií v porovnání s kritériem druhým, případně zda lze přihlížet i k jiným skutečnostem v zákoně neuvedeným. Správnost právního názoru odvolacího soudu je tedy možné posuzovat obvykle teprve tehdy, jestliže skutková zjištění tvořící východisko tohoto posouzení byla učiněna řádně a jsou-li správná. V daném případě skutková zjištění ohledně velikosti spoluvlastnických podílů účastníků řízení jsou správná a nesporná.
Jestliže spoluvlastnické podíly některých účastníků řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, kteří chtějí setrvat ve spoluvlastnictví při vyloučení zbývajícího účastníka řízení ze spoluvlastnictví za náhradu, jsou ve svém souhrnu stejné velké jako podíly toho, kdo má být ze spoluvlastnictví vyloučen, není hledisko velikosti podílů pro výsledek řízení dobře použitelné, resp. významné, neboť v takovém případě žádná ze sporných stran nemá větší spoluvlastnický podíl než druhá. Při projevení vůle některých spoluvlastníků setrvat s některými z ostatních spoluvlastníků v podílovém spoluvlastnictví, je třeba při aplikaci kritéria velikosti podílů jejich podíly sčítat.
Odvolací soud postavil své rozhodnutí na velikosti podílu žalobkyně s přihlédnutím k velikosti podílu žalobce, které v součtu představují ¾ podíl na předmětných nemovitostech, přičemž žalobci projevili vůli setrvat spolu v podílovém spoluvlastnictví. Protože hledisko účelného využití věci je na obou stranách účastníků řízení stejné, neboť obě strany mají předpoklady k účelnému využití předmětných nemovitostí, nemá velikost spoluvlastnických podílů obou žalobců v jejich součtu a žalovaného „druhořadý význam“, jak namítá žalovaný, ale naopak pro výsledek tohoto sporu význam rozhodující. Jiná hlediska, k nimž by podle žalovaného mělo být přihlédnuto při rozhodování o tom, kterému, příp. kterým, ze spoluvlastníků bude po zrušení podílového spoluvlastnictví věc přikázána do vlastnictví, by sama o sobě (aniž by byla zohledněna velikost podílů účastníků) nemohla být jako jediná pro rozhodnutí významná. Rozhodnutí odvolacího soudu proto nelze nic vytknout – odpovídá dovolací praxi prezentované rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 1994, sp. zn. 3 Cdo 82/99, publikovaným v Právních rozhledech č. 6/1994.
Podle §241a odst. 4 OSŘ v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Novými jsou skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny v řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v §205a a §211 OSŘ v řízení před odvolacím soudem.
Pokud jde o námitku, že nebylo provedeno vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu, dovolací soud odkazuje na právní názor, vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 31. 3. 1989, sp. zn. 3 Cz 9/89, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46, ročník 1991, z něhož vyplývá, že vypořádání zrušovaného podílového spoluvlastnictví, prováděné soudem jako vypořádání v širším smyslu, se provádí na návrh účastníka anebo na podkladě vzájemného návrhu účastníka, o němž soud rozhoduje samostatným výrokem, nikoli v rámci rozhodování o náhradě za spoluvlastnický podíl. Dovolací soud neměl důvod se od tohoto právního názoru odchýlit. Soudy obou stupňů nepochybily, pokud neprovedly vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu, neboť žalovaný v nalézacím řízení návrh na takové vypořádání nevznesl.
Z uvedených důvodů dovolací soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 2 OSŘ zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalovaný nebyl úspěšný a žalobcům vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ). Náklady vzniklé žalobcům představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření zástupce k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle §3 odst. 1, §4 odst. 1, odst. 2 písm. a), §10 odst. 3, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 77 065,- Kč, a dále paušál náhrady hotových výdajů 150,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. dubna 2005
JUDr. František Balák, v.r.
předseda senátu