ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.2638.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2638/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) M. A., a b) S. A., zastoupených advokátkou, proti žalovanému P. R., zastoupenému advokátem, o určení věcných břemen, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 7 C 11/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 2. května 2005, č. j. 18 Co 166/2005-210, takto:
Dovolání proti výrokům rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 2. května 2005, č. j. 18 Co 166/205-210, pod bodem I. odstavec 1), pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 30. listopadu 2004, č. j. 7 C 11/2001-176, tak, že jím byla zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že věcné břemeno cesty, tj. chůze a jízdy po parc. č. 1959/2 – ostatní plocha, ostatní komunikace, v k. ú. V. u H., obec V., zapsaném na LV č., je spojeno s vlastnictvím pozemku st. parc. č. 124, v k. ú. V. u H., obec V., zapsaném na LV. č., a je určeno k přechodu a přejezdu na pozemek parc. č. 1939/34 – ostatní plocha, ostatní komunikace, a z tohoto pozemku na pozemek st. parc. č. 124 v části obce V., když parc. č. 1939/34 je zapsána na LV č. v k. ú. V. u H., obec V., a pod bodem I. odstavec 2) se zamítá.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 2. května 2005, č. j. 18 Co 166/2005-210, se ve výroku pod bodem I. odstavec 1), jímž byla zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že věcné břemeno cesty, tj. chůze a jízdy po parc. č. 1959/2 – ostatní plocha, ostatní komunikace, v k. ú. V. u H., obec V., zapsaném na LV č., je spojeno s vlastnictvím domu č. p. 59 v části obce V., postaveném na pozemku st. parc. č. 124 za účelem bydlení, v k. ú. V. u H., obec V., zapsaném na LV. č., a je určeno k přechodu a přejezdu na pozemek parc. č. 1939/34 – ostatní plocha, ostatní komunikace, a z tohoto pozemku k domu č. p. 59 v části obce V., když parc. č. 1939/34 je zapsána na LV č. v k. ú. V. u H., obec V., a ve výroku pod bodem II. o nákladech řízení se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali určení, že nemovitosti ve vlastnictví žalovaného jsou zatíženy třemi věcnými břemeny cesty ve prospěch nemovitostí žalobců.
Žalobce a) uvedl, že je od roku 1988 spoluvlastníkem a od roku 2001 výlučným vlastníkem domu čp. 59 se stavební parcelou č. 124 v k. ú. a obci V. u H. a že i jeho právní předchůdci před rokem 1988 užívali jako přístupovou cestu k těmto nemovitostem pozemek parc. č. 1959, jehož vlastníkem se stal žalovaný. Pozemek parc. č. 1959 byl v roce 2000 rozdělen tak, že část, používaná jako cesta dovnitř obce, nyní pozemek parc. 1959/2, zůstala ve vlastnictví žalovaného, a další část, směrem ke kladenské silnici, pozemek parc. č. 1959/1, prodal žalovaný obci V. Žalovaný požádal v roce 2000 o vydání stavebního povolení k oplocení pozemku parc. č. 1959/2 a na pozemku již zbudoval betonové sloupky. Už v roce 1967 uspěli právní předchůdci žalobce ve sporu proti právním předchůdcům žalovaného o výkon práva cesty po pozemku parc. č. 1959, a to právě po části pozemku, který zůstal po rozdělení ve vlastnictví žalovaného - parc. č. 1959/2. Přesto byl žalobce ve stavebním řízení vedeném o povolení stavby plotu žalovanému na tomto pozemku ohledně otázky existence věcného břemene odkázán na soud. V katastru nemovitostí je totiž podle rozsudku z roku 1967 právo cesty po pozemku parc. č. 1959 vyznačeno právo odpovídající věcnému břemeni jako osobní, svědčící právním předchůdcům žalobce jako osobám, nikoli ve prospěch domu a stavebního pozemku nyní náležejících žalobci. Žalobce jednak v žalobě tvrdil, že oprávněným výkonem práva cesty po pozemku žalovaného od roku 1988 právo cesty jako vlastník domu s pozemkem vydržel. V průběhu řízení dále uvedl, že už v roce 1967 dospěl soud k závěru, že ještě před 1. 4. 1964 bylo právo cesty po pozemku dnes patřícímu žalovanému vydrženo právě ve prospěch domu a stavebního pozemku. Takto vydržené právo vázané k nemovitostem přešlo na žalobce s jejich vlastnictvím.
Určení druhého věcného břemene - práva cesty po pozemcích žalovaného parc. č. 308 a č. 309 se domáhali oba žalobci ve prospěch zemědělských pozemků parc. č. 319, 320 a 321, které jim byly v roce 1988 darovány do spoluvlastnictví, každému z ideální poloviny. Žalobu odůvodnili tvrzením, že vzhledem ke svažitosti terénu rovněž už jejich právní předchůdci nerušeně užívali pozemky žalovaného jako jedinou možnou cestu ke svým pozemkům a že ve prospěch těchto pozemků vydrželi právo cesty po pozemcích parc. č. 308 a č. 309 právní předchůdci žalobců již před 1. 4. 1964. Do roku 1990 pozemky žalobců bez právního důvodu užívalo zemědělské družstvo a poté i žalobci nadále jako přístupovou cestu pozemky žalovaného v dobré víře používají. V katastru nemovitostí však věcné břemeno není vyznačeno.
Konečně se žalobce a) domáhal určení, že právo cesty jako věcné břemeno zatěžuje pozemky žalovaného parc. č. 308 a 309 i ve prospěch stavebního pozemku parc. č. 223 a zemědělské stavby „bez čp./če.“, nacházející se na tomto pozemku. Ten byl oddělen z pozemku žalobců parc. č. 319 a od roku 2000, kdy mu žalobce b) ideální polovinu pozemku par. č. 223 daroval, je ve výlučném vlastnictví žalobce a). Věcné břemeno vzniklo k tomuto pozemku ještě jako části původního zemědělského pozemku parc. č. 319 a podle žalobce a) svědčí i ve prospěch zemědělské stavby, kterou na pozemku parc. č. 223 zbudoval v roce 1998.
Okresní soud v Chrudimi (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. listopadu 2004, č. j. 7 C 11/2001-176, výrokem pod bodem I. určil, „že věcné břemeno cesty, tj. chůze a jízdy po par. č. 1959/2 – ost. plocha, ost. komunikace v k. ú. V. u H., obec V., zapsaném na LV č. v Katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro P. kraj, pracoviště Ch., je spojeno s vlastnictvím domu čp. 59 v části obce V., postav. na st. p. č. 124 za účelem „bydlení“ a s vlastnictvím této stav. parc. č. 124, obojí k. ú. V. u H., obec V., zapsaných na LV č. v Katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro P. kraj, pracoviště Ch., a je určeno k přechodu a přejezdu na pozemek parc. č. 1939/34 – ostatní plocha, ostatní komunikace a z tohoto pozemku na st. p. č. 124 a k domu čp. 59 v části obce V., když p. č. 1939/34 je zapsána na LV č., k. ú. V. u H., obec V., v Katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro P. kraj, pracoviště Ch.“ Výrokem pod bodem II. určil, „že věcné břemeno cesty, tj. chůze a jízdy po pozemku parc. č. 308 – zahrada a poz. parc. č. 309 – orná půda, k. ú. V. u H., obec V., zapsané na LV č. v Katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro P. kraj, pracoviště Ch., z pozemku parc. č. 1959/1 – ostatní plocha, ostatní komunikace, zapsané na LV č. v Katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro P. kraj, pracoviště Ch. a na tento pozemek, je spojeno s vlastnictvím pozemků parc. č. 319, 320, 321 – vše orná půda, zapsaných na LV č. v Katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro P. kraj, pracoviště Ch., v k. ú. V. u H., obec V. a s vlastnictvím st. parc. č. 223 – zastavěná plocha a nádvoří a zemědělské stavby bez čp./če. na ní postavené v části obce V., k. ú. V. u H., obec V., zapsaných na LV č. v Katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro P. kraj, pracoviště Ch..“ Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně z výpisů z katastrů nemovitostí zjistil, že „žalobci jsou podílovými spoluvlastníky domu č. p. 59 postaveného na st. parc. č. 124 a pozemků parcelních čísel 124, 319, 320 a 321 v kat. území V. u H.“. Žalovaný je tamtéž vlastníkem pozemků parcelních čísel 1959/2, 308 a 309 a obec V. vlastníkem pozemků parcelních čísel 1939/34 a 1959/1. Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi z 27. 12. 1967, sp. zn. 3 C 443/67, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 30. 5. 1968, č. j. 5 Co 69/68-38, byla právním předchůdcům žalovaného F. a J. Č. uložena povinnost trpět právo cesty právních předchůdců žalobců M. a J. A. po pozemku parc. č. 1959 od domu č. p. 59 ve V. podél pozemků parcelních čísel 315 a 314 směrem k veřejné komunikaci. Z odůvodnění tohoto rozsudku vyplývá, že došlo k vydržení práva cesty jako věcného břemene před 1. 4. 1964 a že jde o vázanost věcného břemene práva cesty na osoby tehdejších právních předchůdců žalobců, jak bylo věcné břemeno rovněž zapsáno v evidenci nemovitostí. Soud prvního stupně uvedl, že tímto rozhodnutím není nijak vázán. S odkazem na §151o zákona č. 40/1964 Sb., ve znění zákona č. 509/1991 Sb., který upravuje vydržení jako jeden ze způsobů vzniku práva odpovídajícímu věcnému břemeni za podmínek stanovených §134 téhož zákona, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci sami právo cesty vydržet nemohli. Vzhledem k zápisu práva cesty jako osobního věcného břemene právních předchůdců žalobců a tomu, že žalobci předložili rozsudky, na základě kterých byl zápis proveden, nemohli být v dobré víře, že jim právo cesty po pozemku žalovaného jako věcné břemeno spjaté s domem patří. Protože ale z výpovědí svědků soud prvního stupně zjistil, že „od nepaměti“ obě cesty, které jsou předmětem zatížení, jsou cestami běžně používanými, že se po cestě přichází k poli žalobců a cestu k domu „využívali všichni, kdo se potřebovali dostat k domu čp. 59 tak, jako by se jednalo o cestu veřejnou“, bylo právo cesty po pozemcích žalovaného jako věcné břemeno ve prospěch nemovitostí žalobců vydrženo ještě před 1. 1. 1964. Námitku promlčení nároku žalobců vznesenou žalovaným považoval za nedůvodnou.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 2. května 2005, č. j. 18 Co 166/2005-210, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že předpokladem pro nabytí práva odpovídajícího věcnému břemeni vydržením je dobrá víra držitele, že vykonává právo, které mu patří. Dobrá víra nemůže vycházet jen ze subjektivních představ držitele, ale musí se vztahovat i k právnímu titulu, který by mohl mít za následek vznik práva, např. smlouvu. Pouhý souhlas vlastníka s tím, že určitý pozemek je užíván jinými občany jako cesta, byť mlčky projevený (výprosa), nemůže dobrou víru založit. Žalobci netvrdili existenci právního důvodu, jímž mělo věcné břemeno vzniknout, ale že věcné břemeno vzniklo (jejich předchůdcům) užíváním pozemků v dobré víře od nepaměti. Nepředložili žádný právní titul (byť i domnělý), od kterého by odvozovali počátek oprávněné držby tvrzeného práva, proto nemohli prokázat oprávněnou držbu po zákonem stanovenou dobu. Soud prvního stupně tak neměl podklady pro úvahu o tom, který právní předpis použít pro posouzení věci. Odkaz soudu prvního stupně na §151n, §151o a §134 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a současně jeho závěr, že žalobci nabyli právo odpovídající věcnému břemeni ještě před 1. 4. 1964, tj. před platností uvedeného občanského zákoníku, nemohou obstát. Odvolací soud rovněž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 2 Cdon 1728/97, v němž byl vysloven právní názor, že „užívání cizího pozemku v domnění, že jde o veřejnou cestu, nemůže založit oprávněnou držbu práva odpovídající věcnému břemeni.“
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítli, že odvolací soud nerozlišuje mezi věcným břemenem k pozemku parc. č. 1959/2 (bod I. výroku rozsudku soudu prvního stupně) a věcným břemenem k pozemku parc. č. 308 a parc. č. 309 (bod II. tohoto rozsudku). U každého z těchto věcných břemen je tvrzení žalobců odlišné, v obou případech je však jejich vznik postaven „na vydržení nikoli na smluvním základě.“ Věcné břemeno k pozemku parc. č. 1959/2, dříve jen č. 1959, vzniklo již před 1. 4. 1964 a na žalobce přešlo spolu s nabytím vlastnictví k domu č. p. 59. V této souvislosti poukázali na rozsudky ve věci sp. zn. 3 C 443/67 Okresního soudu v Chrudimi. Zejména z rozsudku soudu prvního stupně v uvedené věci vyplývá, že právo cesty bylo vykonáváno právními předchůdci žalobce jako vlastníky domu č. p. 59 nepřetržitě od roku 1935, a jako právo odpovídající věcnému břemeni zajišťující jediný možný přístup k domu bylo vydrženo pro tuto nemovitost. I když to předmětný rozsudek nekonstatoval přímo ve výroku, nebylo toho třeba a na vzniku práva to nic nemění. Kromě toho i sami žalobci pozemek žalovaného jako cestu užívali jako vlastníci domu v domnění, že na ně právo cesty přešlo, a už jen z toho lze dovodit jejich dobrou víru pro vydržení práva cesty i přímo žalobci. Pokud jde o práva z věcného břemene k pozemkům parcelních čísel 308 a 309, i zde došlo k vydržení práva, které nikdy nebylo činěno sporným, a jehož existence byla svědecky prokázána. K těmto svým zemědělským pozemkům se žalobci ani jejich právní předchůdci nemohou a nemohli dostat jinak, než přes pozemky žalovaného, zejména to není možné se zemědělskou technikou. Rozhodnutí odvolacího soudu v podstatě znemožňuje žalobcům sklidit stávající úrodu a v budoucnu pozemky obdělávat. Nepřípadná je úvaha odvolacího soudu o užívání pozemku parc. č. 1959/2 jako komunikace. Žalobci nikdy netvrdili, že pozemek užívali v domnění, že jde o veřejnou cestu. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1337/2003, podle kterého mimo jiné jediným důvodem, který vylučoval vydržení podle OZO z roku 1811 v případech, kdy se držba opírá o třicetiletou nebo čtyřicetiletou vydržecí dobu, je prokázaná nepoctivost držby, jsou žalobci názoru, že i když došlo ke zkrácení vydržecí doby, mělo by hodnocení držby z hlediska poctivosti zůstat stejné. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se zcela ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl zamítnutí dovolání. Rozsudek Okresního soudu v Chrudimi z 27. 12. 1967 není pro posouzení věci relevantní. Nevyplývá z něho, že by jím bylo deklarováno věcné břemeno ve prospěch domu žalobců č. p. 59. Deklarace takového věcného břemene v roce 1967 ani nebyla možná z toho důvodu, že analogicky podle §1461 obecného zákoníku občanského z roku 1811 předpokladem řádné držby byl právní důvod (např. smlouva), který v daném případě nebyl prokázán ani tvrzen. Podle občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. nešlo vydržet věcné břemeno ve prospěch určité nemovitosti s ohledem na §178 tohoto zákona. Ze skutkových zjištění učiněných v předchozím řízení v roce 1967 vyplynulo, že možnost užívat cestu po pozemku parc. č. 1959/2 vycházela z přesvědčení žalobců a dalších obyvatel obce V. o tom, že se v daném případě jedná o cestu veřejnou, resp. veřejně přístupnou cestu. Zde žalovaný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 1728/97. Žalobci nemohli být v dobré víře o svém právu odpovídajícímu věcnému břemeni také proto, že s rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi z roku 1967 se seznámili až v roce 2000. Pokud jde o věcné břemeno pod bodem II. výroku rozsudku soudu prvního stupně, žalobci rovněž nepředložili důkaz o existenci právního důvodu, který by jim takové právo odpovídající věcnému břemeni zakládal, ani o jeho existenci nic netvrdili.
Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými oprávněnými osobami – účastníky řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a shledal, že dovolání je zčásti důvodné.
Žalobci se v dané věci domáhají určení existence práv vyplývajících z věcného břemene podle §80 písm. c) OSŘ.
Podle §151n odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet, nebo něco konat. Práva odpovídající věcným břemenům jsou spojena buď s vlastnictvím určité nemovitosti (věcná břemena ad rem), nebo patří určité osobě (věcná břemena ad personam).
Podle §151n odst. 2 ObčZ věcná břemena spojená s vlastnictvím nemovitosti přecházejí s vlastnictvím věci na nabyvatele.
Práva odpovídající věcnému břemeni se podle §1 odst. l zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, zapisují do katastru nemovitostí.
Žalobci se v dané věci domáhají určení existence práv odpovídajících věcnému břemeni ve prospěch nemovitostí, tj. práv, které jim náleží jako vlastníkům nemovitostí s tím, že tato věcná břemena nejsou v katastru nemovitostí vyznačena. Tím je dán naléhavý právní zájem na určení těchto práv ve smyslu §80 písm. c) OSŘ.
K otázce vztahu žaloby na určení podle §80 písm. c) OSŘ a žaloby na plnění podle §80 písm. b) OSŘ uvedl Ústavní soud v usnesení ze 7. ledna 1994, sp. zn. IV. ÚS 2/93, publikovaném pod č. 5 ve Svazku 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, že „pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění představuje vždy překážku věci rozsouzené pro žalobu na určení již z toho důvodu, že jím byla současně posouzena existence či neexistence určitého právního vztahu nebo práva, z něhož bylo žalováno o plnění.“
V případě, kdy soud pravomocně vyhoví žalobě vlastníka nemovitosti jako osoby oprávněné z věcného břemene, kterou mu poskytne ochranu proti vlastníku nemovitosti břemenem zatížené, současně tím ve vztahu mezi těmito subjekty vyřeší otázku existence věcného břemene. Řízení o žalobě, kterou se oprávněný z věcného břemene proti povinnému z věcného břemene domáhá následně určení, že věcné břemeno existuje, aby mohlo být zapsáno v katastru nemovitostí, nemůže být zastaveno. Soud je vázán pravomocným rozsudkem o ochraně práva odpovídajícího věcnému břemeni potud, že existence tohoto práva byla mezi jeho subjekty vyřešena, a musí jen zkoumat, zda poté nedošlo k zániku tohoto práva. Protože jde o případ věcného břemene ad rem, kdy věcné břemeno přechází s vlastnictvím na nabyvatele, platí uvedené závěry i pro právní nástupce subjektů věcného břemene.
V dané věci žalobce a) tvrdí, že právo odpovídající věcnému břemeni, spočívající v právu cesty po pozemku parc. č. 1959/2, mu náleží jako vlastníku domu č. p. 59, přičemž mimo jiné poukázal na to, že jeho právním předchůdcům ve vlastnictví tohoto domu byla již pravomocným soudním rozhodnutím proti právnímu předchůdci žalovaného jako vlastníku zatíženého pozemku poskytnuta ochrana práva, jehož existence jako vydrženého byla v uvedeném řízení zjištěna, a že v katastru nemovitostí není věcné břemeno správně zapsáno.
Soud prvního stupně se výrokem rozsudku Okresního soudu v Chrudimi z 27. 12. 1967, č j. 3 C 443/67-25, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. května 1968, č. j. 5 Co 69/68-38, který nabyl právní moci 23. 8. 1968, a jímž bylo rozhodnuto k žalobě M. a J. A. (jako vlastníků domu č. p. 59) proti F. a J. Č. (jako uživateli a vlastnici pozemku parc. č. 1959), tak že „odpůrci jsou povinni uznat a trpět právo navrhovatelů na právo cesty po pozemku č. kat. 1959 cesta od domku čp. 59 ve V. podél pozemkových parcel č. kat. 315 a 314 ve V. na veřejnou komunikaci“, zabýval. Uvedl, že tímto rozsudkem bylo rozhodnuto o osobním věcném břemeni navrhovatelů a že jím není vázán. Sám pak učinil závěr, že k vydržení věcného břemene cesty po pozemku nyní parc. č. 1959/2 ve prospěch domu č. p. 59 došlo před 1. 4. 1964. Odvolací soud se však otázkou významu uvedeného rozsudku ze shora naznačených hledisek nezabýval vůbec. K tomu ještě dovolací soud podotýká, že citovaný rozsudek není rozsudkem konstitutivním, který by právo odpovídající věcnému břemeni zakládal. V tomto smyslu je závěr odvolacího soudu, že k vydržení práva cesty po pozemku parc. č. 1959/2 ve prospěch domu č. p. 59 nedošlo, předčasný a tudíž nesprávný.
Předmětem řízení ve věci sp. zn. 3 C 447/67 nebyl výkon práva cesty jako věcného břemene váznoucího na pozemku parc. č. 1959 ve prospěch stavebního pozemku parc. č. 124. Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že cesta po pozemku parc. č. 1959 byla od nepaměti užívána běžně každým, kdo po ní potřeboval přejít. Tomu odpovídá i to, že šlo o cestu vedoucí od „kladenské silnice“ do obce V., a také zápis z místního šetření sepsaný 10. 7. 2000 Městským úřadem v H. jako stavebním úřadem v řízení o odstranění plotu na pozemku parc. č. 1959 (čl. 37) uvádí, že předmětný pozemek je veden v pasportu pozemních komunikací. Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, publikovaném pod C 551 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí“), že „přes cizí pozemek lze přecházet na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník pozemku přecházení jiných osob přes pozemek trpí, aniž by jim k tomuto pozemku vzniklo nějaké právo), anebo může jít o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace. Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemenu (např. přechází přes cizí pozemek) ještě neznamená, že je držitelem věcného práva.“ K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud při výkladu oprávněné držby práva podle §132a odst. l ObčZ, ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb., který stanovil, že kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, má - pokud není stanoveno jinak - obdobná práva na ochranu, jaká má vlastník věci. Podle odstavce 2 téhož ustanovení to platí obdobně o tom, kdo vykonává právo odpovídající věcnému břemenu pro sebe a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že má k věci právo. Uvedený závěr je použitelný i pro institut oprávněného držitele práva, který §145 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, vymezil tak, že je jím držitel, který je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo o právo náleží. Rovněž podle §1463 obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále „OZO“) byla předpokladem vydržení práva služebnosti poctivá držba, k níž §326 téhož zákoníku uváděl, že kdo z pravděpodobných důvodů má za to, že věc, kterou drží, je jeho, je držitelem poctivým. Lze tedy uzavřít, že vlastník nemovitosti, který užívá cestu ke své nemovitosti po pozemku, který je (účelovou) komunikací, nemůže být se zřetelem ke všem okolnostem (z pravděpodobných důvodů) v dobré víře, že mu právo cesty náleží jako věcné břemeno. Není významné, že subjektivně je o výkonu takového práva přesvědčen - žalobce a) namítá, že pozemek parc. č. 1959 neužíval on ani jeho předchůdci jako „veřejnou cestu“ - neboť Nejvyšší soud uvedl už v rozsudku z 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, že „posouzení toho, zda je držitele se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele“. Odvolací soud rozhodl tedy správně, jestliže změnil rozsudek soudu prvního tak, že žalobu na určení práva cesty jako věcného břemene váznoucího na pozemku parc. č. 1959/2 ve prospěch stavebního pozemku parc. č. 124 zamítl.
Za správný považuje dovolací soud také závěr odvolacího soudu, že žalobci nepředložili žádný právní titul (ani domnělý), od něhož by mohli odvozovat počátek oprávněného výkonu práva cesty jako věcného břemene váznoucího ve prospěch jejich pozemků parc. č. 319, 320 a 321 a pozemku žalobce a) parc. č. 223, a neprokázali tak oprávněný výkon práva věcného břemene, jako jeden z předpokladů vydržení tohoto práva jejich právními předchůdci podle §168 a §116 zákona č. 141/1950 Sb., ani žalobci samotnými podle §135a odst. 1 a 4 ObčZ, ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. Nejvyšší soud uvedl v rozhodnutí uveřejněném pod R 8/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že „tvrzení držitele, že mu věc patří a že s ní nakládá jako s vlastní musí být podloženo konkrétním okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné.“ V již shora citovaném rozhodnutí sp. zn. 2 Cdo 1178/96 Nejvyšší soud rovněž uvedl, že „dobrá víra se musí vztahovat k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva, které má být předmětem oprávněné držby.“ Uvedená rozhodnutí nejsou v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu z 31. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1337/2003, na který žalobci v dovolání poukazují a který se zabýval vydržením práva podle §1477 OZO. Ten stanovil, že kdo opírá vydržení o dobu třicetiletou nebo čtyřicetiletou, nepotřebuje udávati právní důvod, avšak nepoctivost držby vůči němu prokázaná vylučuje vydržení i v této delší době. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dospěl k závěru, že ani OZO vydržení zakládající se na držbě bez právního důvodu nevylučoval. K tomu lze jen znovu připomenout, že jen samotné užívání cizího pozemku jako cesty jiným vlastníkem nemovitosti nezakládá dobrou víru, že jde o užívání cizího pozemku z titulu věcného břemene, jak vyplývá již ze shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu z 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001.
Správný je také názor odvolacího soudu, že žalobce a) - vlastník zemědělské stavby postavené na pozemku parc. č. 223 (vzniklé oddělením z parc. č. 309) nevydržel jako oprávněný držitel právo odpovídající věcnému břemenu cesty na pozemcích parc. č. 308 a 309. Žalobce a) sám uvádí, že uvedenou stavbu postavil až v roce 1998 a teprve od vzniku této stavby mohl předmětné pozemky k přístupu k ní užívat. Žalobu na určení existence tohoto práva podal 28. 2. 2002 a i případný oprávněný výkon práva tak nemohl trvat po desetiletou vydržecí dobu (§151n odst. 1 a §134 odst. l ObčZ).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je, s výjimkou výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba o určení věcného břemene váznoucího na pozemku parc. č. 1959/2 ve prospěch domu čp. 59 na st. parc. č. 124, správný. Jen v uvedeném výroku - a souvisícím výroku o nákladech řízení - byl proto rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla v tomto rozsahu odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 OSŘ), jinak bylo dovolání zamítnuto (§243b odst. 2 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. srpna 2007
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu