ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.2643.99.1
sp. zn. 22 Cdo 2643/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové, ve věci žalobce V. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: l/ J. Š. a 2/ L. Š., zastoupeným advokátem, o povinnosti trpění chůze, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 7 C 167/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. června 1999, čj. 15 Co 368/99-80, takto:
Rozsudek Krajského soudu v v Českých Budějovicích ze dne 16. června 1999, čj. 15 Co 368/99-80, jakož i rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 4. března 1999, čj. 7 C 167/98-62, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Pelhřimově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. června 1999, čj. 15 Co 368/99-80, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 4. března 1999, čj. 7 C 167/98-62, ve znění, že "návrh, aby odpůrci byli povinni trpět navrhovateli chůzi přes pozemek, který je zapsán u Katastrálního úřadu v P., v katastru nemovitostí pro obec a k. ú. P. na LV č. 98 jako pozemek ve zjednodušené evidenci, mající původ v pozemkovém katastru p. č. 174/2, a to od vstupních vrat z M. ulice v šíři l m středem p. č. 174/2 ke vchodu do bytu v domě čp. 69, který je zapsán u Katastrálního úřadu v P., katastru nemovitostí pro obec a k. ú. P. na LV 1703, se zamítá", rozhodl o nákladech řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání.
Soudy rozhodující v nalézacím řízení vyšly ze zjištění, že J. Š., J. P. a M. M. prodali kupní smlouvou z 7. 12. 1972 podniku P. Č. část svých nemovitostí v obci a katastrálním území P., a to přední trakt domu 69 se stavební parcelou č. 174/3 o výměře 71 m2. Další kupní smlouvou z 12. 4. 1977 prodali témuž podniku nemovitost čp. 69 s částí stavební parcely č. 174/1 o výměře 168 m2. V dodatku ke kupní smlouvě z 12. 4. 1977, uzavřeném 29. 4. 1977, č. 1/77, se prodávající zavázali umožnit budoucímu uživateli bytu v domě čp. 69 stálý volný průchod a průjezd vstupními vraty přes jejich pozemek č. 174/2 až k drátěné překážce na hranici sousedního domu čp. 287. Přes pozemek č. 174/2 přecházeli uživatelé ubytovny, resp. bytu v domě čp. 69 do roku 1991. Od roku 1991 pozemek k příchodu do uvedeného domu užíval již jen žalobce, který byl nejprve uživatelem bytu v domě, a na základě veřejné dražby konané 17. 3. 1991 se stal vlastníkem domu čp. 69. Žalovaní dopisem z 2. 3. 1991 shora zmíněný dodatek ke kupní smlouvě "zrušili" a v roce 1997 znemožnili vstup na předmětný pozemek uzamčením vrat. Soud prvního stupně i soud odvolací se postavily na stanovisko, že na základě smlouvy nemohlo věcné břemeno odpovídající právu chůze v roce 1977, kdy byl uzavřen dodatek kupní smlouvy č. 1/77, podle tehdy platného občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen "ObčZ") vzniknout. Z obsahu zmíněného dodatku, z označení jeho účastníků a z vymezení práv a povinností je zřejmé, že šlo nepojmenovanou smlouvu podle §51 ObčZ, podle kterého účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona. Dohoda obsažená v tomto dodatku proto neměla věcně právní účinky. Zavazovala pouze smluvní strany, a to po dobu, po kterou byli vlastníky nemovitosti (R 42/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takový závazek mohl přejít v souladu s §95 ObčZ na univerzálního dědice, nikoliv na singulárního právního nástupce. Nový majitel nemovitosti proto nebyl dohodou obsaženou v dodatku kupní smlouvy zavázán a nebyl z ní ani oprávněn. V daném případě dodatek kupní smlouvy zavazoval toliko J. Š. a podnik P. Č. Dražbou došlo ke změně vlastníka domu čp. 69, takže nešlo o případ universální sukcese a žalobce nemohl vstoupit do postavení podniku P. Č. Nebyly splněny ani zákonné podmínky pro vydržení věcného břemene.
Odvolací soud též uvedl, že i kdyby dodatek kupní smlouvy mohl být považován za smlouvu o zřízení věcného břemene, pak subjekt, který měl být z věcného břemen oprávněn, nebyl vymezen jako konkrétně určená osoba, a proto byl tento právní úkon neurčitý. K námitce žalobce, vznesené v odvolacím řízení, že smlouva obsažená v dodatku je smlouvou ve prospěch třetího uvedl, že určitá musela být i smlouva ve prospěch třetího (§50 ObčZ), jinak by byla neplatná (§37 ObčZ). Navíc taková smlouva by vůči třetí osobě platila až poté, co by s ní projevila souhlas (§50 odst. 2 ObčZ). Dovolání nepřipustil, protože aplikace §50 ObčZ, jíž žalobce přikládá zásadní právní význam, je v právním řádu řešena dostatečným způsobem, a nepřináší zásadní výkladové problémy.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění, účinném do 31. 12. 2000 (dále jen "OSŘ") a ve kterém uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d) OSŘ (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Zásadní význam přikládá výkladu §50 ObčZ. Dodatek ke kupní smlouvě, uzavřený 29. 4. 1977 mezi podnikem P. Č. a žalovaným a právními předchůdci žalované, je smlouvou uzavřenou ve prospěch třetí osoby ve smyslu §50 ObčZ a splňuje všechny podmínky podle obecných ustanovení ObčZ o platnosti smluv. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neurčitosti této smlouvy. Konkrétní osobou je uživatel bytu v domě čp. 69 a toto určení je dostačující. Smlouva byla uzavírána proto, že byt v domě čp. 69 byl a je přístupný pouze přes dvůr žalovaných. Se smlouvou byl seznámen v roce 1978, kdy mu byl byt v domě čp. 69 přidělen. Splnil tedy podmínku plynoucí z §50 odst. 2 ObčZ; se smlouvou projevil souhlas. Na věci nic nemění skutečnost, že dům čp. 69 získal do vlastnictví a uzavírá, že žalovaní smlouvu do nedávné doby plnili a závazek bez námitek přijali. Z obsahu smlouvy navíc plyne, že případné úpravy a změny mohou být platně provedeny jedině dalším písemným dodatkem, takže smlouvu nelze jednostranně vypovědět ani zrušit. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřili žalovaní, kteří namítají, že dovolání není přípustné. Zmiňují okolnosti za nichž došlo k prodeji domu čp. 69 podniku P. Č. a k uzavření dodatku kupní smlouvy. Není pravdivé tvrzení žalobce, že tento dům nemá jiný přístup, když do domu z ulice vedou dva vchody. Obsah dodatku nelze vykládat ve smyslu §50 ObčZ, neboť vůlí účastníků smlouvy bylo umožnit přístup zaměstnanců tehdejšího vlastníka domu do ubytovny zřízené v domě čp. 69. Toto právo se nevztahovalo na nikoho dalšího. V kartě žalobcem vydražené provozní jednotky nebylo uvedeno, že by přebíral i právo, které je předmětem tohoto řízení. Ujednání dodatku kupní smlouvy respektovali až do dražby, to je do doby, kdy podnik P. Č. přestal být vlastníkem domu čp. 69. Navrhují, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud provedl řízení o dovolání podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (Hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb.), a po zjištění, že dovolání je podáno osobou k tomu oprávněnou, je přípustné podle §239 odst. 2 OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumal a shledal dovolání důvodným.
Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Protože podle §239 odst. 2 OSŘ může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, nelze v dovolání,které je přípustné podle tohoto ustanovení, uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c/ OSŘ). Nesprávným právním posouzením se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Ve smyslu §242 odst. 3 OSŘ je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Vázanost dovolacím důvodem se v řízení o dovolání, jehož přípustnost je dána §239 OSŘ projevuje tím, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat jen ty právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Proto se dovolací soud nemůže zabývat vyjádřením žalovaných, pokud jsou v něm uvedeny skutečnosti, které se přímo netýkají právní otázky, jejíž řešení je předmětem dovolacího řízení.
V dané věci považuje dovolací soud za zásadní otázku, zda ve smlouvě ve prospěch třetího musí být oprávněná osoba určena osobními údaji, anebo zda postačí, je-li určena jiným způsobem, dostačujícím k její individualizaci.
Odvolací soud zaujal názor, že pokud by bylo možno dodatek ke kupní smlouvě považovat za smlouvu ve prospěch třetího, šlo by o platnou smlouvu jen v případě, že by třetí osoba byla ve smlouvě určena konkrétně; jinak by šlo o právní úkon neurčitý (§37 ObčZ). V daném případě ze smlouvy přímo nevyplývá, že by se tento dodatek týkal přímo žalobce anebo jinak blíže určených osob, což ostatně vylučovala i povaha předmětného bytu, jehož uživateli mělo právo svědčit, jako bytu podnikového, ze kterého by se žalobce v případě skončení pracovního poměru s organizací, která tehdy dům vlastnila, musel vystěhovat. Dovolací soud však zastává jiný právní názor.
Účastníci mohou uzavřít smlouvu také ve prospěch třetí osoby (§50 odst. 1 ObčZ). Není-li v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak, je tato osoba ze smlouvy oprávněna okamžikem, kdy s ní projeví souhlas. Dlužník má proti ní tytéž námitky jako proti tomu, s kým smlouvu uzavřel. Vzdá-li se tato osoba svého práva, zanikne dluh, nebylo-li dohodnuto, že v tomto případě má být plněno tomu, s nímž dlužník smlouvu uzavřel (§50 odst. 2 ObčZ). Dokud třetí osoba nedá souhlas, platí smlouva jen mezi těmi, kdo ji uzavřeli; právo na plnění má účastník, který plnění ve prospěch třetí osoby vyhradí, nebylo-li dohodnuto jinak. Totéž platí, jestliže třetí osoba souhlas odepřela (§50 odst. 3 ObčZ).
V posuzované věci soudy v nalézacím řízení správně posoudily tvrzený právní vztah mezi účastníky jako vztah závazkový, vzniklý na základě nepojmenované smlouvy, nezabývaly se však dostatečně možností posoudit dodatek ke smlouvě jako smlouvu ve prospěch třetího. Publikovaná judikatura Nejvyššího soudu ani vrchních soudů neřeší otázku, jakým způsobem má být ve smlouvě ve prospěch třetího určena oprávněná osoba. Lze však přihlédnout k judikatuře k obecnému zákoníku občanskému z roku 1811, který upravoval smlouvu ve prospěch třetího v §881, a který - stejně jako platný občanský zákoník - výslovně nestanovil, jakým způsobem má být oprávněná osoba určena. Publikovaná judikatura byla jednotná v tom, že není třeba, aby třetí osoba byla ve smlouvě individuálně určena, postačí, je-li určena dostatečně objektivními skutečnostmi, na jejichž základě může být individualizována; nebylo vyloučeno ani uzavření smlouvy ve prospěch subjektu, který má teprve vzniknout (Vážný 6502, 7816, 8973 a další rozhodnutí, publikovaná v Komentáři k čsl. obecnému zákoníku občanskému, Praha 1936, díl IV., s 181a násl.). Proto i dovolací soud má zato, že není třeba, aby ve smlouvě ve prospěch třetího podle §50 ObčZ byla třetí osoba individuálně určena; postačí, je-li určena dostatečně objektivními skutečnostmi, na jejichž základě může být individualizována.
Skutečností, která může určit osobu oprávněnou ze smlouvy ve prospěch třetího, je i právo užívat určitý byt (právo nájmu k tomuto bytu). Na tom nic nemění skutečnost, že existence takového práva je podmíněna určitými právními skutečnostmi, a že toto právo může zaniknout.
V dané věci z obsahu spisu vyplývá, že účastníci smlouvy sledovali též zajištění přístupu uživateli bytu v domě ve vlastnictví podniku P. Č. přes pozemek, který patří žalovaným. Proto bylo třeba se zabývat tím, zda při respektování právního názoru uvedeného shora vzniklo žalobci v době, kdy byl uživatelem bytu, právo chůze přes pozemek žalovaných a v kladném případě posoudit tvrzení žalovaných, že případně vzniklé právo již zaniklo. Bez zjištění a posouzení uvedených skutečností (zejména toho, že k určení oprávněného ze smlouvy ve prospěch třetího postačovalo i jeho určení objektivními znaky, byť ve smlouvě nebyly uvedeny jeho osobní údaje) je závěr, že žalobci nevzniklo tvrzené právo na základě smlouvy ve prospěch třetího, předčasný.
Dovolací soud se nemohl zabývat tvrzením dovolatele, že vyslovil souhlas se smlouvou v jeho prospěch, neboť toto skutkové tvrzení vznáší až v dovolacím řízení, ve kterém se neprovádí dokazování ohledně skutečností významných pro posouzení uplatněného nároku; z formulace odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ostatně nevyplývá, jak odvolací soud tuto otázku posoudil. Toto tvrzení je třeba uplatnit v nalézacím řízení.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§243b odst. 1 OSŘ, věta za středníkem). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, který se nezabýval otázkou, zda žalobci nevzniklo tvrzené právo na základě smlouvy ve prospěch třetího, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. (243b odst. 2 OSŘ). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. února 2001
JUDr. Jiří S p á č i l , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková