ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.2534.99.1
sp. zn. 22 Cdo 2534/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. ve věci žalobkyně J. H., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. H., o určení jediné nájemkyně bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 319/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. dubna 1999, č. j. 19 Co 925/99-32, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. dubna 1999, č. j. 19 Co 925/99-32, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. ledna 1999, č. j. 10 C 319/98-9, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. ledna 1999, č. j. 10 C 319/98-9, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že jedinou nájemkyní bytu o velikosti 3+1 I. kategorie v 1. poschodí domu č. 14/50 v Č. B. je žalobkyně a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a nevyhověl návrhu žalobkyně na připuštění dovolání pro posouzení otázky, zda je dán naléhavý právní zájem na určení, že je jedinou nájemkyní bytu, a to s odůvodněním, že nejde o otázku zásadního právního významu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. Podle žalobkyně je nesprávný právní názor odvolacího soudu, podle něhož není dán naléhavý právní zájem na určení, že žalobkyně je jedinou nájemkyní bytu. Proto odvolací soud nesprávně odůvodnil zamítnutí žaloby jen tím, že určovací žaloba není na místě, když lze žalovat na plnění (tj. na vyklizení bytu). Žalobkyně zdůraznila, že má naléhavý právní zájem na potřebě deklarovat existující právní stav, tj. že v důsledku zániku užívacího práva žalovaného se stala jedinou nájemkyní bytu. Dále namítla, že ve věci nebyly provedeny žádné důkazy k posouzení důvodnosti žaloby. Proto má za to, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. a navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení) zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. dubna 1999, dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o. s. ř.").
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou (§240 odst. l a §241 odst. l o. s. ř.), zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Dovoláním lze podle §236 odst. 1 o. s. ř. napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. l o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Takové vady žalobkyně nenamítala a dovolací soud je ze spisu nezjistil.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné jen za naplnění předpokladů uvedených v §238 odst. l písm. b) o. s. ř. nebo §239 odst. l, 2 o. s. ř. Protože v dané věci rozhodnutí odvolacího soudu nepředcházelo usnesení o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud ve výroku svého rozsudku připuštění dovolání nevyslovil, tak zbývá možnost přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř., čehož se ostatně žalobkyně též dovolává.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. platí, že nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla dosud vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře. Musí přitom jít o otázku, která je právně významná pro přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu, tj. na jejím řešení je závislé posouzení správnosti napadeného rozsudku.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá výlučně pro posouzení otázek právních, nikoliv pro řešení otázek skutkových (např. posouzení úplnosti skutkových zjištění). Již na tomto místě je tedy nutno konstatovat, že žalobkyně z tohoto pohledu nepřípadně napadenému rozhodnutí vytýká nedostatečná skutková zjištění, v čemž pak spatřuje dovolací důvod naznačený v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.
K posouzení konkrétního dovolání jakožto přípustného je zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. po právní stránce zásadně významným; v opačném případě, neučiní-li tento závěr, dovolání přípustné není, a dovolací soud je bez věcného projednání odmítne (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Žalobkyně považuje za otázku zásadního právního významu existenci naléhavého právního zájmu na určení, že je jedinou nájemkyní bytu, jehož byli účastníci jako manželé společnými nájemci, a to za situace, kdy žalovaný (tj. její bývalý manžel) po rozvodu manželství účastníků trvale opustil společnou domácnost. Žalobkyně pokládá za naléhavé určení, že v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti žalovaným mu zaniklo právo společného nájmu k předmětnému bytu a žalobkyně se tak ze zákona stala jedinou nájemkyní tohoto bytu.
Podle názoru Nejvyššího soudu lze závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce skutečně vztáhnout k otázce, zda je dán naléhavý právní zájem, jakožto podmínka žaloby na určení podle §80 písm. c) o. s. ř., že žalobkyně se stala jedinou nájemkyní bytu poté, co právo společného nájmu k bytu žalovanému po rozvodu manželství účastníků zaniklo v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti žalovaným, a to proto, že podle zjištění Nejvyššího soudu se jedná o otázku v dosavadní judikatuře dosud neřešenou.
Obecně platí, že podle §80 písm. c/ o.s.ř. lze návrhem na zahájení řízení uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah či právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Co se týče podmínky existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, je soudní praxe jednotná v tom, že naléhavý právní zájem je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo právo žalobce nebo právní vztah, na kterém je účasten, ohroženo, popřípadě tam, kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má povahu preventivní; jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle §80 písm. b/ o.s.ř.; prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva, pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít nemůže.
Avšak i v případě, že lze žalovat o splnění povinnosti, připouští soudní praxe, že je naléhavý právní zájem na určení ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř. dán, jestliže rozhodnutí o určovací žalobě je způsobilé vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a svými důsledky předejít případným dalším žalobám na plnění, anebo jestliže případná žaloba o splnění povinnosti nevystihuje (nemůže vystihnout) celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva (a naopak určovací žaloba tak činí účinněji než jiné procesní prostředky).
Uvedené funkce určovací žaloby tak korespondují právě s podmínkou, aby na určení právního vztahu nebo práva byl naléhavý právní zájem; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude splněna ani tato podmínka. V takovém případě, aniž by se zabýval věcí samou (otázkami aktivní a pasivní legitimace), soud žalobu o určení zamítne; nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je samostatným a zpravidla prvořadým důvodem, pro který určovací žaloba neobstojí.
Podle názoru Nejvyššího soudu však v posuzované věci žalobkyně v řízení dostatečně odůvodnila existenci naléhavého právního zájmu na určení, že je jedinou nájemkyni předmětného bytu tím, že bude odstraněn stav nejistoty jejího právního postavení k tomuto bytu ve vztahu k žalovanému a tím se předejde i případným dalším právním sporům ohledně právních poměrů k tomuto bytu. Také nutno zdůraznit, že pokud žalovaný byt již několik let neužívá (jak je to uvedeno v žalobním tvrzení), nelze přesvědčivě činit závěr, že v takovém případě je namístě žaloba na plnění (tj. na vyklizení žalovaného) a za těchto okolností ani dosti dobře nelze žalobkyni k podání takové žaloby nutit tím, že údajně není dán její naléhavý právní zájem na žalobě určovací. Proto závěry napadeného rozsudku o nedostatku základní podmínky důvodnosti určovací žaloby nejsou správné.
Lze tak uzavřít, že Nejvyšší soud shledal dovolání žalobkyně podle §239 odst. 2 o. s. ř. přípustným, neboť kromě návrhu účastníka, jemuž odvolací soud nevyhověl, je splněna i další podmínka, že rozhodnutí (výrok) odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Jestliže tento zásadní význam je založen na tom, že právní posouzení věci, na kterém toto rozhodnutí (výrok) spočívá, je nesprávné, je dovolání nejen přípustné, ale logicky i důvodné (dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl tedy uplatněn právem).
Proto Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a jelikož důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil též rozhodnutí soudu prvního stupně a tomuto soudu vrátil věc k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 o. s. ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2001
JUDr. Antonín D a š t í k, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová