ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.2574.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 2574/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Františka Baláka, ve věci žalobce V. M., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: l/ České republice - Okresnímu úřadu v Domažlicích a 2/ Katastrálnímu úřadu v D., za účasti vedlejších účastníků na straně žalovaných, J. a B. F., zastoupených advokátem, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C 38/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. března 1999, čj. 14 Co 682/98-56, takto:
I. Rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 19. března 1999, čj. 14 Co 682/98-56, a Okresního soudu v Domažlicích ze dne 4. září 1998, čj. 6 C 38/98-39, pokud jimi bylo rozhodnuto o návrhu, že Katastrální úřad v D. je povinen na LV č. 2112 v katastrálním území P. vlastnictví vyznačit vlastnictví žalobce k parcele číslo parcelní 1095/3 o výměře 527 m2 v k. ú. P., se zrušují a řízení se v tomto rozsahu zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. března 1999, čj. 14 Co 682/98-56 pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 4. září 1998, čj. 6 C 38/98-39, o zamítnutí návrhu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemkové parcely číslo parcelní 1095/3 o výměře 527 m2 v k. ú. P., se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 4. září 1998, čj. 6 C 38/98-39, ve znění, že „se zamítá návrh žalobce na určení, že je vlastníkem pozemkové parcely číslo parcelní 1095/3 o výměře 527 m2 v k. ú. P., a že Katastrální úřad v D. je povinen na LV č. 2112 v katastrálním území P. toto vlastnictví vyznačit\" a kterým rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že v předchozím řízení, vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 3 C 193/93, se J. a B. F. domáhali určení, že jsou vlastníky ve výroku uvedené pozemkové parcely, když v daném sporu byl žalovaným současný žalobce. V tomto řízení řešil soud předběžnou otázku, zda došlo k vydržení vlastnického práva k předmětné parcele žalobci ve smyslu ustanovení §135a odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ\") ve znění platném od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci vlastnické právo k předmětnému pozemku nevydrželi, a proto jejich žalobu zamítl. Odvolací soud naopak dospěl k závěru, že dnem 20. 7. 1986 byly splněny podmínky vydržení vlastnického práva, avšak nikoliv pro žalobce, ale pro stát. K tomuto datu zaniklo vlastnické právo k předmětné nemovitosti pro otce V. M., který v té době žil. Proto zamítavý výrok soudu prvního stupně potvrdil, byť z jiného důvodu.
Okresní i krajský soud též vyšly ze zjištění, že žalobcův otec V. M. prodal kupní smlouvou z 11. 6. 1976 J. a B. F. dům čp. 96 v P. se stavební parcelou č. 74/1, aniž by výměra této parcely byla ve smlouvě uvedena. Ta byla uvedena ve znaleckém posudku vypracovaném v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy a činila 394 m2. Z kupní smlouvy nevyplývá, že by jejím předmětem byla i pozemková parcela č. 1095/3. Tento pozemek kupující J. a B. F. nicméně od doby účinnosti kupní smlouvy trvale užívali jako vlastní, oplotili jej a osázeli stromky. Nebylo prokázáno, že by prodávající, žalobcův otec, měl proti tomu nějaké výhrady nebo že by s uživateli uzavřel ohledně tohoto pozemku nájemní smlouvu. Žalobcova matka zemřela 21. 7. 1973 a otec 2. 2. 1987, přičemž sporná parcela nebyla předmětem dědického řízení, aniž by bylo dědici tvrzeno, že by tomu tak mělo být. Až v roce 1993 došlo k dodatečnému projednání dědictví po rodičích žalobce, přičemž Okresní soud v Domažlicích usnesením pod sp. zn. D 528/93, Sc 347/93 rozhodl, že žalobce nabyl děděním po svých rodičích předmětnou parcelu. Odvolací soud v této souvislosti konstatoval, že výsledek dodatečného projednání dědictví v roce 1993 po žalobcových rodičích nemá vliv na posouzení věci, když rozhodnutím o projednání dědictví byla otázka dalšího vlastnictví vyřešena jen ve vztahu mezi účastníky dědického řízení a toto rozhodnutí se nemohlo dotknout práv jiných osob. Katastrální úřad v D. zapsal předmětnou pozemkovou parcelu do katastru nemovitostí na LV č. 2 pro k. ú. P., kde je jako vlastník uvedena Česká republika - Okresní úřad v Domažlicích. Učinil tak na základě notářského zápisu sp. zn. NZ 165/97, sepsaného podle §5 odst. 6 zákona č. 344/1992 Sb., jehož podkladem byl rozsudek Okresního soudu v Domažlicích z 8. 2. 1996, čj. 3 C 193/93-114, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni z 5. 12. 1996, čj. 11 Co 201/96-128. Soudy shodně uzavřely, že vedlejší účastníci na straně žalovaných, J. a B. F., předmětnou pozemkovou parcelu užívali v dobré víře, že jsou jejími vlastníky a uplynutím 10 let od roku 1976 vlastnické právo k ní vydrželi ve prospěch státu podle §135a odst. 2 občanského zákoníku, platného do jeho novelizace provedené zákonem č. 509/1991 Sb., a žalobu zamítly. Odvolací soud pak zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání k posouzení, „zda pouhé odůvodnění rozsudku samo o sobě může sloužit jako základ pro další rozhodování a pro vydání notářského osvědčení, aniž by ve výroku rozsudku o okolnostech uvedených v odůvodnění bylo rozhodnuto\". V této souvislosti konstatoval, že soud prvního stupně i soud odvolací vycházely jen z důkazů, které byly v řízení vedeném pod sp. zn. 3 C 193/93 provedeny a nikoliv jen z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §239 odst. 2 OSŘ a ve kterém uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) a d) OSŘ ve znění do novely č. 30/2000 Sb. Uvádí, že ačkoliv byl na základě rozhodnutí Okresního soudu v Domažlicích, vydaného v dědickém řízení zapsán v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v D. jako vlastník pozemkové parcely č. 1095/93 - zahrada, provedl tento úřad změnu zápisu tak, že jejím vlastníkem je stát. Stalo se tak na základě notářského zápisu sp. zn. NZ 165/97, který vycházel toliko z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni z 5. 12. 1996 sp. zn. 11 Co 201/96. Namítá, že pouhé odůvodnění rozhodnutí soudu nemůže sloužit jako základ pro jednání a rozhodování dalších institucí, nebotˇ rozhodujícím pro to může být pouze výrok rozsudku. Soud rozhoduje výrokem rozsudku, nikoliv odůvodněním, a závazný je pouze výrok, který je napadnutelný opravným prostředkem, zatímco odůvodnění nikoliv. Proto řízení, které probíhalo u odvolacího soudu je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle občanského soudního řádu ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem - dále jen „OSŘ\"), a po zjištění, že dovolání je podáno osobami k tomu oprávněnými,, že jsou uplatněny dovolací důvody uvedené v §241 odst. 3 písm. b), d) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), se zabýval přípustností dovolání a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné jen proti té části rozsudku odvolacího soudu, ve které bylo rozhodnuto o povinnosti katastrálního úřadu vyznačit v listu vlastnictví jako vlastníka žalobce; ve zbývající části je dovolání nepřípustné.
Podle §239 odst. 2 OSŘ nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Nesprávným právním posouzením se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Je zřejmé, že hodnocení předběžných otázek v občanském soudním řízení není závazné pro jiná řízení než pro ta, ve kterých bylo toto hodnocení provedeno; tím spíše pak nejsou závazné právní názory soudu na právní otázku, která se přímo nedotýká předmětu řízení. To však neznamená, že by soud nemohl přihlédnout k výsledkům dokazování, provedeného v jiném řízení, zejména pokud účastníky obou řízení byly stejné osoby, byť v opačných procesních rolích.
Ve věci sp. zn. 3 C 193/93 Okresního soudu v Domažlicích nebylo vlastnictví státu předmětem sporu a právní názor vyslovený odvolacím soudem, že v důsledku vydržení se stal vlastníkem stát, není pro jiná řízení závazný. V projednávané věci však soudy ze závaznosti tohoto právního názoru nevycházely. Při zjišťování skutkového stavu pouze přihlédly k důkazům, provedeným v řízení ve věci sp. zn. 3 C 193/93 Okresního soudu v Domažlicích, jakož i k dalším důkazům, vzaly v úvahu skutečnosti, které v řízení vyšly najevo a poté ve věci rozhodly, aniž by vycházely ze závaznosti právního názoru, vysloveného v uvedené věci. To ostatně uvedl i odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí, ve kterém se z námitkou, kterou nyní dovolatel uplatňuje, vypořádal. Nejde tedy o posouzení právní otázky, na které by spočívalo rozhodnutí odvolacího soudu; proto dovolání není přípustné podle §239 odst. 2 OSŘ.
V občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů , pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (§7 odst. 1 OSŘ). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (§7 odst. 2 OSŘ).
Podle rozhodnutí, publikovaného pod č. 56/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek do pravomoci soudu nenáleží rozhodování o uložení povinnosti katastrálnímu úřadu provést určení nebo vyměření hranice mezi pozemky. U soudu nelze uplatňovat nárok na uložení povinností správnímu orgánu pokračovat nebo navrženým způsobem postupovat v probíhajícím správním řízení.
Ani žalobcem uplatněný nárok proti katastrálnímu úřadu, kterému by mělo být uloženo vyznačit vlastnictví žalobce v listu vlastnictví, nemá oporu v soukromoprávních předpisech a není nárokem soukromoprávním. Domáhat se oprav v katastru nemovitostí lze jen ve správním řízení, vedeném před katastrálním úřadem; přitom lze využít zákonem stanovené opravné prostředky. V pravomoci soudu však není nařídit katastrálnímu úřadu „vyznačit vlastnictví„ v katastru nemovitostí\". V úvahu nepřicházelo ani postoupení věci jinému orgánu, neboť orgán, který by byl oprávněn katastrálnímu úřadu (mimo případy odvolacího řízení) uložit povinnost tvrzenou žalobcem, neexistuje.
V části, ve které soudy v nalézacím řízení o uplatněném nároku proti katastrálnímu úřadu věcně rozhodly, je tak řízení postiženo vadou, uvedenou v §241 odst. 3 písm. a) OSŘ, ke které dovolací soud přihlíží i bez návrhu (§242 odst. 3 OSŘ), a dovolání je v této části přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ. Proto dovolací soud v této části napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (§243b odst. 3 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že úspěšným žalovaným náklady tohoto řízení nevznikly, a pokud jde o část, ve které bylo řízení zastaveno, též z §146 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. dubna 2001
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.,v.r.
předseda senátu