ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.2588.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 2588/2009-310
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Ing. J. K. , zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 25, proti žalovanému Ing. J. K. , zastoupenému JUDr. Janou Švestkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Nad Zlíchovem 9, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 4 C 14/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2007, č. j. 23 Co 347/2007-282, 23 Co 348/2007, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. března 2007, č. j. 4 C 14/2005-245, ve znění usnesení ze dne 15. května 2007, č. j. 4 C 14/2005-260, určil, že „budova čp. 103 na pozemku č. parc. 87 o výměře 77 m2, zapsaná na LV 218 v katastrálním území Malé Číčovice, obec Číčovice u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha-západ, je v podílovém spoluvlastnictví účastníků, podíl každého z účastníků je 50 %“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení žalobkyně a České republiky.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 13. listopadu 2007, č. j. 23 Co 347/2007-282, 23 Co 348/2007, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází přitom z §243c odst. 2 o. s. ř., který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž má být přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení.
„Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu zřejmé, že účastníci dohody chtěli spoluvlastnický vztah založit. Pokud stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob, jsou stavebníky všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1536). K tomu lze poznamenat, že na těchto závěrech nic nemění ani skutečnost, že stavbu takto realizovali manželé, jejichž bezpodílové spoluvlastnictví soud zrušil. Skutečnost, že mezi bývalými bezpodílovými spoluvlastníky, resp. účastníky společného jmění manželů může vzniknout podílové spoluvlastnictví, vyplývá zcela jasně ze zákona (srov. např. §150 odst. 4 obč. zák.).
Soudy vyšly ze skutkového zjištění, že účastníci stavbu prováděli společně s úmyslem mít ji pro sebe; dohodu z 15. 1. 1997 uzavřeli účelově jen proto, aby po výstavbě domu nepřišli o nájemní byt. Tímto skutkovým zjištěním je dovolací soud vázán; za této situace je ovšem právní posouzení věci v souladu s jeho citovaným rozhodnutím. Poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 2737/2006, neobstojí; tento rozsudek totiž vychází z toho, že odvolací soud „vzal za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda, že v nově vybudované nemovitosti bude jejich společné bydlení, přičemž vlastníkem nemovitosti bude sama žalovaná“. V projednávané věci soudy vyšly ze skutkového zjištění o vůli nabýt dům do společného vlastnictví.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. února 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu