ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.2612.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 2612/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně JUDr. V. D., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1) M. Č., 2) M. F., oběma zastoupeným advokátkou, a 3) L. Ž., o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. Zn. 3 C 155/94, o dovolání žalovaných 1), 2) a 3) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. června 2003, č. j. 22 Co 399/2002-522, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žalované jsou povinny zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na nákladech dovolacího řízení částku 1.200,- Kč k rukám JUDr. M. S.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chrudimi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. prosince 2001, č. j. 3 C 155/94-419, uložil žalovaným povinnost „odstranit na své náklady stavbu rekreační chaty s příslušenstvím a vedlejšími a drobnými stavbami, postavenými na pozemku označeném jako pozemková parcela č. 775 v k. ú. R. u H., obce V., nyní označené z části jako stavební parcela č. 216 v témže k. ú. a obci, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“ a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. června 2003, č. j. 22 Co 399/2002-522, rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze ve lhůtě k odstranění stavby tak, že žalované jsou povinny rozestavěnou rekreační chatu s příslušenstvím, vedlejšími a drobnými stavbami odstranit ve lhůtě do 1 roku od právní moci tohoto rozsudku. Jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované 1) a 2) dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §238 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.; uplatňují dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b), c) a d) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Namítají nesprávné právní posouzení věci a rozpor mezi obsahem spisu a rozhodnutím odvolacího soudu. V řízení nebyl proveden žalovanými navrhovaný důkaz znaleckým posudkem, přičemž rozhodování soudů obou stupňů je opřeno o znalecký posudek Ing. L., který si objednala žalobkyně a který je zcela neobjektivní a nerelevantní. Žalobkyně v tomto spatřují porušení zásady rovnosti stran. V dovolacím řízení předkládají znalecký posudek Ing. K., který zcela vyvrací tvrzení znalce Ing. L., na základě kterého oba soudy rozhodly ve prospěch žalobkyně. Žalované předkládají dopis generálního ředitele firmy T. s. a. s. L., ze 2. 9.2003, kterému předložily stejné doklady jaké měl k dispozici znalec Ing. L. a jeho posudek. Z dopisu vyplývá jednoznačný závěr, že předmětné ložisko na parcelách č. 775, 802/2 a 803/2 v k. ú. R. – Z. P. nemá téměř žádnou cenu. Žalované jsou přesvědčeny, že prokázaly, že se v daném případě nejedná o stavbu nepovolenou ve smyslu stavebních předpisů ani o stavbu neoprávněnou ve smyslu občanskoprávních předpisů. Odvolací soud se vůbec nezabýval důkazy, které k tomuto žalované předložily, zejména přípisem Stavebního úřadu v H. ze dne 30. 5. 2003, kde je uvedeno, že pochybením stavebního úřadu byla stavba považována za nepovolenou, ale po předložení výše zmíněných dokladů bylo konstatováno, že stavba byla vybudována v souladu s tehdy platnými stavebními předpisy, a že případná opomenutí nebyla na straně stavebníka. Kolaudační řízení bylo MěÚ v H., stavební úřad, z 23. 7. 1992, přerušeno do doby pravomocného rozhodnutí soudu ve věci odstranění neoprávněné stavby. Žalované poukazují na to, že soud nezohlednil rozpor v řízení o vydání pozemku a nynější žaloby, když pro vydání pozemku žalobkyně uvedla cenu 10.000,- Kč, aniž uvedla cenu žuly, která se na pozemku údajně nachází – o tom, že na uvedeném pozemku se nachází ložisko nerostů, neexistuje žádný doklad. Namítají, že pokud soud vyhodnotil dohodu o vydání pozemku jako platnou, nemůže akceptovat argumentaci v tomto soudním řízení o ceně pozemku 29 miliónů Kč. Dále uvádí, že rozsudek tak jak je formulován je v rozporu s požadavky katastrálního zákona a tudíž nevykonatelný, a že původní text petitu byl změněn bez postupu podle §95 OSŘ. Formulace výroku rozsudku soudu prvního stupně a následně odvolacího soudu, který pouze odkazuje na znění rozsudku soudu prvního stupně, neodpovídá původnímu žalobnímu petitu a dokonce ani změněnému petitu. Znění petitu vytvořil soud prvního stupně a odvolací soud jej takto potvrdil, s výjimkou lhůty k odstranění stavby. Podle §152 odst. 2 OSŘ má být rozhodnuto o celé projednávané věci, tzn. tak jak byla vymezena žalobním petitem nebo usnesením o zahájení řízení bez návrhu. Soud je tedy žalobním petitem vázán a nemůže jej překročit vyjma případů uvedených v §153 odst. 2 OSŘ. Žalované uplatňují také námitku promlčení pro podání návrhu vlastníka pozemku na odstranění neoprávněně zřízení stavby, neboť první žádost o kolaudaci podali žalovaná 1) a původně žalovaný Č. již v červnu 1972, jestliže tehdy nejpozději stavba vznikla jako věc ve smyslu právním. Žalované odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 17. 4. 20002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002, když s ohledem na situaci, kdy manželé Č. postupovali v souladu s rozhodnutími státních orgánů v 60. a 70. letech, která jim a jejich právním nástupcům nyní mají být k tíži, jedná se o situaci, kdy rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. V řízení dále nebylo akceptováno, že se manželé Č. se považovali za vlastníky pozemku, nejpozději od 6. 8. 1979, kdy L. Č. zaplatil Okresní finanční správě v Ch. složenkou částku 768 Kč v přesvědčení, že jde o kupní cenu za předmětný pozemek. Kromě toho žalobkyně původně nabídla L. Č., že mu pozemek pod chatou prodá, později zas projevila o chatu zájem, ale nabídla vcelku symbolickou cenu, která neodpovídala ani ceně materiálu na výstavbu chaty. Až následně začala žalobkyně tvrdit, že hodlá na pozemku těžit. Žalované 1) a 2) navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání i žalovaná 3). Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §238 odst. 2 písm. a) a b) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. a uplatňuje dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b) a d) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Namítá, že soudy se nezabývaly otázkou možného vydržení vlastnictví k předmětnému pozemku. Stavba chaty byla povolena 10. 9. 1969 a od této doby až do roku 1993, pozemek i nemovitost užívali manželé Č. jako vlastníci. Pokud jde o účelnost odstranění stavby, odkazuje žalovaná 3) na vyjádření Městského úřadu v H., stavebního úřadu z 30. 5. 2003, ve kterém je uvedeno, že původní majitel V. Č. stavěl na základě rozhodnutí o přípustnosti stavby chaty, které vydal oprávněný orgán. Po řadu let původní majitel V. Č. platil daň z nemovitostí. Soud své rozhodnutí opřel o znalecký posudek Ing. K. L. a o vyjádření žalobkyně v tom směru, že hodnota pozemku, s ohledem na možnou těžbu, se pohybuje na úrovni cca 29.000.000,- Kč. Ze znaleckého posudku Ing. V. K. vyplývá, že jde o pouhou ničím nepodloženou hypotézu, navíc zpracovanou znalcem, který nebyl oprávněn podle své kvalifikace tuto otázku posuzovat. Posudek znalce Ing. L. vychází z předpokladu, že existuje ložisko nerostu Z. P. Zcela pomíjí skutečnost, že existence ložiska není prokázána způsobem odpovídajícím dnešním předpisům. Historická těžba kamene před více než 50 lety není průkazem dnešní existence ložiska. Geologický průzkum ložiska nebyl nikdy proveden. Pokud soud připouští, že by byl drahý, je potřeba také konstatovat, že ani částka 29.000.000 Kč není částkou zdaleka věrohodnou k provedení srovnání hodnoty nemovitosti – chaty k předmětnému pozemku. Odstranění předmětné stavby je podle žalované 3) neúčelné. Žalovaná 3) je přesvědčena, že soud nehodnotil skutečnosti ve všech souvislostech a věc nesprávně právně posoudil, když své rozhodnutí založil na tom, že v lomu má být obnovena těžba, resp. na úvaze o možném prodeji předmětného pozemku, za situace, která zvyšuje jeho cenu na částku 29.000.000 Kč, když pod pozemkem se nachází nevýhradní ložisko vysoce kvalitní leštitelné žuly. Nezpůsobilost znalce podat příslušné odborný znalecký posudek ve věci je podle dovolatelky vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Neprovedení důkazů, které žalovaná 3) i ostatní žalované navrhovaly, zejména pak vypracování nového znaleckého posudku, považuje za vadu řízení, neboť soudy vyšely při rozhodování z neúplně zjištěného skutkového stavu. Žalovaná 3) proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovoláním vyjádřila tak, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, a navrhla, aby byla dovolání odmítnuta.
Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo vydáno po účinnosti zmíněné novely, když odvolací soud rozhodoval o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně z 19. 12. 2001, Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o nich podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ”). Pokud dovolatelky uplatňovaly přípustnost dovolání podle ustanovení OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., posoudil dovolací soud přípustnost podle odpovídajících ustanovení OSŘ v platném znění. Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami včas, Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustná.
Podle §236 odst. l OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání nejsou přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Pokud odvolací soud v dané věci změnil rozsudek soudu prvního stupně, pak tak učinil toliko v části týkající se lhůty k odstranění stavby a ve prospěch žalovaných. Nešlo tedy o změnu rozsudku ve věci samé a přípustnost dovolání nelze o toto zákonné ustanovení opřít.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné jen za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ.
Dovolání v dané věci nejsou podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ přípustná. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
K vymezení „právního názoru“ se Nejvyšší soud opakovaně vyslovil; například v usnesení ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2944/2000, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, (dále „Soubor“), pod č. C 160, svazek 2, podle kterého „právním názorem ve smyslu §238 odst. 1 písm. b) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. se rozumí názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popř. jak má být vyložen. Nejsou jím pokyny odvolacího soudu k doplnění důkazního řízení, popř. k odstranění nedostatků týkajících se dokazování. Mezi pozdějším rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem odvolacího soudu, který předchozí rozsudek soudu prvního stupně zrušil, musí být příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor měl za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně“. Citované rozhodnutí je zcela použitelné i při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ.
Odvolací soud ve zrušujícím usnesení ze dne 23. května 2000, sp. zn. 20 Co 311/99-20, kterým bylo zrušeno rozhodnutí příznivé pro dovolatele, závazný právní názor nevyslovil. Předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ není v dané věci naplněn, neboť zrušující usnesení odvolacího soudu obsahuje jen pokyn soudu prvního stupně, aby se zabýval platností dohody o vydání pozemku žalobkyni v restituci podle zákona o půdě. Vyřeší-li otázku platnosti dohody kladně, aby se zaměřil na otázku účelnosti odstranění stavby. Dal mu též pokyny k doplnění dokazování. Usnesení odvolacího soudu neobsahuje závazný právní názor, po kterém by nutně muselo následovat vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být připuštěno jen pro řešení právních otázek; v dovolání přípustném jen podle tohoto ustanovení proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí; nelze proto v něm úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy (tj. skutečnosti a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení) (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 1995 sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikovaný v Právních rozhledech č. 6/1996). Proto dovolací soud vychází ze skutkového stavu zjištěného soudy v nalézacím řízení a k novým důkazům a skutkovým námitkám dovolatelek nemůže přihlížet. Uplatněný dovolací důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, by přicházel v úvahu pouze za předpokladu, že by dovolání bylo přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ (viz §241a odst. 3 OSŘ). O takový případ v dané věci nejde. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, uveřejněné v Souboru pod C 1164, Svazek 16.
Žalované 1) a 2) spatřují zásadní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázky vydržení pozemku, na kterém je umístěna stavba, nesouhlasí se závěrem, že skutečnost, že jde o stavbu povolenou nic nemění na tom, že stavba je neoprávněná, zpochybňují platnost dohody o vydání pozemku žalobkyni podle zákona o půdě a také napadají posouzení otázky promlčení práva žádat o vypořádání neoprávněné stavby. Významná je i skutečnost, že stavebníci postupovali v souladu s rozhodnutími státních orgánů v 60. a 70. letech minulého století, a tato okolnost jim nemůže být k tíži. Konečně namítají rozpor výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy.
Dovolatelky neuvádějí právně relevantní důvody, pro které by dohoda o vydání věci byla neplatná. Uvedení údaje o ceně nemovitosti, která měla být vydána, nebylo po oprávněné osobě vyžadováno a takový údaj je právně nevýznamný.
Stavba je neoprávněná tehdy, stavěl-li někdo na cizím pozemku, aniž by mu svědčil právní titul, umožňující tuto stavbu na cizím pozemku zřídit. Podle ustálené judikatury je pro klasifikaci stavby jako neoprávněné nerozhodné, zda stavebník měl stavební povolení (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 265/96, publikovaný v Soudních rozhledech č. 3, roč. 1999). Tuto otázku posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Právo na ochranu proti neoprávněné stavbě se nepromlčuje (R 23/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právem, které by fyzické osobě mohlo založit trvalé oprávnění k cizímu pozemku, by mohlo být jen právo věcné, resp. v době zřízení stavby právo osobního užívání pozemku. Samotný souhlas, resp. vědomí vlastníka pozemku, resp. státních orgánů, na které dovolatelky odkazují, není rozhodující.
V obdobné věci již Nejvyšší soud uvedl: „Pokud stavebník zřídí na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, ztrácí po uplynutí sjednané doby (případně po jiném způsobu zániku práva) právo mít nadále na tomto pozemku dočasně umístěnou stavbu a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva vlastníka pozemku, který se může domáhat odstranění stavby. Vlastníkovi stavby, jehož obligační právo mít na pozemku umístěnou stavbu v důsledku časového omezení tohoto práva zaniklo, nenáleží námitka proti žalobě vlastníka pozemku, že má právo mít na pozemku stavbu. Tyto zásady se uplatní i v případě, že právo, jehož obsahem je dočasné umístění stavby na pozemku, zanikne jinak. V daném případě vyšel odvolací soud ze skutkového zjištění, že stavba garáže byla postavena se souhlasem vlastnice pozemku, byť smlouva ohledně výstavby nebyla uzavřena. Toto zjištění dovolatelka nenapadá; proto dovolací soud vychází z toho, že šlo o výprosu, kterou bylo možno kdykoliv odvolat (ovšem ani v případě, že by šlo o ústní smlouvu, by se právní postavení žalované zásadně nezměnilo - viz §582 ObčZ)“.
V souladu s tímto právním názorem, podle kterého vědomí ani souhlas vlastníka ještě nevylučují, aby se vlastník později domáhal odstranění stavby, nepovažoval odvolací soud případnou vědomost státních orgánů o stavbě za rozhodující. To, že státní orgány věděly o tom, že pozemek ve vlastnictví státu je zastavěn neoprávněnou stavbou a nezakročily proti této stavbě, nehojí nikterak neoprávněnost stavby.
Nelze ani přisvědčit odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002, ve kterém se uvádí, že je třeba přihlédnout i k důvodům, pro které vlastník pozemku proti stavbě nezakročil. Tento právní názor vycházel z případů, kdy vlastník pozemku, který o provádění stavby věděl, by šikanoval stavebníka tak, že by vyčkal dokončení stavby a pak se domáhala jejího odstranění. Tento právní názor je však v této věci nepoužitelný. Samotné dovolatelky totiž v dovolání tento důvod naznačují. Tehdejší uživatel pozemku – tzv. socialistická organizace sdělila stavebníkovi, jak má postupovat, aby mu k pozemku bylo zřízeno právo osobního užívání. O šikanu tedy nemohlo jít, naopak již v této době musel stavebník vědět, že stavba je neoprávněná a měl podle toho postupovat.
Pokud jde o vydržení, je rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou. Předpokladem vydržení je skutečnost, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří. Posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§130 odst. 1 ObčZ), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (\"titulu\"), který by mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997). V dané věci žalované netvrdily existenci dobré víry ohledně takového titulu, který by byl objektivně schopen založit existenci vlastnického práva, konkrétně kupní smlouvy o převodu pozemku, která by byla z nějakého důvodu neplatná. Proto pokud soudy nedospěly k závěru, že žalované, resp. jejich právní předchůdce pozemek vydržel, postupovaly v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Konečně je tu otázka, zda nařízení odstranění stavby není v rozporu s dobrými mravy. Touto problematikou se zabývá rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99, publikovaný např. v ASPI, podle kterého zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídajících prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného (zpravidla jde o zajištění bydlení). V dané věci je dovolací soud vázán skutkovým zjištěním o hodnotě pozemku, učiněným v nalézacím řízení, a také tu nejde o zajištění bydlení. Proto závěry učiněné v nalézacím řízení nejsou, pokud jde o posouzení příp. rozporu výkonu práva s dobrými mravy, v rozporu s uvedeným judikátem.
Vzhledem k tomu, že žalovaná 3) opírala názor o přípustnosti dovolání o obdobné důvody, platí shora uvedené úvahy i pro přípustnost jejího dovolání.
Je tedy zřejmé, že rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam. Dovolání žalovaných byla proto jako nepřípustná odmítnuta [§243b odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) OSŘ].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti žalovaných v tomto řízení a ze skutečnosti, že úspěšné žalobkyni náklady řízení vznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ). Náklady představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření právní zástupkyně k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle §8 písm. a), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 1.125,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem 1.200,-Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalované dobrovolně co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. dubna 2004
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu