ECLI:CZ:NS:2000:22.CDO.2602.98.1
sp. zn. 22 Cdo 2602/98
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové. a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. K., zastoupené advokátem, proti žalované B. Ch., zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené pod sp. zn. 5 C 22/98 u Okresního soudu v Příbrami, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. září 1998, čj. 23 Co 427/98-34, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (dále jen soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. března 1998, čj. 5 C 22/98-11, uložil žalované, aby vyklidila a do tří dnů od právní moci rozsudku žalobkyni vyklizené předala nemovitosti, a to objekt bydlení čp. 101 na pozemku parc. č. 175, pozemek parc. č. 175 a pozemek parc. č. 18/8 díl I. o výměře 413 m2 - zahrada, díl II. o výměře 98 m2 - ostatní plocha, staveniště, v kat. území M. nad V., obec M., okres P. a rozhodl o náhradě nákladů. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně nabyla vlastnictví k těmto nemovitostem kupní smlouvou uzavřenou se žalovanou 13. 1. 1998 s účinky vkladu do katastru nemovitostí k témuž dni. Povinnost uzavřít kupní smlouvu byla žalované uložena rozsudkem soudu prvního stupně z 19. 3. 1997, čj. 5 C 184/96-54, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze 17. 9. 1997, čj. 23 Co 323/97-76. Vzhledem k tomu, že žalovaná užívala předmětné nemovitosti bez právního důvodu, poskytl soud prvního stupně žalobkyni ochranu jejího vlastnického práva k nemovitostem podle §126 obč. zák.
Žalovaná proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání. Namítla, že na pozemku parc. č. 18/8 díl II. se nachází její nezkolaudovaná zahradní chata (nebyla předmětem kupní smlouvy uzavřené 13. 1. 1998 se žalobkyní), která je věcí nemovitou a která byla ve znaleckém posudku P. K. z 31. 7. 1995 oceněna částkou 272.674,- Kč. K jí uložené povinnosti, aby vyklidila objektu bydlení a stavební pozemek parc. č. 175, žádný důvod nesouhlasu neuvedla.
Žalobkyně v odvolacím řízení namítala, že v katastru nemovitostí není zahradní chata jako nemovitost vedena, pozemek, na němž stojí, je veden jako staveniště a tento „objekt rekreace jako stavba v právním slova smyslu neexistuje\". Vyslovila přesvědčení, že kupní smlouvou uzavřenou se žalobkyní nabyla vlastnictví i k této chatě, ale \"nemá o ni zájem a žalovaná ji může odstranit - jde pouze o zahradní kůlnu pro zahradní nářadí bez oken, o dřevěnou stavbu na betonových základech s dřevěnými dveřmi bez oken\".
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Považoval za správný právní závěr soudu prvního stupně o poskytnutí ochrany žalobkyni podle §126 obč. zák. Uvedl, že \"k námitce ohledně zahradní chaty nepřihlédl, neboť jde o stavbu, která není zapsaná v katastru nemovitostí, není zkolaudována a lze přisvědčit žalobkyni, že v takovém případě i otázka vlastnictví k ní je pro daný případ irelevantní, když žalobkyně je vlastnicí pozemku, na němž uvedená zahradní chata stojí. Je na žalované, jakým způsobem tento pozemek patřící žalobkyni a na němž stojí zahradní chata, vyklidí.\" Dovolání proti svému rozsudku odvolací soud nepřipustil s odůvodněním, že otázku, která podle žalované činí rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím zásadního významu, tj. zda jí lze uložit povinnost vyklidit pozemek zastavěný její stavbou, \"řeší ustanovení §126 a §127 obč. zák.\".
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že z hlediska §126 obč. zák. není významné, zda na pozemku žalobkyně parc. č. 18/8 díl II., který jí bylo uloženo vyklidit, se nachází zahradní chata žalované, která je nemovitou stavbou. O takovou stavbu jde podle žalované bez ohledu na to, zda je zapsána v katastru nemovitostí a zda byla zkolaudována. Tím, že jí rozsudek odvolacího soudu ukládá povinnost vyklidit uvedený pozemek - tedy odstranit stavbu, zasahuje do jejího vlastnického práva k zahradní chatě, kterou má jako vlastnice právo držet, resp. má podle §126 a §127 obč. zák. právo na ochranu vlastnického práva k této stavbě ve vztahu k žalobkyni. Podle žalované lze vyklizení nemovitosti vykonat jen podle §342 odst. l o. s. ř. odstraněním věcí movitých, a občanský soudní řád neupravuje výkon rozhodnutí odstraněním \"nemovité stavby z nemovitosti\". Vyklizení pozemku, na kterém je stavba, by znamenalo zboření takové stavby, o němž však rozhoduje stavební úřad podle §88 odst. l zák. č. 50/1976 Sb. Potvrzením rozsudku soudu prvního stupně s odůvodněním, že \"je na žalované, jakým způsobem pozemek vyklidí\", ji odvolací soud nutí, aby zničila bez rozhodnutí stavebního úřadu, věc - stavbu, kterou řádně nabyla. Žalovaná navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly v napadené části zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení (§240 odst. l, §241 odst. l o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů uvedených v §237 odst. l o. s. ř. (s výjimkou rozhodnutí vyjmenovaných v §237 odst. 2 o. s. ř., o takový případ se však v dané věci nejedná). Vady řízení podle §237 odst. l o. s. ř. žalovaná nenamítala a dovolacím soudem nebyly zjištěny.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není v dané věci přípustné ani podle §238 odst. l písm. b) a §239 odst. l o. s. ř., neboť rozsudku soudu prvního stupně nepředcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu a odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil.
Přípustnost dovolání lze tedy posuzovat toliko podle §239 odst. 2 o. s. ř., v němž se stanoví, že nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam.
Žalovaná včas - před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu - navrhla vyslovení přípustnosti dovolání s tím, že „otázku zásadního významu spatřuje v tom, zda lze uložit povinnost vyklidit pozemek zastavěný stavbou žalované\" a dovolání z důvodu uvedeného v §241 odst. l písm. d) o. s. ř. podala.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního právního významu jde v prvé řadě tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam nejen pro rozhodnutí v projednávané věci, ale i pro rozhodovací činnosti soudů vůbec (řešení dané právní otázky může mít obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zpravidla zásadní význam tehdy, jestliže řeší otázku, která nebyla judikaturou vyšších soudů vyřešena nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstatní judikatuře vyšších soudů (rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné /nové/ řešení této právní otázky).
Právní otázkou, která činí rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím zásadního významu, je podle žalované otázka, zda pro poskytnutí ochrany vlastníku pozemku podle §126 obč. zák. vyklizením pozemku je významná existence nemovité stavby, nacházející se na takovém pozemku a náležející jinému vlastníkovi. Dosavadní judikatura se touto otázkou dosud zaobírala v případech, kdy se žalobce domáhal žalobou na vyklizení pozemku vyklizení (nikoli odstranění) nemovitých staveb na tomto pozemku se nacházejících. Tak např. v rozsudku Nejvyššího soudu z 9. 12. 1999, sp. zn. 22 Cdo 456/98, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 2/2000, bylo vysloveno, že „odstranění nemovité stavby neoprávněně postavené na pozemku žalobce může žalobce dosáhnout žalobou na její odstranění, nikoli však žalobou na vyklizení pozemku\". V daném případě však žalobkyně výslovně žalobou na vyklizení pozemků nesleduje, aby nemovitost na nich postavená byla demolována, resp. odstraněna. Tento případ nebyl, pokud je dovolacímu soudu známo, publikovanou judikaturou dosud řešen a současně jde o případ, který je významný i pro další spory obdobného druhu, jejichž existence je reálná. Tím je přípustnost dovolání podle §239 odst. 2. o. s. ř. v této věci dána.
Podle obsahu žaloby, jde žalobkyni jednoznačně o vindikaci, tedy o vydání věci, jíž jsou nemovitosti - domáhala se uchopení jejich držby („nemovitosti vyklidit a vyklizené předat\") v situaci, kdy ji žalovaná vlastním užíváním sporných nemovitostí neumožnila, aby je sama užívala. Neuplatňuje a ani nesleduje odstranění stavby z pozemku ve smyslu §135c obč. zák. jako tomu bylo v uváděném rozhodnutí publikovaném v Soudních rozhledech. To je zjevné z jejích výše citovaných podání či přednesů - vyjádření k odvolání (str. 24 spisu), podle kterého tuto nemovitost považuje za svoje vlastnictví, a z vyjádření jejího zástupce při odvolacím jednání (č. l. 31). Žalobkyní uplatněná žaloba je tedy žalobou vindikační ve smyslu §126 odst. 1 obč. zák. Pro tuto žalobu obecně platí, že se jí vlastník věci domáhá na tom, kdo mu tuto věc neoprávněně zadržuje, aby mu ji vydal do jeho (vlastníkovy) moci. Proto je také obvyklou součástí žalobního návrhu (tzv. petitu) požadavek nejen vydání věci, ale i požadavek jejího předání. Jiným způsobem ochrany vlastnického práva, vycházejícím rovněž z ustanovení §126 odst. 1 obč. zák., je žaloba zápůrčí (negatorní). Touto žalobou se vlastník věci domáhá, aby se žalovaný zdržel jiných neoprávněných zásahů (jiných než neoprávněného zadržování věci) do vlastnického práva žalobce; domáhá se jí buď, aby žalovanému bylo určité rušivé konání zakázáno (aby se určitého konání zdržel) anebo aby věc uvedl do původního stavu, tj. odstranil věci, které na pozemku dříve nebyly. Oba základní druhy vlastnických žalob tak mají odlišný resp. samostatný skutkový základ podle toho, jakým způsobem (jak a čím vším) žalovaný do výkonu jejich vlastnického práva zasahuje. Není vyloučeno, aby vlastník věci vůči žalovanému uplatnil jednou žalobou současně, aby mu žalovaný vydal zadržovanou věc a současně se zdržel dalších rušivých zásahů do výkonu vlastnických práv žalobce, např. nevstupoval na jeho pozemek. Specifickým ustanovením sloužícím rovněž ochraně vlastnického práva mimo jiné je již zmiňovaný §135c obč. zák., řešící případ stavby postavené neoprávněně na cizím pozemku. Žalobkyně v této věci uplatnila toliko žalobu vindikační a v souladu se soudní praxí (viz výňatek ze zprávy o rozhodovací činnosti soudů a státních notářství při řešení některých vlastnických a užívacích vztahů NS ČSR publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/1973, str. 372) se domáhala vydání pozemku se žalobním návrhem na jeho vyklizení. Též v případě žaloby zápůrčí může být uplatněn žalobní návrh na vyklizení pozemku, a to tehdy je-li uplatněn nárok na uvedení pozemku do původního stavu, neboť mají být odstraněny movité věci žalovaným na pozemek vlastníka vnesené (popř. tam vytvořené), přičemž žalovaný nijak nezpochybňuje vlastnické právo žalobce k pozemku ani není jeho detendorem. Uplatnění takového nároku žalobkyní z její žaloby či dalších přednesů nevyplývá.
Z uvedeného je zřejmé, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že případná existence nemovité stavby žalované na pozemku žalobkyně není pro rozhodnutí o žalobě na vyklizení tohoto pozemku žalovanou podle §126 obč. zák. právně významná, posoudil věc správně.
K dovolání žalované se sluší ještě dodat, že výrokem rozsudku na vyklizení pozemku, na němž stojí stavba v údajně jejím vlastnictví, není založena její povinnost tuto stavbu odstranit. Výkon rozhodnutí by v daném případě (pokud by žalovaná sporné pozemky neopustila a nepředala je žalobkyni) mohl spočívat ve vykázání žalované z pozemků, jež má podle rozsudku vyklidit, ve smyslu §342 odst. 2 o. s. ř. Závěrem lze pak ještě uvést, že nebude-li možné danou situaci řešit v řízení o odstranění stavby, resp. podle §135c obč. zák., a nebude-li žalované umožněno spornou stavbu v jejím vlastnictví užívat, bude přicházet v úvahu řešení ve prospěch žalované za pomoci stavebních předpisů nebo podle §151o odst. 3 obč. zák. ve znění zákona č. 367/2000 Sb.
Ze všech uvedených důvodů je dovoláním napadený rozsudek správný a dovolání muselo být podle §243b odst. 1 o. s. ř. zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti žalované v tomto řízení a z toho, že úspěšné žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly - §§243b odst. 4, 224 odst. 1, 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne l5. listopadu 2000
JUDr. František B a l á k , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková