ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.264.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 264/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče, ve věci žalobce P. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované L. P., zastoupené advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 6 C 17/96, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 30. června 2000, č. j. 29 Co 68/98-211, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. V. S.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. října 1997, č. j. 6 C 17/96-98, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků tak, že do výlučného vlastnictví žalobce přikázal gramofon JVC L – A 21, kotoučový magnetofon zn. Unitra ZK 246, barevný televizor Tesla color 445 s úhlopříčkou 53 cm a videorekordér Sharp HQ, vše v ceně 9 000,- Kč. Žalobkyni přikázal pozemek parc. č. 1561 - zahrada o výměře 1592 m2, zapsaný na LV č. 527 pro kat. úz. V. I. díl, obec M. S., kolnu, ovocné stromoví a ovocné keře na tomto pozemku, osobní automobil zn. Škoda 105 L a blíže označené věci movité (vybavení bytu), vše v celkové ceně 103 456,- Kč a uložil žalované, aby žalobci zaplatila na vyrovnání podílu částku 41 804,- Kč. Pokud žalobce žádal, aby bylo provedeno vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ohledně 13 ks videokazet, žalobu zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklo rozvodem k 10. 11. 1993, kdy nabyl právní moci rozsudek o rozvodu jejich manželství, jež bylo uzavřeno 24. 9. 1976. K dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví mezi účastníky nedošlo. Označený pozemek účastníci nabyli do bezpodílového spoluvlastnictví kupní smlouvou z 22. 10. 1981, registrovanou 2. 11. 1981, uzavřenou se Z. H. jako prodávajícím za kupní cenu 3 184,- Kč, kterou účastníci prodávajícímu zaplatili v hotovosti při uzavírání smlouvy z jejich společných prostředků. Pokud ještě před podpisem smlouvy matka žalobce D. K., která koupi se Z. H. projednávala, předala Z. H. 5 000,- DM, považoval soud prvního stupně tuto částku „za jakousi odměnu pro prodávajícího za jeho ochotu pozemek účastníkům prodat“, nikoli za kupní cenu, která byla účastníky smlouvy dohodnuta nižší částkou. Při vypořádání vycházel soud z celkové ceny věcí patřících do jejich bezpodílového spoluvlastnictví ke dni jeho zániku ve výši 112 456,- Kč a z rovnosti podílů účastníků na společném majetku. Označený pozemek s kolnou, stromovím a keři přikázal do výlučného vlastnictví žalované s ohledem na využívání tohoto pozemku dětmi účastníků a skutečnost, že žalobce je již vlastníkem domu a řady pozemků v atraktivní zóně kat. úz. Ch., v obci K. Přihlédl k částce 10 846,20 Kč, vynaložené za trvání manželství ze společných prostředků na úpravy domu žalobce v Ch. 2, kdy nešlo o běžnou údržbu.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 30. června 2000, č. j. 29 Co 68/98-211, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že do výlučného vlastnictví žalobce přikázal blíže označený pozemek, kolnu na tomto pozemku a ovocné stromoví na tomto pozemku, a to 8 jabloní, 2 třešně, 4 hrušně a 15 keřů rybízu s tím, že tyto věci se nepřikazují žalované, do výlučného vlastnictví žalované přikázal televizor Tesla color 445 s úhlopříčkou 53 cm a videorekordér Scharp HQ s tím, že tyto věci se nepřikazují žalobci, takže do výlučného vlastnictví žalobce se přikazují věci v ceně 119 725,- Kč a žalované v ceně 68 370,- Kč. Žalobci uložil, aby zaplatil žalované na vyrovnání jejího podílu 31 100,60 Kč. Jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a návrh na připuštění dovolání zamítl. Odvolací soud doplnil dokazování opětovným výslechem účastníků a svědkyně D. K. a znaleckými posudky o ceně pozemku včetně kolny a porostů. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně zhodnotil provedené důkazy a náležitě zjistil rozsah společného majetku účastníků, který je třeba vypořádat. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že do společného majetku účastníků je třeba zahrnout i předmětný pozemek. Za rozhodnou skutečnost v této souvislosti považoval, že k poskytnutí 5 000,- DM D. K. došlo před uzavřením kupní smlouvy a že účastníci po jejím uzavření zaplatili prodávajícímu kupní cenu z prostředků získaných za trvání manželství. Vyslovil názor, že vypořádání je třeba provést tak, aby finanční náhrada byla v co nejmenší míře, a přihlížet k tomu, jak kterou věc po rozvodu manželství ten který z manželů užívá. Protože televizor Tesla color a videorekordér jsou v užívání žalované, přikázal tyto věci do jejího výlučného vlastnictví. Při úvaze o tom, kterému z účastníků má být přikázán pozemek, zohlednil přičinění žalobcovy matky na jeho získání s tím, že zájem dětí účastníků s ohledem na jejich věk ustupuje poněkud do pozadí, kdy lze předpokládat, že jim bude k dispozici i poté, kdy bude ve výlučném vlastnictví jen jednoho z účastníků. Také příčiny rozvratu manželství nelze hodnotit tak, že by výrazně odůvodňovaly přikázání pozemku do vlastnictví žalované. Odvolací soud shodně jako soud prvního stupně při vypořádání zohlednil to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na oddělený majetek žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného zhodnocení provedených důkazů z hlediska §150 ObčZ. Vyslovila nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětný pozemek byl přikázán do výlučného vlastnictví žalobce, a s důvody, pro které tak odvolací soud rozhodl. Namítá, že tento pozemek má zájem s rodinou užívat k rekreaci, případně na něm postavit dům. Za tím účelem byl také pozemek kupován. Žalobce je vlastníkem atraktivních nemovitostí v Ch., jeho bytová potřeba je uspokojena, žije sám, neboť se znovu rozvedl a také jeho matka staví rodinný dům v obci M. S. Podle názoru žalované odvolací soud při vypořádání pominul hledisko kvality věcí a hodnot v rámci vypořádání účastníkům přikazovaných. Žalobce nemá zájem o využití pozemku k účelu, k jakému byl koupen, a hledisko jeho dalšího udržení a využití odvolacím soudem nebylo zkoumáno vůbec. Poukázala na to, že žalobce je notorickým alkoholikem, což bylo důvodem rozpadu jejich manželství. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání. Podle odůvodnění rozvodového rozsudku žalovaná udržovala známost s jiným mužem, což vedlo ke ztrátě citového vztahu a rozpadu manželství. Možnost obstarání pozemku objevila matka žalobce, která také kupní smlouvu předjednala a za tím účelem poskytla žalobci darem částku 5 000,- DM, která měla přimět původního vlastníka k převodu nemovitosti, neboť cena zjištěná znalcem a uvedená v kupní smlouvě nebyla reálnou cenou. Není pravda, že by o tom žalovaná nevěděla. Odmítá také, že by šlo o jednání nelegální. Úmyslem matky žalobce bylo postavit za prostředky, jimiž disponovala, na předmětném pozemku dům, v němž by si v horním patře zřídila byt pro sebe. Ke stavbě nedošlo, poněvadž žalovaná pomoc matky žalobce odmítla a účastníci další prostředky na stavbu neměli. Žalovaná na pozemku nepracovala, ani se o něj nestarala. Tvrzení, že jej chce užívat k rekreaci, proto považuje za účelové. Nemovitosti v Ch. získal jako nezletilý za přispění své matky, jde o chalupu starou cca 200 let, která má prakticky jednu místnost s kamny na tuhá paliva, s pozemkem, který výměrou nepřesahuje výměru předmětného pozemku. Bytové poměry žalované jsou rozhodně lepší než jeho. Připustil, že v době před rozvodem alkohol více požíval, nyní není osobou závislou na alkoholu a téměř abstinuje. Dále poukázal na to, že žalovaná uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, který neodpovídal znění občanského soudního řádu platného v době podání dovolání, takže dovolací důvod zřejmě není vůbec dán.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 15. a 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolatelka nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 odst. 1 OSŘ, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé takové vadě došlo. Proto dovolací soud dále přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., které korespondují s dovolacími důvody uvedenými v §241 odst. 3 písm. b) a d) OSŘ ve znění před touto novelou, tedy že řízení je postiženo jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Za jinou vadu, mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, považuje dovolatelka nesprávné hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem z hlediska §150 ObčZ (před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb.). Nesprávné hodnocení provedených důkazů však mezi vady řízení podle §241 odst. 3 písm. b) OSŘ nepatří, neboť v rozhodnutí odvolacího soudu se může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění a lze je proto napadat jen dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. c) OSŘ, který dovolatelka neuplatnila. Dovolatelka nezpochybňuje způsob provedení dokazování ani učiněná skutková zjištění a netvrdí, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, pouze nesouhlasí s tím, jaké právní závěry odvolací soud učinil ze skutkových zjištění při úvaze, kterému z účastníků přikázat spornou nemovitost. V tomto směru jde o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) OSŘ, čili nesprávné právní posouzení věci.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) OSŘ je pro posouzení věci rozhodující, zda aplikace §150 ObčZ před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (dále jen „ObčZ) provedená odvolacím soudem v této konkrétní věci je správná.
Podle tohoto ustanovení se vychází z toho, že podíly obou manželů jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Dále se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společných věcí. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.
Ustanovení §150 věty třetí a čtvrté ObčZ patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Takové okolnosti totiž nejsou součástí hypotézy právní normy, kterou soud v souladu se zákonem stanovil a z níž při právním posouzení věci vychází. Pouze v případě, kdyby hypotéza právní normy (§150 ObčZ) nebyla soudem vymezena správně či úplně, mohl by být naplněn dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) OSŘ , neboť by soud při aplikaci práva vycházel z nesprávně vymezené, resp. použité právní normy.
Soudní praxe při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů se dlouhodobě řídí zásadou, podle které se věci ze zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví mají mezi rozvedené manžele rozdělit tak, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejnižší, neboť někdy není možné nebo účelné rozdělit společné věci mezi manžely podle velikosti jejich podílů. Odvolací soud s ohledem na tuto zásadu při hodnocení hledisek pro rozhodnutí, kterému z účastníků přikázat sporný pozemek do výlučného vlastnictví, použitelných v daném případě, vzal v úvahu, že zájem dětí účastníků se zřetelem na jejich věk (M. Š., nar. 22. 5. 1978, a M. Š., nar. 8. 9. 1984) „ustupuje poněkud do pozadí“ a že lze předpokládat využívání pozemku, dosud užívaného oběma účastníky, dětmi i v budoucnu za stavu, kdy bude ve výlučném vlastnictví jen jednoho z rodičů. Zohlednil také skutečnost, že na rozvratu manželství se účastníci podíleli stejnou měrou, a zejména pak okolnosti, za nichž byl sporný pozemek získán, a to přičinění žalobcovy matky. Potud se odvolací soud pochybení nedopustil. Odvolacímu soudu v jeho úvahách při skutkových zjištěních, které učinil v rámci svého uvážení, nelze pak nic významného vytknout. V dovolacím řízení jako mimořádném opravném řízení již nemohou být otevírány nové skutečnosti, nelze navrhnout ani provádět jiné důkazy, než které uvažuje ustanovení §243a odst. 2 OSŘ, podle kterého dokazování provádí dovolací soud jen k prokázání důvodů dovolání.
Protože z hlediska dovolatelkou uplatněných důvodů podle §241 odst. 3 písm. b) a d) OSŘ je rozsudek odvolacího soudu správný, bylo dovolání podle §243b odst. 1 OSŘ zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti žalované v tomto řízení a z toho, že úspěšnému žalobci vznikly náklady (§§243b odst. 4, 224 odst. 1, 151 odst. 1 a 142 odst. 1 OSŘ). Podle části dvanácté hlavy první bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb. odměna za zastupování advokátem nebo notářem v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních předpisů. Náklady vzniklé žalobci v dovolacím řízení představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření zástupce žalobce k dovolání – podle §6 odst. 1, §7, §8 odst. 1, §9 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v částce 2 250,- Kč (z tarifní hodnoty 59 462,50, představující polovinu ceny věci, jež byla předmětem dovolacího řízení) a paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 3. září 2002
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu